středa 23. listopadu 2016

Charlie - Šestý měsíc

Šestý měsíc byl bohatý na události (a to ještě někončí).
Poprvé jsi jel autem. Na letiště. Poprvé jsi letěl letadlem. Rámem jsi prošel v nosítku u mámy na břiše. Letěli jsme na 4 dny do San Diega. Poprvé ses jsi spal v jiné postýlce než ve svojí. Poprvé jsi plaval v bazénu a byl jsi velmi statečný. Nejen, že jsi neplakal, když jsem tě nořila do vody o 3 stupně chladnější než vzduch (27°C), ale po chvíli jsi dokonce vypadal, ze se ti to líbí. Druhý den jsi vypadal ještě víc, že se ti to líbí, ale pak už jsme bohužel neměli na další koupání čas.
Když jsme se vrátili domů, tak tam na nás čekal děda M. Dědu sis oblíbil zejména díky létání vzduchem od mámy k dědovi a zpět.

IMG_4268

Máš skvělý úsměv, rozhodně se moc rád směješ. Objevil jsi výskání a kvílení. Máma to zbožňuje. Vypadáš jako nejveselejší miminko na světě. Nebo aspoň nejveselejší člen domácnosti. To jednoznačně.
Ochutnal jsi první jídlo. V resturaci v San Diegu jsi dostal do ruky stonek řapíkatého celeru na žužlání. Vypadal jsi, že tě to velmi zaujalo. Další jídlo pak bylo doma. Uvařené jablko, kousek banánu do ruky a banánová kašička ze lžičky. Trochu balkažánové pomazánky v restauraci a kousek mrkve a lososa. Losos ti rozhodně chutnal víc než mrkev.

A zítra ráno odjíždíme na prodloužený víkend ke Díkuvzdání. Pojedeme k jezeru Tahoe. Prý tam bude sníh. Jak říkám, měsíc plný událostí. Auto, letadlo, moře, jídlo, sníh.

IMG_4288

(Tenhle zápisek vlastně patří do Charlieho roční knihy. Píšu to sem, protože jsem si dne vzpomněla, že jsme Charliemu zapomněli vyplnit pátý měsíc, tak chci všechno zaznamenat dřív než to zapomeneme.)


neděle 13. listopadu 2016

Počkej!

Kdysi, kdysi dávno zveřejnila Ugly Volvo článek, ve kterém si žehrala, že z přírodovědného muzea si její asi dvouletý syn odnesl frázi 'tak poď'. Pamatuji si, jak jsem jí záviděla. Mým dětem byl rok a půl  a rozhodně jsem jim neříkala 'tak poď už'. Bylo mi jasné, že jestli si moje děti osvojí brzy nějaké slovo, tak to bude 'Počkej.'
Jejich první skutečné slovo 'ból', ale čekat umí velmi dobře. To je totiž věc, kterou málokdy zmiňuju a nahlas oceňuju. Že umí čekat. Musí, chuďátka moje. Mám pocit, že naše děti jsou neskutečně trpělivé. Alice dokáže pochopit, že musím nejprve nakojit Charlieho a až pak že udělám snídani. Bob je ochoten v koupelně na nočníku počkat než Charlieho přebalím a pak teprve ho přijdu utřít. Oba dva dokážou sedět u stolu a čekat na jídlo, které ještě nemám hotové. Navzájem se dokonale zabaví na dlouhé minuty a když je při tom zvládnu poslouchat a pozorovat, tak vidím, že je to naprosto úžasné. Opravdu někdy dokážou fungovat jako tým, navzájem si nahrávají a pomáhají. Občas si říkám, že jsme na ně naložili velkou zodpovědnost, pochopit, že miminko má přednost. Jsem opravdu ráda, že nejsou mladší, zdá se, že to v zásadě chápou.

IMG_3886

A jsou chytrý. A krásný. Neuvěřitelně rychle se učej, něco jim řeknu a druhý den mi to opakujou jako danou věc. Alice často zpívá vymyšlené písničky, Bob velmi obstojně zpívá naučené písničky. Mluví na mne anglicky, recitují mi české básničky. Bohužel kvůli tomu Charlieho spánku nechodíme moc ven, takže vlastně nevím, jak jsou na tom pohybově, ale když jdu s Bobem do Acrosportu, tak všechno zvládá bez problémů. Jo a už si oba dva rádi hrají s Charliem. Bob si s ním vyloženě hraje, říká mu opičko a robůtku a žirafko a proužku, podle toho, co má Charlie zrovna na sobě, a směje se a říká 'proužku, neber mi hračku', když se Charlie natahuje po hračce. Je docela zajímavé a dojemné to sledovat.

IMG_4177

Charliemu je pět měsíců. Nepřekulí se sice ze zad na břicho, ale jinak toho zvládá docela dost. Položený na břicho vydrží poměrně dlouho bez pláče. Co vidí, po tom se natáhne, a co nahmátne, to si strčí neomylně do pusy. Tuhle zahlédl svoji nohu. Šup tam s ní! Když leží na břiše, tak se vzepře rukama a odstrčí se dozadu. Taky se už umí pohybovat po břiše tak nějak kolem dokola. Ohrádku v obýváku už má asi tři týdny. Měl období, kdy vyplazoval jazyk, jak magor a taky prskal, ale zdá se, že to už přešlo.
A chce být s lidmi. Zejména s Alicí a s Bobem. Pak také se mnou. Je velmi přátelský a na každého se usmívá. Jak někde uvidí ženskou, už ji omamuje svým širokým úsměvem a natahuje se po ní. Když je v náruči u někoho cizího, tak je chvíli šťastný a pak natáhne ruce zase ke mně. Maminku si už umí pěkně vyřvat. Stejně tak si vyřvává přítomnost dětí, ale musím přiznat, že mi docela trvalo než jsem pochopila, proč pláče, když Bob opustí pokoj.
Obecně je to krásné, usměvavé a poměrně bezproblémové dítě. Obstojně usíná v postýlce sám přes den i večer (minulý týden spal přes noc, od osmi do šesti, a já nevím, jak se nám to povedlo), obstojně se kojí (o tom, jak jsem si myslela, že když plně kojím, tak mám vyhráno a bude to pohodička, zas někdy jindy). Když se raduje, tak kope nohama, jak divej. A zdá se, že se mu líbí ve vodě. To má po mě. Musím si zjistit, kdy a kde jsou kurzy plavání.

IMG_3731

Málokdy o tom píšu, ale já jsem děsná klikařka. Poslední dobou je to zahrabané pod mateřskou únavou a depresí ze spánkové deprivace, ale mám velmi šťastný život. A to zejména díky Petrovi. Když jsem před deseti lety vdávala, tak jsem vůbec neměla tušení, jaký drahokam si beru. Jasně, Petr byl báječný a podporující už tehdy. Byl milující partner, zábavný a chytrý. Ale neměla jsem tušení, jaké kvality má jako otec a manžel s rodinou. Základní pozitivum je, že, co se týče výchovy, jsme na stejné lodi. Máme na výchovu stejné názory. Oba dva chceme být pozitivní, povzbuzující, trpěliví a milující. Nechceme děti shazovat nebo znevažovat jejich emoce a pocity ('ježiš, dyk je to jen škrábnutí, co tak řveš?'). Shodneme se na tom, že chceme děti respektovat a přistupovat k nim jako k partnerům. Zároveň se shodneme na tom, že se to mnohem snadněji řekne než udělá. Jakkoli má Petr často víc trpělivosti než já a je obecně s dětmi veselejší, tak mne neodsuzuje, když mu večer vztekle nebo vyčerpaně nebo zlomeně vyprávím, jak jsem řvala na Alici, jak jsem třásla Charliem, jak jsem vztekle naplácala Bobovi, jak jsem se zavřela v ložnici. Je pro mne hrozně důležité, že mne chápe a neodsuzuje, že mu můžu bez obav říct, jak se cítím a co dělám. Shodli jsme se, že občas nesouhlasíme s tím, co děláme, ale stejně to děláme, protože nevíme, jak jinak.
Taky mne podporuje. Nejen slovně, ale hlavně činy. Zejména tím, že je s námi (a já můžu spát). Vzpomínám si, že tím, než jsme měli dětmi, jsem si myslela, jak jsou některý chlapi podpantolfáci, musej se zeptat ženy, jestli můžou jít do hospody. To já nechám Petra jít do hospody kdykoliv! říkala jsem si. Jojo, to se to pěkně mluví, když se člověk může kdykoli vyspat a je pánem svého času. Petr tohle nějakým zázrakem chápe a nenechává mne s děti samotnou, pokud se tomu dá vyhnout. Podporuje mne v tom, abychom měli uklízečky a babysitterku, navrhuje mi, ať chodím s Charliem plavat, pomáhá mi s focením a nezapomene mne pohladit. Je nejlepší.

IMG_4036

IMG_4198

čtvrtek 3. listopadu 2016

Fotky

Nemám čas a energii na pořádný psaní, ale mám krásný děti a to se vyplatí!

IMG_3499

IMG_3479

IMG_3572

IMG_3594

IMG_3620

IMG_3645

IMG_3685

čtvrtek 20. října 2016

Čtvrté dítě

"No mně je to jasný, já tě sleduju, jak si tu buduješ business case." povídá Petr. "To je pořád 'On je tak roztomilej, vidíš, jak se krásně usmívá, on je nádhernej', ale žádný takový!"

Charliemu jsou čtyři měsíce. Když se mne občas někdo ptá, proč jsme si pořídili třetí dítě, když jsem se zapřísahala, že dvojčata jsou víc než dost, tak většinou vybalím dlouhý seznam vědomých a podvědomých důvodů (vyrovnat se matce, předehnat všechny ostatní ženy v rodině, úspěšně kojit a získat tím dojem, že jsem obstála... vy jste nevědeli, že život je velká soutěž?). Ve skutečnosti si ale myslím, že jsem prostě podlehla hormonálnímu rauši, který se koná v době ovulace.
Poprvé se myšlenka na třetí dítě objevila na jaře 2014, když bylo dětem 10 měsíců.  Zhruba v té době se mi vrátila menstruace. Tenkrát bylo jasný, že je to blbost, že jsem ráda, že jsem ráda. Jen se pak pravidelně vracelo a po roce a půl už asi Petr vyměkl a voilá, máme Charlieho.

A minulý týden, takhle si sedím doma v klidu na pohovce, Alice a Bobem jsou venku s babysitterkou a mně se najednou zdá, že ten Charlie je tak krásnej a roztomilej a usměvavej a že z toho vyroste a už tady nebude nikdo tak krásnej a roztomilej. My bychom si možná měli pořídit další miminko. Jasně, že ne hned, teď ještě padám na hubu, ale až se to s Charliem zlepší, až se situace urovná, tak bychom mohli... ne?
Je až trapný, jak mozek vytahuje pořád stejný triky, když byly dvojčatům dva roky, tak jsem používala úplně stejný argumenty, děti vyrostou a už nebudou tak roztomilý a to je hrozná škoda a pojďme mít miminko. A taky, že jo, vyrostli a vůbec nejsou tak roztomilý a poddajný! (Jsou roztomilý, ale jinak.)

É... vážně? Vážně mne tohle napadlo? MNE? Mne, která se denně hroutím, že děti nezvládám, že jsem špatná matka, že kdokoli, KDOKOLI, se o ně postará líp než já, protože já na ně jen křičím? Mne, která si často myslím, že nejlepší službu, kterou dětem můžu udělat, je zmizet z jejich života Skutečně se mi v hlavě vylíhla myšlenka, že by bylo fajn mít DALŠÍ miminko? To zní jako docela racionální nápad, že ano?

Nu, komu se asi minulý měsíc vrátila menstruace, aha? Kdo ovuluje?
Takže bacha na hormony.

Zároveň jsem získala odpověd na otázku, jestli jde o počet dětí. Před rokem jsem Petrovi slibovala, že tři rozhodne stačí, že nejsem blázen a možná ani to třetí vlastně nechci. Vůbec to není z mojí strany racionální rozhodnutí. Je jedno kolik dětí už mám. Jednou měsíčně budu chtít další bez ohledu na to, kolik jich už mám. Není divu, že se lidi množej jak králíci, když je ten rozmnožovaí pud tak silnej. Žena v hormonálním rauši touží po miminku a muž ho rád udělá kdykoli. Ještěže je moderní společnost tak vyvinutá a existuje tolik druhů antikoncepce.

(Ale JE krásnej)

IMG_3373

neděle 16. října 2016

Přežívám

Mám pocit, že každá aktivita, kterou s dětma nebo pro děti udělám, skončí řevem. Nejčastěji řve Bob, ale Alice se taky nedrží moc zkrátka. Bob pláče, že mu nejde rovně stříhat, že Alice drží nůžky špatně, že mu nejde navlíknout korálek, že už mu nešumí ocet s jedlou sodou. Alice pláče nejčastěji protože jí Bob něco vzal, zmuchlal, rozlil nebo do ní strčil. Taky pláče, že věci nejsou po jejím a pak věcmi háže na zem. Pak pláču já. Teda vlastně ne. Já nepláču. Já křičím, nadávám, vyhrožuji, vyhazuji z pokoje a plácám na zadek.
Připadá mi, že jediná moje obrana je být naprosto neangažovaná. Dělejte si co chcete, mě je to jedno.

S Petrem už máme role krásně rozdělené. Já jsem s dětmi přes den, netrpělivá, protivná a nedávající jim žádné podněty. Petr pak přijde z práce, s dětmi si hraje, děti rozkvetou a jsou zábavané. Petr s dětmi tančí, pouští jim hudbu, čte jim knížky. Tak mi to aspoň často připadá.

Často jsem tak naštvaná, že se zavřu v pokoji, sednu si pro uklidnění k počítači a vztekle polykám čokoládu, aniž bych vnímala její chuť. Ráda bych se opila, nebo jinak otupila či povzbudila (Damiána!!! při kojení nedoporučeno), ale všechno to půjde do mlíka a odnese to Charlie. Světlo mého dne, který se krásně usmívá. Teda samozřejmě, když zrovna neřve.

IMG_3142

Přežívám. Petr mne o víkendu nechá trochu dospat a já si pak během týdne myslím, že můžu jít do postele později než v děvět večer. A tak se mi to nedospání kumuluje až jsem úplně vyřízená, vzteklá a mrtvá. Mrtvá vevnitř a toužím být mrtvá i zvenku. Kolikrát jsem v duchu skopla děti ze schodů už ani nepočítám.
Teď Petr odjel na čtyři dny na konferenci. Netěším se.

Ale dnes jsem spala, takže můžu být pozitivní. Začátkem měsíce jsem se rozhodla být akční matka a udělala jsem dětem octové barevné ledy, na které následně sypaly jedlou sodu. Soda reaguje s pomalu tajícím octem a krásně pění. Skvělá zábava. Bavily se děti, bavila jsem se já. Jediný, kdo se nebavil, byl Petr, který mi zakázal příště dělat octový led. Pravda je, že lednička i celá kuchyň páchla octem ještě týden. Ale jak je to bavilo! Vydrželi u toho celých deset minut!

IMG_3167

IMG_3168

Taky jsem minulý víkend aktivně uvařila modelínu. Nikdy jsem netušila, že se modelína dá udělat doma. Ona to samozřejmě není modelína, je to Playdoh, těsto na hraní. Každopádně jsem si pak připadala jako správná matka a děti měly radost, protože se dobře tvaruje a je ho hodně.
Tady je recept, který jsem dostala od paní učitelky ve školce CCSF.
Suché ingredience:
1 hrnek hladké mouky
1/2 soli
2 polévkové lžíce vinného kamene

Vlhké ingredience:
1 hrnek teplé vody
1 polévková lžíce oleje
potravinové barvivo

V hrnci smícháme suché ingredience s vlhkými až se udělá kaše. Vaříme na mírném ohni za stálého míchání. Mícháme dokud se kaše nezmění na kouli měkkého těsta, které se připelí na vařečku. Vyndáme z hrnce, prohněteme. Necháme chladnout a průběžně hněteme. Skladujeme v neprodyšném obalu (sáček, dóza).

středa 28. září 2016

Čeho je?

"Mámo, čeho je?" klade mi Bob záhadnou otázku.
"Jak čeho?" nechápu.
"Čeho je? Je osmého?" upřesňuje Bob.
Nedávno jsme začali vysvětlovat kalendář a Bob to bere velmi vážně. Ví, že v sobotu a v neděli je táta doma, ví, že šestnáctého má děda narozeniny ("Já až budu mít narozeniny, tak je budu mít dvacet dní!"), ví, že v listopadu poletíme do San Diega a moc se těší na bazén, ví, že táta se narodil v srpnu, máma v prosinci a děti v červnu.

===================

Dělám k večeři kuřecí špízy na grilu. Pokládám Jeffovi na talíř jehlu s masem a říkám:"Be careful, it's hot."
"Proč jsi řikala 'hot'?" ptá se mne Alice
"No, protože je to horký," vysvětluju trpělivě a trochu zmateně, protože jsem pevně přesvědčená, že děti anglicky plně rozumí.
"Ale někdy taky můžeme řikat [hät], " řekne Alice nevinně, jako by si jenom utvrzovala znalost synonyma.
No ty vole, tři roky a opravuje mi výslovnost! (Ne, že bych to nepotřebovala)

=================

Bob detektivem
Alice trvá na tom, že musíme upéct bábovku. Ne snad, že by ji tak moc bavilo pečení, i když ingredience odměřují obě děti rády. Má prostě ráda sladké (zajímalo by mne jestli je to dané pohlavím nebo to má po mně). Bábovku upečeme odpoledne, každý dostane kousek a k snídani zbývá víc než polovina.
Ráno je Alice připravená k snídani jako první. Bob ještě spí, když krájím bábovku a zjišťuju "někdo nám přes noc snědl bábovku!" Petr přišel večer z koncertu a posloužil si.
"Bobe! Někdo nám přes noc snědl bábovku!" hlásí Alice Bobovi sotva se tento, probuzený zvuky snídaně, objeví ve dveřích.
Bob nezaváhá. "To snědly přes noc spóry!!"
Možná jim přestanu vykládat o plísni.

===================

Děti se rozvíjejí nevídaným tempem. Občas si říkám, jak by to asi vypadalo, kdybych měla chuť a energii se jim plně věnovat a rozvíjet je.
Bob rozpozná kompletní českou i anglickou abecedu. Pravda, neumí vyslovit č, ď, ň, ř, š, ť a ž, místo nich říká 'c s háčkem' a podobně. Ale rozezná, že tahle písmenka do anglické abecedy nepatří. Nemá problém číst E česky jako "e" a anglicky jako "í". Umí spolehlivě napočítat čísla do desítky a do dvacítky mu chybí jen sedmnáct a osmnáct. Ví, která čísla jsou menší než deset a která větší. Dokáže sám složit dřevenou skládačku, která má 3x7 dílků. Miluje vlaky, tramvaje, autobusy, trolejbusy, motorky, hasiče, policajty a školní autobusy. Myslím, že si pamatuje, která ruka je levá a která pravá.
Alici abeceda, čísla ani dopravní prostředky tolik nezajímají. Čísla umí do deseti, ale po devítce jí často následuje jedenáctka. Písmenka rozezná, ale nijak extra ji nezajímají. Skládačky složit dokáže, ale nechce. Co Alice dělá ráda, jsou skupinové aktivity. Alice ráda chodí na hudbu, kde velmi poctivě napodobuje paní učitelku. Taky se jí líbí v tělocvične, kde může lézt, válet sudy (oblíbená aktivita), houpat se, dělat kotrmelece a skákat do molitanových kostek. Zdá se, že opravdu ráda napodobuje a rozhodně se jí líbí, když ji někdo pochválí. Já sice chválím, ale jednak možná ne dost často a hlavně ne dost nahlas. Tak jako američani se do toho prostě vložit nedokážu. Teda, samozřejmě, že dokážu, ale připadá mi to přehnaný.

Hledala jsem asi před měsícem, co se dá dělat s jedlou sodou a octem. Četla jsem o tom v jednom z dětských proklatých časopisů ("Mámo, přečti mi tohle. A tohle. A tohle. A tohle. Teď si vyberu já. A tohle. A komiks.") a ráda bych to zkusila. Sopka z jedlé sody a octa zněla zábavně. A našla jsem blog jedné podnikavé matky, se kterého jsem okamžitě dostala mindráky. Já jsem nikdy dětem nepřipravovala domácí zábavy, kde by si mohly házet chlupaté kuličky trubkou od kuchyňských papírových utěrek. Ani jsem jim nevyráběla domácí modelínu, nedělala jsem jim dotekovou desku, nenamíchala jsem jim barvu do sáčku, který bych pak nalepila na okno, nenakresila jsem na podlahu pomocí pásky trasu pro autíčka ani jsem nenastříhala dvacet různých druhů látky a stuh na proužky, aby si je děti mohly strkat do krabičky a zase tahat ven. Připadala jsem si velmi méněcenně.
Pak jsem se ale sebrala, šla jsem na Amazon a začala nakupovat. Koupila jsem chlupaté kuličky (pompom, 2x 80 kusů), chlupaté drátky (pipe cleaners, 100 kusů) a barevné papíry (500 kusů). S chlupatýma kuličkama jsme se skvěle bavili 5 minut, pak vypukl spor o to, co se s nimi bude dělat. Já jsem si představovala, že je budeme lepit na magnety, aby je pak děti mohly řadit podle barev. Děti si myslely, že je budou házet na zem a strkat do pusy. Co se týče chlupatých drátků, tak ty se dětem moc líbí. Dají se báječně ohýbat a výsledné šmodrchanice lze libovolně nazývat a pohazovat všude po bytě.
Co mělo úspěch, byly pastelkové kamínky (pro správné držení tužky) a knížka obrázků, které vzniknou spojením teček. Každý den nakopíruju dobrý tucet obrázků, které pak děti za mojí asistence (tady je první tečka, tedy je druhá tečka...) spojí a vybarví. Začátky byly krušné, zjevně jsem děti přecenila. Alice si čmárala halabala a Bob se ani nepokoušel. Když jsem zjistila, že jim to samotným nejde, tak jsem si k nim na chvíli sedla a dělali jsme to spolu. Nějak pořád podceňuju význam demonstrace. Bob se během pár dní ohromně zlepšil ve spojování teček. Alice exceluje ve vybarvování a vůbec kreslení. Nakreslila jsem s nimi papírového draka. Pak jsem řekla Alici, ať mu třeba namaluje oči a pusu, a odešla jsem do kuchyně. Alice po čase přišla a přinesla mi tohle:

Drak

Drak nejenže měl oči a pusu, ale taky má nos, vousy a obočí! Úplně mi vyrazila dech. Netušila jsem, že něco takového umí.
Což mi připomíná, jak někdy v květnu zničeho nic nakreslila hlavonožce. Mámu, tátu, Alici a Boba. Úplně jsem se tenkrát rozplývala, protože děti ke kreslení nevedu absolutně vůbec, takže jakékoliv kresby, které jsou víc než čmáranice, jsou skvělé. Když viděla, jak se raduji, tak asi týden pořád kreslila nějaké lidi, dokonce i Bob se přidal, a pak nás to všechny omrzelo a tím to skončilo. Takže papírový drak, který má i vousy mne překvapil.

A že má umění u nás poslední dobou úspěch, tak jsem včera vzala děti na Messy Art Lab. Chtěla jsem vědět, jestli je to bude bavit. No, nenudili se, ale zdálo se mi, že 28 dolarů je za 40 minut blbnutí přece jen moc. Ale aspoň mám roztomilé fotky.

IMG_3112

IMG_3084IMG_3085

pátek 23. září 2016

Narušený rytmus

Dvojčata skáčou s jásotem po pohovce, miminko v postýlce zírá na pohybující se strom za oknem, o děti se nikdo nestará. Já jsem v jiné místnosti a dělám, že neexistuju, že nejsem. Jenže jsem.
Jsem utahaná, jsem vzteklá, jsem netrpělivá, jsem nespokojená, jsem demotivovaná, jsem utahaná (nepsala jsem to už?). Věčně unavená.

Bob se hodně zlepšil. Mám pocit, že pláče mnohem méně než před měsícem. Buď si zvyknul na miminko nebo trochu dospěl, ale je mnohem snesitelnější. Taky hádek s Alicí je méně. Víc času tráví děti tím, že si spolu hrajou a mně nechávají být. Ještě aby mne nechal být Charlie.

Já prostě nezvládám miminkovský pláč. Když Charlie pláče, tak je v naší domácnosti rázem dusno. Dětem odsekávám, že nemůžu, že musím utěšovat/kojit/přebalovat, na Charlieho se utrhuju, proč se nechce kojit, když řval, na Petra koukám zle a Ganešu vyháním z míst, kde chci sedět. S chutí bych někoho nakopla.

Moc mne mrzí, že kvůli miminku nemám čas na dvojčata. Miminko nám naprosto narušilo jednak denní režim a druhak komunikaci. Myslela jsem si, že žádný denní režim nemáme, ale ukázalo se, že jsme přece jen měli. Taky jsem si myslela, že miminko prostě bude ve vleku starších dětí, jak jsem slyšela, že to dělají jiné matky. A připadalo mi to v pořádku, jen ať si zvyká. Ale nejde mi to.
Poslední dobou se skoro nedostaneme ven. Neustále sleduju, jestli Charlie spí a podřizuju se tomu. Když spí nebo se tváří, že brzy usne, tak nejdeme ven. Já ho prostě nechci budit, protože se bojím, že pak bude řvát. Když je přetažený, tak řve příšerně. A já strašně nechci, aby řval. Nešli jsme kvůli němu dnes na hudebku. Charlie usnul půl hodiny před odchodem z domu a vzbudil se dvacet minut po začátku hodiny. Tak jsme nikam nešli. Těžko se mi odhaduje, kdy přesně bude spát, protože mi často připadá, že už má na čase, že už se chystá. Tak ho frknu do postýlky. V jednom případě z pěti usne během deseti minut. V ostatních případech se v postýlce kroutí a heká, pak začne řvát a trvá půl hodiny až hodinu než to skutečně zabalí. Během té hodiny mu chodím podávat dudlík, zvedat ho, aby si krknul, přebalovat ho a vůbec ho utěšovat. Někdy dokonce i pije z prsu. Kdybych věděla, že to bude trvat hodinu, tak jdu prostě ven, ať tohle dělá v kočárku. Teda, ne že by to v kočárku bylo o tolik lepší, tam bych ho asi nechala řvát ještě víc a byla bych víc nervní, ale aspoň bychom byli na čerstvém vzduchu.
Naprosto si nevybavuji, jak jsem chodila na hudbu s dvojčaty. Budila jsem je? Chodila jsem pozdě? Nebo prostě v tu dobu nespali? Nevím. Nepamatuji si.

Kromě spánku mám s Charliem problém s kojením. Panicky jsem se bála čtvrtého měsíce, protože ve čtvrtém měsíci dvojčata svorně odmítla prso. Charlie nezklamal. Prvního září ráno jsem si ho vzala, že ho nakojím. Svíjel se, řval jak tur, kopal nohama, obracel hlavu pryč a kdyby to uměl, tak mne odstrčí. Vyděsila jsem se. Poctivě jsem to zkoušela znovu a znovu. Znovu a znovu odmítal a řval čím dál víc. Jenže nic jiného než prso nedostal, takže nakonec se přisál. Během následujících týdnů jsem zjistila, že se rozhodně, ani náhodou, nepřisaje, když je unavený. To jenom řve. Naopak kojit hned po probuzení je nejúspěšnější. To se přisaje bez keců a krásně pije. Pak dává smysl, že kojení v noci bylo a je vždy bez problémů, zatímco přes den se často dostávám do situce, kdy sedím s vyndaným prsem a Charlie mi řve na klíně. Vytahovat a schovávat prso je mnohem větší otrava než vzít a položit lahvičku s mlíkem a i to mne deptalo. Vytočí mne to naprosto spolehlivě, ale přesto to stále zkouším. Představa, že pláče hlady je mi nepříjemná. Jako by to poznal, tak posledních pár dní Charlie v postýlce pořvává, prso odmítá a vezme si ho až když už je úplne vyřízený, ale ještě před spaním. Pak se mám na něco spolehnout.

Co se týče vývoje, tak se mi zdá, že dvojčata v tomhle věku už měla zmáknutý překulování z břicha na záda. Charlie se už dvakrát, třikrát překulil, ale dávám ho na břicho tak málo, že nemá kdy trénovat. Ostatní věci jako strkání si věcí do pusy, modlení, chytání za prsty, házení si deky na hlavu, usmívání se, pozorování rodičů... to všechno umí a dělá. A podle toho, jak se na kroutí zádech kroutí na bok, soudím, že překulování ze zad na břicho se už taky chystá.

IMG_3072