úterý 21. června 2016

Když se ke svým dětem otáčíme zády

Stojím s dětmi před obchodem a domlouváme se, co budeme dělat.
Já: Teď půjdeme na farmářský trh a pak na hřiště a pak pojedeme domů. Souhlasíte?
Alice: Jo!
Bob mlčí.
"Bobe, souhlasíš?"
Bob: Ne!
Já:Tak půjdeme na framářský trh a pak se dohodneme, jo?
Bob: Jo!
Jdeme a cestou se Bob ozve "Co znamená souhlasit?"


Děti se v nemocnici poprvé potkávají s Charliem. Držím ho v náručí a chystám se kojit.
Já: Tak Charlie, dáme ti mlíko, co říkáš?
Bob: Ale on je miminko, on ještě neumí mluvit!


Alice s Bobem ve vaně. Alice dostala zahradní konvičku na polévání vlasů. Bob si s konvičkou hraje, vylévá vodu, napouští vodu, vylévá vodu Alici na hlavu. Alice není nadšená.
Já: Bobe, vodu lejeme Alici na hlavu jenom když Alice chce!
Konvička už je vylitá.
Bob: Alice, chtěla jsi polejt?
Alice: Ne!

Já i Petr se otočíme k dětem zády, protože se nekontrolovatelně smějeme.

neděle 19. června 2016

Chudinka malinká

Přechválila jsem ho, tak je to! Snové miminko stále krásne pije, ale už méně krásně spí a úplně nejméně krásně pláče.
Už nespí v kuse tři až čtyři hodiny, spíš jednu až dvě. V mezičase pije, kouká a pláče. Je mi ho líto, protože ať dělám, co dělám, stejně pláče. Stále věřím, že je to buď potřeba odkrknut nebo prdět. Obojí je nepříjemné, když to člověk nemůže dělat podle libosti, a podle toho jak Charlie řve, tak ho děsně bolí bříško. Když ho bříško bolí jen tak trochu, tak jenom tak trochu kníká, píská a vrže. Když jsme byli na prohlídce u paní doktorky, tak při vážení a měření vůbec neřval, jenom nespokojeně mručel. Takže si říkám, že ho to bříško musí hrozně bolet, kdy si při tom div nevyřve plíce.  Zjevně ho lituju nahlas často, protože už i Alice mu začala říkat chudinka malinká. Bob zase říká "To je krásnej chlapeček." Daří se mu to říkat tak, že mám skoro pocit, že si ze mne utahuje. Skoro jako by to říkal ironicky. Ale zároveň Charlieho často hladí po hlavě, po nožičkách, po bříšku a ksichtí a směje se u toho, takže se mi skoro zdá, že jeho zájem je upřímný. Mám z toho radost.

Kojení považuju za zázrak. Lidské tělo je prostě dokonalé. Nejen že dokáže vyrobit dalšího člověka, ale ještě pro něj vyrobí jídlo. Připadá mi to pořád takové neskutečné. Vždycky tam zjevně nějaké mlíko je, ale že bych viděla, že Charlie skutečně něco jí, to vlastně nevidím.
Máme třetí týden. Latkatční říkala, že bolest bradavek se začne spravovat koncem druhého týdne. Levé prso už se spravilo. Trochu bolí "zakousnutí", samotné pití nebolí vůbec. Jen je to nepohodlné,  bradavka už asi zmozolovatěla, ale to drsné otírání jazykem je prostě stále nepříjemné. Nicméně tohle už se dá dlouhodobě snášet. Zato pravé prso pořád zlobí. Bolí a bolí. Zdá se, že nedokážu najít tu správnou pozici, kdy mne Charlie pitím nezraňuje. Zřejmě je to tím, že mám každé prso jinak velké a bradavky jsou jinak vysoko. Jinak nevím. Každé prso taky dává jiné mléko, což vím z odsávačky. Levé prso mívá mléko světlejší a řidší, pravé, i když je menší, mívá mléka víc a je hustší a žlutější. Kvůli bolesti se mi ale z pravého nechce kojit. Poctivě to střídám, ale nejradši bych kojila jen z levého, to je bez problému. No, snad se do konce šestinedělí umoudří i pravé prso. I tak je průběh mnohem hladší než byl s dvojčaty.
Tuhle mne Charlie nenechal přes noc vyspat, přes den jsem se k dospání taky nedostala a následující ráno, po několikerém nočním vstávání, jsem si vzpomněla, proč to byl s dvojčaty takový nářez. Proč jsem byla na dně a nevyspalá. Protože jsem prostě musela krmit dvakrát víc. Ne sedmkrát nebo osmkrát jako teď, ale patnáckrát za den i víckrát. To je v podstatě jednou za hodinu. Kdepak, nemohlo to být s tím kojením lepší, ať si teď říkám co chci.

IMG_1649

pátek 17. června 2016

Náš barák, náš barák

Do San Franciska jsme se přistěhovali na podzim 2009. Dodnes nechápu jak, ale během prvních 14 dní se mi podařilo najít byt. Petr chodil do práce, já jsem procházela inzeráty na craigslistu a nechávala telefonní vzkazy lámanou angličtinou. Ještě si pamatuju, jak jsem někomu říkala, že máme dvě kočky a on se ujišťoval, jestli opravdu máme dvě děti. Dvě děti! Kde bychom vzali děti?

Požadavky jsme měli vcelku nenáročné.
Chceme velkou kuchyň, aby se tam vešel jídelní stůl. Nehodlala jsem nosit jídlo z pitomého kuchyňského koutku někam do obýváku. Vůbec mne ten novodobý styl bytů, kde je jen pidi kuchyňský kout, rozčiluje. Tyhlety 2+kk, 3+kk, 4+kk. Já chci v bytě kuchyň, ne obývák s koutkem. To bych šla bydlet do grasonky.
Chceme dva pokoje. V nejhorším jeden obrovský. Tak jsme totiž bydleli v Praze. Kuchyň a obrovský pokoj, kde jsme měli postel, skříně, knihovnu a dva pracovní stoly. Ale lepší by bylo mít dva pokoje.
Chceme nezařízený byt, linku, sporák, ledničku, pračku.
Máme dvě kočky.
Chceme dřevěné podlahy, rozhodně ne koberec po celé ploše bytu, já to vysávat nebudu.
Chceme platit maximálně 2000 dolarů.

První zádrhel byl v tom, že byty se nepopisují jako 1+1, 2+1, 3+1. Stejně tak se nikam nepíše výměra a když náhodou jo, tak ve stopách. Byty se popisují podle toho, kolik mají ložnic. Takový byt s jednou ložnicí může znamenat 1+kk (ložnice a kuchyňský kout, i když tomu se častěji říká studio), 1+1 (ložnice, kuchyň) nebo 2+1 (ložnice, obývák, kuchyň). Další zádrhel byl, že místní pokoje nebývají obdelníkové. Z nějakých důvodů má většina pokojů nepravidelný tvar, různé záhyby a výklenky, vestavěné skříně a kumbálky, vyklenutá okna a šikmé zdi. Taky jsme velmi rychle museli opustit představu pračky v bytě. Viděla jsem asi 15 bytů a pračku (a sušičku) v bytě měl jeden jediný. Zato myčka je skoro všude.
Nakonec jsme našli byt v docela dobré lokalitě, za slušné peníze, 2+1, druhé patro bez výtahu, dřevěné podlahy, pračka a sušička ve sklepě, záchod v koupelně.

Zádrhele, protože nějaké má každý byt, se ukázaly hned první noc. Byt je v druhém patře, pod střechou.
1. Nedá se vytopit příslušným topením. Plynový kotel dělá rámus, topí nedostatečně a díky neexistující izolaci v budově teplo okamžitě zmizí.
2. V přízemí budovy je restaurace, malý pivovárek, naše ložnice je nad kuchyní. Kuchyň je třeba odvětrávat a větrák vede podél zdi na střechu, nad naši ložnici. Taky pod oknama, přímo u dveří kuchyně je několik větráků. Prostě okna z ložnice vedou do malinkaté uličky, ve které to nepřetržitě hučí.

Topení jsme nakonec vyřešili tím, že jsme přestali používat bytový plynový kotel a nakoupili jsme olejové radiátory do zásuvky, na kterých se dá nastavit, kdy se mají pustit a kdy vypnout. Co se týče hluku, tak na ten jsme si zvykli. V ložnici koneckonců netrávíme zas tolik času a Petr tvrdí, že se mu při tom monotónním hučení docela dobře spí. Taky jsme objevili starou známou pravdu, že při nižší pokojové teplotě se dobře spí.

Bezdětná ložnice
Loznice01

Když jsme se na podzim 2012 dozvěděli, že budeme mít dvojčata, tak jsem požadovala okamžité přestěhování. Bylo mi jasné, že dvě mimina do našich dlouhých, příkrých schodů nedokážu nosit. Taky jsme neměli kam dát dvojkočárek a už vůbec jsme neměli místo na dvě postýlky. Vždyť náš byt už byl úplně zaplněný!

Jenže ouha! Petr prošel nabídky bytů a zjistil nájmy se rapidně zvedly. Náš současný byt by se pronajímal za 3000 dolarů, zatímco my v něm platíme 2000. To jen díky tomu, že San Francisko má regulované nájmy a majitelé některých domů nesmějí ročně zvedat nájem o více než o inflaci. Náš majitel dokonce nezvedal nájem vůbec. O jeden pokoj větší byt by stál 4000 dolarů měsíčně. To fakt nemáme. Nakonec Petr rozhodl, že se zatím stěhovat nebudeme, protože až bude dětem rok, tak určitě budeme mít jiné požadavky a že si zkusíme najít větší byt pak.
Teď už si fakt přesně nevybavuju, jak jsem to po těch schodech se dvěma miminama zvládla. Jestli si dobře pamatuju, tak dětská taška přes rameno, jedno mimino do autosedačky, druhé mimino do náruče, sejít dolů, kde byla permanentně druhá autosedačka. Odložit mimino z náruče do autosedačky, položit druhou autosedačku, stáhnout dvojkočárek, který stál složený před dveřmi, na ulici k bráně, zablokovat kočárkem bránu, uložit jedno mimino do kočárku, uložit druhé mimino do kočárku, zavěsit tašku, zamknout dveře a jít. Není divu, že jsem ze začátku vyrážela ven jednou týdně. Nejvyšší frekvence vycházek s kočárkem byla jednou denně.

Ložnice s malými dvojčaty
Loznice02

Ložnice s většími dvojčaty
Loznice03

Ukázalo se, že místa je v našem bytě stále dost. Stačí přesunout nábytek, vyházet zbytečnosti a obětovat volný prostor. Volný prostor je luxus, který si nemůžeme dovolit. Nejlépe je změna vidět na ložnici. Začali jsme s minipostýlkami s tím, že až z nich děti odrostou, tak se holt přestěhujeme nebo prostě uvidíme. Uviděli jsme. Narvali jsme tam dvě normální postýlky. A když jsem otěhotněla podruhé, tak netrvalo dlouho a našla jsem místo na další minipostýlku do ložnice a šatník do obýváku.

Ložnice se třemi dětmi, z toho jedno miminko
Loznice04

Plán je zůstat v tomto bytě minimálně do doby než Charlie vyroste z minipostýlky. Což, pokud poroste stejně jako Alice s Bobem, bude zhruba do jeho dvou let. Doufáme, že v té době už budeme rozhodnutí, jestli se stěhujeme do Česka kvůli čestině a škole nebo do Concordu kvůli škole nebo ještě někam úplně jinam. (Myslím, že za dva, tři roky budeme stejně nerozhodnutí jako jsme teď, ale v té době už bude třeba nějaké rozhodnutí udělat a velmi pravděpodobně budeme k něčemu přiměni okolnostmi.)

Nicméně, když jsme se v lednu vrátili z Prahy, tak jsme našli byt, který se klepal ještě dvakrát víc než jsme zvyklí. To už bylo poněkud moc, protože nám neustále klepe a chřestí veškeré nádobí, zdi se chvění na dotek. Kromě toho nám zase začalo kapat ze stropu, což byl dlouhodobý problém, který byl definitivně vyřešen v listopadu 2015. Ukázalo se, že restaurace namontovala na střechu nový, obrovský větrák. Když říkám obrovský, tak myslím obrovský. Ta věc je větší než já. Díky bohu jsme nebyli jediní, kdo trpěl klepáním a náš soused po půl roce telefonování manažerovi restaurace dosáhl toho, že tu krávu na střeše přimontovali jinak. Konkrétně ji namontovali na nosnou zeď. Takže teď se klepe střecha míň a nádobí nechrastí. Jen nám zřejmě větrák postupně odbourává nosnou zeď. Teoreticky by měl být problém vyřešen, ale větrák dělá ještě větší rámus než byl dřív. Teď už fakt nemůžeme mít otevřené okno v ložnici, protože se při něm neslyšíme. Mimoto, když je odpoledne horko a já dělám průvan, tak oknem v koupelně jde do bytu pach smažených rybích chipsů a hranolek. Fuj.
Nedá se tedy vyloučit, že se odstěhujeme dřív, protože kvůli hluku nebudeme schopni v bytě bydlet. Dost mne to vytáčí a marně dumám, jestli máme nějakou šanci se té hlučné krávy na střeše zbavit. Bohužel, i pokud snad existuje nějaká možnost se do toho opřít právně, my nejsme sto něco podnikat.

čtvrtek 16. června 2016

Ale já chci něco jinýho!

Petr si večer vyrazil na koncert, takže jsem měla poporvé všechny děti na starosti sama. Naštěstí jsem potřebovala jen vykoupat a uložit dvojčata, v čemž jsem neviděla velký problém. Tedy, odhlédnu-li od toho, že už jsem to aspoň měsíc nedělala. Nastalo přesně to, čeho jsem se obávala. Moje trpělivost je mnohem menší než dřív. Potřebovala bych, aby poslouchali jak hodinky, ale to nebylo nikdy. Když mám čas a trpělivost, tak se s nimi zkouším domluvat, ale jak je jednoho nedostatek, tak velmi rychle sklouzávám ke křiku.

Můj problém byl, že jsem zároveň potřebovala utěšovat a krmit Charlieho a zároveň ukládat Alici s Bobem. Pak jsem potřebovala, aby starší děti okamžite usnuly, aby nevzbudily spícího Charlieho a abych mohla jít taky spát. Máme jen jednu ložnici, takže rodiče chodí spát, až poté co usnou děti. Když mne po několikáté zavolaly, že potřebují napít, přikrýt, přinést knížku, tak už jsem na Alici vyjela. Bob se přikrčil, Alice začala plakat. Ne, že by to byl skutečný pláč, byl to ublížený pláč, který má Alice moc dobře zmáknutý. "Ale proč jsi na mne křičela?" ptala se mne, když jsem do ložnice přišla za chvíli. No ano, proč? Vždyť to vůbec neschvaluju. Protože nemám jiné prostředky. Protože mám spoustu nesplněných (a možná nesplnitelných) očekávání, jsem unavená a mám bolavé bradavky.

Děti začínají věty dvěma zůsoby. Buď "Musíš...", tj. musíš mi dát najíst, musíš mi to podat, musíš mi pomoct, musíš mi to namalovat. Nebo "Ale..." a to se dá říct cokoli. Ale to je moje, ale já mám hlad, ale já to nechci, ale já to chci, ale já nechci ven, ale tak to nepatří, ale já si chci hrát. A tak dále. Nejlépe je to říkat ukňouraným hlasem a pak začít plakat. Nevím jestli to začalo až s příchodem Charlieho nebo se to jen umocnilo, ale je to děsivé. Myslím, že vrcholu to dosáhlo, když si Alice z ničeho nic sedla ke stolu a aniž by jí bylo něco nabídnuto prohlásila "Ale já chci něco jinýho!" Prostě tak, z čistajasna.
Mám pocit, že si vyměnila službu s Bobem. Několik posledních měsíců byl uplakánek Bob. Teď je to Alice. Kňourá, kvičí, křičí a brečí častěji než považuju za pochopitelné.
Já bych je už snad i řezala, ale teď je má na starosti Petr a ten má víc trpělivosti. Já, jak slyším "ale" nebo "musíš", tak mi cuká žilka. Petr zkusil dětem vysvětlit, že ta používají nevhodně a teď je na to upozorňuje. Možná je to do konce měsíce odnaučí.

Mají samozřejmě stále i dobré okamžiky. Krásně si spolu hrajou, ťapkají po bytě s panáčkama Duplo, vozí zvířátka do nemocnice, krmí miminka a chovají je.

Chystáme večeři a Petr pošle Boba do pokoje, aby se zeptal Alice, jestli má hlad.
Bob: Alice, máš hlad?
Alice: Nemám.
Bob: Tak nemá hlad!
Ja: Děti, je potřeba uklidit hračky.
Alice: Mám hlad!

úterý 14. června 2016

Snové miminko

To dítě se mi snad zdá.
Dnes jsme šli na převážení k laktační. Šli jsme tam v podstatě jen kvůli tomu, že jsem nervozní. I když není důvod být nervozní,  protože je všechno v pořádku. Paní laktační byla chápavá. Říkala, no jo, když má člověk dítě, které nepije, neudrží se u prsu, spí moc dlouho, hodně pláče, má malou pusu, je podměrečné a hubne, tak se zdráhá uvěřit, že může být všechno v pořádku, když dítě jen jí a spí.
Charlie jí a spí. Jí velmi krátce, u každého prsu pět minut, pro mne věc naprosto nevídaná, pak odkrknout a spát tři hodiny. Občas pláče, nemůže usnout, protože ho trápí bříško, ale není to moc často (i přesto to špatně nesu). Dvě nebo tři hodiny spí skoro vždycky. Připadá mi to naprosto neskutečné. Můžu spát přes den, klidně několikrát. Včera jsem si vlezla do postele v sedm večer a spala jsem do deseti. Dvojčata už spala, Petr se o ně postaral. Já jsem vstala v deset večer, přebalila, nakojila Charlieho, pochovala, Charlie usnul a já si v půl dvanácté vlezla zpět do postele a spala jsem až do půl třetí.V půl třetí to samé. Přebalit, nakojit z jednoho prsu, Charlie usne, já ještě chvíli brouzdám po netu, jdu spát v půl čtvrté a spím do půl sedmé ráno.
Jsem skoro schopná ráno fungovat a postarat se o děti. Zatím to není třeba, dělá to Petr, ale zní to pozitivně.

IMG_1874

A mlíko teče. Mám tolik mlíka, že ho musím odsávat, protože Charlie všechno nevypije. Prsa se mi nalívají tak, že to tlačí. Když Charlieho neodpojím dost brzo a nevystřídám prsa, tak vypije jen jedno prso, usne u toho a dál už nic nechce. Druhé musí počkat do příště. Bojím se, že mlíko zmizí, ale zároveň se bojím, že když odsaju, tak se Charlie zrovna probudí a v prsu nebude nic k pití. Takže neodsávám, čekám na další krmení a tak trošku trpím tlakem v prsu (ale popravdě, bolestí bradavek při samotném sání trpím mnohem, mnohem víc. Stále čekám, kdy se to výrazně zlepší). Při dalším krmení Charlie zanedbané prso poctivě vypije, ale to první zůstane nevypité a jedeme znova. Jednou za čas vyměknu a odsaju, abych si ulevila a aby se neztratilo mlíko. Pořád je to pro mne naprosto neskutečné, že mám přebytek mlíka. Prý je to částečně i tím, že jsme na začátku celého procesu, kdy se mlíko dělá jak divé.
Přemýšlím, co všechno bylo s dvojčaty jinak. Proč nás na první prohlídku po propuštění z porodnice neposlali k laktační sestře, která dokáže dítě prohlédnout stejně dobře jako doktor a rozhodně líp než residentka Jordanová, která naše dotazy na krmení smetla ze stolu. Jestli jsem skutečně měla málo mlíka nebo jsem se jen nechala vycukat dětským pláčem. Možná kdybych kojila častěji (a vůbec nespala), tak by se to mlíko nakonec udělalo. Třeba jsem to jen vzdala moc brzo. Možná kdybych dostala hned na začátku odsávačku Medela Symphony a kdybych neměla hrůzu z laktační konzultatky, tak by to bylo celé jinak. Možná, kdyby měly ty šikovné magnetky s telefonním číslem na laktační oddělení v té době k dispozici, tak jsem jim mohla zavolat, když děti odmítaly pít z prsu a chtěly jen lahev. Možná jsem mohla kojit déle. Prostě... co by, kdyby. Když teď vidím, jak to může být. Jak může být miminko spokojené a že to může samo fungovat.

Můj oblíbený pohled z poslední doby

IMG_1956

Taky už chápu, že někdo považuje miminkovskou fázi za úžasnou, protože mít jedno dítě, které se chová takhle, to je prostě radost, i když občas pláče třeba hodinu. Stejně tak mi to dává vhled do toho, jaké naprosté neporozumění může mezi lidmi nastat. Vždyť to přece není zas tak strašné. Někdo s takovýmhle dítětem si nedokáže představit peklo s dítětem, které nespí takhle krásně.

Tak já doufám, že mu to vydrží co nejdéle.

sobota 11. června 2016

V rukách to zabolí

Kdybychom nepotřebovali pohlídat Alici a Boba až budu v porodnici, tak bychom se žádnou návštěvu nezvali. Ale protože jsme měli podezření, že porod začne v noci, potřebovali jsme někoho, kdo by byl s dětmi doma minimálně do rána než je přebere placená pomoc. A babička P se nabídla zrovna ve správnou dobu, pobyt u nás by vyšel tak, že bych měla rodit zhruba v polovině jejího pobytu. Tak si koupila letenku.
Pak mi paní doktorka řekla, že můžu klidně rodit už ve 36. týdnu a já jsem začala panikařit. Protože  to by babička P přiletěla moc pozdě a my bychom to museli řešit nějak jinak. Třeba, že bych šla do nemocnice sama.
Kromě toho jsem před porodem chtěla stihnout spoustu věcí. Odevzdat finální projekt ve škole, nechat se vyfotit nahatá s břichem, nechat se vyfotit s břichem a s rodinou a hlavně, zúčastnit se ceremonie předávání diplomu. Loni na podzim jsem konečně dokončila titul diplomovaný specialista, v mém případě ve fotografii. Jak tak koukám na wikipedii, tak by to asi byl diplomovaný umělec nebo fotograf.
Původně jsem neplánovala se předávání zúčastnit, ale Petr mne přemluvil, že bych toho litovala. A kromě toho, je to zřejmě jediný titul, který kdy získám, tak by se to mělo řádně oslavit. Povedlo se, neporodila jsem před ceremonií, dostala jsem desky na diplom a dokonce jsem si mohla na stupínku potřást rukou s nějakým senátorem.

IMG_1528

Prostě jsem stihla všechno, co jsem chtěla, moje máma, babička P, přijela a dokonce si ještě před porodem stihla zvyknout na děti, takže pak na dva dny bez problémů převzala péči o děti a po mém návratu z nemocnice péči o kuchyň.

Pregnancy II

Takhle my tu teď žijeme. Já jsem v posteli. Buď spím a nebo kojím. Petr se stará o Alici a Boba. Chodí s nimi ven, nakupuje s nimi, koupe je, ukládá je a vůbec se o ně prostě stará na plný úvazek. Babička P chodí nakupovat, vaří, poklízí večer kuchyň a čte dětem do omrzení pohádky.
Je to naprosto skvělý. Tuhle jsem se přistihla, jak provinile bloumám bytem s pocitem, že bych měla něco dělat.
Charlie je skvělé miminko.V noci spí 4 někdy i 5 hodin v kuse. Pak se sice kojí na střídačku klidně i dvě hodiny, ale ty 4 hodiny spánku v kuse jsou hrozný rozdíl. Režim má jednoduchý. Vzbudí se mručením, přebalím ho, dám jedno prso, pije 5 minut, usne, vzbudím, dám druhé prso, pije 3 minuty, usne. V ideálním případě ho zabalím a rovnou spí. V horším případě potřebuje odkrknout, což se někdy daří, někdy ne. V ještě horším případě by spal, ale trápí ho bříško, takže se kroutí a řve. To je mi ho pak částečně hrozně líto a částečně mne tím hrozně štve. Protože mám pocit, že je mojí povinností mu pomoci, ale není v mé moci mu pomoci. Můžu mu cvičit nožkama, ale to pomáhá jen zdánlivě.

Zdá se, že mlíko se spustilo úplně krásně. V podstatě jsem od příchodu domu nervozní, protože Charlie spí tak krásně až mám strach, že málo jí. Ale od návratu z porodnice (kde si nás nechali jen dva dny a jen proto, že jsem nechtěla jít hned druhý den po porodu domů), jsem už byli dvakrát na kontrole u laktační poradkyně a kontrolní převážení potvrdilo, že Charlie krásně přibírá. Podle Petrova výpočtu přibírá dokonce víc než se od miminka očekává. Očekává se 30 g denně a on od soboty do úterka přibíral kolem 45g denně.
Kojení ale bolí příšerně. Charlie se drží bradavky jak klíště, u dvojčat věc naprosto nevídaná. Můžu ho opakovaně odpojovat a on se vždy bez problému zase přisaje. Nádhera! Škoda jen, že to tak bolí. Druhý den po příchodu z porodnice to tak hrozně bolelo, že jsem říkala, že se na kojení prostě vykašlu, protože to nevydržím. Naštěstí hned následující den jsme šli k laktační a ta správně navrhla, že možná nechci dávat taková definitivní rozhodnutí hned na začátku celého procesu. Jen díky převážení a potvrzení, že dítě přibírá, jsem byla ochotná bolest ještě podstupovat. A pak se to trošičku spravilo.

Tohle bylo s dvojčatama naprosto jiné, tím, že jsme je krmili s lahvičky, tak jsme věděli naprosto přesně, že skutečně jedli a kolik. Na druhou stranu, tím, že nám Alice hubla, protože jsme ji nechali spát, jak dlouho chtěla, jsem teď vystrašená, když Charlie pokojně spí klidně dvě, tři hodiny.
Ovšem, včera asi potřeboval popohnat nástup mlíka, protože se v noci budil po dvou hodinách a ve dne usnul na déle než půl hodinu jen jednou. Byla jsem nevyspalá a bolavá a proklínala jsem ho. Chtěla jsem zpátky to hodné miminko, co mne nechá spát v noci i přes den. Dnes je zpátky. Taky mi to ukázalo, že ta pohoda, kterou překvapivě zažívám, nevychází jen z toho, že je postaráno o děti a o jídlo, ale asi hlavně z toho, že můžu dostatečně spát. Doufám, že Charliemu to spaní vydrží dlouho. Taky doufám, že to nebude vykoupené něčím jiným, co v čem bude mnohem horší než ti dva.

Alice a Bob reagují na miminko vcelku klidně. Bob se o miminko zajímá víc, hladí ho a mluví o něm. Alici je to spíš jedno, aspoň to tak vypadá. Zatím k nim nedolehlo, jak moc bude miminko v budoucnosti ovlivňovat jejich život, protože jejich požadavky teď může splnit Petr.

Nějaká matka mi kdysi vyprávěla, jak když se jí narodilo první dítě, tak se ta neskutečná, mateřská láska prostě objevila sama od sebe. A že to samé čekala s druhým dítětem a byl moc překvapená, když to nenastalo.
Byla jsem přesvědečná, že to se mi stát nemůže. Já jsem s dvěma dětma začínala a miluju je jako nikoho. Dva nebo tři, to už je jedno. Ale brzo jsem zjistila, že mne děsně rozčilují. Jsou hrozně velcí a hluční a těžcí. Když kojím, Charlie mne tahá za bolavé bradavky a Bob skáče kolem a leze po mne, tak bych ho nejradši plácla. Bolí mne to a bojím se, že na nás spadne. Alice zase pořád kňourá a odmítá chodit s Petrem, s babičkou nebo s babysitterkou ven. Furt si něco vymejšlej, nespěj, když je Petr uloží, dělaj bordel a řvou.
Zato láska k miminku se vyvinula bleskově. Zdá se, že to přiložení na hruď hned po porodu má skutečně vliv. Když ho vezmu do náruče, tak Charlie přestane témeř okamžitě brečet. Mlíko teče. Díte pije. Spí vedle mne. Je krásný a úžasný a dokonalý a ješte ke všemu mne nechá spát (občas)! A saje!

_MG_0838

Rozhodla jsem, že musím se vztahem k dvojčatům něco dělat, než to přeroste v něco většího. Kromě toho, za pár týdnů se Petr vrátí do práce a my zůstaneme spolu. Já, dvojčata a miminko. Mám z toho hrůzu. Jak se budu starat o dvojčata, když musím kojit? Co budu dělat, když budu kojit a někdo na mne bude volat ze záchoda, že potřebuje utřít zadek? Kdy budu krmit děti? Jak budeme chodit ven? Jak budu krmit Charlieho venku?

Každopádně, abych děti měly nějakou stabilní věc, tak večer jim zpívám ukolébavku. Když už se mi zdá, že se v postýlkách vyřádily a potřebují zklidnit a usnout, tak přijdu do ložnice, děti uložím, přikryju a zpívám. Deset, někdy patnáct minut, a děti spí. Na výběr máme ze čtyř ukolébavek. Dobrodružství s Bohem Panem, Rákosí, Ho ho watanay a I gave my love a cherry. Dlouhou dobu jelo Rákosí, ale nedávno jsem přidala Watanay a Bob ho teď hodně chce, asi, že se tam zpívá "spinkej můj maličký". Taky se tam zpívá "V lukách to zavoní".
Bob už delší dobu vytváří vtipy tím, že zaměnuje písmenka v různých slovech a když jsem z kuchyně nedávno slyšela, že "v rukách to zabolí" tak jsem hned věděla odkud vítr vane.

Dvojčata jsou ale samozřejmě skvělá. Nosí Charliemu hračky, ptají se proč Charlie pláče a proč ho krmím. Nosí mi krém na bradavky. Přinášejí mi do postele, kde trávím většěinu času, jídlo a odnášejí ode mne nádobí do kuchyně. Nedávno si Bob dokonce sám natáhl kalhoty od pyžama a zkoušel se nasoukat do trika, ale to se mu nepovedlo.

A hlavně, dělají vtipy: Vyleze veverka ze skořápky a řekne "Dej mi kus nohy!"

IMG_1573

neděle 5. června 2016

Jak naděje (a strach) zvítězila na bolestí

Už několik dní se nemůžu rozhodnout, jestli chci radši porodit a zbavit se těžkého břicha nebo jestli chci radši ještě vydržet než se budu muset vzdát spánku a starat se o novorozence. Posledních několik nocí se mi zdá, že už už rodím. Chodím na záchod 4x za noc a jednou se přistihnu při myšlence, jestli by se nemohlo stát, že takhle v koupelně náhodou porodím. Rychle mi dojde, že nemohlo, představuju si to moc jednoduše, tak malinkou hlavičku dítě mít nebude.

1.00 v noci
Jdu na záchod a zdá se mi, jako by ze mne teklo něco, co nemám pod kontrolou. Jsem si tím dost jistá, ale na druhou stranu není to záplava, jako poprvé (celý průběh bude jiný než poprvé a vždycky mne to překvapí). Nechci plašit, tak potichounku hledám leták, který jsem dostala u gynekoložky před měsícem, kde jsou napsané známky porodu a situace, ve kterých se má volat na porodní. Je to tak, prasklá plodová voda je jedna ze takových situací. Voda praská jen asi 15 procentům žen a buď praskne prudce nebo jen tak odkapává. Telefonní číslo ovšem v letáku nebylo. Naštěstí jsem ho měla v telefonu z roku 2013 a bylo stále stejné. Nakonec, měla jsem rodit ve stejné nemocnici.
Tak volám, popisuji a je mi řečeno ať přijdu, že to odborně zhodnotí.
Budím Petra. "Teď ne!" zasténá Petr ze spaní. Sbaleno mám, ale i přes pečlivé plánování nechávám v mrazáku krabičku s kuřecím vývarem, kterou jsem chtěla rozhodně vzít s sebou. V předporodní fázi se totiž nesmí jíst a pít se smí jen čiré tekutiny. Je mi jasné, že budu mít hlad a čirý vývar mám moc ráda. V dalším dění lituju zapomenutého vývaru, ale jiných věcí lituji mnohem více.

2.30 v noci
Jsme v pozorovacím pokoji.  Kontrakce nemám, kromě občasného úniku vody se nic neděje. V pokoji je příšená zima. Nechápu to. Jsem přesvědčená, že v pokoji je asi tak 18 stupňů, což je super na spaní pod dekou, ale ne na pobyt na posteli bez deky v nemocniční košili, která je vzadu otevřená. Nadávám. Přichází sestřička, že musí vzít vzorek vody, aby se ověřilo, že jde skutečně o plodovou vodu a ne o jinou tělesnou tekutinu. Dává mi to smysl, ale nechápu, proč vatičkou otřela místa, kde se plodová voda docela jistě nevyskytovala. Pozoruju, jak se tváří rozpačitě, když téměř suchou vatičku otírá na mikroskopové podložní sklíčko.
Po nějaké chvíli přichází doktorka, že mne musí prohlédnout, protože pod mikroskopem nic nenašla. "Jo, to mi připadá dost mokrý... ještě se na to podíváme pod mikroskopem a dáme vás na porodní pokoj" odsouhlasí. "Porod se vám ale nerozběhl. V téhle situaci většinou doporučujeme porod vyvolat. Buď vám můžeme píchnout oxytocin (hormon vyvolávající porod) nebo máte několik možností orální medikace se stejnými účinky." vysvětluje mi noční doktorka. Namítám, že s dvojčaty mi řekli, že mne nechají na pokoji a budou jen pozorovat, jestli se rozběhne porod. Doktorka vysvětlí, že u nedonošeňátek se doufá, že porod nezačne, je prostě snaha nechat děti v břiše co nejdéle. Ale jestli chci, tak mi dá nějaký čas na to, aby se porod rozběhl sám. Maximálně ale 4 hodiny. A jestli prý chci zkontrolovat čípek, abychom věděli, na čem jsme. Opět vytahuji dvojčata, tenkrát nic nekontrolovali, prý kvůli infekci. "No u těch předčasně rozených dětí od vás prostě dají radši ruce pryč, aby zvýšili šanci, že dítě zůstane v břiše. S donošenými dětmi je to jinak. Ale mně je to vcelku jedno, jestli nechcete, tak můžeme později."

4.40 ráno
Jsme v porodním pokoji. Tady zůstaneme několik hodin. Zima! I tenhle pokoj je podchlazený, jsem vděčná, že jsem si zase přinesla deku. Sestřička navrhuje, že přitopí a dokonce něco nastaví na zdi, ale teplota se moc nezvedne.
Přinutila jsem Petra stáhnout aplikaci na počítání kontrakcí. Kontrakce přišly ještě v pozorovacím pokoji. Počítám, že je rozjela prohlídka od noční paní doktorky. Od prvně vím, že moje tělo takhle reaguje, minule mi zkontrolovali čípek a do hodiny byly děti venku. Těším se, že to budu mít rychle za sebou i tentokrát, když už mám kontrakce. Kontrakce jsou bolestivé, dlouhé 45 sekund a přicházejí zhruba po čtyřech minutách. Teď jen musí přicházet častěji a být delší a mám vyhráno.
Sestřička mi připevňje na ruku kanylu na nitrožilní podávání léků (fuj, hnusný pocit) a pouští mi do žil penicil na ochranu dítěte před Streptokokem B, který se nachází v mých porodních cestách (mívá zhruba 30 procent žen). Za hodinu se nakape do krve první dávka antibiotik a další bude za čtyři hodiny. V duchu si říkám, že můžu-li usuzovat z prvního porodu, tak se na druhou dávky antibiotik nedostane. Kontrakce se  k sobě přibližují na dvě minuty a zase se oddalují na skoro pět minut. Přesně podle popisu otevírací fáze porodu mají relativně pozvolný nástup, jednoznačný vrchol a pozvolný sestup. Dýchám. Bolí mne záda v kříži, jak podle příručky. Minule jsem tuhle fázi prostě protrpěla na míči a nenechala jsem Petra, aby na mne sáhl. Mám ale taky pocit, že minule mne záda takhle nebolela. Bolest je velká, ale kontrakce se dá předýchat. Prosím Petra ať mne masíruje a překvapivě to pomáhá.

7.00 ráno
Před sedmou se mi zdá, že by to snad už stačilo a na návrh sestřičky si nechávám zkontrolovat čípek noční doktorkou, které za chvíli končí směna. Podle délky a rozestupu kontrakcí vím, že nejsem v závěrečné, tlačící fázi, ale doufám, že kontrola čípku věci popožene a budu to mít za pár.
"Jste otevřená na 3 cm, čípek je ze 75 procent pryč." hlásí doktorka mile.
"3 cm!?!?" ptám se nevěřícně. Dělá si ta ženská ze mne srandu? Před třemi týdny jsem byla otevřená na 1 cm, mezitím mne různě bolelo břicho, teď jsem měla už tři hodiny bolestivé kontrakce, to přece není možné.
"Jenom!?! Doufala jsem, že to bude víc."
Paní doktorka se na mne mile usměje. "Já vím, ono to tak v té otevírací porodní fázi často vypadá. Ale bude to ještě trvat. Možná se zase potkáme až dnes večer přijdu na noční směnu." straší mne.
"No to doufám, že ne." hlesnu nešťastně.
"Ale pokud se se mnou už nechcete vidět, tak si to neberu osobně" uklidňuje mne pobaveně.
Trpím dál. Zvažuju, že si se vykašlu na idealistické plány porodit bez anestezie a nechám si dát epidurál. Rozhoduju se, že vydržím do devíti a pak uvidím.

10.00 ráno
V půl desáté jsem zjistila, že už jsem o půl hodiny přetáhla svůj limit. Lituju, že jsem se rozhodla rodit bez anestezie, ale mám pocit, že teď je na změnu názor pozdě. Mozek mám zahalený mlhou bolesti. Nepřemýšlím. Podle návodu beru kontrakce jednu po druhé, nemyslím na ty další. Bolest jde do zad a až do stehen, dýchám skrz ně a nemyslím.

Petr poctivě měří kontrakce a masíruje mi záda. Na předporodním kurzu nám paní učitelka říkala, že muž může ženě v kontrakci zkusit rukama stlačit boky k sobě. Připadá mi to jako nesmysl, ale zkusíme to a skutečně to ulevuje. Takže Petr střídavě masíruje, střídavě tlačí boky k sobě. Já funím a jednoslovně insturuuju. Měla jsem představu, že v případě nutnosti porod zvládnu sama, ale teď vidím, že ani náhodou.

Občas mi sestřička přidělá na břicho monitor srdce dítěte a monitor kontrakcí. Na monitoru se moje děsivě bolestivé kontrakce ukazují v dolní hladině grafu. Graf jde od nuly do stovky, moje kontrakce se pohybují mezi nulou a třicítkou. Na obrazovce jsou vidět monitory z jiných pokojů, jedna paní tam má kontrakce, které se pohybují mezi 50 a 100. Na nulu neklesnou. Straší mne to. Jestli mne něco takového čeká, tak to nevydržím, ale nevěnuju tomu moc pozornosti.

Jsem ve fázi, kdy ležím bezmocně na posteli, dýchám skrz kontrakce, trpím a je mi to všechno jedno. Tahle fáze se střídá s fází, kdy strašlivě trpím a už to rozhodně nechci podstupovat. Už nikdy, nikdy, nikdy nechci rodit, ani teď nechci rodit, je to mnohem, mnohem horší než jsem si představovala. Ať už to proboha skončí!!

Přichází se představit anesteziolog. Mluví o možnostech úlevy od bolesti, epidurál je poslední možnost. Poctivě zmíní rizika, tj. že asi 10 procentům žen nezabere naplno, takže jim nepomůže od bolesti a jednomu procentu žen způsobí ukrutné bolesti hlavy a je třeba ho aplikovat znovu. Taky zmiňuje, že se tím omezí pohyblivost rodičky a bude jí zaveden katetr do močového měchýře. To slyším poprvé. Nevím, jestli jsem to kdykoli před tím přeslechla nebo mi to skutečně dosud nikdo neřekl.
Nic z toho ale nechci. Nechci riskovat, že budu to jedno procento s bolestí hlavy. Nechci katetr do močového měchýře (i když ho neucítím). Nechci riskovat, že mi epidurál zpomalí porod, tím ho prodlouží a až bude tělo unavené, tak dítěti klesne srdeční aktivita a bude třeba udělat císaře. Nevím, jak reálná je tahle alternativa, ale když se mluví o epidurálu ve světě přirozených porodů, tak se tenhle vývoj zmiňuje jako jedno z rizik epidurálu. Bojím se ho. Bojím se, že mi nepomůže, bolesti budou stejně nesnesitelné, ale ještě budu připoutaná na postel s katetrem v močové trubici. Je to hororová představa. A to už jsem se oprostila od pradávné představy, že po píchnutí epidurálu do míchy můžu ochrnout. Už vím, že z epidurálu se neochrne, protože se nepíchá do míchy. Ale o katetru jsem nevěděla. (Tady jsem si vyhledala odborné informace, takhle od počítače mi připadá jako poměrně dobrá varianta, jak řešit bolest.)

Rozhodnu se doufat, že samotný porod, tlačení, bude podobně rychlé a krátké jako poprvé. Naděje umírá poslední.

10.20 ráno
Připadá mi, že kontrakce se prodlužují, že mají prudší nástup, žádné pozvolna se ohlásit a pak skutečne přijít, prodýchat a pak oddych. Kontrakce o sobě dá vědět a lup ho, už je tu, bolí, dýchám, Petr masíruje, ale bolí to jak čert. Jsou ale stále relativně krátké (necelá minuta) a relativně daleko od sebe (kolem tří minut). Připadá mi, že budu rodit každou chvíli, ale rozestupy a hlavně délka kontrakcí naznačují něco jiného. Podle toho jsem stále v otevírací fázi.
Sestřička se mne při jedné z kontrol ptá, jestli cítím nějaký tlak. Ježiši jasně, že jo! Bez dechu přikyvuji. Tak, že prý kontrola čípku, jak jsme na tom.

10.36
Mám pocit, že do místnosti najednou vběhnou tři osoby. Plazím se z míče na postel, zastihne mne kontrakce, tak dýchám, funím jako lokomotiva, do toho se na mne vrhne jedna žena, zuřivě mi masíruje záda, všechny tři na mne funí, ale i masírování, i jejich funění jde mimo můj rytmus a vůbec mi nepomáhá. Nakonec kontrakce přejde, paní doktorka prozkoumá čípek, což bolí, ale co už, a oznámí "9 centimetrů".
"Ještě je tam čípek. Až ucítíte potřebu tlačit, tak nám dejte vědět. Ale ještě ne." řekne doktorka a všechny tři odejdou z pokoje. Jak to myslí, až budu potřebovat tlačit? Já už potřebuju tlačit! Snažím se dítě držet uvnitř a funím přes jednu kontrakci, ale nemám šanci. Mám pocit, že sotva odešly z pokoje, tak zvoním na zvonek a říkám, že potřebuju tlačit.

10.41
Nastává spíše nechutná část porodu, kdo chce, může přeskočit na 10.54.
Petr přestává měřit kontrakce. Prý se mi v té době razantně prodloužily a zkrátil se interval. Do pokoje opět naběhly tři doktorky. Klečím na posteli a funím. Jak prý chi rodit, na všech čtyrech? Copak já vím? Já vím, jen, že mne to děsně, děsně bolí a chci už to mít za sebou, honem to dítě vytlačit.
Prý stále ještě nemám tlačit, ale je mi jedno, co říkají. Nechám tělo, ať si dělá co chce. Prdím a čůrám, doktorky mne uklidňují, že je to v pořádku. "Stále tam máte zbytek čípku. Zkusím ho odhrnout a strčit pod hlavičku ruku" říká paní doktorka a strká tam ruku. Nemám tušení, co se vlastně děje, jen řvu bolestí. Kontrakce odešla a nic se neděje. Čekáme, paní doktorka s rukou pod hlavičkou. "Silně zatlačte, pak se zhluboka nadechněte a znovu zatlačte" dává mi instrukce. S kontrakcí tlačím a řvu a tlačím. "Tlačte jen trošku, trošku..." Cítím drobnou úlevu, usuzuju, že hlavička je venku. "A silně." Zatlačím a cítím, že dítě vyklouzne ven. Neskutečná úleva.

10.54
Je to kluk! Což jsem čekala.
Chci se zhroutit na postel, ale už mi pod břichem podávají dítě, abych si ho mohla dát na hruď. Tak jsem to chtěla v porodním plánu, kterého se, pokud mohu posoudit, celý tým rozhodně drží. Ve skutečnosti nechci dítě na hruď, chci umřít, chci nebýt, chci odpočívat. Ale lehnu si a dítě mám na hrudi. Je to super. Můžu odpočívat. Adrenalin je pryč, celá ta neskutečná, příšerná, bolestivá, špinavá záležitost je pryč, jsem tady jen já a chlapeček a pupeční šňůra, která dotepává a čeká na přestřihnutí. Petr ji střihá, ale mám pocit, že žádný extra zážitek z toho nemá. Charlie řve jak o život a vůbec se mu nedivím. Petr je dojatý. Všichni jsme to přežili.

IMG_1498

Bylo to strašný. Strašný. Porod dvojčat mne na to vůbec nepřipravil. Z toho jsem si odnesla zásadní vjem, že se mne snažili přemluvit na epidurál, když jediné, co jsem chtěla, bylo tlačit. Celkově si toho z prvního porodu asi moc nepamatuju, otevírací fázi si nevybavuju prakticky vůbec, ale měla jsem dojem, že se to dalo přežít. Teď jsem měla dojem, že prostě umřu nebo nevím. Minule mi vůbec nepřipadalo, že by kolem toho bylo nějak špinavo, teď jsem měla dojem, že ležím v krvi a moči. Petr mi popisoval, jak ze mne stříkala krev, prý jak v hororu.
Taky jsem konečně ocenila, jak neuvěřitelná práce je být porodník nebo porodní sestra. Všichni mi vycházeli velmi vstříc a velmi mne podporovali. Když se střídala směna a sestřička mi řekla, že mi to moc jde, tak mne to potěšilo, i když jsem byla jen schopná hlesnout "děkuju".  Tenhle zážitek ve mně probudil velkou úctu jednak k porodnímu týmu a jednak k ženským, které se tuhle příšernost rozhodnou podstoupit doma.
Několikrát jsem slyšela, jak mám vysoký práh bolesti a jak jsem statečná, že jsem to vydržela bez epidurálu. Jenže já nejsem, já jsem spoléhala na to, že tlačení nebude trvat déle než tři tři kontrakce. Kdybych před sebou měla vidinu hodinového tlačení hlavičky, tak myslím, že by mne žádný strach nepřesvědčil jít do toho bez anestezie. Takhle, když byla hlavička někde na cestě a strašně to bolelo, tak jsem prostě musela jen trpět, nedalo se nic dělat.

Celkově jsem ráda, že se to povedlo, šlo to jak po másle, jsme všichni zdraví a už to fakt nechci nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy opakovat.