středa 27. července 2016

Už ses vyspinkala?

Některý dny mám pocit, že je život fakt jednoduchej.
Charlie v noci na dnešek spal 7 hodin. Sedm hodin! Nejsou mu ani dva měsíce. Škoda, že se to nebude hned tak opakovat. Ale jednou za tři, čtyři dny spí kolmem šesti hodin. Většinou když jdu do postele dřív a Petr v obýváku čeká až Charlie usne a když jde spát, tak Charlieho pevně zavine a dá do postýlky. Já tím mám šanci získat nějaký spánek navíc.
Zase si musím zvykat, že mne někdo potřebuje na plný úvazek. Nějak jsem to zapomněla a teď je mi to nepohodlné. Ale tentokrát už vím, že to není navěky, jen asi dva roky a pak už to bude sranda. A Charlie už se docela usmívá, to je hned svět veselejší. Kromě toho začal hezky spát přes den. Nakojím ho, on si krkne a pak začne hekat, já musím odběhnout za dětma, tak ho položím do postýlky na břicho a když si na něj za dvacet minut vzpomenu, tak spinká.

IMG_2511

Alice a Bob jsou skvělý, nejskvělejší. Během těhotenství se evidentně vycvičili a když řeknu, že potřebuju spát, tak se bez keců uchýlí do obýváku, kde si hrají s Duplem. Čas od času mne vzbudí, že mne volají ze záchoda, protože potřebují utřít. Nebo za mnou přijdou s knížkou. Nebo se z pokoje ozve řev a za chvíli přije uplakaná Alice "Bob mně mlátil". Často se ukáže, že Bob ji mlátil, protože ona mátila jeho, ale poslední dobou se zdá, že Bob si začíná, protože Alice si chtěla hrát jinak než on.
Když si potřebuju dojít na záchod, tak Alice hned zkontroluje, jaká je situace "Už jsi se vyspinkala?" ptá se. Když řeknu, že jo, tak mi většinou přinese nějakou knížku, kterou jí teď už můžu přece přečíst.

Alice má vůbec dobrou paměť. Často se stává, že po mně něco chce. Něco přečíst, něco podat, něco k jídlu. A já v danou chvíli nemůžu nebo nechci splnit její přání, takže ho odložím, že do udělám až něco proběhne. Třeba až sní co má na talířo nebo až nakojím Charlieho nebo až přijde táta. Nezřídka na její požadavek zapomenu, protože bojuju na více frontách. Ale Alice, Alice nezapomene nikdy.

IMG_2522

Děti bojují s angličtinou. Je zajímavé, že Alice má větší slovní zásobu, zatímco Bob má lepší výslovnost. Jsem ráda, že se aktivně snaží mluvit s lidmi anglicky. Zejména Alice. Bob je  poněkud zdrženlivější. Oba dva umí stále napočítat do deseti, umí barvy, umí poděkovat, poprosit, pozdravit, rozloučit se. Umí nějaká zvířata (Alice nejřív uměla slona). Učí se z písniček a z toho, že chtějí lidem něco říct, tak jim řeknu, jak se to řekne. Alice už umí: look, dance, this. Jejich oblíbené slovo je "no!". To uplatňují jak na Jeffa (nééé, nechytej mne, teda vlastně chytej mne, je to legrace), tak na hřišti (nechmatej na moje hračky!).
Smutné je, že jak děti neustále brebentí česky, tak jim anglicky mluvící lidi nevěnují pozornost. Pozornost jim nevěnují, ani když se děti snaží mluvit anglicky, protože to prostě nepoznají. Je mi dětí pak moc líto. Musím lidi upozorňovat, že Alice mluví anglicky, aby se na ni vůbec podívali. Budu muset vymyslet, jak na sebe má slečna upozornit, protože s nimi často nejsem, když mají babysitterku.

IMG_2231

pátek 22. července 2016

Už jsem spokojený

Jedna z věcí, kterých jsem se bála, když se děti narodily, byl "tlačený" pláč. Znám ho velmi dobře od Benjamín, mého o pět let mladšího bratra. Je to pláč, kdy dítě řve, protože něco chce a nedostává to. Takový ten vyděračský pláč, kdy dítě leží na zemi a řve, když nedostane bonbóny. Ten pláč, co je v reklamě na kondomy. Co já jsem si ho užila. Já to hádě nenáviděla.
Naštěstí, miminka takhle nebrečí. Ani roční, či dvouleté děti tak nepláčou. Když Alice nebo Bob pláčou, tak je to většinou proto, že jsou upřímně nešťastní, i když nezřídka nám připadají jejich důvody k pláči jako maličkost. Nakonec jsem usoudila, že Ben tak řval, protože byl rozmazlený, protože se mu nikdo pořádně nevěnoval (já jsem rozhodně nebyla mateřský typ) a vůbec, byla to chyba výchovy. Naše děti takové nebudou, protože naše děti jsou skvělé.
No a je to tady. Bob s tím začal. Naprosto falešně znějící pláč, teda řev, jehož cíl nebo důvod často ani neznám. Prostě stojí, řve a tváří se, že pláče. Nechce utěšit, nechce pochovat, odmítá říct, proč pláče, neřekne, co se děje. Jenom ŘVE. Rozpaluje mne tím do ruda. Vytáčí mne k nepříčetnosti. To nejmírumilovnější, co jsem schopna udělat, je, vyhnat ho z místnosti. "Jestli nepřestaneš řvát, tak ti jednu fláknu, abys měl proč!" dere se mi na jazyk i když jsem to ještě nikdy neřekla nahlas. Mívám chuť ho seřezat do krychličky a říkávám si, že tělesné tretsy nejsou zas takové zlo. I když vlastně, za co ho chci trestat? Že má špatnou náladu? No... rozhodně se mi ale tento druh pláče zdá poněkud nešťastný.
Zajímavé je, že Alice ho sice taky předvádí, ale v mnohem menší míře. Alice byla nesnesitelná, když u nás byla na návštěvě babička P. Zatímco Bob byl v té době poměrně milý, tak Alice vyváděla. Ale už se vše vrátilo do starých kolejí, Alice je relativně rozumná a Bob pláče nadmíru.

Bob je vzdorný (Alice samozřejmě taky, ale ne tak často). Když začne řvát, tak na něj chvíli mluvím, zkouším zjistit nebo napravit, co se pokazilo, někdy dokonce vysvětluju, že přes křik mu nemůžu pomoct. Nakonec vypěním a odnesu ho z pokoje. Bob se vzteká a řve ještě víc. Já od něj odejdu, abych mu jednu nevrazila, on se velmi rychle uklidní a přijde za mnou, že "už jsem spokojenej". Já ho obejmu a všechno je zase v pořádku. Do dalšího záchvatu.

neděle 17. července 2016

Očištění

Jeden z mnoha důvodů, proč jsem chtěla třetí dítě, byl, že teď už budu vědět, jak to mám dělat. Napravím všechny ty chyby, které jsem dělala u dvojčat. Budu plně kojit a už to všechno budu zvládat a budu si to užívat. Očistím se od provinění, která jsem udělala na Alici a Bobovi.

A přesně to se děje. Ech, teda skoro. Plně kojím a jsem za to neuvěřitelně vděčná. Já jsem fakt na začátku nevěřila, že to může takhle snadno jít. Že se dítě prostě přisaje a vypije, kolik potřebuje. Charlie jí, když se mi zdá, že má hlad, tj. kdykoli. Po hodině od posledního kojení, po dvou, po třech... kdykoli. Když pláče a já v prsou ucítím takový jakoby tlak, tak mu zkusím nabídnout prso. Skoro mám pocit, že má speciální pláč, který u mne vyvolá tenhle pocit, tlak v prsou, protože tak nereaguji na veškerý jeho pláč, jen někdy, jako by nějaký jeho vysoký tón spouštěl mlíko.
Chovám Charlieho a užívám si to. Spí se mnou v posteli. Když se začne v noci budit, vrtět se a hekat, tak vyskočím a už jdeme krmit. Má na sobě dvě vrstvy oblečení a ještě deku. Záznamník, který jsme s dvojčaty táhli asi do roka, už téměř nepoužívám.
Ale místo očištění se dostavuje ještě větší pocit provinění. Chuďátka dvojčátka. My jsme je nechávali kolikrát přes den nahatý! Protože bylo velké teplo ten rok. Ale pokud, jak říká pediatrička, má miminko na sobě mít vždy o jednu vrstvu víc než dospělý, tak jediný okamžik, kdy na sobě nemá vůbec nic, má nastat pouze když se koupe. I když je takové vedro, že dospělý by byl nahý, tak miminko má mít jednu vsrtvu. Jenomže to jsme tenkrát nevěděli.
A nechávali jsme je spát v obýváku, zatímco my jsme spali v ložnici, takže jsme vstávali a krmili je až když děti řvaly hladem. Přitom nám na kurzu o kojení říkali, že dítě se má nakrmit dřív než začne plakat. Ale zapomněli jsme to. Charlie dostane mlíko hned, jak je jasné, že chce mlíko. V noci je to jasné hned, to chce mlíko vždycky. Když se ho snažím nalákat na prso až po té, co začne hlady řvát, tak má problém se uklidnit a prso si vzít. Jednou, když už jsem padala na hubu, si vzal večerní uspávání Charlieho na starosti Petr a když dítě usnulo, tak ho nechal spát v obýváku. Tu noc jsem spala do pěti do rána. Všechna ta předchozí mručení, skučení a hekání, která by mne normálně vzbudila a Charliemu by doručila mlíko, jsem neslyšela. Vzbudil mne až hladový, nešťastný řev. Cítila jsem se velmi provinile. A cítím se hrozně provinile, že jsme ta nedonošeňátka takhle trápili hlady. Jenomže to jsme tenkrát nevěděli.
Vrací se mi všechny ty chvíle, kdy Bob zuřivě mrská hlavou a já jsem vzteklá, protože se mu snažím strčit bradavku do pusy. Hledal bradavku, ale to jsem tenkrát nevěděla. Chvíle, kdy Bob pije saje a pak se skrčí a div mi bradavku neutrhne. Co proboha blbne, proč nepije? Prdí, ale to jsem tenkrát nevěděla. Chvíle, kdy Bob pije a pak začne plakat a pustí se. Proč? Protože si potřebuje krknout a bolí ho bříško, ale to jsem tenkrát nevěděla. Chvíle, kdy strkám bradavku Alici do pusy, ale ona si ji nevezme. Proč, má ji přece před nosem! Protože na ni nedosáhne, nemá ji dost hluboko v puse, aby se spustil sací reflex, ale to jsem tenkrát nevěděla. Všechno to, co teď už vím, vidím a vyzkoušela jsem s Charliem. Protože když ho krmím dřív než šílí hladem, tak má větší trpělivost a většinou se nám to nakonec povede. Co všechno jsem nevědela a jak to možná mohlo být jiné, lepší.
Očištění, odpuštění sama sobě se nekoná.

Ale pochopila jsem, že matka běžného signletona prostě nemůže rozumět tomu, jaké to je s dvojčaty. Může si myslet, že si to umí představit, ale neumí. Charlie je myslím dost pohodové miminko.
Včera v noci jsem ho kojila a říkala jsem si, že na podzim, až bude starší, bychom mohli vyjet někam na výlet, třeba do Monterey, přespat v hotelu. A proč že jsme to vlastně nedělali s dvojčaty? Proč jsme byli pořád doma? Jenom proto, že byli dva? Pak mne to trklo. Já, která jsem tím peklem prošla, zvažuju, proč jsme měli pocit, že procházíme peklem. Zpochybňuju svoje vlastní zážitky. Pak není divu, když je zpochybňuje někdo, kdo tím neprošel. Protože když má člověk jen JEDNO miminko, tak se prostě dá dělat mnohem víc věcí než se dvěma. Dvě miminka pláčou dvakrát víc a mne kolikrát praskají nervy i z pláče jednoho Charlieho. Dvě miminka znamenají dvakrát víc práce, dvakrát víc věcí a dvakrát víc času.
Jeden takový Charlie v porovnání s tím vypadá jako naprostá pohoda.

IMG_2095

neděle 10. července 2016

Začínáme druhý měsíc

Svítí sluníčko a je krásně. Stojíme s Petrem na chodníku, Alice vesele obíhá nás a kočárek, Bob dřepí na bobku, zvedá tlapu a dělá lva. Jsou skvělí. Jsem šťastná. Kvůli těmhle chvílím jsem chtěla další dítě. Aby bylo takhle skvělý, až tihle povyrostou.

Petr se vrátil do práce. Vymyslela jsem to děsně geniálně, aby chodil do práce postupně. Jeden týden jeden den, druhý týden dva dny, třetí týden tři dny... Bylo to zejména kvůli dětem, aby nebyly v šoku, když se o ně Petr stará na plný úvazek a najednou odejde na celý týden pryč. Tak aby nevyšilovaly a spolupracovaly se mnou.
Nakonec se ale zdá, že to bylo hlavně pro mne.
První den, první týden byl v pohodě. Pravda, jednou jsem je seřvala, ale jinak jsme to zvládli krásně. Dokonce mne nechali odpoledne spát.
Druhý týden byly dva dny taky v pohodě. Pravda, občas jsem na ně křičela, ale dobrý.
Třetí týden jsem je vlastně měla jen dva dny a strašlivě jsem je seřvala jen dvakrát. Na čtvrtek si necháváme babysitterku, tak jsem měla jeden den volno, ale večer jsem děti koupala a ukládala, protože Petr šel v práci běhat. Šla jsem ten den na prohlídku po šestinedělí (vy se hojíte, jako byste ani nerodila vaginálně!) a s Charliem jsem podnikla velké nakupování oblečení. Koupila jsem si normální kalhoty, které ale musím zkrátit, a další vytahovací tričko s velkým výstřihem. Lepším se v kojení venku. Už vím, že nejlíp nám to jde když sedím na zemi a jsem opřená o zeď.
Čtvrtý týden začíná zítra. Petr si bere Alici a Boba ve středu do práce.

Ukázalo se, že úplně nejvíc se na ně zlobím, když Charlie řve. Při zvažování třetího dítěte jsem naprosto podcenila dětský řev. Nejspíš proto, že řev dvojčat už byl tou dobou snesitelný. Zapomněla jsem, jak jsem byla neustále příšerně vystresovaná a ustaraná. Jak to zařídit, aby miminko neplakalo. Alice a Bob taky řvou, občas vyložene vřískaj, ale těm můžu něco říct, zkusit je něčím uplatit nebo aspoň zjistit, proč řvou a možná s tím něco udělat. S Charliem můžu tak maximálně houpat, ale to stejně funguje jen někdy. Řekla bych, že Charlie nepláče nějak extrémně dlouho nebo často, ale i přesto mne jeho pláč vždycky rozruší a když v takové chvíli Alice s Bobem nešlapou jak hodinky, tak okamžitě vyletím. A to oni samozřejmě nešlapou. Vždy mne to pak mrzí a je mi jich líto, protože to vlastně schytávají za miminko Charlieho. Rozhodla jsem se, že si budu psát, kdy na ně křičím, abych viděla, jestli jsem schopna aspoň jeden den je neseřvat na tři doby. Zatím jsem to zvládla v pátek.

IMG_2098

Charlie spí vcelku slušně. Zdá se mi, že nejlépe spí přes den. Takhle mezi polednem a osmou hodinou večer většinou jeden čtyřhodinový spánek dá. Bohužel se nezřídka stává, že já v té době nespím. Mám pocit, že mi občas předvede, jaké by to bylo, kdyby v noci spal déle, a pak další noc spí bídně. Když musím v noci vstávat víc než dvakrát a v intervalech kratších než tři hodiny, tak jsem druhý den nevrlá. Vím, že jsou na tom lidé hůř, ale stejně mám ráno špatnou náladu. Nedávno spal čtyři hodiny, pak se vzbudil, vypil obě prsa a zase spal čtyři hodiny. Takhle bych to brala. Ale bylo to zjevně jen demo.
Když nespí, tak roztomile fňuká, kouká kolem a nebo pláče. To koukání, to je moc pěkné. Petr hlásil, že se Charlie usmál, ale já zatím nic neviděla.
IMG_2043

O víkendu se vracíme do novorozeneckého módu, tj. Petr se stará o dvojčata a já o miminko. Jsme v podstatě dvě samostatné jednotky. Je mi to líto, ale zatím nevím, jak jinak to udělat. Já díky tomu můžu dopoledne dospat, co mne Charlie nenechal spát v noci, a děti se dostanou ven s někým, kdo se jim může věnovat a neohlíží se pořád na miminko.

IMG_1991

Minulou neděli jsem celou rodinu vypravila na farmářský trh. Jeden máme v dochozí vzdálenosti. Byli jsme tam neděli před tím a měli tam skvělé blumy. Svítilo sluníčko a bylo krásně.

IMG_2010

IMG_2001

sobota 2. července 2016

Ke svým prvním narozeninám

Ke svým prvním "narozeninám" mi dal Charlie dárek. Byl mu jeden měsíc a spal v kuse čtyři a půl hodiny. Je to šikovnej kluk.

IMG_1955

Zavř! Vykouk! Lez!

Občas mi připadá neuvěřitelné, jak Bob zachází s jazykem. Jednak vytáří nová slova drobnou modifikací známých slov (kočárek - bočárek), jednak vytváří nová slova úplně sám od sebe (bryndáček s beklama) a jednak, a to je velká zábava, vytváří ze sloves citoslovce akce. Jak jsem díky němu zjistila, tak z každého slovesa se dá udělat citoslovce akce. Já bych si myslela, že to nejde, ale Bob to dělá dnes a denně. Teda... jeho hračky to dělají.
Duplo panáčci cestují lodí a Bob to komentuje. "Teď nastupujou do lodi. Nastup! Korálek otevře dveře. Otevř! Vleze dovnitř. Vlez! A už jedou. Jed! Musí zastavit, aby mohli nastoupit i ostatní. Zastav! Vykoukne z okna. Vykouk! Už všichni nastoupili! Jedou do nemocnice. Teď si budou malovat. Mal! Tohle je ženich a tohle je nevěsta. A bude svatba. Svatb! Už přijeli do nemocnice, doktor je musí vyléčit. Vyléč! A taky mají rozbitou loď, potřebuje opravit. Oprav!"
Žádnou aktivitu neopomene okomentovat a mne to nepřestává okouzlovat. Kromě toho ví, že vytváření nových slov je vtipné. Tváří se velmi šibalsky, když říká bočárek. Někdy se otevřeně směje a vrší nová a nová slova a čeká na naši odezvu.

Děti sedí u stolu, já jim servíruji snídani. Na stole leží neuklizená poklička. Beru ji do ruky, říkám "Co je tohle, proč to tu je?" a odnáším ji. "To je klopinka!" volá na mne Alice. "Poklička?" ujišťuju se. "Jo... poklička." potvrzuje lehce zmatená Alice. Právě omylem vymyslela nový název pro pokličku.

Děti už jsou velmi důmyslné. Nedávno jsme pekli brownie mini muffiny. Brownie těsto do malých papírových košíčků (Mimochodem, péct dobroty, když člověk nejí moučné výrobky, není nejlepší nápad. Trpěla jsem.). Po upečení jsme měli mnoho diskusí, jestli děti mohou mít další muffin. Před večeří měli každý dva a pak jsem řekla, že další až na snídani.
Petr: Alice, co chceš k večeři? Máme maso s bramborama nebo si můžeš dát cottage sýr.
Alice: Já nechci maso s bramborama!
Petr: Chces cottage sýr?
Alice: Nechci! Já nemám hlad!
Petr: Máme maso s bramborama nebo cottage sýr. Co chceš?
Alice: Já chci něco s papírkem.
Úplně mi vzala vítr z plachet. Když se ale Petr ptal, co by to asi mohlo být, to něco s papírkem, tak se Alice neprozradila a tvářila se, že neví.
Bob je skoro stejně protřelý, ale ne úplně. Měla jsem tuhle k snídani na kolečka nakrájenou opečenou klobásu. Každé dítě dostalo jedno kolečko, ale pak jsem se odmítla dále dělit, protože jsem měla hlad a děti si mohou (narozdíl ode mne) dát k snídani chleba se sýrem.
Bob: Já chci k snídani něco zahnutýho.
Já: Něco zahnutýho?
Bob: Něco zahnutýho jako klobáska!

Děti se relativně bezbolestně odnaučily začínat větu slovy "ale" a "musíš". Naučily se, že "ale" se neříká a teď nám při každé možné příležitosti říkají "žádný ale!". Místo toho říkají na začátku věty "přece" a "máš". "Přece jsem to chtěl!", "Máš mi to podat!"

Začínám mít pocit, že svým dětem dělám medvědí službu když jsem s nimi doma a nechodí nikam mezi děti. Žiju si ve svém malém světě, já a děti. Nikoho nepotřebujeme, protože, jak jsou dva, tak si spolu vyhrajou dost. Jenže díku tomu vůbec neví, jak se chovat k jiným dětem. Měla jsem pocit, že když jsou dva, tak se umí dělit o hračky, ale nedávno u nás bylo na návštěvě roční dítě a Bob spustil děsivý křik, když si batole něco půjčilo a strčilo to do pusy.
Taky se ukazuje, že je docela velký problém angličtina. Když vidím, jakou slovní zásobu mají v češtině a co všechno jsou schopni vyložit, tak je mi jich hrozně líto, protože anglicky umí napočítat do deseti, umí barvy, umí ano, ne, prosím a děkuji. Tím to hasne. Alice se snaží, nedávno na Jeffa vybafla [baaas], čímž ukazovala, že umí anglicky říct autobus. Taky se mne ptá, jak se něco řekne anglicky a pak to Jeffovi řekne a ten ji za to pochválí. Ale nevím, jak moc si toho pamatuje a na nikoho jiného mluvit nechce. Bob s cizími lidmi v podstatě odmítá mluvit a jazyk tomu myslím nepomáhá.
Problém je asi hlavně v tom, že já sama mám bídné sociální schopnosti. Včera jsme byli na hřišti, kde je školka, kam jsme přihlásili děti. Nevzali je, protože mají málo místa, ale dali nás do fronty. Školka sídlí na veřejném hřišti, tak jsme tam šli, abych se poptala, jak to s námi vypadá.
Já vím, že to tak nevypadá, ale já jsem hrozně stydlivá. Bojím se cizích lidí, držím si odstup a tvářím se velmi neutrálně, hlavně aby na mne nebylo vidět, že něco chci nebo že se ostýchám. Mám podezření, že při tom vypadám velmi odtažitě a nepřátelsky.
Přestože všechny pracovnice ve školce se dnes chovaly velmi vstřícně a přátelsky, tak jsem se dětmi držela v koutku hřiště a s nikým jsem se nedala do řeči. Když o tom teď přemýšlím, tak jsem si docela jistá, že by na mne byly milé a kdybych měla nějaké otázky, tak mi je rády zodpoví. Ale já se ostýchám. Marně pátrám odkud to pochází, jedině snad 'hlavně nikoho neobtěžovat' nebo možná 'hlavně neukázat slabost/neznalost'. Nebýt Alice, tak bych se nejspíš ani nedošla dovnitř zeptat, jak jsme na tom. Takhle mne tam Alice poslala, protože chce "chodit do školky", a dozvěděla jsem se, že mám poslat email. Tož tak.

středa 29. června 2016

Byl hezký den, na nebi ani ryba

Petr někde narazil na skvělý dětský komiks beze slov, Polova dobrodružství. Byla jsem zvědavá, jak to budou děti číst. Když to nemá text, tak nás k tomu přece nepotřebují. Alice si ovšem myslí něco jiného, takže jsem stejně musela sedět vedle ní a popisovat, co se na obrázcích děje. Bob byl kreativnější, když držel knížku podruhé v ruce, tak naprosto suveréně začal: "Byl hezký den, na nebi ani mráček, v muminím údolí se blaskali mrastové..." a tady už se mu to trochu rozjelo a začal, jak je jeho oblíbeným zvykem, vytvářet neexistující slova. Tak začal znova, tentokrát na nebi nebyla ani ryba. Trochu ho podezírám, že to dělal nám pro radost. Děti už zmerčily, že je Petr často fotí nebo natáčí na telefon, a jednak se předvádějí a jednak po chvíli požadují, aby jim bylo foto nebo video ukázáno.

Až se Petr vrátí do práce, tak plánuju s dětmi chodit víc do knihovny. Před rokem jsme takhle objevili skvělou knížku Littleland. Děti ji milovaly, a i dnes je stále baví koukat, co zvířátka dělají, a hledat na obrázcích objekty. Doufala jsem, že autorka udělala takových knížek víc, ale ukázalo se, že originál je francouzský. Zatímco text z angličtiny přeložím do češtiny snadno, francouzsky neumím, takže smůla.

Začala jsem číst knížku Co dlužím synovi (ten českej název je teda bída a ten popisek je úplně příšernej a poměrně zavádějící). Je to zápisník matky během prvního roku jejího syna. Je to skvělý. Osobní a výstižné. Mě se líbí zejména popis prvního měsíce dítěte, protože přesně popisuje moje pocity. Vzhledem k tomu, že jsou to zápisky z roku 1989, tak si říkám, že jsou to prostě pocity novopečené matky.

Překládám z angličtiny pár příkladů:
- Nemohli jsme z něj spustit oči. Byl to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Byl jako měsíční svit.
- Dnes jsem chtěla zaznamenat, jak úžasné, krásné zvuky Sam dělá. Člověku to láme srdce. Zní jako malý delfín. Jeho dech je nádherný a těžký.
- Právě jsem Sama chvíli nenáviděla. Jsem tak proklatě zkurveně unavená, tak vyhořelá k nepoznání, že jsem nevěděla, jak přežiju dnešní ráno.
- Sam je tak nádherný a já ho tak zoufale miluju a tak ho chci chránit, až se mi svírá srdce.
- Dnes byl Sam celý den v pohodě, tak bdělý a krásný a hodný, a pak přišel pláč. První hodinu to více méně zvládám, nejsem šťastná, že pláče, ale v podstatě dobrý, a jak pláč pokračuje, tak mi začíná docházet trpělivost. Nakonec jsem neuvěřitelně frustrovaná a rozzuřená a smutná. Měla jsem nedávno příšernou vizi, jak ho držím za kotník a mlátím s ním o zeď, stejným způsobem jako se člověk v přístavu 'postará' o chobotnici. Zašla jsem tak daleko, že jsem se ho zeptala, jestli chce, aby přinesla tyč s hřebíky, což je něco, co moje kamarádka Kerry říká svým psům, když jsou extrémně zlobiví. Nikdy jsem mu neublížila a nemyslím, že v budoucnu ublížím, ale musela jsem odjít z místnosti, kde byl, jít někam jinam, a jenom dýchat, nebo brečet, a svírat pěsti. Mám čtyři kamarádky, které mají zhruba stejně staré děti jako já, všechny jsou to velmi excentrické a schopné ženy. Nevěřím, že některá z nich má tak ohavné myšlenky jako já. 

Zejména ten poslední odstavec je mi blízký. Ten vztek a zoufalství a pochyby. A na druhé straně, ta neuvěřitelná láska. Když to čtu, tak se v duchu pochechtávám "jojo, PŘESNĚ takhle to je".
Autorka taky hodně mluví o bohu a o své minulosti, kdy hodně chlastala a brala drogy. Rozhodně je to velmi poučné.
V souvislosti s plačícím dítětem autorka zmiňuje, že jí někdo poradil vysadit z jídelníčku lepek a mléčné výrobky, že to může pomoct. Tak to zkusila a po třech dnech konstatovala výrazné zlepšení. Vysadit mléčné výrobky doporučovalo i hodně matek na diskuzním fóru SF matek.
Tak jsem se rozhodla, že to taky zkusím. Rozhodně nemůžu tvrdit, že Charlie trpí na koliky (což je podle doktorů, důvod proč miminka tolik pláčou). Když dítě pláče denně více než 3 hodiny, tak trpí kolikou. Díkybohu Charlie více než tři hodiny denně nepláče, to bych si nepřežila. Ale pokud můžu redukovat dobu jeho pláče tím, co jím, tak proč ne. Takže jsem najela na bezlepkovou, bezmléčnou dietu. Není to sranda. V podstatě mám pocit, že můžu jíst maso, brambory, rýži, ovoce a nějakou zeleninu, ovšem pouze nenadýmací (to je zas český přístup). Uvidím, jak dlouho mi to půjde.

Samozřejmě nejsem schopna říct, jestli to zabralo. Charlie stále někdy pláče. Stále mám často pocit, že potřebuje odkrnout a nejde nám to. Je to boj.
V rámci diety jsem taky přestala jíst laktační sušenky, u kterých jsem přesvědčená, že skvěle pomáhají v tvorbě mléka. Kvůli tomu trpím představou, že mám málo mlíka a že Charlie trpí. Charlie trpí tak, že když ho dám k prsu, tak sice pije, ale jen velmi krátce a následně buď usne nebo začne plakat. Když usne, tak ho položím na miminkovský polštářek, načež on se vzbudí a spokojeně kouká kolem. Po chvíli začne plakat, tak mu dám dudlík, pohoupám, udělám do ucha šššš a on usne. Odložím ho, on se vzbudí, kouká, začne plakat. Takhle to jde třeba hodinu nebo dvě až usne nadobro nebo mu vnutím druhé prso. Měla jsem obavy, že málo pije, a že když pláče, tak proto, že tam není mlíko. Ale Petr mne přesvědčil, že kdyby se něco dělo, tak by Charlie buď spal vyčerpáním a nebyl by ke vzbuzení, a nebo by hodně hodně řval hlady. Rozhodně by si nehověl v polštářku a nekoukal by zvědavě kolem.
Má to kluk těžký, nezavděčí se mi. Když spí, nakojí se, přebalím a on zase unse, tak se strachuju, že moc spí. Když chce po kojení nosit a nebo jenom tak koukat, tak si říkám "Proč to dítě kruci nespí?"
Usoudila jsem, že ho možná krmím zbytečně často a proto pije jen kratší dobu. Včera večer na něj dohlížel Petr, zatímco já jsem šla spát. Charlieho mi donesl po čtyřech hodinách od posledního krmení, když ho předtím několikrát ukonejšil dudlíkem. Charlie pil jak ladič. Teda jak pijan.

Charlie vypadá jako starej chlap. Nevím, čím to je, ale je to tak. Alice s Bobem nikdy tak nevypadali. Ti měli vždycky miminkovské obličeje. Ale Charlie má něco, co vypadá staře. Posazení očí nebo tvar obličeje? Nevím.

Všimla jsem si nedávno, že ho moc nefotíme. Alici s Bobem jsme fotili pořád. Zřejmě jsme neměli nic jiného na práci. "Kdo by ho fotil, když vypadá takhle?" říkal Petr. Měl pravdu, Charliemu se udělalo příšerné akné. Začalo to jedním pupínkem na levé tváři. To jsem znala od Alice, ta měla na levé tváři dlouho nějaký pupínek a museli jsme hodně odolávat, abychom ho nenípali. Charliemu se teda udělal pupínek na tváři. Pak na nose. Ošklivý. Dva vedle sebe. A pak se to rozjelo, na čele měl jeden pupínek vedle druhého, jako by se mu zanítil každý druhý pór. K tomu fleky na tvářích. Měla jsem nutkání vzít kartáček na ruce a všechny ty pupínky rozdrbat. Ale vím, že to nakonec samo zmizí. Tváře, nos a čelo už se pomalu hojí, teď se to rozlézá na spánky, na krk a na hruď. Prý se to objevuje častěji u donošených dětí než u nedonošených, což mi připadá zajímavé.

Kojení už je naprosto bezbolestné. Musím si to zapsat, protože mám tendence sledovat jen problémové věci. Pravá bradavka přestala bolet koncem třetího týdne. Teď už máme problém jen s tím, že na pravé prso se Charliemu špatně přisává. Často musím bradavku do pusy rvát několikrát a jsme z toho frustrovaní oba.
Když ho kojím, tak vidím, jak dělá stejné věci jako dělal někdo z dvojčat. Divoce vrtí hlavou, když se mu snažím dát bradavku do pusy (to je ovšem moje chyba, protože on ji nevidí, snaží se ji cítit na horním rtu a vrtěním hlavy ji hledá). Hltavě pije, načež se začne kroutit. Pije, je přisátý a zároveň se snaží od prsu odtáhout (myslím, že to dělá, když ho začíná bolet neodkrknuté bříško). Když ho odpojím, tak řve, ale nedokážu poznat, když pláče, protože chce prso zpět, a kdy, protože ho bolí neodkrknuté bříško. Holt musíme počkat až se mu to trávení upraví samo. Už jen něco kolem půlroku.

Moc nefotím (musím se polepšit), ale Petr má na instagramu pěkné fotky z telefonu.