pátek 27. května 2016

Každá se před porodem bojí

O prvním porodu jsem tu vlastně nikdy pořádně nepsala. Nedřív na to nebyl čas a pak už to bylo tak staré a nezajímavé téma, že jsem ho znovu nevytahovala. Ovšem, jak se blíží druhý porod, který jsem nikdy neplánovala prožít, tak se první porod stává důležitejším.

Při prvním těhotenství jsem se porodu hrozně bála. Věděla jsem z filmů, že to hrozně bolí a já nejsem žádná velká hrdinka, a taky mne doktoři strašili předčasným porodem, a vůbec, každý ví, že dvojčata se rodí jenom císařem.

Já jsem ale měla ohromné štěstí. Plodová voda mi praskla 1.45 v noci ze soboty na neděli. Zavolala jsem na porodní, řekli mi, ať přijedu. Ze začátku bylo všechno v pohodě. Umístili mne na pokoj a řekli, že počkáme, jestli se rozběhne porod. Pokud se nerozběhne během několika hodin, tak budou vyvolávat. Ale porod se rozběhl. Naštěstí si toho moc nepamatuju. Jen to, že se bolest zintenzivňovala, že aby nezanesli do dělohy infekci, tak řekli, že kontrolovat budou až v okamžiku, kdy si řeknu o nějakou anestezii a že mi epidurál dají, až si řeknu sama. Protože jsem se epidurálu v zásadě bála, tak jsem měla v plánu to oddalovat co nejvíc. Vydržela jsem asi do třičtvrtě na sedm ráno, kdy jsem si říkala, že fakt nechci tu bolest snášet a že od ní chci pomoci. Sestřička, která zrovna přišla řekla, že se s námi jde v zásadě rozloučit, že za chvíli nastupuje nová směna. Už nevím, proč jsem jí neřekla, že chci epidurál nebo jestli se rozhodla, že to nechá na nové směně. Každopádně sestřička z nové směny se v mém pokoji objevila až před osmou.
Řekla, že než mi něco dá, tak musí zkontrolovat, jak jsem otevřená a podle toho doktorka rozhodne jakou anestezii můžu dostat. Zjevně jsem vypadala dost klidně (rozhodně jsem se tak necítila), protože mne prohlídla a řekla, že můžu dostat epidurál. Kdyby tam nebyl Petr a nezeptal se, jak moc jsem otevřená, tak by se sestřička ani neobtěžovala mi oznámit, že jsem otevřená úplně. Než se sestřička vrátila, tak se Alice rozhodla, že je čas vylézt ven.
To byl hrozně zajímavý okamžik. Protože, jak to celou dobu bolelo, tak to prostě tak nějak bolelo a já jsem trpěla. Ale najednou se začalo něco dít a já jsem s tím nemohla vůbec nic dělat. Jako jo, když si vyvrtnu kotník, tak s tím taky nemůžu nic dělat, prostě to bolí, ale tady se mi něco v břiše stahovalo a já jsem cítila, že dítě chce ven. Nahlásila jsem to tedy sestřičce, která zase zmizela, že přivede doktorku. Doktorka mi koukla do rozkroku, řekla, že ok, že můžu rodit a sestřička začala vytahovat nějakou plastovou podložku. V tu chvíli do toho vstoupil Petr, že nám bylo řečeno, že dvojčata se musí rodit na operačním sále, nikoli v porodním pokoji. Proklínala jsem ho, všechno se zdálo na dobré cestě a teď mne budou uprostřed porodu přesunovat. Sestřička zase zmizela a přišla jiná doktorka, taková nesympatická, která mne začala přesvědčovat, že je potřeba mi dát epidurál. Překvapivě jsem se na epidurál vůbec necítila. Byla jsem přesvědená, že dítě chce ven. Teď. Hned. A ze školení jsem věděla, že rodička musí být schopna sedět v klidu 3 minuty než to píchnou a pak ještě trvá 10 minut, než to zabere. Nezdálo se mi, že bych měla 15 minut před sebou a rozhodně jsem nedokázala 3 minuty SEDĚT.  Epidurál jsem odmítla.
Takže mne na posteli vezli na sál, já jsem funěla, abych nerodila, a přemlouvali mne, že si musím nechat dát epidurál. Já jsem měla pocit, že porodím, jakmile mi to dovolej, tak jsem jen funěla a odmítala. Nakonec mi doktorka řekla, že kdyz nedostanu epidurál před prvním dítětem a druhé se otočí nebo něco a bude potřeba provést císaře, tak mi budou muset dát celkovou anestezii. Rezignovala jsem.

"Tak si sedněte," navrhl anesteziolog. No, tak to ani náhodou.
"Chvilku počkáme až odezní tahle kontrakce" pokračoval, když jsem nebyla schopná žádné spolupráce. "Nebo až odezní tahle" zkoušel to znova. Kontrakce v té chvíli šly poměrně rychle za sebou, laickým odhadem bez časoměření jsem měla pocit, že jdou tak po dvou minutách a trvají půl minuty. Fakt jsem tam neviděla prostor na zavádění jehly do páteře. Ale odevzdaně jsem čekala, až se kontrakce zklidní natolik, že to půjde. Ovšem moje tělo se nezklidňovalo. Naopak jsem cítila, že miminko už fakt chce ven.
"Tak my vás zvedneme až odezní tahle kontrakce." řekl nakonec anesteziolog. Kontrakce odezněla, zezadu mne začali podepírat a zvedat nějací lidé (já vlastně vůbec nemám představu, kolik lidí kolem mne bylo a kde přesně byl Petr), ale břicho se zase stáhlo a já jsem neměla sílu na nic jiného než zvednout ukazováček a zavrtět jím, že teď teda rozhodně epidurál nezavádíme. Díkybohu v ten okamžik doktorka, která už seděla mezi mýma nohama pronesla "We are crowning" (Hlavička už leze), takže mne zase položili a řekli Tlačte. A já jsem zatlačila a říkala jsem si, že ano, tohle je ale strašlivá bolest, ale trvalo to jen okamžik a najednou lup! Alice byla venku. Křičela jsem, jak jsem to viděla ve filmech, i když mi ta, co mne přemlouvala na epidurál, ta nesympatická, říkala, že nemám křičet. Alice byla venku, samozřejmě mi ji nedali, protože se narodila ve 35. týdnu a 5 dnech, takže nedonošeňátko. Kdybych v břiše neměla další dítě, asi bych bojovala, ať mi ji dají na hruď, ale takhle jsem jen bezmocně ležela a odpočívala. "Až budete mít další kontrakci, tak můžete tlačit" řekla mi ta nesympatická. Ale žádné další kontrakce nepřicházely. "Až bude další kontrakce, tak tlačte" připomněla se za chvíli. "Já vím, ale nemám kontrakce." usmála jsem se na ni. Zajímalo by mne, co si myslela. Že mám kontrakce, ale klidně ležím a bojkotuju je? Nevím, nakonec ale, šest minut po Alici, přišla další kontrakce, tak jsem zatlačila, zakřičela a Bob byl venku. Taky mi ho vzali, ale bylo mi to vlastně jedno, já byla ráda, že to mám za sebou. Bylo 8.48 ráno.

Od prasknutí vody do porodu druhého dítěte to celé trvalo 7 hodin. Bez jakékoli anestezie. Vaginálně. Dvojčata. Měla jsem neuvěřitelné štěstí a nepřestane mne fascinovat, že v určitém okamžiku prostě kontrolu převzalo moje tělo a já sama jsem s tím měla jen velmi málo do činění. Kdybych si mohla poručit, jaký chci porod, tak přesně takový (tedy bez toho nátlaku na epidurál, ale pro to mám jisté pochopení).

Celkově jsem si z toho odnesla, že porod, jakkoliv hrozný, nakonec skončí a v péči doktorů je slušná šance, že dítě i matka přežijí. To skutečné peklo nastává potom, když je matka s novorozencem doma a nemůže spát a snaží se kojit. Takže jsem se většinu svého druhého těhotenství porodu nebála. Proběhne a na konci bude mimino.

Jenže pak jsem šla předporodní kurz a najednou se z hypotetické situace stala situace, která nastane a já na to nejsem připravená. Protože teď, teď to nebudou dvoukilová nedonošeňátka s malou hlavičkou, teď to bude donošený macek, který na jedno tlačení neproleze děložním čípkem. A ten průchod čípkem fakt bolel děsivě. Teď zdaleka nejsem v tak dobré tělešné kondici, jako jsem byla před třemi lety. A to dítě prostě bude větší. A už teď mám občas bolesti, které mne ochromují. Paní doktorka mi před třemi týdny řekla, že když je to druhý porod, tak klidně můžu porodit i ve 37. týdnu. Na jednu stranu jsem si přála, aby to tak bylo, aby to byl zase jednoduchý porod. Na druhou stranu je přirozeně lepší porodit donošené dítě. Ještě jsem neporodila. Teď jsem ve 39. týdnu. Přístí pátek mám termín porodu. Tak uvidíme.

Svěřila jsem se s tím, že mám strach mámě. Nevím, co jsem čekala, ale odpověd "Každá se před porodem bojí" mne naprosto uklidnila. Není to tak, že jsem srab i když zhruba vím, co mne čeká. Jsem normální.

pondělí 23. května 2016

Já jsem tvoje tuleňátko!

"Ty jsi moje holčička krásná!" říkám v koupelně Alici. Ale kdepak, prý je moje tuleňátko. Což je nakonec ještě lepší.

Děti se poslední dobou nějak rozdivočely. Začaly se hlasitě řechtat téměř čemukoli a největší legrace je říkat "Fuj! Hovínko mámo!". Někde jsem četla, že když jsou dětem tři roky, tak mají víc rozhozené hormony než puberťáci a proto se jim anglicky říká threenagers (tříberťáci?). Vysvětluje se tím hlavně to, že tříleté děti prý pláčou pro tak drobné důvody jako je list spadlý ze stromu. Mám teda trochu pocit, že s Bobem, už jsme podobnou fází minimálne jednou prošli. Ale když jsem viděla, jak se nezřízeně chechtají, když Alice řekne, že má prsíčka, tak mi to připadá i reálné. Smích je nakažlivý. Človek jim pak leccos odpustí.

Poslední dobou si nepíšu moc milníky. Tak tedy máme jeden. Alice je v pátek celou cestu z hřiště na koloběžce. Koloběžku máme myslím už asi rok. Zatím o ni žádný velký zájem nebyl a pravda je, že já ji moc neprosazuju. Nechce se mi ji totiž nosit v případě, že na ní děti nechtějí jet. Jednou za čas (tj. asi jednou za dva měsíce) ji vezmu na hřiště, tam si jí všímají zejména cizí děti a pak ji zas nechám viset nad schodama. Ale teď to vypadá, že Alice o ni skutečně má zájem, tak snad budem muset i koupit helmu.

Mezi další důležité věci, které jsem nechala bez zápisu, patří, že děti už asi od prosince umí šeptat, což je super dovednost. Alice taky umí smrkat, když má rýmu. Bob zatím nesmrká a ani se nechce moc nechat vysávat. A hlavně, hlavně oba dva bez odmlouvání chodí za ruku. Dokonce chodí za ruku tak moc, že bych klidně, aby se mne drželi méně. To je taky záležitost stará minimálně půl roku, ne-li víc. Občas s láskou vzpomínám, jak jsem je musela přidržovat na přechodu a jinak si běhali po chodníku, kde chtěli. Ale zase teď chodíme celkově rychleji než před rokem, třeba.

Mám pocit, že se to nestává často, ale dnešek se skvěle vydařil.
Ráno jsme vyrazili fotit těhotenské fotky. Původně nás měl fotit jeden můj bývalý spolužák, ale dopoledne není k dispozici a odpoledne to zase nevyhovuje nám, protože pospáváme. Tak jsme vyrazili do parku a tam řádili s dětmi a trochu i fotili. Krásně svítílo sluníčko a bylo to moc fajn.
Pak jsme s jazykem na vestě doběhli autobus a odjeli na farmářský trh u Fort Mason, na konečné 43. Dostali jsme zmrzlinu zdarma, koupili jsme jahody, chleba, plumy a čtyři kila meruněk. Doma jsme se najedli, usnili a spali do půl páté. Zatímco Petr spal, tak já s dětmi jsme upekli meruňkovou buchtu a začali jsme dělat meruňkovou marmeládu. Děti moc bavilo drtit meruňky v drtiči. Po marmeládě jsem ještě uvařila kuře na paprice, takže jsme měli i společnou večeři, což je dak vzácný jev, že si to musím zapsat. A když Petr uložil děti (poslední týdny až měsíce ukládá děti prakticky jenom Petr), tak jsme uklidili obývák od hraček a máme tu docela příjemně.
Prostě takový milý den, kdy jsem měla pocit, že jsem i něco udělala, i jsme byli spolu jako rodina.

IMG_1260

středa 4. května 2016

Miminko ve sprše (Baby shower)

Američané mají spoustu zvláštních zvyků, které my nemáme. Jeden z nich je pořádat zhruba měsíc před narozením dítěte oslavu pro nastávající matku. Při prvním těhotenství mne k tomu přemluvil Petr. Prý na tom jeho kolegyně rozhodně trvají a budu hrozně litovat, když s tím nebudu souhlasit. Byla jsem přesvědčená, že je to trapárna, ale nechala jsem kolegyně a Petra ať vyzdobí byt krepovým papírem, objednají jídlo a dort a pozvou hosty. Nakonec to bylo příjemné. Sice jsem nemohla pít alkohol, ale člověka vždycky potěší, když se najdou lidé, kteří za ním chtějí přijít a něco s ním oslavit (teď se mi zdá, že mám společenskou laťku nastavenou fakt nízko). Skutečným cílem baby shower, jak se taková oslava nazývá, je podarovat rodiče vybavením na miminko, což je výborný nápad. Na první baby shower jsme dostali hromadu věcí, zejména od českého páru, který měl v té době druhé, asi devítiměsíční dítě, takže nám s klidným srdcem předal všechno, z čeho už děti vyrostly. A bylo toho hodně.

Tentokrát jsem na baby shower trvala já. Je mi totiž jasné, že je to na dlouhou dobu poslední možnost se s někým potkat. Až se to narodí, tak budu minimálně půl roku zavřená doma a velké děti budu jen pouštět na půl hodiny před dům ať si kreslí na chodník. Abychom nalákali hosty, tak jsme vyhlásili, že je to oslava, kam není povinné nosit dárky. To byla možná chyba, protože všechny naše miminkovské věci jsme poslali dál, bylo přece jasné, že my žádné další dítě nikdy mít nebudeme. Takže teď musíme zase trochu nakupovat, ale výhoda je, že už docela víme, co potřebujeme a co ne.

Oslavu jsme uspořádali v parku, pro děti a pro dospělé. Tedy, asi spíš pro dospělé. K dispozici bylo pivo a víno, sýr a krevety. Zároveň tam z 20 dospělých bylo jen asi tak 5 bezdětných. I děti si přišly na své, měly k dispozici šlapací rakety, modelínu, stan, křídy, meloun, hroznové víno a madlenky. A hlavně, hlavně svítilo sluníčko. Pozvali jsme si pomocnici, která se postarala o to, aby byl na stole vždy dostatek jídla a když nebylo třeba doplňovat jídlo, tak se věnovala našim dětem. Nevím, co bych bez ní dělala, protože mám pocit, že i tak jsem tam zmateně pobíhala a vlastně si s nikým pořádně nepopovídala, protože jsem chtěla pozdravit každého. Přišlo dost lidí i dětí, zdálo se, že se to všem líbilo, a já jsem byla navýsost spokojená. Musím, prostě musím, víc komunikovat s kamarády a hlavně se s nimi scházet! Na konci dne jsem byla vyšťavěná a šťastná.

Únava si svoji daň vybrala rychle. Už v neděli jsem byla utahaná a nervní a v pondělí už jsem cítila, že jsem tam, kde jsem byla před půl rokem. Že mne děti příšerně rozčilují a že mi naschvál odporují, řvou a vůbec nespolupracují. Myslím, že i ony byly unavené. Trvalo mi, nebo možná spíš nám, až do středy to trochu dospat. Dnes už byly děti zase úžasné a skvělé.

Nepřestává mne udivovat, jak uvažují. Teda, upřímně řečeno, nepřestává mne udivovat, ŽE uvažují (super podporující matka, že?). A co všechno už dokážou.
Alice si vezme do ruky hromadu hrášku. "Kolik mám hrášků?" ptá se mne. "Hrst" odpovím. Nacpe si je do pusy, chvíli žvýká a pak se zatváří vítězoslavně, rozhodí ruce a zeptá se "Kde je hrášek?". "V bříšku." odpovím a vysloužím si pochvalu.

Kde je hrášek?

IMG_1153-Edit


Dnes ve vaně si Bob hrál s kosatkou, velrybou a delfínem. Zvířátka lezí na kraji vany. "Já půjdu vyzkoušet vodu" ohlásí kosatka a vleze do vody. "Pojďte taky do vody, neni horká" láká kosatka ostatní zvířátka do vody. "Ne, my si tady ještě povídáme" odmítají návrh delfín s velrybou. A ještě k tomu mění Bob hlasy!
Jsem okouzlená a unešená. Většinou mi to nedochází, ale občas, když je vidím na videu nebo na fotkách nebo po delší době v péči někoho jiného, tak si uvědomím, jak jsou velcí. Jak je to neskutečné, že rostou a umí toho víc a víc a jsou chytřejší a chytřejší.
Ale jo, stojí to za to, to rodičovství.

Mámo, foť mě!

IMG_1157

IMG_1158

úterý 26. dubna 2016

Ale proč chce Pascal podrbat na bříšku?

Díky dětem je Pascal stále člen rodiny. Je to dost zajímavé, protože jsem přesvědčená, že ony samy si Pascala nepamatují. Pascala znají jen z vyprávění a z fotek. Ale vůbec jim to nebrání o něm mluvit.
Když jsme vysvětlovali dětem, že si musí čistit zuby, jinak se jim zkazí a vypadají, tak Alice hned nabídla "jako Pascalovi". "Nooo, jo, jako Pascalovi" připustila jsem. To bylo loni v listopadu. Dost mne to překvapilo a taky trošku vyděsilo, protože to, co jsem dětem o Pascalovi vyprávěla bylo, ze mu museli vytrhat zuby a pak onemocněl a umřel, tak jsem doufala, že si s těmi zuby nespojí i to, že človek onemocní a umře.
Dále o Pascalovi vědí, že to byl nejkrásnější kocour na světě. To proto, že jsem se s jeho smrtí dlouho nemohla srovnat, dlouho mi chyběl a moc mne mrzelo, že děti chtějí, abych jim o něm vyprávěla, aniž by měly možnost ho pořádně poznat. A kromě toho byl samozřejmě nejkrásnější, to dá rozum.


"To je růže. Je to kytka a jmenuje se růže." vysvětluju dětem.
"Ale proč se jmenuje růže?" ptá se Alice. To se teď pořád ptají. Proč se věci, zvířata a lidi jmenují, tak jak se jmenují.
"No, ty se jmenuješ Alice a kytka se jmenuje růže." docházejí mi odpovědi.
"Ale já se nechci jmenovat Alice" protestuje Alice
"Nechceš? A jak se chceš jmenovat?"
"Pascal!"
"Chceš podrbat na bříšku Pascale?"
"Ale proč chce Pascal podrbat na bříšku?"
Vzdávám to.


Nachlazení
Už druhý týden jsem nachlazená. Už to chytila Alice, pak Bob a o víkendu to vypadalo, že i Petr, ale ten se naštěští brzy zmátořil. Obtěžuje je mne to. Kašlu. Děti kašlou příšerně. Za poslední tři měsíce jsem byla třikrát nemocná, z toho dvakrát hned po sobě. Jsem utahaná. Jsem v přežívacím módu, ale mám pocit, že bych neměla být.
Ven prakticky nechodíme. "Děti, chcete jít ven?" optám se občas, protože mám výčitky svědomí, že držím děti v obýváku. Ne, nikdo jít ven nechce. Jo, kdybych nabídla, že půjdeme nakupovat, to by šly. Vyjít před dům, nasednout do autobusu, svézt se 6 bloků, nakoupit v Lucky a pak zase busem zpět. To je jediné vzrůšo posledních 14 dní.
Děti jsou naprosto spokojené v obýváku. Na zem si vysypaly Duplo a stavějí si. Alice staví miminka a rodiče, Bob vozí panáčky ve školním autobuse.
Jsou velmi samostatní. "Děti, chce jít někdo spát?" ptám se v poledne. Ne, nikdo nechce jít spát, jen já. "Tak já jdu spát." nahlásím dětem a jdu si lehnout do ložnice na postel. Děti si spokojeně a samostatně hrají v pokoji a mne nechají spát. Ano, po půl hodině mne vzbudí volání "mámo! mámo! mámo!", protože nějaké dítě čeká v koupelně až mu utřu zadek. Ale když spláchnu, tak můžu znova jít do postele a nikdo nic nenamítá. Dnes mi dali takhle po půl hodinách celé dvě hodiny. Pak přišel Bob, že si chce odpočinout, zalezl pod deku a usnul.
Kromě toho, že si občas sami zalezou do postele a sami si spolu hrají, tak mi Alice dělá radost ochotou brát léky ve formě sirupu. Minulý týden měla pár dní horečky. Sama si ráda dá sirup proti kašli a tentokrát si ochotně dala i Nurofen, sirup proti teplotě. Když se v noci vzbudila kašlem, tak mi vlezla do postele a požadovala sirup proti kašli. Už to umí, vypít sirup ze stříkačky a pak zapít. Občas je třeba ještě přihodit prášečky, tj. oranžové TicTac. To přišlo minulý měsíc, když nám Bob štěkal jak lachtan a měl na laryngitidu dostat kortikoidy v prášku. Alice požadovala, aby taky dostala prášky, přece nezůstane pozadu. Tak dostala tictac a stal se z toho zvyk. Ráno Bobovi narvat Mucosolvan, načež Alice požaduje taky sirup proti kašli, tak dostane medový sirup s výtažkem z břečťanu a pak oba dva dostanou za odměnu tictac.
Jo a málem bych zapomněla na kouzelného krokodýla. To je věc, která mne nepřestane fascinovat. V Praze jsem na designovém trhu koupila dva 'krokodýly', takové rukavice na ruce s očičkama. Takový jednodušší maňásci. Moc je nevytahujeme, ale na podávání sirupu Bobovi se krokodýl náramně osvědčil. Ode mne si Bob nic nevezme, lék do něj dostanu leda tak násilím, ale když si navlíknu na ruku krokodýla a krokodýl se Boba zeptá, jestli kašle, tak Bob se něj usměje, ochotně si ho pohladí a nakonec se nechá přesvědčit, že musí tááákhle otevřít pusu a zase ji zavřít a nechat si dát sirup. A Bob to udělá. Protože krokodýl zjevně není máma, přestože je na mámině ruce a mluví máminým hlasem. Kouzlo.

untitled_shoot-1088

untitled_shoot-1090

neděle 17. dubna 2016

Ale já... ale já... budu smutnej

Dnes bylo venku 28 stupňů. Před čtrnácti dny bylo venku venku 30 stupňů. S naší nemožností pořádně větrat je to 30 stupňů i doma. Děsná otrava. Ještě větší otrava je, že v obou případech jsem nemocná! Z nemoci s noži v nosholtanu jsem se vykurýrovala překvapivě rychle. Do týdne jsem se cítila jako rybička. V podstatě.
Takže jsem jako rybička šla další týden plavat. Myslím, že plavat jsem šla naposledy asi tak před rokem, takže jsem byla dost zvědavá, jak mi to půjde. Nemohla jsem tedy najít všechny plavací propriety, takže jsem neměla brýle ani čepici, ale plavky jsem měla, takže mne do bazénu pustili. Bylo to fajn, moc jsem se nepřepínala, ale překvapilo mne, že jsem měla problém vylézt z vody. Jak se ve vodě to břicho nadnášelo, tak jsem zapomněla, kolik váží. To, že jsem dlouho nebyla plavat se projevilo také tím, že jsem si zapomněla vzít ručník. Když jdete plavat, tak rozhodně doporučuji mít ručník. Já jsem se rozhodla se usušit pod sušákem na vlasy, který nemá zas tak teplé foukání, jak jsem doufala, a mám podezření, že z toho plyne moje další nachlazení. Asi si další plavání dobře rozmyslím.

Poslední týden mne neuvěřitelně pálila žáha. To je hrozný mor, šlo to tak daleko, že jsem nemohla spát a to ani na pravém boku. Šlo to tak daleko, že jsem se šla vyzvracet, aby se mi ulevilo. Ale to bylo nejspíš proto, že jsem ten den snědla kávovou čokoládu na posezení a po kávě mne pálí žáha i když nejsem těhotná. Nicméně jsem se rozhodla "držet dietu" a od čtvrtka jím jen ovoce, zeleninu, maso a sýry. Nejím chleba, čokoládu a další pečivo. A zatím to teda funguje skvěle. Jen jsem se nachladila, ale to by s tím nemělo souviset.

Zdá se mi, že Bob překonal asi půl roku dlouhou fázi, kdy mi připadalo, že věčně brečí. Teď kňourá a vysvětluje, že když se něco nestane tak, jak chce on, tak bude smutnej. Na jednu stranu jsem ráda, že pláče o něco míň, na druhou stranu, když se mu nepřizpůsobím, tak je smutnej, tj. pláče. Takže si zas tak moc nepomůžu. Ale aspoň mluví.
Mluví oba dva. Neustále! Jdeme po ulici a oni oba dva něco žvatlají a já se je snažím poslouchat a reagovat na ně na oba a straší mne představa, co bude, až takhle bude upovídané i to třetí. To mi asi praskne hlava.

Období otázek je definitivně tady. Nikdy jsem nechápala, v čem je problém, prostě dětem na ty otázky odpovím, podle nejlepšího vědomí a svědomí. Chacha. Tak problém je, že jednak na spoustu otázek neznám odpověd (Proč tady pán vystoupil z autobusu? Kde bydlí tenhle pes? Proč ten pes štěká? Proč přiletěl pták? Jakým autobusem jede táta domu?) a jednak je spoustu otázek, tak nesmyslných, že prostě nevím, co na ně říct (jako na potvoru si samozřejmě na žádnou nevzpomenu, tak si zkusím nějaké vymyslet, ale tak nesmyslné, jako ty od dětí to nebude: Proč kočka? Kde sedí žába na prameni?). Dost mne také matou otázky, které v sobě obsahují odpověd (Jakou barvu má zelený hrášek?). A překvapivě těžké jsou otázky, vycházející z knížek nebo písniček (Co je to řeku všech nadějí? Co je to tvář neskrývám? Co je to odkud ten náš holub letí?).  I když mám pocit, že má-li člověk energii, tak tyhle otázky jsou asi nejlepší. Ale já energii nemám. Ráda bych jim na všechno odpovídala, ale otázky jdou jedna za druhou a občas se i ukáže, že mne děti neposlouchají, to mne spolehlivě vytočí.
Třeba dnes v autobuse, Alice se ptala, proč si táta sednul jinam než já s dětmi. "Protože už se k nám nevešel." odpovídám. "Ale proč si táta sednul jinam?" jede si Alice svojí a já pěním. Občas si říkám, že kdybych jim prostě odpovídala "bla, bla, bla" tak by to mělo stejnej efekt a já bych neměla pocit, že selhávám.

Ale stejně jsou skvělí. Nejskvělejší jsou samozřejmě, když jsou s někým jiným než se mnou. Když je můžu pozorovat. Jsou chytří a neuvěřitelně krásní. Dnes jsem pozorovala, jak se hemží kolem Petra a mohla jsem prasknout pýchou a láskou. Alice už moc dobře ví, jak nás pobavit, takže se tak drobně usmívá, když říká něco vtipného. Tuhle přišla s tím, že když ona je, před tím než jde do vany, naháček, tak my, rodiče, jsme oblíkáčci. Jindy jsem zas říkala Bobovi "Tak pojď, myšoune" načež Alice se zeptala, jestli ona je myšounice. A zase jindy mi vysvětlovala, že až bude chtít miminko ven, tak musím hóooodně roztáhnout nohy, aby se tam vešlo a mohlo vylézt. Všechno vědí a všechno si pamatují.

IMG_0963

středa 6. dubna 2016

Táta ví, jak se přivazujou balónky na postýlku

Petr nám k desetiletému výročí svatby přinesl balónky. Deset jednobarevných a jeden pestrý s nápisem Happy Anniversary. Bob hned věděl, který balónek je jeho a který si vezme do postýlky. S obyčejným jednobarevným se rozhodně nespokojil. A ráno mi pak vysvětlil, že táta ví, jak se balonky přivazují.
Nepřestávají mne překvapovat. Asi je stále podceňuju, protože mne překvapuje, jak dlouhé promluvy dokážou přednést, co všechno si pamatují (básničky zejména, na pár přečtení) a že velmi samostatně uvažují. Když se Petr snažil Alici přesvědčit, aby ještě něco snědla a strkal jí pod nos vidličku s jídlem se slovy "Loď pluje do přístavu," což je manévr, který na Boba zabírá poměrně spolehlivě, tak se Alice usmála a vysvětlila Petrovi, že ale její přístav je už plnej. A máme po žížalkách.

Chci zapsat další slova, která mi připadají roztomilá:
chameloun - chameleon
vikamín - vitamín
Myškulín - Myšpulín. Jo a Pinďa je holka, přirozeně.
takolová - taková

Taky jsem si uvědomila, že jejich výslovnost není tak skvělá, jak jsem si tuhle namlouvala. Jednak jim nejdou šykavky (š, č, ž), což jsem zjistila díky skvělé knížce Kouká Mína do komína (ovšem o jejich ilustracích si budeme ještě muset promluvit). A jednak neumí říct "ch". Místo "chci" říkají "sti". Je zajímavé, že mi trvalo tak dlouho si toho všimnout, asi jsem prostě chtěla mít dokonalé děti (což mám).

IMG_0982

Rosteme

V neděli udeřila nemoc. Přestože jsem byla poučena, že člověk se nenachladí tím, že se pohybuje v chladu, ale tím, že na něj někdo prskne bacil, jsem přesvědčena, že jsem se nachladila, když jsem v sobotu vztekle vyběhla z bytu, kde rozjívené děti odmítaly spát, a pak jsem si četla v krásně klidné botanické zahradě, kam se nenápadně připlížila mlha a vlezla mi až do kostí. V neděli mne začalo bolet v krku. Nevím jestli je to nějaký děsivý vir nebo je to těhotenstvím, ale v pondělí jsem byla přesvědčená, že chcípnu. V krku jsem měla nože. Nejen v krku, v celém nosohltanu. Pondělí jsem nějak přežila, v úterý to nebylo o nic lepší, protože se přidalo rameno přeležené tak, že jsem nemohla hnout rukou. Chromá na půl těla, se zvýšenou teplotou, s noži v krku a s plným nosem. Zrušila jsem slíbenou výpravu do Akademie věd a odpoledně využila toho, že Petr to chytil taky, zůstal doma a já jsem mohla pár hodin nerušeně spát. Ve středu už jsem byla jen unavená a usmrkaná, ale nože z krku zmizely, za což jsem velmi vděčná. Stále mne však v krku bolí dost na to, abych nemohla křičet na děti. Hodně mi to chybí.

Zajímavé je, že ty dva dny, kdy mi bylo příšerně zle a velmi mizerně jsem spala, jsem byla schopná odsunout do pozadí to, že jsem těhotná. Prostě mi bylo tak špatně, že těhotenské nepohodlí nehrálo žádnou roli. Nicméně teď, když už jen kašlu a smrkám se ukazuje, že za ty dva, tři dny se mi to nějak rozrostlo a já začínám mít skutečně problém. Břicho překáží všude. Začínám mít problém se předklonit, je těžké a nepohodlné, je napnuté a tvrdé a už bych mi nevadilo ho na chvíli odložit. Představa, že mne čekají ještě DVA měsíce a mnohem, mnohem větší břicho, je musím říct, nelákavá. Jak se novorozenětě bojím, tak se těším až nebudu mít břuch (i když, jak už vím, po porodu nesplaskne okamžitě na původní velikost).