pátek 23. září 2016

Narušený rytmus

Dvojčata skáčou s jásotem po pohovce, miminko v postýlce zírá na pohybující se strom za oknem, o děti se nikdo nestará. Já jsem v jiné místnosti a dělám, že neexistuju, že nejsem. Jenže jsem.
Jsem utahaná, jsem vzteklá, jsem netrpělivá, jsem nespokojená, jsem demotivovaná, jsem utahaná (nepsala jsem to už?). Věčně unavená.

Bob se hodně zlepšil. Mám pocit, že pláče mnohem méně než před měsícem. Buď si zvyknul na miminko nebo trochu dospěl, ale je mnohem snesitelnější. Taky hádek s Alicí je méně. Víc času tráví děti tím, že si spolu hrajou a mně nechávají být. Ještě aby mne nechal být Charlie.

Já prostě nezvládám miminkovský pláč. Když Charlie pláče, tak je v naší domácnosti rázem dusno. Dětem odsekávám, že nemůžu, že musím utěšovat/kojit/přebalovat, na Charlieho se utrhuju, proč se nechce kojit, když řval, na Petra koukám zle a Ganešu vyháním z míst, kde chci sedět. S chutí bych někoho nakopla.

Moc mne mrzí, že kvůli miminku nemám čas na dvojčata. Miminko nám naprosto narušilo jednak denní režim a druhak komunikaci. Myslela jsem si, že žádný denní režim nemáme, ale ukázalo se, že jsme přece jen měli. Taky jsem si myslela, že miminko prostě bude ve vleku starších dětí, jak jsem slyšela, že to dělají jiné matky. A připadalo mi to v pořádku, jen ať si zvyká. Ale nejde mi to.
Poslední dobou se skoro nedostaneme ven. Neustále sleduju, jestli Charlie spí a podřizuju se tomu. Když spí nebo se tváří, že brzy usne, tak nejdeme ven. Já ho prostě nechci budit, protože se bojím, že pak bude řvát. Když je přetažený, tak řve příšerně. A já strašně nechci, aby řval. Nešli jsme kvůli němu dnes na hudebku. Charlie usnul půl hodiny před odchodem z domu a vzbudil se dvacet minut po začátku hodiny. Tak jsme nikam nešli. Těžko se mi odhaduje, kdy přesně bude spát, protože mi často připadá, že už má na čase, že už se chystá. Tak ho frknu do postýlky. V jednom případě z pěti usne během deseti minut. V ostatních případech se v postýlce kroutí a heká, pak začne řvát a trvá půl hodiny až hodinu než to skutečně zabalí. Během té hodiny mu chodím podávat dudlík, zvedat ho, aby si krknul, přebalovat ho a vůbec ho utěšovat. Někdy dokonce i pije z prsu. Kdybych věděla, že to bude trvat hodinu, tak jdu prostě ven, ať tohle dělá v kočárku. Teda, ne že by to v kočárku bylo o tolik lepší, tam bych ho asi nechala řvát ještě víc a byla bych víc nervní, ale aspoň bychom byli na čerstvém vzduchu.
Naprosto si nevybavuji, jak jsem chodila na hudbu s dvojčaty. Budila jsem je? Chodila jsem pozdě? Nebo prostě v tu dobu nespali? Nevím. Nepamatuji si.

Kromě spánku mám s Charliem problém s kojením. Panicky jsem se bála čtvrtého měsíce, protože ve čtvrtém měsíci dvojčata svorně odmítla prso. Charlie nezklamal. Prvního září ráno jsem si ho vzala, že ho nakojím. Svíjel se, řval jak tur, kopal nohama, obracel hlavu pryč a kdyby to uměl, tak mne odstrčí. Vyděsila jsem se. Poctivě jsem to zkoušela znovu a znovu. Znovu a znovu odmítal a řval čím dál víc. Jenže nic jiného než prso nedostal, takže nakonec se přisál. Během následujících týdnů jsem zjistila, že se rozhodně, ani náhodou, nepřisaje, když je unavený. To jenom řve. Naopak kojit hned po probuzení je nejúspěšnější. To se přisaje bez keců a krásně pije. Pak dává smysl, že kojení v noci bylo a je vždy bez problémů, zatímco přes den se často dostávám do situce, kdy sedím s vyndaným prsem a Charlie mi řve na klíně. Vytahovat a schovávat prso je mnohem větší otrava než vzít a položit lahvičku s mlíkem a i to mne deptalo. Vytočí mne to naprosto spolehlivě, ale přesto to stále zkouším. Představa, že pláče hlady je mi nepříjemná. Jako by to poznal, tak posledních pár dní Charlie v postýlce pořvává, prso odmítá a vezme si ho až když už je úplne vyřízený, ale ještě před spaním. Pak se mám na něco spolehnout.

Co se týče vývoje, tak se mi zdá, že dvojčata v tomhle věku už měla zmáknutý překulování z břicha na záda. Charlie se už dvakrát, třikrát překulil, ale dávám ho na břicho tak málo, že nemá kdy trénovat. Ostatní věci jako strkání si věcí do pusy, modlení, chytání za prsty, házení si deky na hlavu, usmívání se, pozorování rodičů... to všechno umí a dělá. A podle toho, jak se na kroutí zádech kroutí na bok, soudím, že překulování ze zad na břicho se už taky chystá.

IMG_3072

sobota 17. září 2016

Usměváček

Já jsem to prostě zapomněla. Zapomněla jsem, jak jsou miminka krásný. Z miminčího období dvojčat si pamatuju jenom, že to bylo příšerný a že jsem ráda, že je to pryč. Ale když koukám na Charlieho, tak si říkám, že oni přece museli být taky takhle roztomilí a úžasní (a zápisky na blogu to potvrzují), jenom si to vůbec nepamatuju. A to je škoda.

Co si ale pamatuju, je, že jsem měla přehled o všech jejich pokrocích a všechno jsem o nich poctivě zapisovala. A taky, že jsem se jim věnovala. Na Charlieho nemám pro samou únavu a dvojčata moc čas.
Miminka se mají od druhého týdne pokládat přes den na bříško, aby zvedaly hlavu a vůbec cvičily. Alice a Bob byli na bříšku docela často, si myslím. Charlie je na břichu občas o víkendu, když mám víc času. Dvojčata trávila spoustu času na posteli v ložnici. Charlieho tam mám strach dávat, že mu nějaké starší dítě skočí na hlavu.
Charlie tráví spoustu času v sedátku BabyBjorn. Tohle sedátko všichni hrozně chválí. Stojí stopadesát dolarů a já jsem nikdy nechápala, v čem je jako lepší než běžná houpačka pro miminka. A za ty prachy jsem to nehodlala zkoušet. Sedátko jsme dostali zadarmo a musím proti své vůli napsat, že je skvělé. Charlie z něj má krásný rozhled a hračky jsou tam skutečně na dosah miminkovské ruky, ne jako u jiných houpaček, kde visí na hlavou. Když začne mrskat nohama, tak se sám pohoupe, což už Charlie objevil.

IMG_2952

IMG_2956
Charlie už se nádherně usmívá. Pořád se to snažím zachytit a snad se to už i povedlo. Úsměvy rozhodně nešetří a všichni jsou z něj u vytržení, protože se velkoryse usmívá úplně na kohokoli, kdo se na něj podívá. Úsměv je magická záležitost, všechny odrovná. Musím si to zapamatovat a používat to v životě, i když já se tak roztomile samozřejmě usmívat nedokážu.
Taky už se "modlí", spojuje ruce před sebou, i když ne tak vehementně jako kdysi Bob. Už začíná chytat věci. V postýlce záměrně natahuje ruku na zvířátka, co mu visej podél matrace, ruka se mu zachytí za losa (nevím jestli záměrně nebo omylem) a pak hejká. Pláče mnohem, mnohem méně a málokdy vyloženě řve. Zdá se mi, jako by nejvíc večer řval, když stráví přes den hodne času v Moby. jako by neměl dost času vykopat nohama a vyprdět se.
Ale poslední týden objevil, že může moje chování ovlivňovat křikem. Když je v komunikativní náladě a nechce položit do postýlky či houpačky, tak při pokládání začne řvát a propne se a já ho zase zvednu. Dřív jsem si myslela, že v takové situaci pláče, protože ho tlačí bublina v břiše, ale teď jsem si naprosto jistá, že je to pouhá nespokojenost.
A miluje strom. Máme za oknem strom, který se ve větru houpe. Když chci večer obstarat Charliemu zábavu, tak ho položím v obýváku na zem a nechám ho koukat z okna na větve stromu. Je to kouzelné.

IMG_3028

Je nádherný. Příjemný, usměvaný, hebounký, šikovný. Kdybych měla někoho, kdo se bude o miminko starat v noci, abych mohla spát, tak bych klidně trávila život tím, že se budu starat o malá miminka. Od novorozeňat tak do dvou let. Je tak úžasné sledovat, jak dělají pokroky, jak se učí. Mám pro ně tolik lásky (teda, hlavně když neřvou) a tak moc se mi líbí. Možná bych se měla stát chůvou, až děti povyrostou.

úterý 13. září 2016

Nepochopená

Nejsme s Petrem na stejné lodi.

Chci-li mít dostatek spánku, musím jít do postele hned, HNED, jakmile Charlie večer usne (tj. ne třeba až napíšu blog). Tím získám dvě, tři hodiny spánku, které když nemám, tak mi zoufale chybí. Znamená to jít do postele před devátou. Z hlediska spánku je to skvělý. Z hlediska života je na prd. Když je doma Petr, tak Alici s Bobem ukládá on, já jsem v obýváku s Charliem a konejším ho. Když Charlie usne, tak uklidím kuchyň a jdu spát.
Ráno vstanu, obleču děti, dám snídani, nakojím, osprchuju se, utěšuju Charlieho, připravím svačinu, jdeme ven nebo se plácáme doma, nakojím, utěšuju Boba, připravím oběd, zkusím nakojit, ale Charlie se cuká, utěšuju Alici, podávám oběd, který nikdo kromě mně nejí, utěšuju Charlieho, připravuju svačinu, chovám Boba, konečně nakojím, čtu dětem knížku, druhou, třetí, utěšuju Boba, chovám Alici, připravuju večeři, utěšuju Charlieho, chovám Boba, podávám večeři. Pak přijde Petr a já se starám jenom Charlieho. Mám pauzu. Děti jsou s Petrem v koupelně  a pak jim Petr čte a ukládá je do postele. Dobrá hodina, během které můžu poklidit obývák nebo i brouzdat po netu, ovšem za přepokladu, že Charlie nepláče. A pak jdu spát.
Nepiju alkohol, kafe, ani čaj, nekouřím a nemám čas sama pro sebe. Měla bych asi sportovat, ale kdy? Můj jediný únik je čokoláda. Tabulku slupnu na posezení. S pomerančovou příchutí.

Stěžuju si Petrovi, že když chodím spát takhle brzo, tak se sice vyspím, ale nemám žádný čas osobní život, žádný čas sama pro sebe. Celý den jsem někomu k dispozici a když bych si konečně mohla odpočinout, tak je potřeba jít spát. "A co si myslíš, že já nějaký život mám? Já přes den v práci taky mysím být lidem k dispozici." dostane se mi odpovědi.
Chtěla bych dovolenou.

"Já mám pocit, že to je motto tvého mateřství. Nikdo tě nechápe." říká mi Petr a já přemýšlím jestli to je výsměch nebo politování.

sobota 3. září 2016

Koupila jsem desinfekci na ruce

"Ale mě JE dobře!" pláče Alice.

Všichni odborníci (naše babysitterka, Petr, Jeff) tvrdí, že Bob se svým řevem snaží získat pozornost. Alice příchod miminka zřejmě zvládla mnohem lépe. Zatímco Bob se nad miminkem rozněžňuje a po dvou měsícech přišel s tím, že on je velkej Charlie a že je miminko a že chce chovat, tak Alice si Charlieho prakticky nevšímala. Má ale spoustu miminek, medvídci a jiná zvířátka se měnila na miminka, která musí Alice chovat, zavinovat, přebalovat a nově i kojit. Když už jsme nemohli Bobovo chování vystát, tak jsem minulý víkend vymyslela, že ho Petr vezme na jeden den ven. Jen sami dva. Zdálo se, že to docela pomohlo, Bob byl v mnohem příjemnější náladě.
Ale Alice se začala v noci budit a požadovat různé věci. Napít, přikrýt, pochovat, najít zajíčka, najít miminko, vlézt si k nám do postele, zpátky do postýlky, znovu přikrýt. Kromě toho dostala v neděli večer teplotu. Četla jsem kdysi teorii, že děti jsou schopné si způsobit horečku, aby získaly pozornost. Teorie mi připadala poněkud přitažená za vlasy, ale Aličina teplota neustupovala. Vždycky dostala sirup proti horečce, byla pár hodin v pohodě a pak se teplota vrátila. Místní doktoři už mne vycvičili. Pokud má dítě teplotu, ale nesmrká, nedusí se, ani jinak neumírá, tak je to virová infekce a ta se nijak neléčí, takže nemá smysl chodit k lékaři.
Když ale měla Alice teplotu už čtyři dny v kuse, tak jsem se vycukala a šly jsme v pátek k doktorce. Alice, která byla, kromě teploty, celé čytři dny v podstatě v pohodě, měla v pátek napuchlé oči, naběhlé mízní uzliny na krku a malinko ucpaný nos. Paní doktorka si ji prohlédla, řekla, že plíce dobrý, oči a uši taky, zeptala se jestli je ještě někdo z rodiny nemocný a jestli měla Alice vyrážku, pak jí prohmatala břicho a nakonec se obrátila na mne. "Ještě nechám udělat krevní testy, ale myslím si, že je to mononukleóza."

Vyděsila jsem se. Mám mononukléozu zapsanou jako dost vážnou a problematickou nemoc. Paní doktorka se ale tvářila, že o nic nejde. "Ona teď nějak řádí. Tento týden jsem měla už tři případy." Prý jsou z toho děti hodně unavené, mám očekávat, že ještě dva, tři týdny s Alicí nic nebude. O tom, že by nemoc měla vliv na játra paní doktorka nic neví, ale prý slezina je v ohrožení. Žádné cvičení ani tahání těžkých věcí, mohla by prasknout. Je to virové onemocnění, takže se to ani nijak neléčí. Jen ověříme z krve, jestli je to opravdu mononukleóza.

Představa, že budou mojí tříleté holčičce brát krev mne moc nepotěšila. Ale vím, že s Alicí se dá mluvit. "Musíš být hrozně statečná." říkám jí, když jí vysvětlím, kam jí píchnou a že se nemůže hýbat. "Ale já nebudu statečná, já budu plakat..." kroutí se holčičce koutky úst dolů a mně je jí hrozně líto.
Nakonec byla velmi statečná. Já jsem měla na břiše Charlieho (Bob byl s Petrem v leteckém muzeu), takže Alici si na klín posadila sestřička a už to jelo. "Bolí to! Bolíííí to! Buhůůů..." píchli Alici do ruky. Chudinka moje seděla, slzy jí tekly, ale necukala se. Já jsem, podle rady z letáčku o odběru krve u dětí, pomalu nahlas počítala. Napočítala jsem do dvaceti, sestřička odebrala čtyři zkumavky a bylo. Mohly jsme jít koupit zmrzlinu, kterou jsem Alici za odběr krve slíbila. Vím, že se nemá jídlo dávat za odměnu, ale myslím si, že odběr krve je tak stresující, že si myška odměnu zasloužila. (Radši si ani nepředstavuju, jak by stejná situace vypadala s Bobem.)
Cestou domů jsem nám také koupila desinfekci na ruce. Vždy mi přišlo, že jsou Američané paranoidní, když mají tyhlety desinfekce všude, ale to neměl nikdo z nás mononukleózu. Teď se bojím, že to od Alice všichni chytneme.

Původně jsem si myslela, že jde možná o podobné nedorozumění jako onehdá se zášrtem. Že existuje víc překladů do češtiny a existuje něco jako méně závažná mononukleóza. Ale zdá se, že ne. Podle českých i anglických zdrojů má protilátky na virus Epstein-Barrové (EBV) většina lidí. Nejčastěji ho člověk chytne jako malé dítě a vytvoří si protilátky, aniž by si toho někdo všiml, protože nemoc se maskuje jako nachlazení. Čím starší člověk je, tím horší průvodní znaky. Virové onemocnění se neléčí, ale léčí se někdy angína, která virové onemocnění často provází.

Alice to docela schytala. Krevní testy potvrdily protilátky na EBV. Dnes, druhý den po diagnóze, strávila skoro celý den v posteli s teplotách. Petr vzal Boba zase ven a já jsem zůstala doma s Charliem a Alicí. Alice celé dopoledne jen spala a plakala. Chtěla se chovat a nosit. Odmítala jíst, pít, nechat si číst pohádku. Odmítala dívat se na video a nechtěla ani tátovo cucání (bylinkové pastilky Ricola od švagra) a to už je co říct. Přemlouvala jsem ji, ať si vezme sirup proti teplotě, který až do dnešního rána cucala ze stříkačky poměrně ochotně.

"Tobě je, miláčku, hrozně zle. Dej si sirup, pak ti bude líp." přemlouvám ji.
"Ale mě JE dobře!" pláče Alice.
Nakonec jsme ho do ní narvali násilím, takže se pak i navečeřela a na několik hodin je jí dobře.

středa 31. srpna 2016

Ony mi ty děti rostou

Charliemu budou zítra tři měsíce. Neskutečné. Ani jsem si nevšimla a čtvrtý trimestr je pryč. Charlie se usmívá, což je naprosto super a v temných dnech mi prosvětluje svým úsměvem den. Docela obstojně spí, výborně prdí a skvěle se kojí.

Saje. Já jsem vůbec neměla tušení, jak moc jsem měla pocit, že jsem selhala, když jsem nedokázala Alici s Bobem plně kojit. Nevěděla jsem, jak moc mi na tom záleží. Ale když vidím, jak první, co každému řeknu, je, že Charlie je plně kojený, tak mi dochází, že to pro mne hrozně moc znamená. Cha! Teď teprve jsem plnokrevná matka. Ale vážně, mám z toho skutečně moc velkou radost.
Dokonce už v noci nechodím kojit do obýváku. Jen Charlieho vytáhnu z postýlky, po hmatu najdu bradavku a jeho pusu a on zamele hlavou, pak se zaboří do prsa a už pije. Že usnul poznám podle toho, že ztěžkne. Trošku ho posadím, aby si krknul a položím ho zase na břicho do postýlky.
U nočního kojení si často vzpomenu na rady starších, které mne deptají. "Jéé, on spal s nám v posteli. Já jsem se jenom otočila, hodila jsem mu prso a spala jsem dál" říkala mi tuhle jedna. Připadala jsem si extrémně neschopná, když já musím vstát z postele, vzít dítě, odejít do obýváku na pohovku, tam nakojit, odkrknout, pak přebalit a počkat až dítě usne, abych ho vrátila do postýlky v ložnici a nikoho přitom nevzbudila. Akce na 40 minut, občas ale i na dvě hodiny. Dnes většinou usne bez pláče hned po odkrknutí a někdy i bez něj.
Jiná mi zas říkala "Já jsem se třetím už vůbec nepoužívala kočárek. Prostě jsem ho strčila do nosítka, když měl hlad tak se přisál a bylo." To jsem vůbec nedovedla představit. Když mám Charlieho v nosítku, tak má hlavu na mojí hrudi. Jak bych ho tam proboha zkroutila, aby se dostal k bradavce? Kromě toho, Charlie z nosítka nebyl nijak extra odvázanej. Řval, jak prokopnutej, dokud vyčerpáním neusnul.
Nedávno jsem ale potkala v autobuse známou s desetiměsíčním synem v nosítku. Vykládaly jsme si a já jsem se ptala, kdy s nosítkem začala a jestli v něm i kojí. Ona, že hned od narození a že ano, kojí. No a jak to dělala s novorozencem, to kojení, ptám se dál. Ale kdepák, s novorozencem to nejde, ani náhodou, dokud si dítě nedokáže samo prso podat, tak nejde, potvrdila moji teorii. Dost se mi ulevilo. Takže to není moje neschopnost, je to jejich přehánění. S tím nočním kojením je to určitě to samé, do toho taky jistě Charlie doroste. Holt si prostě člověk po letech tak dobře nepamatuje.

IMG_2861

Nosítko jsem s Charliem zkoušela. To, ve kterém jsme od pátého měsíce nosili dvojčata. Ale přišlo mi, že je ještě malý na to, aby jakoby seděl a aby moje břicho obejmul nohama, a jiné nosítko jsem neměla. Pak jsem někde viděla video návod na vázání šátku Moby (bože, tyhle věci jsou v Česku ale příšerně drahé) a přišlo mi skvělé, jak je dítě těsně na těle. Žádné plandání jako v mém nosítku. Zajímavé je, že když jsem vázání šátku viděla před lety u Pegasů poprvé, tak mi to přišlo hrozně složitý. Dlouhý pruh látky, motat sem a tam, mít do dost volný, ale zároveň dost utažený, aby dítě nevypadlo, nene, tohle není pro mne, říkala jsem si. A teď? Hmm, to se jen omotá sem, překříží na zádech, na břiše, omotá, zaváže, hotovo, to zvládnu levou zadní. Tak jsem se poohlédla po netu a koupila si z druhé ruky šedivý Moby za deset dolarů. Je skvělý. Dítě je v něm připlácnuté na mém břiše a je to velmi příjemný a pohodlný. Charlie si to bohužel nemyslí, takže většina vycházek vypadá tak, že Charlie hrozně řve a vzpíná se dokud neusne. Pak ale je schopen v šátku spát dvě až tři hodiny. Takhle jsem minulý týden šla dvakrát s dětmi na hřiště. Kočárek jsme nechali doma. Mně se to moc líbilo, jen je potřeba, aby se Charlie vzbudil, když jsem někde, kde ho můžu vyndat a nakojit.
Do pružného šátku jsem naprosto zamilovala. O víkendu jsem to namotala i na Petra a k mému překvapení, byl v podstatě stejně nadšený jako já.

IMG_2791

Charlie tráví spoustu času v postýlce na břiše. Děti se zásadně nemají nechávat spát na břiše pokud se na břicho nepřekulují samy. Kvůli SIDSu. Prý od té doby, co začali doktoři doporučovat spánek na zádech, tak výrazně klesl počet nevysvětlitelných úmrtí miminek. Jenže když nakrmeného Charlieho položím do postýlky na záda, tak heká a kňourá až se nakonec rozbrečí. Když toho hekajícího chlapečka překulím na břicho, tak trochu zakňourá, někdy ani to ne, a usne. A spí pak moc pěkně, často se vzbudí jen jednou za noc. Tak snad to přežije.

IMG_2806

Charlie moc pěkně prdí a zdá se, že trávení mu jde dobře. Stále držím bezlepkovou a bezlaktózovou dietu. Nemám tušení jestli to na něj má nějaký vliv. Před dvěma týdny jsem to zkonzultovala na Okounu a obecně mi bylo navrženo se na to vykašlat. Tak jsem to zkusila. Dala jsem si chleba se sýrem, uvařila jsem Petrovi k narozeninám segedín a neostýchala jsem si segedín přidat. Ten Charlieho řev bych nepřála nikomu. Bylo mi ho mooooc líto a kajícně jsem se vrátila k dietě. Nakonec, už jen pár měsíců a začne jíst jídlo jako my a pak se můžu zase směle vrhnout na lepek s laktózou (palačinky s tvarohem, chleba se sýrem, tvarohové ovocné knedlíky, smetanové omáčky s těstovinama, pelmeně s kysanou smetanou, bábovka, brownie, koláče, ach!)

čtvrtek 25. srpna 2016

Vychovávat syna

Loni na podzim jsem si přála otěhotnět a porodit dalšího syna. Alice mne v létě hrozně deptala. Byla vzpurná, odmítala chodit, brala Bobovi hračky z rukou. Bob byl poslušný, chytrý, usměvavý a přítulný. Letos na podzim mám velké pochybnosti, jestli jsem schopna vychovat syna a nepokřivit ho při tom.

Bob je poslední dobou... řekněme... náročný.
Alice si čte knížku, Bob přijde a snaží se jí knížku vzít. Alice skučí, Bob tahá za knížku, nakonec řvou oba. Alice si hraje s Duplem, Bob přijde a lehne si jí na nohy. Alice ho tam nechce, Bob se nehýbe, nakonec řvou oba. Bob si hraje s Alicí na hřišti v ohrádce, Alice chce odejít, Bob ji drží za triko a řve "Ne! Ne! Ne! Ne! Ne! Ne! Ne!", Alice ho táhne za sebou, nakonec oba upadnou, Alice se praští do hlavy a řvou oba. Nakonec řvu zejména já. Na Boba.

Zdá se mi, že Bob neustále vyvolává konflikty. Pořád Alici něco bere, něco kazí, obtěžuje, odstrkuje, tahá za oblečení, křičí. Připadá mi, že Alice je mnohem častěji schopna nějakého kompromisu. Chvíli se s ním o knížku pere, ale pak mu ji dá. Nechá se odstrčit, začne si hrát s něčím jiným, počká až si Bob vyřídí, co potřebuje. Ne vždycky, ale častěji než Bob rozhodně.

Bob mne příšerně vytáčí. Když mu něco nejde, jak by chtěl, tak začne řvát. Když Alice nedělá to, co chce, tak začne řvát. Když si ublíží, tak začne řvát, a když ho utěšuju, tak ještě přidá na intenzitě. Nemluví, jen řve. Nevysvětlí, proč křičí a co můžu udělat, aby přestal. Prostě řve. Poslední týden jenom hodně křičí "NE!". Na cokoliv. Chceš tohle? Ne! Chceš tamto? Ne! Chceš pochovat? Ne! Chceš pomazlit? Ne! Tady si sedni a až se uklidníš, tak přijď. NE!
Občas mu zkouším nějak vyjít vstříc, ale je to tak bezvýsledná snaha, že se poměrně rychle naštvu a seřvu ho. Odtrhnu ho od Alice nebo mu vykroutím z prstů hračku, kterou jí sebral. Nebo ho odnesu někam pryč, abych mu nedala pohlavek, protože to je můj první impuls.

Jeden z důvodů, proč mne Bob tak rychle, tak moc vytočí, je, že mám o pět let mladšího bratra. Já jsem v těhle situacích byla v pozici Alice. A musela jsem je řešit často sama. Nezřídka jsem je řešila pohlavkama. Já ten řev velmi, velmi důvěrně znám. Proto mám taky tendence stranit Alici, když ji Bob obtěžuje. Zároveň vidím, jak se řítím(e) do průseru, protože čím víc na něj budu vyjíždět, tím víc mne bude provokovat. Ben to uměl dokonale. Spirála se roztáčí a já si připadám úplně bezmocná.

Všechny ty teorie, kterým jsem dřív věřila. Díte má právo vyjádřit své emoce, i ty negativní. Dítě má právo plakat, když ho něco bolí, i pokud je to drobnost. Neumenšujeme jeho bolest větama typu "dyť to nic není". Nevyužíváme nefér rozložení sil a nezneužíváme svoji tělesnou převahu. Dítě má právo říkat 'ne'. Dítě má právo na bezpodmínečnou lásku. 
Všechno tohle letí z okna, když začne Bob řvát. Najednou nechci zažívat jeho negativní emoce; nechci poslouchat jeho řev, že se škrábnul; odnáším ho pryč nebo mu vytrhávám věci z rukou; nechci, aby u mne byl, protože ho nemůžu vystát; a rozhodně ho nemiluju. Ne tohohle řvoucího skřeta.

Jsem ale uvědomělý rodič, dávám si pozor na jazyk. Když jsem zase nedávno na Boba křičela, že se mu nedá zavděčit, že pořád jenom řve, tak jsem si vzpomněla, že člověk nemá používat všeobecné pojmy, jako třeba 'pořád'. "Ty..." zarazila jsem se na chvilku, protože jsem nechtěla říct 'pořád', "neustále řveš!!!" nepovedlo se mi z toho vykličkovat. Snad příště.

Jednu dobu jsem si myslela, že s Bobem něco v nepořádku. Když je tak přecitlivělý a na spoustu věcí reaguje záchvaty křiku a pláče. V porovnání s Alicí z toho vychází obzlváčtě špatně, protože Alice s jeví jako rozumnější, klidnější a lépe komunikující. Byli jsme s dětmi na tříleté prohlídce a Bob vystřihnul strašlivou scénu, že nechce, aby mu doktor prohlížel oči a uši ani nic jiného. Nakonec ho musle Petr pevně držet a doktor se snažil ho prohlídnout, zatímco Bob vřískal a mrksla s sebou, že měl člověk pocit, že mu chtějí to ucho uříznout. Říkala jsem si, že to přece není normální. Ale pak jsem si povídala s matkama, co mají tříleté děti. A četla jsem na Okounu a na GGMG (fórum sanfranciských matek) co píšou lidi o malých synech. Vypadá to, že Bob se chová úplně normálně. Jako úplně normální nesnesitelný tříletý syn.

Tak se mi zdá, že prostě nemám na to, vychovávat syna. A to mám dva.

Něco veselého na závěr.
"Hop, hop! Támhle je velkej kámen, na ten skočím. Hop!" přiskáče z ložnice do pokoje Alice.
"Ahoj žábo!" pozdravím ji bezelstně.
"Ne, já jsem Vltava." informuje mne Alice a odteče zpátky do ložnice.
Aspoň Petrova výchova začíná nést ovoce.

pátek 12. srpna 2016

Jsi krásná, mámo

Poslední dobou je to náročné. Charlie se budí v noci kolem kolem čtvrté, vypije jedno prso, usne, já pak ještě odsaju druhé, aby se mlíko nevstřebávalo a celkem jsem v noci vzhůru hodinu a půl. Charlie pak pěkné spí až do rána a i dopoledne si zdřímne. Já ovšem musím ráno vstát s dětmi a dál už spát moc nemůžu. Poslední dva týdny jsou strašlivé, zejména Bob mne vytáčí k nepříčetnosti a celý den vlastně jen čekám až Petr přijde z práce a převezme je.

Ale i přesto mi děti připravují naprosto neskutečné momenty.
Minulou sobotu jsem jela poprvé sama někam autobusem se všemi třemi dětmi. Charlie už je naočkovaný, takže může do MHD. A Petr byl nemocný, takže na dlouho plánovaný piknik na oslavu narozenin v Dolores parku nejel. Já jsem se ale dlouho těšila a dětem jsem slíbila piknik, takže jsem 'musela' jet. Jedeme, děti klečí na sedačkách a koukají z oken. Alice se na mne chvíli dívá a pak nenuceně řekne "Jsi krásná, mámo". Málem jsem si toho nevšimla, ale zachytila jsem to a poděkovala. Chvíli mi trvalo než mi to pořádně došlo. Měla jsem pocit, že vlastně neví co říká, určitě ani nezná přesný význam slova 'krásná', ale pak jsem si uvědomila, že ví. Ví, co říká a chtěla mi to říct a já z toho mám neskutečnou radost.

Poslední dva měsíce těhotenství měla Alice ve zvyku mi lézt v noci do postele. Když se narodil Charlie, tak jsme to zatrhli, protože na místě, kam Alice v noci ve spacáčku lezla, teď občas spí on. A ona poslušně přestala. Možná i pochopila proč. Ale nedávno byla večer nějaká uplakaná a v noci mi vlezla do postele. Řekla jsem jí, že u mne může chvíli zůstat, ale pak bude muset jít do své postele.
Věc se má tak, že já mám moc ráda, když ji mám vedle sebe v posteli. Hodím přes ni ruku a je to milé. Jenže když tam mám Charlieho, tak se tam Alice nevejde a taky mám strach, že na něj šlápne. Tentokrát tam ale nebyl, Alice se mi zavrtala pod ruku, pak se otočila a něžně mne pohladila po tváři. Můžu chtít víc?

I jinak jsou skvělí. Když na mne po obědě padne únava, tak jim stačí říct, a oni se odklidí do obýváku a nechají mne spát (někdy i deset minut v kuse). Vystačí si sami, povídají si, hrajou si spolu, 'čtou' si si navzájem knížky. Jejich fantazie je rozjetá naplno. Pamatují si útržky pohádek, básniček, písniček a příběhů a nebojí se je použít. Takže Bob chodí po bytě a hlásí, že až mu pánbů vzkáže.

IMG_2640

Alice nedávno našla v knihovně knížku, jak vyrábět zvířátka z korálků. Vzala si ji na hřiště. Tam jsme neuvěřitelnou náhodou potkali českou au-pair. Alice jí hbitě strčila do ruky knížku a slečna se zaradovala "jéé, to jsem dělala, když jsem byla malá". Alice se zatvářila důležitě "Já jsem taky dělala zvířátka, když jsem byla malá". Nechaly jsme ji při tom. Jenže pak přišla Alice domů a chtěla, abych jí ukázala zvířátka, která udělala. "Alice, ty jsi zvířátka nedělala, žádný nemáme" vysvětluji (zatím) mírně. Alice se k tomu vrátila za dva dny "Já jsem dělala zvířátka, ale vy jste je ztratili." Na to snad ani člověk nemůže nic říct. Je to podobné, jako když má Bob řvoucí záchvat, já ho vztekle vyhodím z kuchyně, ať si jde řvát jinam a když za chvíli přijdu do pokoje, tak se mne ptá, jestli už jsem spokojená.

Dnešek se nám ale vydařil. Ráno sice Bob řval, bral Alici hračky a lehal si jí na knížku, ale odtáhla jsem je do Pick-a-boo Factory. Nejdřív odmítli lézt a jezdit po klouzačkách a pořád mi jen nosili knížky. Chvíli jsem jim přes Charlieho v nosítku četla a pak jsem je vyhnala, ať se vozí. Zřejmě jim to trochu spravilo náladu a mě možná taky, protože zbytek dne byl dokonce zábavný. Charlieho jsem odstavila na druhou kolej v postýlce a věnovala jsem se koťátkům. Četla jsem jim knížky, dělala jsem s nimi letadlo, fotila jsem je s knížkami od Tanaki, mazlila jsem se nimi a dělala jsem velkou rybu, kterou ježík vystraší. Děti řičely radostí, praly se a řádily na posteli a já jsem si vzpomněla, že se s nimi dá příjemně strávit den, dobře se bavit a nemít večer pocit, že jsem zase selhala a jsem úplně vyšťavená. Dobré to dnes bylo.

IMG_2674