pátek 12. srpna 2016

Jsi krásná, mámo

Poslední dobou je to náročné. Charlie se budí v noci kolem kolem čtvrté, vypije jedno prso, usne, já pak ještě odsaju druhé, aby se mlíko nevstřebávalo a celkem jsem v noci vzhůru hodinu a půl. Charlie pak pěkné spí až do rána a i dopoledne si zdřímne. Já ovšem musím ráno vstát s dětmi a dál už spát moc nemůžu. Poslední dva týdny jsou strašlivé, zejména Bob mne vytáčí k nepříčetnosti a celý den vlastně jen čekám až Petr přijde z práce a převezme je.

Ale i přesto mi děti připravují naprosto neskutečné momenty.
Minulou sobotu jsem jela poprvé sama někam autobusem se všemi třemi dětmi. Charlie už je naočkovaný, takže může do MHD. A Petr byl nemocný, takže na dlouho plánovaný piknik na oslavu narozenin v Dolores parku nejel. Já jsem se ale dlouho těšila a dětem jsem slíbila piknik, takže jsem 'musela' jet. Jedeme, děti klečí na sedačkách a koukají z oken. Alice se na mne chvíli dívá a pak nenuceně řekne "Jsi krásná, mámo". Málem jsem si toho nevšimla, ale zachytila jsem to a poděkovala. Chvíli mi trvalo než mi to pořádně došlo. Měla jsem pocit, že vlastně neví co říká, určitě ani nezná přesný význam slova 'krásná', ale pak jsem si uvědomila, že ví. Ví, co říká a chtěla mi to říct a já z toho mám neskutečnou radost.

Poslední dva měsíce těhotenství měla Alice ve zvyku mi lézt v noci do postele. Když se narodil Charlie, tak jsme to zatrhli, protože na místě, kam Alice v noci ve spacáčku lezla, teď občas spí on. A ona poslušně přestala. Možná i pochopila proč. Ale nedávno byla večer nějaká uplakaná a v noci mi vlezla do postele. Řekla jsem jí, že u mne může chvíli zůstat, ale pak bude muset jít do své postele.
Věc se má tak, že já mám moc ráda, když ji mám vedle sebe v posteli. Hodím přes ni ruku a je to milé. Jenže když tam mám Charlieho, tak se tam Alice nevejde a taky mám strach, že na něj šlápne. Tentokrát tam ale nebyl, Alice se mi zavrtala pod ruku, pak se otočila a něžně mne pohladila po tváři. Můžu chtít víc?

I jinak jsou skvělí. Když na mne po obědě padne únava, tak jim stačí říct, a oni se odklidí do obýváku a nechají mne spát (někdy i deset minut v kuse). Vystačí si sami, povídají si, hrajou si spolu, 'čtou' si si navzájem knížky. Jejich fantazie je rozjetá naplno. Pamatují si útržky pohádek, básniček, písniček a příběhů a nebojí se je použít. Takže Bob chodí po bytě a hlásí, že až mu pánbů vzkáže.

IMG_2640

Alice nedávno našla v knihovně knížku, jak vyrábět zvířátka z korálků. Vzala si ji na hřiště. Tam jsme neuvěřitelnou náhodou potkali českou au-pair. Alice jí hbitě strčila do ruky knížku a slečna se zaradovala "jéé, to jsem dělala, když jsem byla malá". Alice se zatvářila důležitě "Já jsem taky dělala zvířátka, když jsem byla malá". Nechaly jsme ji při tom. Jenže pak přišla Alice domů a chtěla, abych jí ukázala zvířátka, která udělala. "Alice, ty jsi zvířátka nedělala, žádný nemáme" vysvětluji (zatím) mírně. Alice se k tomu vrátila za dva dny "Já jsem dělala zvířátka, ale vy jste je ztratili." Na to snad ani člověk nemůže nic říct. Je to podobné, jako když má Bob řvoucí záchvat, já ho vztekle vyhodím z kuchyně, ať si jde řvát jinam a když za chvíli přijdu do pokoje, tak se mne ptá, jestli už jsem spokojená.

Dnešek se nám ale vydařil. Ráno sice Bob řval, bral Alici hračky a lehal si jí na knížku, ale odtáhla jsem je do Pick-a-boo Factory. Nejdřív odmítli lézt a jezdit po klouzačkách a pořád mi jen nosili knížky. Chvíli jsem jim přes Charlieho v nosítku četla a pak jsem je vyhnala, ať se vozí. Zřejmě jim to trochu spravilo náladu a mě možná taky, protože zbytek dne byl dokonce zábavný. Charlieho jsem odstavila na druhou kolej v postýlce a věnovala jsem se koťátkům. Četla jsem jim knížky, dělala jsem s nimi letadlo, fotila jsem je s knížkami od Tanaki, mazlila jsem se nimi a dělala jsem velkou rybu, kterou ježík vystraší. Děti řičely radostí, praly se a řádily na posteli a já jsem si vzpomněla, že se s nimi dá příjemně strávit den, dobře se bavit a nemít večer pocit, že jsem zase selhala a jsem úplně vyšťavená. Dobré to dnes bylo.

IMG_2674

neděle 7. srpna 2016

Na stupnici od 0 do 10...

...jak velkou depresi dnes máš?

"Když tady budeš někoho mít, tak ti může pomáhat a uleví ti!" snaží se argumentovat Petr.
"Ale když se s tím člověkem necítím dobře a jsem zrovna na dně, tak mi to vůbec nepomůže, jenom to zesílí moje mizerné pocity!" zuřím já. Proč to proboha nechápe?

Mám pocit, že človek má jistou spánkovou rezervu. Takže když se jeden den pořádně nevyspí, tak je sice druhý den unavený, ale může pak v noci dospat. Když se nesvyspí několik dní v řadě, tak se ta spánková rezerva stále snižuje. Když pak člověk zase pár dní spí víc, tak se rezerva zase pomalu doplňuje. A když rezerva dojde, když človek nemá dostatek spánku delší dobu, tak pak jede na doraz. Přichází spánková deprivace.
Díky Petrově a mámině pomoci jsem první měsíc byla schopná rezervu doplňovat. Mohla jsem spát (a využívala jsem toho) přes den. Sice jsem se kvůli nemožnosti spát osm hodin v kuse nemohla doplnit rezervu do plného stavu, ale nebyla jsem na dně. Díky tomu jsem neměla pocit, že jen přežívám a že procházím peklem. Dokonce se mi zdálo, že se mám v rámci možností velmi dobře. Jenže pak mám odjela, Petr začal chodit do práce a spánek přes den se nevydaří pokaždé. Jednou mne nenechá spát Charlie, podruhé dvojčata, potřetí to prostě nestihnu. Moje spánková rezerva ubývala a ubývala a já jsem začala vstávat naštvaná. A jedno pondělí jsem zjistila, že jsem v pasti. Že jsem úplně vyřízená a nečeká mne už nikdy nic pěkného. Zachumlaná pod dekou jsem vysíleně plakala a pak jsem letargicky seděla na pohovce a kojila Charlieho. Vrátila se. Deprese z únavy se vrátila a teď s ní budeme muset všichni žít dokud Charlie nezačne spolehlivě spát přes noc. Což v případě Alice a Boba nastalo někdy kolem dvou let.
Ten večer mne Petr odeslal do postele dřív, že pokud už nehodlám kojit, tak Charlieho uspí. Charlie tu noc poprvé spal pět hodin v kuse a já jsem ráno byla v trošku růžovější náladě. Ze dna jsem se vyšplhala o kousíček výš.

"Když ti je zle, tak přece potřebuješ pomoc," zkouší to Petr zase.
"Když tady sedím a přemýšlím, jak se nejlíp zabít, tak mi fakt nepomůže tady mít někoho s kým se cítím špatně! Představ si to tahkle, na stupnici od 0 do 10 je nula když jsem v pohode, a když jsem úplně na dně, když se mi zdá, že jediné řešení je sebevražda, tak je to desítka. A při desítce potřebuju podporu, ne odsuzování." pořád ještě zuřím.
"A jaké číslo jsi měla včera?"
"Včera to byla devítka. Protože desítka je ve skutečnosti, že už jsem mrtvá." vysvětluju a Petr to najednou pochopí. Konečně se mi podařilo mu to vysvětlit. Vůbec jsem nevěděla, že to na mně není vidět. Byla jsem přesvědčená, že mu je naprosto jasné, jak špatně na tom jsem.

Většinu času jsem v pohodě. Petr se mne po příchodu z práce ptá, jak se mám, a já jsem sice unavená, ale docela to jde. Na stupnici od nuly do deseti bych řekla dva, tři. Dokonce bych to ani nenazvala depresí, jen únavou. Ale když dojde spánková rezerva, tak to okamžitě skočí někam k osmičce. Žádný postupný propad. Prostě furt dobrý, furt dobrý a najednou prásk! Jsem v háji.
Kromě nedostatku spánku přispívá k mé psychické nepohodě zejména Bob (i když Alice se taky zpátky nedrží). Bobovo neutuchající řvaní, které vede k mému hysterickému křiku, což vede k mému studu a pocitu selhání. Stačí spát méně než dostatečně, jeden Bobův nevysvětlený řev a už se vezeme. Souboj vůlí. Jsem v pasti, protože mám pocit, že buď můžu dětskému vyděračskému pláči ustoupit a nebo dítě seřvu. Ani jedno mi nevyhovuje, ale nevidím žádnou jinou cestu. Přitom takhle to ale vůbec nechci.
Tento týden jsem měla dva dny osmičky a jeden den devítku. Za sebou. Jednu hádku s Petrem, že se prý pořád tvářím, že jsem v pohodě a pak v pohodě nejsem a ať teda nepředstírám, že se nic neděje.
Děje. Potřebuju spát.

středa 27. července 2016

Už ses vyspinkala?

Některý dny mám pocit, že je život fakt jednoduchej.
Charlie v noci na dnešek spal 7 hodin. Sedm hodin! Nejsou mu ani dva měsíce. Škoda, že se to nebude hned tak opakovat. Ale jednou za tři, čtyři dny spí kolmem šesti hodin. Většinou když jdu do postele dřív a Petr v obýváku čeká až Charlie usne a když jde spát, tak Charlieho pevně zavine a dá do postýlky. Já tím mám šanci získat nějaký spánek navíc.
Zase si musím zvykat, že mne někdo potřebuje na plný úvazek. Nějak jsem to zapomněla a teď je mi to nepohodlné. Ale tentokrát už vím, že to není navěky, jen asi dva roky a pak už to bude sranda. A Charlie už se docela usmívá, to je hned svět veselejší. Kromě toho začal hezky spát přes den. Nakojím ho, on si krkne a pak začne hekat, já musím odběhnout za dětma, tak ho položím do postýlky na břicho a když si na něj za dvacet minut vzpomenu, tak spinká.

IMG_2511

Alice a Bob jsou skvělý, nejskvělejší. Během těhotenství se evidentně vycvičili a když řeknu, že potřebuju spát, tak se bez keců uchýlí do obýváku, kde si hrají s Duplem. Čas od času mne vzbudí, že mne volají ze záchoda, protože potřebují utřít. Nebo za mnou přijdou s knížkou. Nebo se z pokoje ozve řev a za chvíli přije uplakaná Alice "Bob mně mlátil". Často se ukáže, že Bob ji mlátil, protože ona mátila jeho, ale poslední dobou se zdá, že Bob si začíná, protože Alice si chtěla hrát jinak než on.
Když si potřebuju dojít na záchod, tak Alice hned zkontroluje, jaká je situace "Už jsi se vyspinkala?" ptá se. Když řeknu, že jo, tak mi většinou přinese nějakou knížku, kterou jí teď už můžu přece přečíst.

Alice má vůbec dobrou paměť. Často se stává, že po mně něco chce. Něco přečíst, něco podat, něco k jídlu. A já v danou chvíli nemůžu nebo nechci splnit její přání, takže ho odložím, že do udělám až něco proběhne. Třeba až sní co má na talířo nebo až nakojím Charlieho nebo až přijde táta. Nezřídka na její požadavek zapomenu, protože bojuju na více frontách. Ale Alice, Alice nezapomene nikdy.

IMG_2522

Děti bojují s angličtinou. Je zajímavé, že Alice má větší slovní zásobu, zatímco Bob má lepší výslovnost. Jsem ráda, že se aktivně snaží mluvit s lidmi anglicky. Zejména Alice. Bob je  poněkud zdrženlivější. Oba dva umí stále napočítat do deseti, umí barvy, umí poděkovat, poprosit, pozdravit, rozloučit se. Umí nějaká zvířata (Alice nejřív uměla slona). Učí se z písniček a z toho, že chtějí lidem něco říct, tak jim řeknu, jak se to řekne. Alice už umí: look, dance, this. Jejich oblíbené slovo je "no!". To uplatňují jak na Jeffa (nééé, nechytej mne, teda vlastně chytej mne, je to legrace), tak na hřišti (nechmatej na moje hračky!).
Smutné je, že jak děti neustále brebentí česky, tak jim anglicky mluvící lidi nevěnují pozornost. Pozornost jim nevěnují, ani když se děti snaží mluvit anglicky, protože to prostě nepoznají. Je mi dětí pak moc líto. Musím lidi upozorňovat, že Alice mluví anglicky, aby se na ni vůbec podívali. Budu muset vymyslet, jak na sebe má slečna upozornit, protože s nimi často nejsem, když mají babysitterku.

IMG_2231

pátek 22. července 2016

Už jsem spokojený

Jedna z věcí, kterých jsem se bála, když se děti narodily, byl "tlačený" pláč. Znám ho velmi dobře od Benjamín, mého o pět let mladšího bratra. Je to pláč, kdy dítě řve, protože něco chce a nedostává to. Takový ten vyděračský pláč, kdy dítě leží na zemi a řve, když nedostane bonbóny. Ten pláč, co je v reklamě na kondomy. Co já jsem si ho užila. Já to hádě nenáviděla.
Naštěstí, miminka takhle nebrečí. Ani roční, či dvouleté děti tak nepláčou. Když Alice nebo Bob pláčou, tak je to většinou proto, že jsou upřímně nešťastní, i když nezřídka nám připadají jejich důvody k pláči jako maličkost. Nakonec jsem usoudila, že Ben tak řval, protože byl rozmazlený, protože se mu nikdo pořádně nevěnoval (já jsem rozhodně nebyla mateřský typ) a vůbec, byla to chyba výchovy. Naše děti takové nebudou, protože naše děti jsou skvělé.
No a je to tady. Bob s tím začal. Naprosto falešně znějící pláč, teda řev, jehož cíl nebo důvod často ani neznám. Prostě stojí, řve a tváří se, že pláče. Nechce utěšit, nechce pochovat, odmítá říct, proč pláče, neřekne, co se děje. Jenom ŘVE. Rozpaluje mne tím do ruda. Vytáčí mne k nepříčetnosti. To nejmírumilovnější, co jsem schopna udělat, je, vyhnat ho z místnosti. "Jestli nepřestaneš řvát, tak ti jednu fláknu, abys měl proč!" dere se mi na jazyk i když jsem to ještě nikdy neřekla nahlas. Mívám chuť ho seřezat do krychličky a říkávám si, že tělesné tretsy nejsou zas takové zlo. I když vlastně, za co ho chci trestat? Že má špatnou náladu? No... rozhodně se mi ale tento druh pláče zdá poněkud nešťastný.
Zajímavé je, že Alice ho sice taky předvádí, ale v mnohem menší míře. Alice byla nesnesitelná, když u nás byla na návštěvě babička P. Zatímco Bob byl v té době poměrně milý, tak Alice vyváděla. Ale už se vše vrátilo do starých kolejí, Alice je relativně rozumná a Bob pláče nadmíru.

Bob je vzdorný (Alice samozřejmě taky, ale ne tak často). Když začne řvát, tak na něj chvíli mluvím, zkouším zjistit nebo napravit, co se pokazilo, někdy dokonce vysvětluju, že přes křik mu nemůžu pomoct. Nakonec vypěním a odnesu ho z pokoje. Bob se vzteká a řve ještě víc. Já od něj odejdu, abych mu jednu nevrazila, on se velmi rychle uklidní a přijde za mnou, že "už jsem spokojenej". Já ho obejmu a všechno je zase v pořádku. Do dalšího záchvatu.

neděle 17. července 2016

Očištění

Jeden z mnoha důvodů, proč jsem chtěla třetí dítě, byl, že teď už budu vědět, jak to mám dělat. Napravím všechny ty chyby, které jsem dělala u dvojčat. Budu plně kojit a už to všechno budu zvládat a budu si to užívat. Očistím se od provinění, která jsem udělala na Alici a Bobovi.

A přesně to se děje. Ech, teda skoro. Plně kojím a jsem za to neuvěřitelně vděčná. Já jsem fakt na začátku nevěřila, že to může takhle snadno jít. Že se dítě prostě přisaje a vypije, kolik potřebuje. Charlie jí, když se mi zdá, že má hlad, tj. kdykoli. Po hodině od posledního kojení, po dvou, po třech... kdykoli. Když pláče a já v prsou ucítím takový jakoby tlak, tak mu zkusím nabídnout prso. Skoro mám pocit, že má speciální pláč, který u mne vyvolá tenhle pocit, tlak v prsou, protože tak nereaguji na veškerý jeho pláč, jen někdy, jako by nějaký jeho vysoký tón spouštěl mlíko.
Chovám Charlieho a užívám si to. Spí se mnou v posteli. Když se začne v noci budit, vrtět se a hekat, tak vyskočím a už jdeme krmit. Má na sobě dvě vrstvy oblečení a ještě deku. Záznamník, který jsme s dvojčaty táhli asi do roka, už téměř nepoužívám.
Ale místo očištění se dostavuje ještě větší pocit provinění. Chuďátka dvojčátka. My jsme je nechávali kolikrát přes den nahatý! Protože bylo velké teplo ten rok. Ale pokud, jak říká pediatrička, má miminko na sobě mít vždy o jednu vrstvu víc než dospělý, tak jediný okamžik, kdy na sobě nemá vůbec nic, má nastat pouze když se koupe. I když je takové vedro, že dospělý by byl nahý, tak miminko má mít jednu vsrtvu. Jenomže to jsme tenkrát nevěděli.
A nechávali jsme je spát v obýváku, zatímco my jsme spali v ložnici, takže jsme vstávali a krmili je až když děti řvaly hladem. Přitom nám na kurzu o kojení říkali, že dítě se má nakrmit dřív než začne plakat. Ale zapomněli jsme to. Charlie dostane mlíko hned, jak je jasné, že chce mlíko. V noci je to jasné hned, to chce mlíko vždycky. Když se ho snažím nalákat na prso až po té, co začne hlady řvát, tak má problém se uklidnit a prso si vzít. Jednou, když už jsem padala na hubu, si vzal večerní uspávání Charlieho na starosti Petr a když dítě usnulo, tak ho nechal spát v obýváku. Tu noc jsem spala do pěti do rána. Všechna ta předchozí mručení, skučení a hekání, která by mne normálně vzbudila a Charliemu by doručila mlíko, jsem neslyšela. Vzbudil mne až hladový, nešťastný řev. Cítila jsem se velmi provinile. A cítím se hrozně provinile, že jsme ta nedonošeňátka takhle trápili hlady. Jenomže to jsme tenkrát nevěděli.
Vrací se mi všechny ty chvíle, kdy Bob zuřivě mrská hlavou a já jsem vzteklá, protože se mu snažím strčit bradavku do pusy. Hledal bradavku, ale to jsem tenkrát nevěděla. Chvíle, kdy Bob pije saje a pak se skrčí a div mi bradavku neutrhne. Co proboha blbne, proč nepije? Prdí, ale to jsem tenkrát nevěděla. Chvíle, kdy Bob pije a pak začne plakat a pustí se. Proč? Protože si potřebuje krknout a bolí ho bříško, ale to jsem tenkrát nevěděla. Chvíle, kdy strkám bradavku Alici do pusy, ale ona si ji nevezme. Proč, má ji přece před nosem! Protože na ni nedosáhne, nemá ji dost hluboko v puse, aby se spustil sací reflex, ale to jsem tenkrát nevěděla. Všechno to, co teď už vím, vidím a vyzkoušela jsem s Charliem. Protože když ho krmím dřív než šílí hladem, tak má větší trpělivost a většinou se nám to nakonec povede. Co všechno jsem nevědela a jak to možná mohlo být jiné, lepší.
Očištění, odpuštění sama sobě se nekoná.

Ale pochopila jsem, že matka běžného signletona prostě nemůže rozumět tomu, jaké to je s dvojčaty. Může si myslet, že si to umí představit, ale neumí. Charlie je myslím dost pohodové miminko.
Včera v noci jsem ho kojila a říkala jsem si, že na podzim, až bude starší, bychom mohli vyjet někam na výlet, třeba do Monterey, přespat v hotelu. A proč že jsme to vlastně nedělali s dvojčaty? Proč jsme byli pořád doma? Jenom proto, že byli dva? Pak mne to trklo. Já, která jsem tím peklem prošla, zvažuju, proč jsme měli pocit, že procházíme peklem. Zpochybňuju svoje vlastní zážitky. Pak není divu, když je zpochybňuje někdo, kdo tím neprošel. Protože když má člověk jen JEDNO miminko, tak se prostě dá dělat mnohem víc věcí než se dvěma. Dvě miminka pláčou dvakrát víc a mne kolikrát praskají nervy i z pláče jednoho Charlieho. Dvě miminka znamenají dvakrát víc práce, dvakrát víc věcí a dvakrát víc času.
Jeden takový Charlie v porovnání s tím vypadá jako naprostá pohoda.

IMG_2095

neděle 10. července 2016

Začínáme druhý měsíc

Svítí sluníčko a je krásně. Stojíme s Petrem na chodníku, Alice vesele obíhá nás a kočárek, Bob dřepí na bobku, zvedá tlapu a dělá lva. Jsou skvělí. Jsem šťastná. Kvůli těmhle chvílím jsem chtěla další dítě. Aby bylo takhle skvělý, až tihle povyrostou.

Petr se vrátil do práce. Vymyslela jsem to děsně geniálně, aby chodil do práce postupně. Jeden týden jeden den, druhý týden dva dny, třetí týden tři dny... Bylo to zejména kvůli dětem, aby nebyly v šoku, když se o ně Petr stará na plný úvazek a najednou odejde na celý týden pryč. Tak aby nevyšilovaly a spolupracovaly se mnou.
Nakonec se ale zdá, že to bylo hlavně pro mne.
První den, první týden byl v pohodě. Pravda, jednou jsem je seřvala, ale jinak jsme to zvládli krásně. Dokonce mne nechali odpoledne spát.
Druhý týden byly dva dny taky v pohodě. Pravda, občas jsem na ně křičela, ale dobrý.
Třetí týden jsem je vlastně měla jen dva dny a strašlivě jsem je seřvala jen dvakrát. Na čtvrtek si necháváme babysitterku, tak jsem měla jeden den volno, ale večer jsem děti koupala a ukládala, protože Petr šel v práci běhat. Šla jsem ten den na prohlídku po šestinedělí (vy se hojíte, jako byste ani nerodila vaginálně!) a s Charliem jsem podnikla velké nakupování oblečení. Koupila jsem si normální kalhoty, které ale musím zkrátit, a další vytahovací tričko s velkým výstřihem. Lepším se v kojení venku. Už vím, že nejlíp nám to jde když sedím na zemi a jsem opřená o zeď.
Čtvrtý týden začíná zítra. Petr si bere Alici a Boba ve středu do práce.

Ukázalo se, že úplně nejvíc se na ně zlobím, když Charlie řve. Při zvažování třetího dítěte jsem naprosto podcenila dětský řev. Nejspíš proto, že řev dvojčat už byl tou dobou snesitelný. Zapomněla jsem, jak jsem byla neustále příšerně vystresovaná a ustaraná. Jak to zařídit, aby miminko neplakalo. Alice a Bob taky řvou, občas vyložene vřískaj, ale těm můžu něco říct, zkusit je něčím uplatit nebo aspoň zjistit, proč řvou a možná s tím něco udělat. S Charliem můžu tak maximálně houpat, ale to stejně funguje jen někdy. Řekla bych, že Charlie nepláče nějak extrémně dlouho nebo často, ale i přesto mne jeho pláč vždycky rozruší a když v takové chvíli Alice s Bobem nešlapou jak hodinky, tak okamžitě vyletím. A to oni samozřejmě nešlapou. Vždy mne to pak mrzí a je mi jich líto, protože to vlastně schytávají za miminko Charlieho. Rozhodla jsem se, že si budu psát, kdy na ně křičím, abych viděla, jestli jsem schopna aspoň jeden den je neseřvat na tři doby. Zatím jsem to zvládla v pátek.

IMG_2098

Charlie spí vcelku slušně. Zdá se mi, že nejlépe spí přes den. Takhle mezi polednem a osmou hodinou večer většinou jeden čtyřhodinový spánek dá. Bohužel se nezřídka stává, že já v té době nespím. Mám pocit, že mi občas předvede, jaké by to bylo, kdyby v noci spal déle, a pak další noc spí bídně. Když musím v noci vstávat víc než dvakrát a v intervalech kratších než tři hodiny, tak jsem druhý den nevrlá. Vím, že jsou na tom lidé hůř, ale stejně mám ráno špatnou náladu. Nedávno spal čtyři hodiny, pak se vzbudil, vypil obě prsa a zase spal čtyři hodiny. Takhle bych to brala. Ale bylo to zjevně jen demo.
Když nespí, tak roztomile fňuká, kouká kolem a nebo pláče. To koukání, to je moc pěkné. Petr hlásil, že se Charlie usmál, ale já zatím nic neviděla.
IMG_2043

O víkendu se vracíme do novorozeneckého módu, tj. Petr se stará o dvojčata a já o miminko. Jsme v podstatě dvě samostatné jednotky. Je mi to líto, ale zatím nevím, jak jinak to udělat. Já díky tomu můžu dopoledne dospat, co mne Charlie nenechal spát v noci, a děti se dostanou ven s někým, kdo se jim může věnovat a neohlíží se pořád na miminko.

IMG_1991

Minulou neděli jsem celou rodinu vypravila na farmářský trh. Jeden máme v dochozí vzdálenosti. Byli jsme tam neděli před tím a měli tam skvělé blumy. Svítilo sluníčko a bylo krásně.

IMG_2010

IMG_2001

sobota 2. července 2016

Ke svým prvním narozeninám

Ke svým prvním "narozeninám" mi dal Charlie dárek. Byl mu jeden měsíc a spal v kuse čtyři a půl hodiny. Je to šikovnej kluk.

IMG_1955