čtvrtek 10. června 2010

Prodloužený víkend s Memorial Day

V pondělí 31.5. byl v USA svátek Memorial Day, takže bylo volno. Rozhodli jsme se den navíc maximálně využít a vyrazili jsme na třídenní výlet na jih od San Franciska. A myslím, že jsme nebyli žádní troškaři, protože jsme najeli 755 mil, tedy 1215 km, navštívili jsme 4 parky, viděli jsme spoustu zvířátek a udělali jsme nesčetně zastávek kvůli vyhlídkám na moře. Sobota Vstali jsme brzo, každý jsme si sbalili svůj příruční kufřík a před devátou už jsme stáli u přepážky v autopůjčovně. První cesta vedla do parku poblíž města Felton. Cesta byla jednoduchá, prostě pořád za nosem a pak se v jednom okamžiku rozhodnout, že tady stavíme, přejet odbočku, protože to v 50 mílích za hodinu nějak nezvládám, otočit se a už jsme v lese. Takový skoro český les to byl. V podstatě jsme se chtěli jen tak trochu protáhnout, takže jsme si udělali krátkou dvouhodinou vycházku. Hned na začátku jsme potkali americký pár, který nám ukázal mapu a pán nevydržel náš přízvuk a zeptal se nás odkud jsme a pak se přiznal, že je Bohemian (matka prý trvala na tom, že nejsou Čechoslováci), příjmením Beneš. To nás natolik zmátlo, že jsme se umáli, pokývali jsme hlavou a vyrazili jsme do lesa k malému potůčku. Tady Petr poprvé viděl živého kolibříka, který byl tak mrštný a malinký, že jsme ho chvíli považovali za přerostlého komára. Nebýt toho, že jsme se pohybovali mezi hrozně vysokými stromy sekovojivitými, mohli bychom si fakt myslet, že jsme doma. Příjemná teplota, povědomá vůně lesa, správné české světlo. Jen ty pařezy... Další cesta vedla přes Santa Cruz po jedničce podél pobřeží. Silnice je opravdu připravená na turisty, protože každých pár mil je po straně parkoviště s vyhlídkou na moře. A moře je fakt moc pěkné. Kousek za Monterey pak začíná 17-Mile Drive, což je scénická projížďka za 10 dolarů podél pobřeží s označenými zastávkami, mezi které patří např. zastávky Neklidné moře, Strom duchů nebo Osamělý cypřiš. Cypřiš jsme zrovna neviděli, protože u něj bylo jen malé parkoviště pro 20 aut a nevešli jsme se tam. Na ostatních zastávkách jsme ale poctivě stavěli. U Ptačí skály jsme původně stavět ani nechtěli, ale ukázalo se, že kromě množství kormoránů a racků jsou na skále i lvouni a tuleni. Hned jsme využili dalekohled, který jsme onehdá ukořistili na really, really free marketu. Poslední zastávka v sobotu byla v parku Point Lobos. K parku jsme měli jedinou informaci, že to je místo, kde určitě uvidíme tuleně. Lvouny taky, ale hlavně tuleně. (Musela jsem se naučit jaký je rozdíl mezi tuleněm (seal) a lachtanem (sea lion). Takže tuleň: šedivý, flekatý, zavalité tělo, kulatá hlava, vypadá trochu nemotorně. Lachtan, tedy lvoun: hnědý, jednobarevný, relativně štíhlé tělo, oválná hlava, elegantní a pěkné zvíře, je to ten druh, který cvičí s míčkem na čumáku.) Hlavně jsme ale nevěděli, že jde o park, takže nás trochu překvapilo, že po nás chtěli vstupné 10 dolarů. Petr se paní na pokladně ptal jestli se to vyplatí, když park za dvě hodiny zavírá. Paní tvrdila, že určitě, protože můžeme vidět spoustu ptáků a lvouny a tuleně a mořské vydry a západ slunce. A vydry mne přesvědčily. Já jsem nikdy neviděla živou vydru, natož mořskou. Když jsem zahlídla vydru poprvé, tak jsem si myslela, že jsem se spletla, že to byl jen nějaký malý lvoun. Pak jsme ale viděli dvě vydry jak si hrajou a plavou na vodě na zádech a bylo jasné, že jsem se předtím nespletla. Vydry se pranic nebály, protože k nim lidi nemohli, a vozily se na vodě, praly se spolu, muchlaly se spolu a vůbec byly ukrutně roztomilé. Jediná nevýhoda byla, že bylo před západem slunce, takže moře bylo hrozně tmavé a lesklé. A nakonec jsme jeli tmou a nocí do motelu v Salinas. Dorazili jsme tam kolem půl desaté a byli jsme celí napnutí jestli budou mít naši rezervaci, protože na poutači měli napsáno, že jsou plní. Ale měli, což bylo fajn. Byli jsme z celého dne rozjaření a bydlet v typicky filmovém motelu nám připadalo velmi vtipné. Jediná nevýhoda byla, že jsem každou chvíli čekala, že do pokoje vtrhne skupina drogových zabijáků a postřílí nás. Filmy, no.
Neděle Vstali jsme podle plánu, v půl osmé. Nakonec jsme ale vyráželi až v půl desáté, což se nám večer vrátilo. Jeli jsme opět po jedničce podél pobřeží. Protože jsme nikam nespěchali, tak jsme hodně zastavovali na vyhlídkách a dalších vhodných místech. Třeba u výborné značky "dalších 78 mil zákruty". Nebo jsme si zajeli na Y'art sale, což byl vtip, který jsme v první chvíli nepochopili a tak nás zajímalo, kdo asi napíše yard s "t". Po dvou mílích uzoulinkou cestičkou v hustém pralese jsme našli kulatý dům s jakousi přírodní galerií, kde byly vystavené obrazy. Paní malířka Sofanya White nás mile přivítala a nechala nás prohlížet si její umělecká díla, která se nám většinou vůbec nelíbila. Ale prostředí tam měla krásné. Kolem poledne jsme dojeli do Big Sur, což je další park, do kterého jsme ale nešli. Jen jsme si v jedné jeho zastávce dali oběd a zašli si na Book sale, kde si Petr koupil partituru Carmen za 1 dolar. A mohli jsme se ploužit dál. Maximální rychost bývá kolem 40 mil, což mi občas připadalo i moc, vzhledem k tomu kudy silnice vedla. Takže se za mnou neustále tvořily fronty aut. Nakonec jsme dojeli k vodopádu, ke kterému se nedá dojít, protože je v zátoce, která je veřejnosti nepřístupná. Ale dá se na něj moc pěkně koukat z lávky. Je to Julia Pfeiffer Burns Park. Udělali jsme si malou procházku, kromě vodopádu jsme tam viděli ještěrku, která nevypadá úplně jako česká, krásně modrou sojku, kterou jsem nestihla vyfotit a hada na cestě, který se odplazil tak rychle, že jsem ho málem taky nestihla. Nakonec nás čekala už jen cesta k jezeru Nacimiento. Tam jsme museli dojet přes doly a hlavně hory. Horama vedla klikatá cestička, kde byla rychost maximálně 25, já jsem ovšem jela něco pod 20, což nejspíš děsně vytáčelo každého, kdo jel za mnou. Naštěstí to nebyla moc frekventovaná silnice. Na jedné zastávce, kde jsme koukali, jak vysoko už jsme vyjeli, jsem se pokusila vyfotit motýla, který pořád hrozně mával křídly, takže je buď rozmazaný nebo schovaný za kytkou. Zdá se, že je to otakárek fenyklový nebo alespoň nějaký jeho příbuzný. Rozhodně je to ale otakárek. Je to krasavec. Myslela jsem si, že takový motýli jsou už jen ve filmech. Když jsme přejeli hory, tak už to skoro vypadalo, že bychom si mohli trošku odpočinout, řízení mne docela vysilovalo. Vjeli jsme ale do vojenské oblasti, kde se nesmělo stavět. Pustá silnice v pusté savaně. V divočině jsme potkávali cvičné boudy, arabské značky a tank. Sluníčko svítilo a silnice v dálce se chvěla. A jak jsme se blížili, tak se pořád chvěla, takže jsem začala brzdit a když jsme byli úplně blízko, tak jsem prudce dupla na brzdu, protože na silnici se svíjel veliký ohromný had. Chvilku jsme na něj fascinovaně koukali a pak Petr povidá "Objeď ho", tak jsem ho objela a tím mystický zázitek skončil. Doteďka lituju, že jsme ho nijak nevyfotili. Hledala jsem obrázky hadů a dospěla jsek závěru, že to byl nějaký ohromný chřestýš. Aby toho nebylo málo, tak jsme potkali ještě dva rudohlavé supy, jak sedí na silnici a žerou mršinu hada, před kterým zjevně někdo zastavit nestačil. Průjezd vojenským prostorem byl skutečně fascinující. Byla jsem už celá unavená, ale Petr tvrdil, že už jen 20 mil a jsme u jezer. Tak jsme jeli a jeli a jeli a nejednou jsme minuli ceduli Jezero Nacimiento 17 mil a Petr prohlásil, že už jen 8 mil a já jsem zastavila a řekla jsem, že dál už jet nemůžu. Tím pádem se výlet proměnil v mnohem náročnější záležitost, protože já jsem nebyla zvyklá navigovat a Petr řídit. K jezeru jsme sice dojeli, ale bylo asi sedm večer a my jsme věděli, že je před námi ještě dvou a půlhodinová cesta. A nebyla to žádná velká zábava, pořád jen vpřed, vpřed, vpřed, po jednotvárné rovné silnici. I když jsme projížděli krásnýma horama, mne to stejně netěšilo, protože jsem byla unavená, vyčerpaná, vysátá. Když jsme pak v Hanfordu zabloudili, tak už jsem se ani nesnažila předstírat, že jsem trpělivá. Nakonec jsme ale motel našli a skoro jsme z toho neměli radost. Bodejť by jo, za stejnou cenu jsme měli mnohem horší pokoj s děsivou matrací a nějakým pobíhajícím hmyzem. Ale nakonec, hlavně, že jsme měli střechu nad hlavou.
Pondělí Program na pondělí byl jednoduchý. Dojet do Sequoia parku, projít si nějakou trasu a pak tradá, zpět do San Franciska. Vstali jsme pozdě a vyráželi jsme o hodinu později oproti plánu. Cestou do parku jsme se stavili ve města Visalia, kde jsme v jediném otevřeném supermarketu nakoupili zásoby jídla a vody a mohli jsme jet. Rozhodli jsme se jít jeden čtyřhodinový výlet. Na startovní místo jsme dorazili kolem jedné hodiny odpoledne. Cestou jsme se stavili v návštěvním centru, kde rangerka řekla Petrovi, že výlet se dá zvládnout za dvě a půl hodiny. Takže jsme se před cestou najedli, všechno jídlo, které jsme nebrali s sebou, jsme poctivě uložili do veřejné protimedvědí schránky, a vyrazili jsme. Oproti očekávání bylo v horách ukrutné vedro. Ale šli jsme statečně. Po hodině cesty jsme se usnesli, že paní rangerka asi měla na mysli pouze jeden směr cesty když mluvila o dvou hodinách. Po dvou hodinách už bych se na nějaké šplhání do kopce na sluníčku vykašlala, ale potkali jsme dva cestovatele, kteří se vraceli a tvrdili, že cíl už je jen 10 minut pěšky. A že to za to určitě stojí. 10 minut, zlatý voči! Ještě půl hodiny to bylo! Ale ten výsledek opravdu stál za to. Šli jsme k vodopádu Mrable Creek. Creek sice znamená potok, ale tomhle "potoce" jsem se bála si umýt ruce. Přišli jsme k řvoucí, burácející, dravé zpěněné řece. To úžasné množství vody! Ta nezkrocená síla! Nádhera. Nedá se to dostatečně popsat. Tam kdyby někdo spadl, tak je v mžiku po něm. A pak jsme museli jít ty dvě a půl hodiny zase zpátky. Naštěstí to bylo z kopce, takže sice trpěla kolena, ale aspoň jsem neměla pocit, že mi každou chvíli pukne srdce. Když jsme došli k autu, tak jsme zjistili, že naše zásoby jídla si z protimedvědí skřínky někdo vzal. Zřejmě někdo, kdo nepochopil, k čemu takové skříňky slouží, protože ji nechal otevřenou. A na závěr nás čekala asi pětihodinová cesta domů. Únava z řízení přichází hrozně plíživě. A na místních dálnicích nejsou žádná odpočívadla ani pumpy. Když si chce člověk trochu odfrknout, tak musí sjet do města a doufat, že pak bude schopen najet opět na stejnou dálnici správným směrem. Do města jsme přijeli kolem jedenácté večer a přivítala nás mlha s mrholením.

pondělí 7. června 2010

Konec školy

Poslední školní den byl čtvrtek 27.5. Ovšem to, že se blíží konec jarního semetru bylo poznat už od ponděla. Už od pondělí se na chodbách objevovaly stoly s jídlem, kolem kterých se tísnili lidé a snažili se ulovit si něco na talířek. Takhle jsem se zúčastnila rozlučkové žranice na hodině Psaní všemi deseti, na hodině PowerPointu i na hodině Psaní na numerické klávesnici. Všude vládala veselá nálada a moc už se neučilo. Já jsem úspěšně dokončila všechny tři zmíněné kurzy, kromě Psaní všemi deseti jsem získala všude za A a už potřebuji jen tři předměty k tomu, abych získala certifikát Business Office Support Skills, který se dá získat během jednoho semetru. Já na to ovšem potřebuji semetry dva, protože jsem se zapojila pozdě a taky jsem si na tři týdny odskočila do ČR, takže jsem nemohla odchodit dvoutýdenní předmět Customer Service. Jen si nejsem jistá, jestli když daný certifikát získám, tak to dokazuje, že jsem děsně schopná a umím nebo to naopak ukazuje, že jsem lempl, který pro běžné kancelářské dovednosti potřebuje školu. A to ani nemluvím o tom, že na klávesnici sice teď zvládám psát všema deseti, ale pořád ještě ne rychlostí 35 slov za minutu, zatím jen nějakých 28 slov za minutu a to jen když jsem rozepsaná a na školní klávesnici (např. doma na notebooku je to výrazně horší). Naše ESL třída vybrala peníze na dárek pro paní učitelku. Já, Bea a Samatha jsme byly pověřené něco koupit. První plán byl koupit nějaký náhrdelník, paní učitelka často nosí korále z polodrahokamů. Dostaly jsme 100 dolarů a vyrazily jsme na nákup. Ukázalo se, že buď jsou v nabídce náhrdelníky za více než 200 dolarů, které jsou těžké a příliš masivní, nebo korále za pár šupů, které vypadají velmi levně. Kromě toho jsme nebyly schopny se dohodnout, co by se jí vlastně líbilo a beztak jsme nenašly nic, co by se líbilo aspoň nám. Nakonec jsme rezignovaly a usnesly jsme se, že koupíme dárkový poukaz do Macy's za 100 dolarů. A nějakou shodou okolností zůstaly peníze u mne. Jenže já jsem se nechala ovlivnit Petrem, který tvrdil, že dárkový poukaz je neosobní a usoudila jsem, že když mám peníze, tak mám i rozhodovací právo. Takže když jsem u Civic Centra našla stánek, kde prodávali polotovarové korále, navlečné korále bez zapínání, tak jsem koupila pěkné zelené kameny, k tomu bavlnku a večer jsem strávila navlíkáním. Celkově to vyšlo asi na 20 dolarů, takže za zbytek jsem koupila čokoládu, kytici a dárkový poukaz Macy's za 60 dolarů. Rozlučková hodina ESL byla fajn, paní učitelka byla celá dojatá a říkala, že se jí naše třída hrozně líbila, protože komunikujeme jak s ní, tak mezi sebou, že jsme byli schopní vytvořit ve třídě přátelství a že jsme na sebe navzájem hodní a že to rozhodně není v každé třídě. A já naivka jsem si myslela, že je to takhle v USA vždycky. Zjevně ne, o to víc mne těší, že jsem měla štěstí. Se třídou jsme si navzájem vyměnili kontakty a plánujeme se kvůli angličtině scházet i během letního semestru, kdy není škola. Jen škoda, že si někdo vymyslel setkání 3x týdně, což bez programu, myslím, brzy lidi omrzí.