Předmět Základy fotografie je pro mne nejzábavnější předmět tohoto semestru. Na vyfocení zadaného úkolu máme jeden až dva týdny, odevzdáváme pak jednu fotku na USB disku. Bob si je stáhne do počítače a pak je promítá ve třídě na pláno a my si je navzájem kritizujeme. Kritiky ovšem v tomto případě znamenají, že si navzájem říkáme, co se na fotce povedlo. Dobré světlo, příjemná kompozice, snadná čitelnost, zajímavý přesah, úspěšné předání nálady, dobrá volba barev, zajímavý kontrast. Bob to pak shrne a přihodí pár vět s odbornějším pohledem. Ze začátku mne deptalo, že Bob je schopen pochválit úplně každou fotku. Každou. Každá fotka má něco, co se povedlo. Ať už jsou to takové drobnosti jako, že na fotce nejsou žádné srostlice nebo že se postava na fotce dívá do obrazu. Rozčilovalo mne to. Jak pak poznám, že se MOJE fotka se povedla, když chválí každou blbost? Časem jsem se s tím smířila. Došla jsem k závěru, že vyzdvihováním pozitivních věcí se dá dosáhnout stejného účinku jako by se dosáhlo přísnou kritikou. Kromě toho jsem se sama pár věcí naučila díky tomu, že je lidi dělali a Bob vysvětloval několikrát dokola, proč fungují a proč nefungují. Například na svém autoportétu záměrně hledím z obrazu ven, protože celá fotka má vyvolat nepříjemný, nepohodlný pocit. Ať i divák pocítí jak nepohodlně se (občas) cítím já. Opakování prostě nese ovoce. Což je zřejmě věc, kterou se teprve teď učím. Ověřila jsem si to v Designu na kolážích, ověřila jsem si to i v Angličtině na esejích, které nám pan učitel vrací k přepracování a já zjednodušuju a extrahuju a mám pocit, že výsledek je silnější. Fakt, že opakování je matka moudrosti a dokonalosti jsem si samozřejme ověřila i na saxofonu, kde docházelo k výrazenému zlepšení, když jsem cvičila každý den. A stejně mám pocit, jako bych to nikdy nevěděla. Vždycky jsem si myslela, že lidi jsou šikovní, protože jsou talentovaní a když něco nejsem schopna zvládnout a dokázat na první, druhý, maximálně třetí pokus, tak je to proto, že na to prostě nemám talent. Ve skutečnosti na to prostě nemám trpělivost a odhodlání. Nicméně, na autoprotrét jsem neměla žádný pořádný nápad. Svěřila jsem se s tím v hodině Bobovi, mohla bych udělat tolik fotek, tolik aspektů mojí povahy, tolik různých nálad. "Zachyť to. Prostě vyfoť každý den jinou náladu" povzbudil mne. A tak jsem šla a vyfotila, jak jsem se zrovna ten den cítila mizerně (i když to popravdě řečeno nebyl zrovna jazykový problém). Do fotky jsem zakomponovala tolik prvků vyjadřující zkroušenost, neštěstí a izolovanost, kolik mne napadalo. Mám pocit, že víc už jich tam fakt dát nešlo. Možná je to přehnané. Ale myslím si spíš, že není. Že je to jen maximálně zesílené. Ono vůbec, když se podívám na své ostatní fotky do školy, tak zjišťuju, že mám tendence dělat jednoduché, přehledné, silné a výrazné fotky. Řekla bych až zjednodušující fotky. Přemýšlím nakolik to odráží moji osobnost. Taky přemýšlím, jak vlastně na lidi působím. Myslela jsem si, že jazyková bariéra mne utlumí. Vzpomínám na vyděšené, zoufalé začátky semestru, kdy jsem seděla v koutku a dumala jak si udělat kamarády. Byla jsem přesvědčená, že prostě budu outsider. Americké kamarády stále nemám. Ale začala jsem komunikovat s učitelem, protože nás k tomu vyzýval. Aspoň s někým si v hodině popovídám. Tím jsem zřejmě vytvořila dojem otevřené, komunikativní osoby. Od takové se neočekává, že bude zkroušená. A já vlastně ani ve skutečnosti zkroušená nejsem. Té fotce nevěřte. V průběhu semestru jsem v různých předmětech našla různé kamarády (až na Angličtinu tedy, tam je to pořád sólo) a všichni do jednoho jsou ESL, lidé jejichž rodný jazyk není angličtina. Nakonec to nevadí, už se necítím v hodinách tak ztracená, osamělá a nechtěná. Mám spojence. Srbku, Rusku, Mongolku. Poslední měsíce se cítím na škole vysoce pohodlně. Znám učitele, oni znají mne, znám nějaké spolužáky a v hodinách si vedu vcelku dobře. Nedávno bylo cosi jako pololetí. Kromě angličtiny, kde jsem dostala C z milosti a za liknavost, jsem měla samá Áčka. Což je příjemné. Všechno se zdá být na dobré cestě.
úterý 8. listopadu 2011
Máte pocit, že znáte tuhle osobu?
Zeptal se můj oblíbený učitel Bob třídy, když se na plátně objevila moje fotka.
Předmět Základy fotografie je pro mne nejzábavnější předmět tohoto semestru. Na vyfocení zadaného úkolu máme jeden až dva týdny, odevzdáváme pak jednu fotku na USB disku. Bob si je stáhne do počítače a pak je promítá ve třídě na pláno a my si je navzájem kritizujeme. Kritiky ovšem v tomto případě znamenají, že si navzájem říkáme, co se na fotce povedlo. Dobré světlo, příjemná kompozice, snadná čitelnost, zajímavý přesah, úspěšné předání nálady, dobrá volba barev, zajímavý kontrast. Bob to pak shrne a přihodí pár vět s odbornějším pohledem. Ze začátku mne deptalo, že Bob je schopen pochválit úplně každou fotku. Každou. Každá fotka má něco, co se povedlo. Ať už jsou to takové drobnosti jako, že na fotce nejsou žádné srostlice nebo že se postava na fotce dívá do obrazu. Rozčilovalo mne to. Jak pak poznám, že se MOJE fotka se povedla, když chválí každou blbost? Časem jsem se s tím smířila. Došla jsem k závěru, že vyzdvihováním pozitivních věcí se dá dosáhnout stejného účinku jako by se dosáhlo přísnou kritikou. Kromě toho jsem se sama pár věcí naučila díky tomu, že je lidi dělali a Bob vysvětloval několikrát dokola, proč fungují a proč nefungují. Například na svém autoportétu záměrně hledím z obrazu ven, protože celá fotka má vyvolat nepříjemný, nepohodlný pocit. Ať i divák pocítí jak nepohodlně se (občas) cítím já. Opakování prostě nese ovoce. Což je zřejmě věc, kterou se teprve teď učím. Ověřila jsem si to v Designu na kolážích, ověřila jsem si to i v Angličtině na esejích, které nám pan učitel vrací k přepracování a já zjednodušuju a extrahuju a mám pocit, že výsledek je silnější. Fakt, že opakování je matka moudrosti a dokonalosti jsem si samozřejme ověřila i na saxofonu, kde docházelo k výrazenému zlepšení, když jsem cvičila každý den. A stejně mám pocit, jako bych to nikdy nevěděla. Vždycky jsem si myslela, že lidi jsou šikovní, protože jsou talentovaní a když něco nejsem schopna zvládnout a dokázat na první, druhý, maximálně třetí pokus, tak je to proto, že na to prostě nemám talent. Ve skutečnosti na to prostě nemám trpělivost a odhodlání. Nicméně, na autoprotrét jsem neměla žádný pořádný nápad. Svěřila jsem se s tím v hodině Bobovi, mohla bych udělat tolik fotek, tolik aspektů mojí povahy, tolik různých nálad. "Zachyť to. Prostě vyfoť každý den jinou náladu" povzbudil mne. A tak jsem šla a vyfotila, jak jsem se zrovna ten den cítila mizerně (i když to popravdě řečeno nebyl zrovna jazykový problém). Do fotky jsem zakomponovala tolik prvků vyjadřující zkroušenost, neštěstí a izolovanost, kolik mne napadalo. Mám pocit, že víc už jich tam fakt dát nešlo. Možná je to přehnané. Ale myslím si spíš, že není. Že je to jen maximálně zesílené. Ono vůbec, když se podívám na své ostatní fotky do školy, tak zjišťuju, že mám tendence dělat jednoduché, přehledné, silné a výrazné fotky. Řekla bych až zjednodušující fotky. Přemýšlím nakolik to odráží moji osobnost. Taky přemýšlím, jak vlastně na lidi působím. Myslela jsem si, že jazyková bariéra mne utlumí. Vzpomínám na vyděšené, zoufalé začátky semestru, kdy jsem seděla v koutku a dumala jak si udělat kamarády. Byla jsem přesvědčená, že prostě budu outsider. Americké kamarády stále nemám. Ale začala jsem komunikovat s učitelem, protože nás k tomu vyzýval. Aspoň s někým si v hodině popovídám. Tím jsem zřejmě vytvořila dojem otevřené, komunikativní osoby. Od takové se neočekává, že bude zkroušená. A já vlastně ani ve skutečnosti zkroušená nejsem. Té fotce nevěřte. V průběhu semestru jsem v různých předmětech našla různé kamarády (až na Angličtinu tedy, tam je to pořád sólo) a všichni do jednoho jsou ESL, lidé jejichž rodný jazyk není angličtina. Nakonec to nevadí, už se necítím v hodinách tak ztracená, osamělá a nechtěná. Mám spojence. Srbku, Rusku, Mongolku. Poslední měsíce se cítím na škole vysoce pohodlně. Znám učitele, oni znají mne, znám nějaké spolužáky a v hodinách si vedu vcelku dobře. Nedávno bylo cosi jako pololetí. Kromě angličtiny, kde jsem dostala C z milosti a za liknavost, jsem měla samá Áčka. Což je příjemné. Všechno se zdá být na dobré cestě.
Předmět Základy fotografie je pro mne nejzábavnější předmět tohoto semestru. Na vyfocení zadaného úkolu máme jeden až dva týdny, odevzdáváme pak jednu fotku na USB disku. Bob si je stáhne do počítače a pak je promítá ve třídě na pláno a my si je navzájem kritizujeme. Kritiky ovšem v tomto případě znamenají, že si navzájem říkáme, co se na fotce povedlo. Dobré světlo, příjemná kompozice, snadná čitelnost, zajímavý přesah, úspěšné předání nálady, dobrá volba barev, zajímavý kontrast. Bob to pak shrne a přihodí pár vět s odbornějším pohledem. Ze začátku mne deptalo, že Bob je schopen pochválit úplně každou fotku. Každou. Každá fotka má něco, co se povedlo. Ať už jsou to takové drobnosti jako, že na fotce nejsou žádné srostlice nebo že se postava na fotce dívá do obrazu. Rozčilovalo mne to. Jak pak poznám, že se MOJE fotka se povedla, když chválí každou blbost? Časem jsem se s tím smířila. Došla jsem k závěru, že vyzdvihováním pozitivních věcí se dá dosáhnout stejného účinku jako by se dosáhlo přísnou kritikou. Kromě toho jsem se sama pár věcí naučila díky tomu, že je lidi dělali a Bob vysvětloval několikrát dokola, proč fungují a proč nefungují. Například na svém autoportétu záměrně hledím z obrazu ven, protože celá fotka má vyvolat nepříjemný, nepohodlný pocit. Ať i divák pocítí jak nepohodlně se (občas) cítím já. Opakování prostě nese ovoce. Což je zřejmě věc, kterou se teprve teď učím. Ověřila jsem si to v Designu na kolážích, ověřila jsem si to i v Angličtině na esejích, které nám pan učitel vrací k přepracování a já zjednodušuju a extrahuju a mám pocit, že výsledek je silnější. Fakt, že opakování je matka moudrosti a dokonalosti jsem si samozřejme ověřila i na saxofonu, kde docházelo k výrazenému zlepšení, když jsem cvičila každý den. A stejně mám pocit, jako bych to nikdy nevěděla. Vždycky jsem si myslela, že lidi jsou šikovní, protože jsou talentovaní a když něco nejsem schopna zvládnout a dokázat na první, druhý, maximálně třetí pokus, tak je to proto, že na to prostě nemám talent. Ve skutečnosti na to prostě nemám trpělivost a odhodlání. Nicméně, na autoprotrét jsem neměla žádný pořádný nápad. Svěřila jsem se s tím v hodině Bobovi, mohla bych udělat tolik fotek, tolik aspektů mojí povahy, tolik různých nálad. "Zachyť to. Prostě vyfoť každý den jinou náladu" povzbudil mne. A tak jsem šla a vyfotila, jak jsem se zrovna ten den cítila mizerně (i když to popravdě řečeno nebyl zrovna jazykový problém). Do fotky jsem zakomponovala tolik prvků vyjadřující zkroušenost, neštěstí a izolovanost, kolik mne napadalo. Mám pocit, že víc už jich tam fakt dát nešlo. Možná je to přehnané. Ale myslím si spíš, že není. Že je to jen maximálně zesílené. Ono vůbec, když se podívám na své ostatní fotky do školy, tak zjišťuju, že mám tendence dělat jednoduché, přehledné, silné a výrazné fotky. Řekla bych až zjednodušující fotky. Přemýšlím nakolik to odráží moji osobnost. Taky přemýšlím, jak vlastně na lidi působím. Myslela jsem si, že jazyková bariéra mne utlumí. Vzpomínám na vyděšené, zoufalé začátky semestru, kdy jsem seděla v koutku a dumala jak si udělat kamarády. Byla jsem přesvědčená, že prostě budu outsider. Americké kamarády stále nemám. Ale začala jsem komunikovat s učitelem, protože nás k tomu vyzýval. Aspoň s někým si v hodině popovídám. Tím jsem zřejmě vytvořila dojem otevřené, komunikativní osoby. Od takové se neočekává, že bude zkroušená. A já vlastně ani ve skutečnosti zkroušená nejsem. Té fotce nevěřte. V průběhu semestru jsem v různých předmětech našla různé kamarády (až na Angličtinu tedy, tam je to pořád sólo) a všichni do jednoho jsou ESL, lidé jejichž rodný jazyk není angličtina. Nakonec to nevadí, už se necítím v hodinách tak ztracená, osamělá a nechtěná. Mám spojence. Srbku, Rusku, Mongolku. Poslední měsíce se cítím na škole vysoce pohodlně. Znám učitele, oni znají mne, znám nějaké spolužáky a v hodinách si vedu vcelku dobře. Nedávno bylo cosi jako pololetí. Kromě angličtiny, kde jsem dostala C z milosti a za liknavost, jsem měla samá Áčka. Což je příjemné. Všechno se zdá být na dobré cestě.
pondělí 7. listopadu 2011
V cuku letu
Že prý nepíšu. Tak to je bohužel pravda. Říkala jsem si "aspoň jeden krátký příspěvek týdně". Ale moje organizace času je stejně špatná jako kdykoli jindy, takže najednou je týden pryč a napsáno není nic. A přitom by bylo o čem, samozřejmě. Přišla zima. Teda ještě předtím přišlo léto, někdy v září, v říjnu. To se to tak střídalo, obyčejné dny byly proložené horkými dny, kdy jsem si i do školy brala sukni a slamák. To bylo fajn. Musím si to zapamatovat, až zas budu plakat, že v San Francisku není léto. Je, ale tak nějak na příděly, nárazově a hlavně v naprosto jinou dobu než ho čekám. A super bylo, že ty krásné teplé dny docela často vycházely na víkend. Ne, že bychom někam jeli, to ne, na to není čas, ale občas jsme si dopřáli procházku po městě a nahřívali jsme se. Minulý týden tedy nejspíš začala skutečná zima, protože venku už není mezi šestnácti a dvacetipěti stupni, je tam mezi osmi a čtrnácti. Takže jsme vytáhli podzimní bundy, šály a teplejší boty. Zatím je chladno a slunečno, což je vlastně docela milé. Jen doma to nějak není milé, protože zima je nějaká hrozně lezavá i přesto, že už jsme pustili topení. Už jsem začala nosit vrstvené oblečení, u počítače sedíme zachumlaní v teplém županu a nejspíš kočkám koupíme spacák, protože je nám jich líto, že tady musejí být celý den v té zimě. Normálně bych jim poskytla svůj spacák, ale Ganeška nějak neví, že to je určené k tomu, aby se v tom kočka uvelebila a spala v teple, což Pascal i Damien chápali. Ganéša si myslí, že spacák je na to, aby si do něj Pascal zalezl a Ganéša se ho snažila vyhrabat. A ona má sakra ostré drápky a ten spacák nebyl úplně zadarmo, takže ten jí na rozcupování neposkytnu. Ale třeba v nějakém Goodwillu narazím na nějaký levný relativně teplý spacák pro kočky.
Poslední pátek v říjnu jsme pořádali párty. Asi vůbec první párty, kterou jsme tu pořádali. Cílem bylo blýsknout se mým kuchařským uměním a petrovým barmanským uměním. Já jsem se na to psychicky připravovala asi dva týdny dopředu, vymýšlela jsem, jaké všechny dobroty udělám a jak všechny oslním. Nakonec jsem se v pátek ráno pohádala s Petrem, kterému už moje plánování lezlo na nervy, a večer jsem skončila s česnekovou a tuňákovou pomazánkou. To jsem se blýskla. Ale nakonec to bylo jedno, Petrova kolegyně donesla skvělý chleba, měli jsme růžové koktejly, spoustu vína a slivovici, takže večírek se povedl. Lidi, teda vlastně kolegy z Petrova týmu, jsme svolali za účelem vyřezávání dýní, když se blíží ten Halloween. Ovšem jediní, kdo vyřezávali byli Petr, já a Koles, který to ještě nikdy nedělal a chtěl si to vyzkoušet. Sešlo se nám šest dýní, což bylo trochu překvapivé, vzhledem k tomu, že dýni si přinesli i lidé, kteří vůbec vyřezávat nechtěli. Nicméně nakonec jsme úspěšně zpracovali všechny. Dvě si odnesli kolesovci, tři jsme si vyřezali a jednu zkusil Petr jenom vyškrabat zvenku, což nebylo nejúspěšnější, takže jsem to ani nedokumentovala. Ostatně nejdrsnější dýni, firemní vyřezávání, jsem taky nějak nezdokumentovala, to ani nevím proč. Naštěstí, Petr si svůj výtvor vyfotil, takže jsem mu ho ukradala z webu a můžu ho tu ukázat. Ostatně, komu chybí Petrovo blogování, tak může sledovat alespoň jeho obrázkový deníček Sup slut?, kam, lenoch jeden líná nepsavá, háže různé obrázky ze svého života. Tyhlety iPady a jejich aplikace. Kdo již sleduje, tak si jistě všiml, že si Petr zhruba před měsícem pořídil akordeon. Zpět k dýním. Z vnitřku dýně jsem udělala dýňovou polévku, dýňové pyré (do mrazáku) a dva dýňové chlebíčky. Ještě tam na mě čeká poslední zbytek naškrabané dužiny, ze kterého mám v plánu udělat dýňové placičky. "Magda peče" je teď můj oblíbený blog, o víkendu jsem udělala skořicové pusinky, které by byly úžasné, nebýt faktu, že si pořád pletu lžíci a lžičku. Ale tak jíst se to dá.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)