Tyhlety odmlky.
Letní semestr skončil. Z Hudby amerických kultur (původně jsem v názvu přehlédla jedno S, které z jedné americké kultury dělalo mnoho amerických kultur) jsem získala A, což jsem nečekala, takže to bylo příjemné překvapení. Z tance jsem také získala A, ale tam jsem to očekávala tak nějak automaticky.
Když mi skončila škola, tak jsme vyrazili na dovolenou. Na sever. Měli jsme takovou představu, že jezdit v létě na jih je nesmysl, protože tam bude vedro, takže pojedeme na sever. No. V srpnu je zjevně vedro naprosto všude kromě San Franciska. Za deset dní jsme stihli festival soudobé klasické hudby, koupání v horském jezeře, bublající bahno, kouřící díry do země, ledovou jeskyni, lesní požár, vyhaslou sopku, Shakespearovu hru, několik ochutnávek vín a jednu svatbu. Když na to teď koukám, tak to byl nabitý týden. Taky mám asi tak dva tisíce fotek, které chci projít, přebrat a zveřejnit jako ilustrace k příspěvku na blogu, který jsem ještě nenapsala.
Dva dny po návratu z dovolené začal podzimní semestr, takže jsem ladila rozvrh a snažila se najít koleje, do kterých bych zajela. Vcelku neúspěšně, protože jsem na to měla jen týden a půl než jsem minulý čtvrtek odletěla do Bostonu navštívit
Ofélii s eM.
V Bostonu už na mne čekal Petr, který tam jel na služební cestu a měl přede mnou tři dny náskok ve srovnávání se s časovým posunem. Petr vymyslel geniální věc. Ze San Franciska poletím přes noc. Boston má oproti San Francisku časový posun tři hodiny, což znamená, že je-li v San Francisku šest hodin ráno, tak v Bostonu je už devět. Let přes kontinent trvá přes pět hodin. Z toho vychází, že když člověk vyrazí v nějakou rozumnou dobu ze San Franciska, řekněme v devět, tak přistává v Bostonu po pěti hodinách, ve dvě hodiny sanfranciského času, plus časový posun, tedy v pět hodin bostonského času. Nějakou dobu trvá vymotat se z letiště a dostat se do hotelu, ééé, totiž k Ofélii a máme šest, sedm, a je čas na večeři a postel. Ale když je člověk vychytralý, tak v sychravém větrném neútulném San Francisku nastoupí do letadla v deset v noci a v šest ráno vystoupí do slunného ranního Bostonu a je čerstvý jako rybička. Tolik idylická představa. Ve skutečnosti jsem ve tři hodiny rano sanfranciského času vyklopýtala z letadla úplně rozlámaná a nevyspalá, protože jsem se pět hodin snažila najít přijatelnou spací polohu v sedě. V Bostonu bylo strašlivé vedro a na letišti na mne, podle domluvy, nikdo nečekal. Což je asi dobře, protože jsem za ten nápad Petra proklínala do horoucích pekel a rozhodně bych nebyla příjemná.
Pátek
Taxík mne dovezl k bytu, kde se mi dostalo vřelého uvítání, ovšem já jsem měla na mysli jenom sprchu a postel. Sprcha se mi splnila, ale spánek jsem nakonec odložila, protože teplota venku byla asi dvacetpět stupňů, zatímco v bytě byla nějakých třicet. V tom se fakt spát nedalo.
Boston je krásné město. V porovnání se San Franciskem je úžasně evropské. Cítila jsem se tam velmi doma. Cihlové tří- až pětipodlažní domy. Cihlové. Přijde mi až neuvěřitelné, jak rozdílný pocit to vytváří. Boston je složený z mnoha menších měst, která se rozrostla natolik, že se navzájem potkala. Protože Američané nejsou zrovna vynalézaví, tak se ulice v jednotlivých městech, nyní čtvrtích, často jmenují stejně. Takže člověk musí taxikáři udat nejen ulici, například Main, ale i čtvrť, aby se místo Cambridge neocitl náhodou v Arlingtonu nebo v Medfordu.
Metrem jsme se s Petrem dovezli do původního Bostonu, do historického centra. Prošli jsme si Boston Common park. Parky jsou příjemné a v tomhle jsme kromě jiného objevili bostonskou tradiční projížďku labutí lodí. Lodě vozí návštěvníky parku od roku 1877. Loď má šest lavic, které pojmou až tři lidi. To máme až osmnáct lidí. Za lavicemi je elegantní kovová labuť, která skrývá sedátko pro člověka-motor. Loď je totiž poháněna šlapáním. Takže do lodi naskáče až osmnáct bělochů, dozadu do labuti si sedne jeden černoch, další černoch je z břehu roztlačí a už to jede. Tradice od roku 1877. Asi jsme se měli taky povozit.
My jsme si místo toho prošli ulici Newbury plnou obchodů pro turisty, dali jsme si oběd a pak mne Petr dotáhl k Prudential Tower, že jako vyhlídka. Padala jsem na hubu. Byla jsem tak strašlivě unavená, že jsem odmítla cokoli dalšího podnikat a na patnáct minut jsem usnula vsedě na lavičce. Po nouzovém spánku jsem svolila k návštěvě rozhledny pod podmínkou, že pak dostanu zmrzlinu. Rozhledna je fajn, poskytuje audio průvodce, který návštěvníka upozorňuje na zajímavé budovy v dohledu. Naší nejoblíbenější budovou Bostnu se stal tak maják na ostrově Little Brewster, který "by mohl být nejstarším majákem v Severní Americe, kdyby ho Angličané v roce 1775 nespálili". Nevím, jestli se jednalo o přeřek nebo o přeslech, protože maják ve skutečnosti spálili jednou v noci Američané, protože jim ho Britové obsadili. Podstatné je, že teď je to pouze druhý nejstarší maják v Americe. Smutný příběh.
Z Prudential Tower jsme zamířili zpět k parku. U kostela jsme potkali farmářský trh, těm já těžko odolám, i když jsem unavená, takže jsme si u jednoho milého pána koupili
fíkovou a limetkovou marmeládu. Doporučujeme. Už nevím, jaký jsme měli plán, ale cestou k parku jsme potkali stojan s koly.
Úžasný systém. Za pět dolarů si člověk předplatí kolo na jeden den. Kolo pak může využít na neomezený počet až půlhodinových cest. Po městě jsou rozmístěné stanice, kde se kola vyzvedávají a vrací, takže si na jednom místě vyzvedneme kolo, půl hodiny někam jedeme a tam kolo vrátíme. Pokud se nám jízda protáhne, bude nám zvýšena cena o dva dolary. Líbilo se nám to, na kole je člověk poměrně mobilní a podle mapy je ve městě stanic dost. Pravda, nejaktuálnější mapu by člověk nalezl na webu, ale rozhodli jsme se spoléhat na náš orientační smysl a mapu vyvěšenou u stanice. Odhadli jsme, kudy se dostaneme k nemocnici, ve které mělo být muzeum anatomie nebo čeho, a vyrazili jsme. Poměrně brzy se ukázalo, že nám mapa přece jen chybí. Ulice byly podivně jednosměrné a když nebyly jednosmerné, tak nás místo útulné uličky čekala tříproudá dálnice. Po několikerém projetí ulicí v protisměru a vyšlapání jediného kopce v jinak placatém městě jsme parkovali kolo do stojanu u nemocnice minutu před vypršením limitu. Já jsem se docela bavila, jízda na kole mne baví, ale to jen proto, že jsem vedení a hledání cesty přenechala Petrovi. Našli jsme muzeum, zjistili jsme, že zavírá za pět minut a vrátili jsme se ke kolům. Petr vymyslel, ze jenom přejedeme most směrem k našemu ubytování a za řekou kola vrátíme, když není jisté, kde všude ty stojany jsou. Jenže za mostem stojany nebyly. Statečně jsme pokračovali dál. A dál. A dál. Dojeli jsme až ke knihovně a tam to Petr obrátil. Naše půlhodina dávno vypršela a my jsme neměli kam vrátit kola. Takže jsme jeli zase zpět. Ulicí zpátky a dál a dál až přes most a vrátit se na místo, odkud jsme vyráželi. Naše malé páteční cestovní dobrodružství. Domů jsme dojeli metrem. Doma jsme pak zjistili, že jsme byli asi tři bloky od jedné stanice, kde jsme mohli kola vrátit. Škoda.
Pátek jsme zakončili ve skvělé
restauraci s mořskými plody. Konečně jsem pochopila, co je dobrého na krabích koláčcích. Jen je potřeba umět je udělat a pak jsou naprosto úžasné. Taky jsem měla tuňákové sashimi, v páře vařené wontons (čínské těstovinové taštičky) a krevetový salát. O dva dezerty, Boston Cream Pie a Brûléed Cardamom Rice Pudding, jsme se ve čtyřech podělili a bylo to skvělé. Zejména ten cardamom nás, děvčata, oslovil.
Sobota
Noc byla děsná. Do postele jsem ulehla kolem desáté, odmítla jsem se účastnit skupinové zábavy s ginem a tonikem, protože jsem prostě spala předchozí noc jenom pět hodin a ještě mizerně. Jak se asi člověk vyspí v letadle? Bohužel totální vyčerpání bylo schopno přebít neuvěřitelné vedro a dusno pouze na pár hodin. Zhruba od jedné jsem se neustále budila, převalovala a trpěla vedrem. Asi ve dvě jsem to vzdala a rozhodla jsem se jít na čerstvý vzduch se zchladit. V nočním parku se bavila mládež na dětském hřišti a po trávníku se proháněli roztomilí králíčci. Lehla jsem si na lavičku a čekala jsem až vychladnu. Asi po půlhodině mi začala být trochu zima, tak jsem usoudila, že bych se mohla vrátit. Skutečně to pomohlo, protože od půl třetí jsem spala v kuse až do osmi. I přesto jsem byla celu sobotu jako zbitá.
Jeli jsme na výlet do Rockportu. EM řídil, Ofélie navigovala, my dva jsme vzadu jedli meloun, držkovali a kecali do řízení. Meloun si brzy vybral svou daň, takže jsme museli sjet z dálnice a najít zapadlou benzínku, kde jsme si všichni došli na záchod. "To je úžasné, vy mluvíte tolika jazyky!" obdivovala nás paní, která s námi stála frontu na záchod, když jsme jí řekli, že jsme z Evropy. Člověk si rázem připadá jako vzdělanec po takové pochvale. Cestou zpět na dálnici jsme potkali ceduli oznamující garage sale. Vytrvalým nátlakem jsme přemluvili řídící, že je třeba se tam jet podívat. Protože takový garage sale, tam můžou mít vždycky něco zajímavého. A měli. Petr objevil úžasnou knihu Procházky po starém Bostonu a zbrusu nový shaker na koktejly. Hostitelé se vzpírali, že shaker nepotřebují, ale když se ukázalo, že za něj paní prodávající požaduje celých padesát centů, tak se nechali obměkčit a přijali ho za svůj. Pak už jsme mohli jet do cílové stanice.
Rockport je malinké malebné turistické městečko plné turistů. Zaparkovali jsme u vlakového nádraží a šli jsme na humra. Humra prodávali v takové tmavé špeluňce, kde nebylo žádné místo na sezení, zato podél stěn stálo plno akvárek s humry. Dali jsme si humrový sendvič, clam chowder, rybí koláček a krevetový salát. Všechno jsme si odnesli na molo, které se táhne za podnikem, protože přidružená zahrádka byla plná hostů, kteří přišli před námi. Zatímco jsme jedli, tak k molu přirazil rybář s lodí, zašel do humřího podniku, přivedl si posilu a společně vytáhli z lodi na břeh dvě bedny plné čerstvých humrů. Napadlo mne při tom, kolik humrů asi musí v moři být, když jich jen v tomhle malém podniku prodají denně stovky.
Když jsme všechno snědli, tak Ofélie s eMem vyrazili na kávu, zatímco já s Petrem jsme fotili malebné koše na humry, malebné loďky na vodě a malebné moře. Pak jsme se k nim přidali, Petr si dal dortík a mohli jsme pokračovat. Cestou k autu jsme se ještě stavili v cukrárně, kde stroj dělal
water salt taffy. To je taková zvlášní hmota strukturou trochu podobná ovocným karamelkám (nikoli však chutí), kterou znám ze San Franciska z turistických obchodů. Zřejmě je to turistická záležitost celých USA.
Další zastávka byla kamenná pláž kousek od městečka. Krátká procházka lesem, prohlíka zatopeného lomu a pak poflakování na kamenech u moře. Po posilujícím krátkém spánku na sluníčku jsem mohla dělat Petrovi, který řídil cestou zpět, navigátora. Rozhodli jsme se vrátit do města podél pobřeží místo po dálnici. Projížděli jsme malými městečky a kochali jsme se. Večer jsme zakončili v Cheesecake Factory, která je vyhlášená tím, že dává strašlivě veliké porce. Doma jsme pak otevřeli lahev vína a Petr, Ofélie a eM se usadili u televize, kde se bavili tím, že zpívali karaoke. Já jsem se zdržela.
Neděle
Vyspávali jsme. Plán byl jet na jih, na Cape Cod. Když jsme kolem dvanácté začali hledat, kam že to pojedem, tak už bylo na takový dlouhý výlet pozdě, ale Petr našel pěknou pláž zhruba v polovině cesty, tak jsme jeli tam. Na pláži zdatně foukalo. Moře mělo přiměřenou teplotu, takže jsem se nejdřív cachtala já s Petrem, pak eM s Petrem a pak zase já s Petrem. Ofélie se zdržela. Zkusila jsem zahrabat Petra do písku, ale potřebovala bych na to lopatu, takže jsem mu zahrabala jen nohy a pak jsem ho zaklonila, tak že na mně byl chudák celý závislý. Ofélie nám udělala
pěknou náladovku z pobytu na pláži. Za odměnu jsem Ofélii využila na fotku do školy. S výsledkem jsem vcelku spokojená, i když příště musím věnovat víc času promýšlení kompozice a času závěrky. Zajímavé bylo, že zatímco já jsem se bála, že selžu jako fotograf, tak Ofélie se bála, že selže jako model. Myslím, že nenastalo ani jedno. Večer jsme pak strávili vyjídáním ledničky a testováním nového shakeru. Petr míchal koktejly jak na běžícím pásu a Ofélie nám předvedla své koktejlky. Nakonec jsme se sešli u karaoke, tentokrát jsem si to vyzkoušela taky, ale byla do bída.
Pondělí
Hostitelé nám jako vždy připravili snídani a pak vyrazili do práce. My jsme vstali překvapivě brzy a šli jsme vrátit auto. Málem nám ho oškliváci, co čistí ulice, odtáhli. A přitom jsme měli ještě deset minut parkování k dobru. Program na pondělí byl skromný. Povozit se přívozem, projít si město, pak Harvard a vyrazit na letiště. Což jsme splnili do puntíku. Nechali jsme se shuttlem dovézt k Ofélii do práce. Tedy, vystoupili jsme omylem o zastávku dříve, takže jsme si prolezli jednu veřejně přístupnou válečnou loď. Pak jsme si dali s Ofélií a eMem oběd a rozloučili jsme se. EM nás doprovodil k přívozu a už jsme jeli k akváriu. Pěkný výhled na město, i když s Prudential Tower se to srovnávat nedá.
Prošli jsme si kus Freedom Trailu, který vede North Endem. Nejvíc na mne zapůsobil památník obětem holocaustu. Šest vysokých dutých skleněných kvádrů popsaných stovkami sedmimístných číslic. Krátké příběhy přeživších. Jednovětné poznámky o perzekuci Romů, Slovanů nebo homosexuálů (to vše samozřejmě až po nezbytné informaci od Židech). V tom slunném vedru na mne padl splín. Silný památník.
Pokračovali jsme po Trailu, prošli jsme kolem mnoha významných domů, které jsme ale nijak nepoznali. Fotili jsme děti ve fontáně a ve vyhlášené cukrárně jsme si dali cannoli. Bohužel musím říct, tenhle zákusek si u mne svou pověst nevylepšil. Je to prostě strasně mastné a těžké jídlo. Pak se udělalo Petrovi zle z vedra, tak jsme zamířili k metru. Cestou se Petr opláchl ve fontáně, to je naprosto úžasná věc tyhle veřejně přístupné fontány, a udělalo mu to dobře. V metru jsme potkali černošku s úžasně chraplavým hlasem, tak jsme si koupili její CD a vyfotili jsme si ji. Dojeli jsme k hostitelům, prolezli jsme si obchod se značkovým zbožím Harvardu, koupili něco k jídlu a šli si sednout to harvardského kampusu. Po trávnících byly poházené židle pro prváky, kteří ten den právě nastupovali. Bylo to tam moc pěkné.
A pak už jenom sbalit a hurá na letiště. Na letiště jsme se dostali krásně včas, leč náš let měl zpoždění. Dvě hodiny. Jako kompenzaci nám v letadle pustili nějaké filmy zdarma a jeden milý steward mi odpustil dvoudolarový poplatek za sluchátka. Domů jsme se dostali v půl jedné v noci.
Závěr: Boston je krásné město, pobyt doporučuji na jaře nebo na podzim. V létě je to na chcípnutí vedrem, v zimě na chcípnutí zimou. Naprosto nedoporučuji létat přes noc, než jsem se srovnala, přišla jsem o dva dny. Ale město je to krásné.