neděle 23. prosince 2012

Tohle není dvojče

Dnes jsem vstala brzy jen abych si mohla postěžovat. Už v šest jsem vstala! Protože už jsem nemohla spát. Před čtrnácti dny jsem se nachladila. Nemoc jsem si hezky vyležela, prošla jsem všechna klasická stádia: vyčerpání a teplota, bolení v krku, rýma tuhá, rýma tekutá, kašel, co budí dojem, že vykašlu plíce. Průběh vcelku standardní a očekávatelný. Když jsem tuhle středu byla na kontrole, tak jsem už měla jen zbytkovou rýmu a jinak jsem byla jako rybička. Cítila jsem se dobře. A pan doktor, že mne naočkujeme proti chřipce. Vyhrožoval porodní váhou, komplikacemi při porodu, předčasným porodem, dlouhým léčením chřipky a dalšíma strašákama, který mne nejspíš budou provázet až do června, a já jsem řekla, že teda jo. Vedlejší příznaky prý nejsou žádné, maximálně to píchnutí do ramene. Chacha. Ještě ve středu večer jsem začala být hrozně unavená, začalo mne bolet v krku a spustila se mi rýma. Ve čtvrtek jsem smrkala jak divá, nos jsem si odřela během pár hodin. A nezlepšovalo se to. V pátek to samé, v sobotu se připojil hnusný kašel a dnes ráno mne ukrutně škrábe v krku. A já jsem strašně, ale strašně nasraná. Nemůžu spát, nemůžu dýchat, smrkám každých deset minut (včera jsem si to měřila), pšíkám úplně neuvěřitelně, kašlu tak, že mám pocit, že se mi trhají průdušky a že mám pusu plnou krve (asi nemám). Jediné, co mne netrápí, je teplota. Teplotu fakt nemám. Ale jinak je mi asi třikrát hůř než mi bylo před čtrnácti dny, kdy jsem se nachladila docela sama od sebe. Nechápu to, nemá mne očkování chránit?! Tohle je zatím nejhorší reakce na očkování, jakou si za svůj dospělý život pamatuji. Kdybych si prošla skutečnou chřipkou, tak bych jako bonus měla teplotu, ale jinak mi nepřipadá, že by to bylo nějak výrazně horší. Aspoň bych spala jak zabitá. Protilátky bych si vytvořila taky. Příště se na nějaký zkurvený očkování vyseru.

Nicméně, ještě jsem tu oficálně neoznámila své těhotenství. Věrni pověrám jsme těhotenství veřejně oznámili až po začátku druhého trimestru (Petr o tom napsal tři příspěvky v řadě, ale zřejmě své čtenářstvo nasytil již prvním, protože ten zatím poslední, nejzajímavější, dostal jen jeden komentář. To nechápu). V prvním trimestu prý hrozí samovolný potrat a kdybychom o těhotenství moc mluvili, tak bychom to mohli zakřiknout. Zakřiknout jsme to rozhodně nechtěli.

Že jsem těhotná, jsem zjistila poměrně rychle. Vzhledem k tomu, že plán byl otěhotnět co nejdříve po příjezdu do USA, stihla jsem od roku 2009 vysledovat, že mám poměrně pravidelnou periodu, takže jednodenní zpoždění byl vcelku jasný signál. Společně s děsnou únavou. Ostatně, zpětně jsem velmi vděčná, že se do nepovedlo hnedka, protože jsem díky tomu začala chodit do školy, seznámila jsem se s lidmi, aklimatizovala jsem se a už se tu cítím jako doma. Nesnažím se ani představit, jak by probíhal první rok, kdybych otěhotněla, porodila a zůstala s dítětem doma. To bych si asi hodila mašli.
Takže jsem si udělala test, ten řekl, že jo, a já jsem celá natěšná a vyděšená volala na gynekologii. Kdy mne prohlídnete? V devátém týdnu, řekli. V devátém týdnu? Připadalo mi to naprosto nesmyslné. To mám čekat ještě měsíc než se doktor uvolí a řekne mi, že ano, jsem těhotná? Byla jsem vykulená a vyděšená a potřebovala jsem ujistit, že je všechno v pořádku. Nic takového se ovšem nekonalo. Byl to jeden z nejdelších měsíců. V mezičase jsem spala, jedla, spala, cucala Tums na pálení žáhy, spala a četla na webu Těhotenství týden po týdnu. Sledovala jsem, jak má být dítě veliké (dva milimetry, jako zrnko rýže, děloha jako citron a tak dále), prohlížela jsem si obrázky, sledovala jsem, kdy mu odpadne ocásek a vážila jsem se. Překvapivě, přestože jsem se rozežrala, jsem moc nepřibrala. A pak konečne přišla vytoužená prohlídka. První ultrazvuk a odběr krve pro zjištění ani nevím čeho. Osobně jsem se těšila jenom na to, že se dozvím, jakou mám krevní skupinu. Že to měl být první ultrazvuk, tak jsem s sebou vzala Petra. Ať z toho taky něco má. Pan doktor se mne zeptal, jestli trpím nějakým z těhotenských neduhů, bolest prsů, nevolnosti, zácpa, nic z toho se mi zatím neprojevilo. Až na únavu. Vyčerpaná jsem neustále. Pak nastal čas na ultrazvuk.
"Máte fotogenické dítě" povídá pan doktor, když nám na monitoru ukáže obrázek, který znám z webu. Musím říct, že jsem nevěřila, že to na skutečném ultrazvuku udivím tak dobře. "Tohle," ukazuje pan doktor na monitor, "není dvojče, to je žloutkový váček". To já samozřejme vím. Ale kývu hlavou, že jako chápu, a pan doktor nám ukazuje, kde je vidět, že plodu bije srdce. Takové malé blikající místo. Ten ultrazvuk je úžasná věc. Jsem celá dojatá, ono to je fakt živé! U mně v břiše. Neskutečný.

Obrázek z webu:


Obrázek našeho fotogenického plodu


Pan doktor si prohlíží plod z různých úhlů, na chvíli ho na monitru ztratí, ale za chvilku ho zase najde a pak povídá "tohle", ukazuje na žloutkový váček, "není dvojče." a já zase kývu a říkám si, že to přece nemusí opakovat. Pan doktor se na plod zase podívá ultrazvukem z jiného úhlu, "Ale tohle dvojče je". A já pochopím, že se nedíval na plod z jiného úhlu, že to je jiný, druhý plod, a hrdlo se mi sevře a nemůžu mluvit. Dvě. Jsou tam dvě a oběma jim bije srdce a je to celý strašně dojemný a já mám co dělat, abych nebrečela. "No, vidím, že to ještě stravujete, tak já je zatím změřím," říká doktor a rejdí ultrazvukem sem a tam, z jedné strany, z druhé strany, měří jedno a druhé. Jsou skoro stejně veliká a přesně podle tabulek. "Ještě pro jistotu ověřím, jestli tam není třetí," vyděsí nás na chvíli pan doktor, ale třetí tam není. Zajímavé je, že v tu chvíli jsem byla tak šťastná, že by mi ani třetí nevadilo. Pan doktor nám vytiskne tři fotky, jednotlivé plody a pak oba plody současně, abychom fakt věřili, že tam jsou dva. Ještě odebrat tuny krve a pak můžeme jít a strávit tu novinu, že čekáme dvojčata. Není to samosebou.

pátek 7. prosince 2012

O Anatomii

Člověk se ani nestihne rozkoukat a už je konec semestru. První část semestru byla taková zmatená, to byl nejdřív Boston, pak čtrnáct dní aklimatizace doma a pak tradá do Česka pro víza. Pak jsme se zase aklimatizovali, pak jsem začala být neustále hrozně unavená a tak jsem to nějak doklepala až sem.
Tento podzim jsem si zapsala Anatomii, Sociologii, Advanced Lighting, Photoshop pro začátečníky a Outdoor Lighting.

Ukázalo se, že naprosto nejzajímavější předmět je Anatomie. Tam se člověk dozví věcí! Začali jsme základy chemie, abychom byli schopni následně pochopit různé procesy, které v těle probíhají. Byla to v zásadě taková stručná středoškolská chemie, co je to organická chemie, co anorganická, chemické vazby, pH tekutiny (věděli jste, že pomocí pH se dá vařit? jestli si dobře pamatuji, tak se to dělá pomocí nízkého pH, tedy pomocí kyselin. Třeba ocet nebo citron), vodourozpustné sloučeniny a sloučeniny rozpustné v tucích. První část mi připadala tak zábavná, že jsem se na první písemku ani nijak extra neučila a získala jsem A. Třeba fakt, že buněčná membrána je tvořená dvěma vrstvami molekul, jejichž jedna část je rozpustná ve vodě a druhá v tucích, mi připadá pořád fascinující.
Od chemie jsme postoupili k buňce. Jak se dostávají živiny do buňky, co se děje s buňkou, když je v nasyceném roztoku (smrskne se), když je v řídkém roztoku (nasákne vodou a může až prasknout), jaké jsou součásti buňky (například mitochondrie prý dědíme pouze po matce). Dál jsme probírali tkáně. Jaké jsou tkáně (to je úžasný, jsou jen čtyři druhy tkáně. Epitelová, svalová, nervová a pojivová. Pojivová je ta, která není nic jiného. Třeba krev. Geniální.), druhy tkáňových buněk (placatý, hranatý, kulatý, jednovrstvý, vícevrstvý) a tak dále. Pořád velmi zajímavé a pořád jsem se nemusela nijak extra učit. Paní učitelka je skvělá, vykládá nadšeně, výklad prokládá různými historkami, ukazuje nám obrázky, modely, videa, přednášky, nutí nás vybarvovat a pracovat s mikroskopem a skalpelem.
Moc jsem se těšila na mikroskop i na kuchání. Teda na pitvy. Bohužel se ukázalo, že obojí bylo o malinko méně zábavné než jsem doufala. Doufala jsem, že budeme koukat na naši vlastní krev a kuchat žábu, kterou si předtím zabijeme (no, asi jsem trochu morbidní). Pod mikroskopem jsme se dívali na nějaké syntetizované buňky předpřipravené firmou. Ale uznávám, že získat vzorek epitelové tkáně z hltanu asi není triviální. Pitva kuřecího křídla mi ze začátku připadala taky neuvěřitelně nudná. Kuřecí křídlo jsem už držela v ruce tisíckrát. Ale je pravda, že jsem se nikdy nepokoušela přinutit křídlo k pohybu taháním za jednotlivé svaly. To mi připadalo naprosto úžasné. A taky to krásně ilustrovalo, co je flexor a co extensor. Musím to někdy ukázat Petrovi, je to docela strašidelný.
To jsem ale trochu přeskočila. Než jsme se dostali ke svalům, tak jsme probrali kůži. Kůži jsme probírali v době, kdy jsem byla v Praze. Měla jsem z pobytu v Praze "ohromnou radost", zejména kvůli Anatomii. Bylo mi jasné, že když nebudu na hodinách, tak nemám při písemce šanci. Naštěstí se mi povedlo poprosit spolehlivého Asiata (jestli to nevíte, tak stereotyp praví, že Asiaté jsou hrozně chytří a pilní), aby mi přepsal zápisky do počítače a poslal mi je. Samozřejmě, že jsem se na poznámky podívala asi pět dní před písemkou. Vytiskla jsem si je, vytiskla jsem si slidy, vzala jsem si všechno do letadla a učila jsem se cestou. V pondělí v noci jsem přiletěla do San Franciska, v úterý v osm hodin ráno jsem psala písemku. Na tohleto Áčko jsem fakt pyšná.
Dál jsme probírali kosti a kostru. Jak se kosti tvoří, jak rostou, jak se rozkládají. Kost je tvořená kolagenovou strukturou, na kterou se navazují různé minerály. Samotný kolagen, ani samotné minerály kost neudělají. Když necháme kuřecí kost několik dnů louhovat v octovém roztoku, tak se minerály vyplaví a usadí na dně, zbyde pružná kolagenová struktura. Kdybychom se chtěli naopak zbavit kolagenu, tak stačí kosti upéct. To, co zbyde, jsou křehké minerály původně navázané na kolagenovou mřížku. A pak jsme se museli naučit jména hlavních kostí. To, čeho jsem se bála od začátku semestru, biflování. Ale šlo to, zapamatovala jsem si, jak se jmenují hlavní kosti na hlavě, na rukou a na nohou. Dokonce jsem jich pár naučila i Petra. Jeho oblíbený je sternoclavicular joint. Takže zase Áčko z písemky.
A pak přišly svaly. Svaly byly asi nejděsivější část. Museli jsme se naučit a pochopit, jak funguje chemicky a mechanicky stažení svalu. Neurotransmitory a jejich receptory, akční potenciál buňky, fosfor, aktin a myosin, ATP, ach, já jsem tak chytrá! Já jsem byla tak chytrá. Už si to zas nepamatuji a musím se na to dívat do sešitu. A pak jsme se museli naučit jména hlavních svalů a odkud kam vedou a v tom jsem naprosto selhala. Takže jsem sice věděla, jak a na co se váže při stažení svalu fosfor, ale nebyla jsem schopna pojmenovat krejčovský sval, o stehením quadricepsu nemluvě. Teoreticky by mne mohla zachránit část s nervovou soustavou, ale i tu jsem nějak odflákla. Nenaučila jsem se pořádně části mozku, ani jsem si nepamatovala z pitvy ovčího mozku, jak se jmenují jednotlivé mozkové pleny (ostatně dostali jsme mozek bez nich). Takže za Bé. Naštěstí ze čtyř písemek se ta s nejhorším výsledkem nepočítá. Cha!
A příští čtvrtek mne čeká písemka z trávicí soustavy a z krevního oběhu. Krevní oběh je jednoduchý, jenom jsem se musela naučit anglické názvy srdečních komor a chlopní. A nesmím si plést levou a pravou stranu, to je docela zásadní. Trávící soustava mne zaujala zejména tím, že zatímco sacharidy a bílkoviny se vstřebávají skrz střevní stěnu do krve, kde putují do jater a následně pak přes srdce do těla, tak tuky se prý vstřebávají do lymfatického systému, protože jsou moc velké, aby se narvaly do kapilár, a do krevního systému vstupují někde v hrudi, čímž pádem naprosto přeskočí filtrační systém jater (ovšem na české wikipedii to moc popsané není). Třeba takové THC se rozpouští v tucích. Další zajímavost z trávicí soustavy byla, že to, co polykáme, to sousto, které putuje z úst do žaludku, se anglicky nazývá bolus a že v hltanu už funguje peristaltika, takže je možné jíst hlavou vzhůru, ve stojce. To bych popravdě řečeno ráda vyzkoušela, ale mám obavu, že nedokážu dostatečně dlouho stát na hlavě. Taky jsme se měřili a vážili a dozvěděli jsme se, že ženy, které mají poměr pasu a boků 0,7 jsou statisticky nejplodnější (chacha) a v západní kultuře jsou vnímané jako krásné. Já mám poměr 0,75, takže i se svou nadváhou můžu, myslím, být klidná.

Takže tolik k Anatomii. Mrzí mne, že jsem se nedostala k psaní průběžně. Tolik zajímavých věcí jsme probírali! Fosfolipidy, fytochemikálie, amfifilní molekuly, neurotransmitory, drogy, mozek, svaly, kosti, buňky, všechno.

sobota 1. prosince 2012

První adventní neděle

Většinou jsem v San Francisku šťastná a spokojená, ale začátkem prosince na mne sedá splín. Venku se stmívá v pět hodin, všude se začínají prodávat vánoční stromky a z Česka se objevují fotky se sněhem. Chybí mi zimní prosinec. Chybí mi zima a sníh. Místo zimy máme déšť. Lezavý, mokrý. Vím, že být v Česku, tak možná teskním po prosinci, ve kterém můžu venku chodit jenom v kabátu a nemusím mít šálu a kulicha a lyžařskou bundu. Ale stejně mi to chybí. Co je to za Vánoce bez zimy? Jsou to už naše čtvrté Vánoce tady a je to zatím vždycky stejné. Mám pocit, že se rouhám, že mám být vděčná, že neklepu kosu a nemám chřipku a nemusím se brouzdat špinavou namrzlou břečkou na chodníku. Jenže déšť prostě znamená podzim, ne Vánoce. Je to jako s létem. Léto znamená zahrádky s pivem a hudební festival, Vánoce znamenají zimu, šálu, rukavice, svařák, vánoční trhy, kde nemají nic nového, svíčky a sníh. A kapr ve vaně, samozřejmě.
Možná se letos dostanu k pečení cukroví. Na Vánoce má být cukroví. A zima. Je mi teskno.

neděle 23. září 2012

Podzim se hlásí

Nic se mi nechce. Ale už by to chtělo.

Tak tedy. 14. září nám vypršela víza. Petr byl v Praze už od úterka, já jsem odmítla opustit loď dříve než naprosto poslední den, takže jsem se ve čtvrtek 13. září rozloučila se všemi spolužáky i učiteli, v pátek jsem vytřela, vyprala, vyluxovala, uklidila, sbalila, aplikovala na kočky protibleší chemikálii a odfrčela taxíkem na letiště.

Let do Evropy byl únosný. Konečně jsem si zapamatovala, že přílet do Evropy je z hlediska únavy vcelku v pořádku, problém nastává asi až tři hodiny poté, v Praze. V Paříži jsem poslušně poklusávala celou cestu na svoji bránu. Na přestup jsem měla hodinu a půl a, stejně jako ve Frankfurtu, proběhla jsem si prakticky celé letiště od letadla přes vyzvedávání kufrů k odbavovacím přepážkám až následně k rentgenové kontrole u samotné brány. Tam nastal problém, protože jsem hipster a magor a vezla jsem si asi patnáct černobílých filmů, které by neměly procházet rentgenem. V San Francisku to bylo v pohodě. Tam jsem požádala o manuální kontrolu, pracovnice převzala mou tašku s filmy, postavila mne za přepážku, poctivě každou krabičku ošmatlala kulatým papírkem, který pak strčila do analyzátoru, a nechala mne jít. Takže bez problémů. V Paříži mi chlapík u rentgenu řekl, že rentgenem může projít film až 1600 ISO. Náhodou jsem měla v tašce také 3200 ISO, takže jsem se vzepřela a dál jsem trvala na tom, že já svoje filmy nebudu dávat do rentgenu. Když jsem vytrvale protestovala už poněkolikáté, tak pán pozval odborníka, který mi vysvětlil, že filmy do 1600 ISO můžou klidně projít rentgenem a odebral mé dva 3200 ISO filmy na manuální kontrolu. Protože v San Francisku tvrdí, že rentgenem můžou procházet filmy do 400 ISO a já jsem kromě těch dvou výjimek neměla v tašce vyšší ISO než 400, přestala jsem se cukat a nechala jsem zbytek tašky projít elektrickou kontrolou. Byla jsem utahaná. Ovšem nevím, jak to budu dělat cestou zpátky. Musím ještě někde ověřit, jaké ISO ještě projde rentgenem bezpečně. Protože v Praze překvapivě na ty filmy i fotím a ráda bych si je v San Francisku pak vyvolala.

Vlastně jsem černobílý film využila hned první večer. Šla jsem na koncert ROPY a bylo to naprosto skvělé. Jako vždy jsem si ověřila, že ta podstatná záležitost na koncertě je zatančit si. Nejprve jsem tedy vyfotila spoustu uměleckých černobílých fotek, pak jsem vyndala film, schovala ho kabelky a foťák jsem bezpečně odložila na poličku. A pustila jsem se do tance. K tomu, abych mohla tančit, tedy v tomto případě se pouze vlnit, potřebuji většinou alkohol. Toho jsem si dopřála dost, takže jsem na jednotlivé muzikanty házela okem a k tomu jsem pohazovala vlasy. Myslím, že jsem byla neodolatelná. Alespoň ten večer jsem si to myslela. To se mi po nějakém tom alkoholu stává. A hlavně jsem se skvěle bavila. Zábava pokračovala i po koncertě, skupina odhodlaných se přesunula do nějakého nonstopáče u Kulaťáku a já, místo moudrého ústupu, jsem se přidala. Podle sanfranciského času jsem měla poledne, takže nebylo divu, že jsem byla čilá navzdory třicetihodinovému dnu. Do hotelu jsem dorazila právě se svítáním. Já nevím, že se mi takové věci dějí jenom v Česku.

Ovšem abych byla spravedlivá, tak musím uznat, že i další akce s kamarády stojí za zmínku. Posezení na Parukářce spolehlivě přivolá vzpomínku na letní dny. Procházka po brněském Svoboďáku a posezení u kofoly s bývalými spolužáky připomene, jak je to dlouho, co jsme se scházeli jako studenti MUNI. A pobyt na střelnici na Florenci byl tak neuvěřitelně euforický, že stále ještě nevěřím, že jsem skutečně držela v ruce Walthera a střílela.
To střílení totiž, to je takové hrozně zvláštní. Přistupovala jsem k té zbrani s ohromným respektem. Slyšela jsem, že zbraň kope a myslela jsem si, že je to nějaký zpětný ráz do ruky po výstřelu. Ale nezdálo se mi, že by to bolelo. Když pistole vystřelí, tak na okamžik, na setinu vteřiny nemám tušení, co se děje. Strašlivá rána, ruka s pistolí poskočí a v papíru s terčem je díra. Ne však v terči. "To jste dělala silou. Vy jste zavřela oči. Vy se té pistole bojíte! To nemůžete, pak vám to jde dolů. Musíte to táhnout pomalu, ten výstřel vás musí překvapit." Jistěže se bojím! Bože, vždyť to jsou takové děsné rány a ty nábojnice, jak z toho lítaj, no, ještěže mám sluchátka a ochranné brýle. Zkusila jsem tedy táhnout kohoutek pomalu a nezavírat oko. A skutečně, jednak mne výstřel překvapil a jednak jsem se trefila do terče. A pak znovu, nádech, pomalý soustředěný výdech, táhnout kohoutek, nesnažit se honem ho zmáčknout, nezavírat oko. Šlo to. Po několika desítkách střel jsem byla úplně vysílená, hluk už mi byl ukradený a do terče šla většina ran. Přestala jsem se hystericky bát a byla jsem schopná i registrovat nějaké praktické záležitosti, jako míření nebo postoj. Celý pobyt na střelnici netrval ani hodinu, ale vyklepaná jsem z toho byla ještě nějaký čas poté. Ovšem rozhodně si to chci vyzkoušet znovu. Nedokážu pochopit, že někdo je schopen používat zbraň ve službě. Blízké setkání se střílením mi na jednu stranu zbraně dokonale zhmotnilo, učinilo něčím velmi skutečným a nebezpečným a na druhou stranu mi teď připadá ještě absurdnější, že chodí po světě lidi, kteří takovou věc nosí u sebe a dokonce to i používají. Najednou se mi zdá ten omylem zastřelený černoch z Pulp Fiction jako naprosto uvěřitelná příhoda.

Tenhleten výlet za vízama nám byl čert dlužen. Jediná pozitivní zpráva je, že v pondělí jsme zašli na americkou ambasádu podat žádost o víza, pan úředník se zeptal Petra, proč si firma nemůže najmout Američana na jeho pozici, Petr řekl, že ve firmě pracuje čtyři roky a nikdo jiný nezná ty zákazaníky, pak už se ho pan úředník jen zeptal, jestli jsem manželka, Petr to dokázal občankou a v úterý jsme měli v ruce pasy s vízama. Ta rychlost byla až neuvěřitelná.
Jinak je náš pobyt v Praze veskrze nevýhodný. Petr nesmí po dobu neplatnosti pracovního povolení pracovat, takže má čtrnáct dní neplacené volno. A já přijdu o dva týdny školy, což se mi nevyplatí naprosto ve všech předmetěch. Měla bych samostatně studovat, ale zatím jsem jenom přestala držet dietu a přibrala další kilo. Až se vrátím do SF, tak asi budu muset umřít hladem, abych se dostala tam, kde jsem byla na konci května. Zpropadená česká pivní dieta. Ale občas vyrazím do ulic s foťákem a na Kampě jsem tuhle našla kaštany. A kaštany v Kalifornii moc nepotkávám, takže to bylo milé.

Z alba Praha, září 2012

sobota 1. září 2012

Na východ!

Tyhlety odmlky.
Letní semestr skončil. Z Hudby amerických kultur (původně jsem v názvu přehlédla jedno S, které z jedné americké kultury dělalo mnoho amerických kultur) jsem získala A, což jsem nečekala, takže to bylo příjemné překvapení. Z tance jsem také získala A, ale tam jsem to očekávala tak nějak automaticky.
Když mi skončila škola, tak jsme vyrazili na dovolenou. Na sever. Měli jsme takovou představu, že jezdit v létě na jih je nesmysl, protože tam bude vedro, takže pojedeme na sever. No. V srpnu je zjevně vedro naprosto všude kromě San Franciska. Za deset dní jsme stihli festival soudobé klasické hudby, koupání v horském jezeře, bublající bahno, kouřící díry do země, ledovou jeskyni, lesní požár, vyhaslou sopku, Shakespearovu hru, několik ochutnávek vín a jednu svatbu. Když na to teď koukám, tak to byl nabitý týden. Taky mám asi tak dva tisíce fotek, které chci projít, přebrat a zveřejnit jako ilustrace k příspěvku na blogu, který jsem ještě nenapsala.
Dva dny po návratu z dovolené začal podzimní semestr, takže jsem ladila rozvrh a snažila se najít koleje, do kterých bych zajela. Vcelku neúspěšně, protože jsem na to měla jen týden a půl než jsem minulý čtvrtek odletěla do Bostonu navštívit Ofélii s eM.
V Bostonu už na mne čekal Petr, který tam jel na služební cestu a měl přede mnou tři dny náskok ve srovnávání se s časovým posunem. Petr vymyslel geniální věc. Ze San Franciska poletím přes noc. Boston má oproti San Francisku časový posun tři hodiny, což znamená, že je-li v San Francisku šest hodin ráno, tak v Bostonu je už devět. Let přes kontinent trvá přes pět hodin. Z toho vychází, že když člověk vyrazí v nějakou rozumnou dobu ze San Franciska, řekněme v devět, tak přistává v Bostonu po pěti hodinách, ve dvě hodiny sanfranciského času, plus časový posun, tedy v pět hodin bostonského času. Nějakou dobu trvá vymotat se z letiště a dostat se do hotelu, ééé, totiž k Ofélii a máme šest, sedm, a je čas na večeři a postel. Ale když je člověk vychytralý, tak v sychravém větrném neútulném San Francisku nastoupí do letadla v deset v noci a v šest ráno vystoupí do slunného ranního Bostonu a je čerstvý jako rybička. Tolik idylická představa. Ve skutečnosti jsem ve tři hodiny rano sanfranciského času vyklopýtala z letadla úplně rozlámaná a nevyspalá, protože jsem se pět hodin snažila najít přijatelnou spací polohu v sedě. V Bostonu bylo strašlivé vedro a na letišti na mne, podle domluvy, nikdo nečekal. Což je asi dobře, protože jsem za ten nápad Petra proklínala do horoucích pekel a rozhodně bych nebyla příjemná.

Pátek
Taxík mne dovezl k bytu, kde se mi dostalo vřelého uvítání, ovšem já jsem měla na mysli jenom sprchu a postel. Sprcha se mi splnila, ale spánek jsem nakonec odložila, protože teplota venku byla asi dvacetpět stupňů, zatímco v bytě byla nějakých třicet. V tom se fakt spát nedalo.
Boston je krásné město. V porovnání se San Franciskem je úžasně evropské. Cítila jsem se tam velmi doma. Cihlové tří- až pětipodlažní domy. Cihlové. Přijde mi až neuvěřitelné, jak rozdílný pocit to vytváří. Boston je složený z mnoha menších měst, která se rozrostla natolik, že se navzájem potkala. Protože Američané nejsou zrovna vynalézaví, tak se ulice v jednotlivých městech, nyní čtvrtích, často jmenují stejně. Takže člověk musí taxikáři udat nejen ulici, například Main, ale i čtvrť, aby se místo Cambridge neocitl náhodou v Arlingtonu nebo v Medfordu.
Metrem jsme se s Petrem dovezli do původního Bostonu, do historického centra. Prošli jsme si Boston Common park. Parky jsou příjemné a v tomhle jsme kromě jiného objevili bostonskou tradiční projížďku labutí lodí. Lodě vozí návštěvníky parku od roku 1877. Loď má šest lavic, které pojmou až tři lidi. To máme až osmnáct lidí. Za lavicemi je elegantní kovová labuť, která skrývá sedátko pro člověka-motor. Loď je totiž poháněna šlapáním. Takže do lodi naskáče až osmnáct bělochů, dozadu do labuti si sedne jeden černoch, další černoch je z břehu roztlačí a už to jede. Tradice od roku 1877. Asi jsme se měli taky povozit.
My jsme si místo toho prošli ulici Newbury plnou obchodů pro turisty, dali jsme si oběd a pak mne Petr dotáhl k Prudential Tower, že jako vyhlídka. Padala jsem na hubu. Byla jsem tak strašlivě unavená, že jsem odmítla cokoli dalšího podnikat a na patnáct minut jsem usnula vsedě na lavičce. Po nouzovém spánku jsem svolila k návštěvě rozhledny pod podmínkou, že pak dostanu zmrzlinu. Rozhledna je fajn, poskytuje audio průvodce, který návštěvníka upozorňuje na zajímavé budovy v dohledu. Naší nejoblíbenější budovou Bostnu se stal tak maják na ostrově Little Brewster, který "by mohl být nejstarším majákem v Severní Americe, kdyby ho Angličané v roce 1775 nespálili". Nevím, jestli se jednalo o přeřek nebo o přeslech, protože maják ve skutečnosti spálili jednou v noci Američané, protože jim ho Britové obsadili. Podstatné je, že teď je to pouze druhý nejstarší maják v Americe. Smutný příběh. Z Prudential Tower jsme zamířili zpět k parku. U kostela jsme potkali farmářský trh, těm já těžko odolám, i když jsem unavená, takže jsme si u jednoho milého pána koupili fíkovou a limetkovou marmeládu. Doporučujeme. Už nevím, jaký jsme měli plán, ale cestou k parku jsme potkali stojan s koly. Úžasný systém. Za pět dolarů si člověk předplatí kolo na jeden den. Kolo pak může využít na neomezený počet až půlhodinových cest. Po městě jsou rozmístěné stanice, kde se kola vyzvedávají a vrací, takže si na jednom místě vyzvedneme kolo, půl hodiny někam jedeme a tam kolo vrátíme. Pokud se nám jízda protáhne, bude nám zvýšena cena o dva dolary. Líbilo se nám to, na kole je člověk poměrně mobilní a podle mapy je ve městě stanic dost. Pravda, nejaktuálnější mapu by člověk nalezl na webu, ale rozhodli jsme se spoléhat na náš orientační smysl a mapu vyvěšenou u stanice. Odhadli jsme, kudy se dostaneme k nemocnici, ve které mělo být muzeum anatomie nebo čeho, a vyrazili jsme. Poměrně brzy se ukázalo, že nám mapa přece jen chybí. Ulice byly podivně jednosměrné a když nebyly jednosmerné, tak nás místo útulné uličky čekala tříproudá dálnice. Po několikerém projetí ulicí v protisměru a vyšlapání jediného kopce v jinak placatém městě jsme parkovali kolo do stojanu u nemocnice minutu před vypršením limitu. Já jsem se docela bavila, jízda na kole mne baví, ale to jen proto, že jsem vedení a hledání cesty přenechala Petrovi. Našli jsme muzeum, zjistili jsme, že zavírá za pět minut a vrátili jsme se ke kolům. Petr vymyslel, ze jenom přejedeme most směrem k našemu ubytování a za řekou kola vrátíme, když není jisté, kde všude ty stojany jsou. Jenže za mostem stojany nebyly. Statečně jsme pokračovali dál. A dál. A dál. Dojeli jsme až ke knihovně a tam to Petr obrátil. Naše půlhodina dávno vypršela a my jsme neměli kam vrátit kola. Takže jsme jeli zase zpět. Ulicí zpátky a dál a dál až přes most a vrátit se na místo, odkud jsme vyráželi. Naše malé páteční cestovní dobrodružství. Domů jsme dojeli metrem. Doma jsme pak zjistili, že jsme byli asi tři bloky od jedné stanice, kde jsme mohli kola vrátit. Škoda.
Pátek jsme zakončili ve skvělé restauraci s mořskými plody. Konečně jsem pochopila, co je dobrého na krabích koláčcích. Jen je potřeba umět je udělat a pak jsou naprosto úžasné. Taky jsem měla tuňákové sashimi, v páře vařené wontons (čínské těstovinové taštičky) a krevetový salát. O dva dezerty, Boston Cream Pie a Brûléed Cardamom Rice Pudding, jsme se ve čtyřech podělili a bylo to skvělé. Zejména ten cardamom nás, děvčata, oslovil.
Sobota
Noc byla děsná. Do postele jsem ulehla kolem desáté, odmítla jsem se účastnit skupinové zábavy s ginem a tonikem, protože jsem prostě spala předchozí noc jenom pět hodin a ještě mizerně. Jak se asi člověk vyspí v letadle? Bohužel totální vyčerpání bylo schopno přebít neuvěřitelné vedro a dusno pouze na pár hodin. Zhruba od jedné jsem se neustále budila, převalovala a trpěla vedrem. Asi ve dvě jsem to vzdala a rozhodla jsem se jít na čerstvý vzduch se zchladit. V nočním parku se bavila mládež na dětském hřišti a po trávníku se proháněli roztomilí králíčci. Lehla jsem si na lavičku a čekala jsem až vychladnu. Asi po půlhodině mi začala být trochu zima, tak jsem usoudila, že bych se mohla vrátit. Skutečně to pomohlo, protože od půl třetí jsem spala v kuse až do osmi. I přesto jsem byla celu sobotu jako zbitá.
Jeli jsme na výlet do Rockportu. EM řídil, Ofélie navigovala, my dva jsme vzadu jedli meloun, držkovali a kecali do řízení. Meloun si brzy vybral svou daň, takže jsme museli sjet z dálnice a najít zapadlou benzínku, kde jsme si všichni došli na záchod. "To je úžasné, vy mluvíte tolika jazyky!" obdivovala nás paní, která s námi stála frontu na záchod, když jsme jí řekli, že jsme z Evropy. Člověk si rázem připadá jako vzdělanec po takové pochvale. Cestou zpět na dálnici jsme potkali ceduli oznamující garage sale. Vytrvalým nátlakem jsme přemluvili řídící, že je třeba se tam jet podívat. Protože takový garage sale, tam můžou mít vždycky něco zajímavého. A měli. Petr objevil úžasnou knihu Procházky po starém Bostonu a zbrusu nový shaker na koktejly. Hostitelé se vzpírali, že shaker nepotřebují, ale když se ukázalo, že za něj paní prodávající požaduje celých padesát centů, tak se nechali obměkčit a přijali ho za svůj. Pak už jsme mohli jet do cílové stanice.
Rockport je malinké malebné turistické městečko plné turistů. Zaparkovali jsme u vlakového nádraží a šli jsme na humra. Humra prodávali v takové tmavé špeluňce, kde nebylo žádné místo na sezení, zato podél stěn stálo plno akvárek s humry. Dali jsme si humrový sendvič, clam chowder, rybí koláček a krevetový salát. Všechno jsme si odnesli na molo, které se táhne za podnikem, protože přidružená zahrádka byla plná hostů, kteří přišli před námi. Zatímco jsme jedli, tak k molu přirazil rybář s lodí, zašel do humřího podniku, přivedl si posilu a společně vytáhli z lodi na břeh dvě bedny plné čerstvých humrů. Napadlo mne při tom, kolik humrů asi musí v moři být, když jich jen v tomhle malém podniku prodají denně stovky.
Když jsme všechno snědli, tak Ofélie s eMem vyrazili na kávu, zatímco já s Petrem jsme fotili malebné koše na humry, malebné loďky na vodě a malebné moře. Pak jsme se k nim přidali, Petr si dal dortík a mohli jsme pokračovat. Cestou k autu jsme se ještě stavili v cukrárně, kde stroj dělal water salt taffy. To je taková zvlášní hmota strukturou trochu podobná ovocným karamelkám (nikoli však chutí), kterou znám ze San Franciska z turistických obchodů. Zřejmě je to turistická záležitost celých USA.
Další zastávka byla kamenná pláž kousek od městečka. Krátká procházka lesem, prohlíka zatopeného lomu a pak poflakování na kamenech u moře. Po posilujícím krátkém spánku na sluníčku jsem mohla dělat Petrovi, který řídil cestou zpět, navigátora. Rozhodli jsme se vrátit do města podél pobřeží místo po dálnici. Projížděli jsme malými městečky a kochali jsme se. Večer jsme zakončili v Cheesecake Factory, která je vyhlášená tím, že dává strašlivě veliké porce. Doma jsme pak otevřeli lahev vína a Petr, Ofélie a eM se usadili u televize, kde se bavili tím, že zpívali karaoke. Já jsem se zdržela.
Neděle
Vyspávali jsme. Plán byl jet na jih, na Cape Cod. Když jsme kolem dvanácté začali hledat, kam že to pojedem, tak už bylo na takový dlouhý výlet pozdě, ale Petr našel pěknou pláž zhruba v polovině cesty, tak jsme jeli tam. Na pláži zdatně foukalo. Moře mělo přiměřenou teplotu, takže jsem se nejdřív cachtala já s Petrem, pak eM s Petrem a pak zase já s Petrem. Ofélie se zdržela. Zkusila jsem zahrabat Petra do písku, ale potřebovala bych na to lopatu, takže jsem mu zahrabala jen nohy a pak jsem ho zaklonila, tak že na mně byl chudák celý závislý. Ofélie nám udělala pěknou náladovku z pobytu na pláži. Za odměnu jsem Ofélii využila na fotku do školy. S výsledkem jsem vcelku spokojená, i když příště musím věnovat víc času promýšlení kompozice a času závěrky. Zajímavé bylo, že zatímco já jsem se bála, že selžu jako fotograf, tak Ofélie se bála, že selže jako model. Myslím, že nenastalo ani jedno. Večer jsme pak strávili vyjídáním ledničky a testováním nového shakeru. Petr míchal koktejly jak na běžícím pásu a Ofélie nám předvedla své koktejlky. Nakonec jsme se sešli u karaoke, tentokrát jsem si to vyzkoušela taky, ale byla do bída.

Pondělí
Hostitelé nám jako vždy připravili snídani a pak vyrazili do práce. My jsme vstali překvapivě brzy a šli jsme vrátit auto. Málem nám ho oškliváci, co čistí ulice, odtáhli. A přitom jsme měli ještě deset minut parkování k dobru. Program na pondělí byl skromný. Povozit se přívozem, projít si město, pak Harvard a vyrazit na letiště. Což jsme splnili do puntíku. Nechali jsme se shuttlem dovézt k Ofélii do práce. Tedy, vystoupili jsme omylem o zastávku dříve, takže jsme si prolezli jednu veřejně přístupnou válečnou loď. Pak jsme si dali s Ofélií a eMem oběd a rozloučili jsme se. EM nás doprovodil k přívozu a už jsme jeli k akváriu. Pěkný výhled na město, i když s Prudential Tower se to srovnávat nedá.
Prošli jsme si kus Freedom Trailu, který vede North Endem. Nejvíc na mne zapůsobil památník obětem holocaustu. Šest vysokých dutých skleněných kvádrů popsaných stovkami sedmimístných číslic. Krátké příběhy přeživších. Jednovětné poznámky o perzekuci Romů, Slovanů nebo homosexuálů (to vše samozřejmě až po nezbytné informaci od Židech). V tom slunném vedru na mne padl splín. Silný památník.
Pokračovali jsme po Trailu, prošli jsme kolem mnoha významných domů, které jsme ale nijak nepoznali. Fotili jsme děti ve fontáně a ve vyhlášené cukrárně jsme si dali cannoli. Bohužel musím říct, tenhle zákusek si u mne svou pověst nevylepšil. Je to prostě strasně mastné a těžké jídlo. Pak se udělalo Petrovi zle z vedra, tak jsme zamířili k metru. Cestou se Petr opláchl ve fontáně, to je naprosto úžasná věc tyhle veřejně přístupné fontány, a udělalo mu to dobře. V metru jsme potkali černošku s úžasně chraplavým hlasem, tak jsme si koupili její CD a vyfotili jsme si ji. Dojeli jsme k hostitelům, prolezli jsme si obchod se značkovým zbožím Harvardu, koupili něco k jídlu a šli si sednout to harvardského kampusu. Po trávnících byly poházené židle pro prváky, kteří ten den právě nastupovali. Bylo to tam moc pěkné.
A pak už jenom sbalit a hurá na letiště. Na letiště jsme se dostali krásně včas, leč náš let měl zpoždění. Dvě hodiny. Jako kompenzaci nám v letadle pustili nějaké filmy zdarma a jeden milý steward mi odpustil dvoudolarový poplatek za sluchátka. Domů jsme se dostali v půl jedné v noci.
Závěr: Boston je krásné město, pobyt doporučuji na jaře nebo na podzim. V létě je to na chcípnutí vedrem, v zimě na chcípnutí zimou. Naprosto nedoporučuji létat přes noc, než jsem se srovnala, přišla jsem o dva dny. Ale město je to krásné.
Z alba Boston, srpen 2012

středa 25. července 2012

Čáp ztratil čepičku, měla barvu, barvičku…

Někdo mi ukázal stránku Design Seeds. Slečna Jessica sbírá obrázky, které se jí líbí a následně navrhuje barevné palety, které k obrázkům ladí. Miluju skoro všechny její palety! Všechny je chci mít použité na svých stránkách, nebo doma nebo v knihách nebo na fotkách nebo na svatbách nebo kdekoli. Chci se na ně dívat a kochat se tím barevným souzněním.
Bohužel se ukazuje, že pastelové barvy se moc nehodí na web. Dále tedy, když člověk nemá k dispozici zdrojový obrázek, tak to souznění taky tolik nevyzní. Plus samozřejmě, musím si vybrat jen jednu paletu, hrůza. Takže mám pocit, že nastává období, kdy budu překotně měnit barvy blogu (protože to jde tak úžasně rychle) a nevím jistě, kdy se to ustálí. Zatím se držím ve žluto-zeleno-hnědých pastelových tónech, ale myslím, že není třeba se tím cítit omezovaná. Taková kombinace žluté a modré mne láká už delší dobu. Nebo zelená a fialová. Rozhodně všem čtenářům doporučuji prozkoumat, ať v tom barevném šílenství nejsem sama.

Namátkou jenom pár příkladů






úterý 24. července 2012

Nedělní chvilka pochybností

"Co když nebudu ani fotograf?" ptám se sklesle.
"Jak, ani fotograf?" nechápe Petr.
"Ani programátor, ani fotograf," vysvětluji svá dosavadní selhání v oblasti zaměstnání a v duchu přihazuji. Ani překladatelka, ani spisovatelka, ani saxofonistka, ani novinářka, ani malířka, ani kuchařka, ani nic. Dokonce ani pořádná hospodyňka nejsem.

V neděli jsem se pokoušela vypsat z mizerného pocitu, že jsem budižkničemu. Nepovedlo se mi to úplně tak, jak jsem chtěla, tak jsem to smazala, že to přepíšu. Nemám představu, co vlastně zbylo v různých čtečkách, ale zatím se zdá, že víc, než jsem očekávala. No to je jedno, možná se budu trochu opakovat.

Psala jsem o svých pochybnostech ohledně svých kvalit. Jednoduše se to dá shrnout do otázky "Jsem dostatečná?". To se dá rozvinout kterýmkoliv směrem. Jsem dost šikovná? Jsem dost milá na lidi? Jsem dost zajímavá? Jsem dost chytrá? A na většinu těch otázek je (pro mne překvapivě, ale přesto) odpověd ANO. Na jiné je jednoznačná odpověd NE, třeba na otázku "Jsem dost pilná?", ale tu si raději moc nekladu.
Věnovala jsem dumání celé pondělí. Přemýšlela jsem nad tím, jak to, že mi nedělá problémy chodit po světě v čepici ve tvaru koňské hlavy, ve strakatých punčocháčích nebo s barevnými vlasy, ale dělá mi problémy ukázat, že něco umím.
Je to zvláštní. Aniž bych přesně věděla proč, zdá se, že mne mají lidé rádi. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale je to milé. Nejen milé. Je to pro mne naprostá nezbytnost. Aby mne mělo rádo co nejvíc lidí. Neustále je třeba oslovovat a hromadit nové a nové lidi, kteří by mne měli rádi. Zejména co jsme se přestěhovali do SF a začínala jsem vlastně od nuly, tak tuhle potřebu pozoruji. Ale zlepšuje se to, už nejsem tak vyhladovělá. A hlavně se ukazuje, že to prostě nějak funguje, lidé přicházejí. Takže tohle mne už netrápí (v pubertě a dlouhá léta po ní mne to trápilo velmi). A když se nemusím trápit tím, jestli jsem pro lidi dostatečná (vím, že jsem) tak můžu vesele pobíhat po světě jako šašek v koňské čepici, na věci to nic nemění.
Teď tedy přichází na řadu další pochybnost a to jsou moje dovednosti. Ať vypadám jak vypadám, pořád jsem to já, moje osobnost, co k lidem promlouvá a na téhle úrovni to funguje. Jenže když přijde na dovednosti, na schopnosti, na to co skutečně umím, tak je mi moje úžasná osobnost k ničemu. Je super, že jsem usměvavá, ale pokud nedokážu napsat program bez chyby, tak mne prostě nikdo nezaměstná. Možná mám zajímavé fotky, co jsem dělala pro školu, ale pokud nedokážu udělat klientovi fotky takové, jaké chce, tak mi nezaplatí. A to ani nemluvím o tom, že abych nějakého klienta získala, tak se musím nejprve umět prodat. Vidina jednání se zákazníky mne děsí. Děsí mne představa, že se ode mne očekává nějaký výkon a že zklamu. Zklamu, protože se ukáže, že všechny ty dosavadní úspěchy byly jenom náhoda. Kdo věří tomu, že nebyly náhoda, ten si (mi) lže do kapsy. Popravdě, zatím se něčím takovým nemusím trápit, zatím žádné klienty nesháním ani neprodávám fotky. Zatím. Ale co budu dělat, až nastane čas? Zkouším si to představit a rozprostírá se ve mně panika.
Nejde o programování nebo focení. To jsou jen dva exemplární příklady. Jde vlastně o cokoli. Jde o to, že po přestěhování jsem se místo hledání práce (kde by se ukázalo, že na to nemám) uchýlila ke studiu. Jde o to, že mám šílený strach, který mne paralyzuje a všechny bitvy vzdávám raději předem, aby se neukázalo, že jsem selhala. Že kdyby za mnou nestál Petr jako opora a podpora ve všem, co dělám, tak neudělám nikdy nic. Tohle všechno vnímám jako vlastní selhání a pak se točím v kruhu, kdy si představuji, jak mám splnit nějaký úkol, představuji si, jak v tom selžu, takže se o splnění ani nepokusím a s pohrdáním se na sebe dívám, jak přešlapuji na místě. V horším případě prostě vycouvám rovnou. V lepším případě se rozhoupu, zahodím všechen ostych (vždyť je to stejně jedno), a překotně se o něco pokusím. Se střídavým úspěchem. Případné selhání mi jen potvrdí vlastní neschopnost (já věděla, že to nezvládnu!) a vrátí mne mezi lemply. Zvláštní je, že úspěch, dostaví-li se, mne nevyřazuje z davu neschopných. Úspěch vnímám buď jako samozřejmý (to by přece zvládnul každý) nebo jako pouhou náhodu (no, ještě uvidíme, jak to půjde příště). Úspěch nic neznamená, jen neúspěch hraje roli.

Něco je někde hrozně špatně.
Když to teď po sobě čtu, tak si říkám, kde se v mém mozku vzala tahle zvrácená úvaha a proč ji mám tak strašně zažranou. Jak to, že když jsem se stejných myšlenkových konstrukcí zbavila ve vztahu k lidem (ale jistě, pochybovala jsem o tom, že mne skutečně někdo může mít rád a dlouho jsem nevěřila, že mne mají lidi rádi jenom tak, aniž by za to něco chtěli), tak se mi to vynoří jinde? Vážně mne tohle sebepodhodnocování bude pronásledovat celý život? V jedné oblasti se toho zbavím, získám (křehkou) sebedůvěru, a ono se to vynoří jinde? Jak dlouho mi bude trvat než se toho zbavím v téhle oblasti? Jaká další oblast mne čeká? Mají to tak všichni, je to prostě jen proces dospívání, stárnutí?

Přemýšlela jsem také nad tím, proč mne takovéhle otázky napadají zrovna teď, v létě. Ještě je přede mnou minimálně jeden rok studia, ještě se nemusím vůbec trápit tím, jak si budu po škole budovat kariéru. Narozdíl od jiných otázek, tady se mi zdá, že odpověd mám. Mám málo kontaktu s živými lidmi, kteří mne mají rádi a které zajímám. Mám málo potvrzení, že je všechno v pořádku a tak hledám, kutám, co se mnou tedy v pořádku není. Ono se vždycky něco najde, o to není třeba mít strach.

Neutěšujte mne, prosím. Vlastně mi není zle a utěšování nepomáhá. Pustila jsem se dnes hlouběji než v neděli. Co jsem našla mne nijak netěší. Ale vypsání pomáhá. Formulovat myšlenky pomáhá a když jsou některé věci vyslovené nahlas, tak se s nimi lépe pracuje. Prý. Třeba se mi bude teď se strachem ze selhání (v oblasti zaměstnání) lépe pracovat. Doufejme.

úterý 17. července 2012

Dnes jsme psali písemku z hudby

Hudba v americké kultuře je docela zajímavá. Začali jsme bluesem, protože, jak nám řekl pan učitel, blues ovlinil naprosto všechno a současná populární hudba z něj stále ještě těží. Nejen Elvis Presley a Rolling Stones, ale i Pink Floyd nebo Nirvana se inspirovali u bluesmanů.

Nevím tedy, jaká byla v Americe hudba před bluesem, ale každopáně vím, že všechno to začalo otroky. Přiváželi je z Afriky a zakazovali jim mluvit jejich jazykem a zpívat jejich písně. Kdo chtěl zpívat, musel zpívat anglicky v anglickém hudebním systému. Jenže africká hudba prý používá pouze pět not, takže když se černoši snažili přizpůsobit oficiální hudbě, tak vznikala melizma (melodická řada tónů zpívaná na jednu slabiku textu), což je charakteristická záležitost pro spirituály a další předchůdce blues. Pan učitel nám pustil vzorky hudby afrických kmenů ze tří oblastí východního pobřeží Afriky. Oblast Senegambia (Senegal a Gambia) se vyznačuje strunnými nástroji, oblast nazývaná Pobřeží otroků, zahrnující Sierra Leone, Ghanu, Nigérii až Kamerun, se po zvuku pozná zejména podle výrazných perkusí, více méně beze zpěvu a dalších nástrojů. Nakonec jsme probírali oblast Conga a Angoly, kde tradičně hrají na perkuse nebo další nástroje, ale zpěv převládá. Takže když nám pak na písemce pustí tři ukázky, tak jsme schopni jednoznačně identifikovat z jaké oblasti je to hudba. Samozřejmě jsou to tři ukázky, které nám pouštěl na začátku semestru, takže mám jisté pochybnosti jak by to vypadalo, kdybychom dostali za úkol rozklíčovat jakoukoliv jinou tradiční africkou hudbu.
Africká hudba je ale pouze předehra pro týden a půl strávený s předchůdci blues a s blues samotným. Ukázalo se, že se mi blues nelíbí. Alespoň ne ve své nejpůvodnější a nejsyrovější podobě, Delta blues. Blues se dělí do čtyř skupin: Country blues, Chicago blues, Classic blues a Urban blues. Aby toho nebylo málo, tak Country blues se ještě dělí na Delta blues, Texas blues a South Eastern blues. A všechny tyhle odrůdy bluesu my musíme poznat po zvuku! Když na nás pan učitel tohle všechno vybalil, tak jsem si říkala, že se asi zbláznil. Ale postupně, zejména teda když jsme to probírali znova a znova kvůli písemce, jsem to pochopila a naučila se poznávací znaky. Ve skutečnosti jsou to dvě hlavní skupiny.
Blues s akustickou kytarou a zpěvem, tedy Country blues. To bývá nejčastěji jeden člověk, maximálně dva, kytara a harmonika. Podskupina Delta blues používá sjíždění prstem (na kterém je kousek kovu nebo skla) po strunách (slides); představitel Robert Johnson. Texas blues na struny hodně brnká a ohýbá je (bend); příklad Lightenin' Hopkins. Jihovýchodní blues nemá žádný jednoznačný znak, kromě toho, že nemá slajdy ani bendy, zato je pěkně rytmické, ovlivněné ragtimem; příklad Blind Willie McTell.
Druhá skupina je blues hrané na elektrickou kytaru, zhusta hrané ve skupině. Chicago blues je vcelku sympatická hudba, kde hraje kromě kytary ještě foukací harmonika, bubny a basa; příklad Muddy Waters, toho zná v Americe snad každý. Když zpívá chlap, tak je to Chicago Blues, když zpívá ženská, tak je to Classic Blues (Billie Holliday), a když zpívá chlap, ale v kapele jsou ještě nějaké žestě, tak je to Urban Blues (Elmore James, v pozadí je jemně slyšet saxofon nebo tak něco). Jednoduché jako facka. Teda skoro.
Pokud jsem schopna rozeznat elektrickou kytaru, tak se nejspíš trefím, protože chlapa nebo ženskou rozeznám. A žestě bych snad taky mohla rozeznat. Country blues mi dělá trochu větší problémy, protože když se jednotlivé druhy liší jen tím, že jeden je hrubější než druhý a třetí má "jazzy" zvuk, tak to teda fakt nevím.

Kromě blues jsme během čtrnácti dnů stihli probrat ještě hudbu původních Indiánů a louisianských Cajunů. Cajunové, to je zajímavé, jsou původně Francouzi, kteří se usadili v Kanadě, odkud je ale Britové vyhnali, když se Cajunové odmítli s Brity spojit ve válce o americkou nezávislost. Cajunové byli rozprášeni po světě a postupem času se navzájem našli a usadili se v Louisianě, která v té době patřila Francii. Tam vytvořili poměrně uzavřenou francouzskou komunitu, která má specifický jazyk, specifickou kuchyni a specifickou hudbu. Cajun je posledních dvacet let hodně v módě, ale třeba v padesátých letech, kdy se Amerika snažila všechny integrovat, se jejich kultura v rámci asimilace téměř vytratila. Kromě Cajunů v Louisianě žijí taky kreolové (nebo kreolci?). To jsou potomci černochů, kteří se vzbouřili na Haiti a svrhli otrokáře. A pak se asi přestěhovali na kontinent nebo co. V tom mám trochu nejasno. Nicméně kreolská a cajunská hudba se navzájem ovlivňovaly až se spojily v jeden styl, který se jmenuje zydeco. Známý kreolský zpěvák ve třicátých letech byl Amédé Ardoin, který vystupoval s cajunským zpěvákem Dennisem McGee. Rozlišit od sebe tradiční kreolskou a cajunskou hudbu je pro mne fakt oříšek, protože se liší asi jen tím, že cajunská hudba může zahrnovat kytaru. Nejspíš je tam ještě nějaký rozdíl, který ve své ignoranci nejsem schopna rozeznat. Nicméně současné zydeco se mi líbí. Nejsem schopna najít nějaké konkrétní jméno, ale youtube ochotně nabídne vzorek.

Tolik k tomu, co se učím. Mám pocit, že jsem dnes nějak nechytla drajv, ale říkala jsem si, že by byla škoda to všechno jenom tak zapomenout, tak jsem si to radši zapsala. Kromě hudby nám pan učitel také pouští filmy. V pátek nám pouštěl německý film Schultze Gets the Blues, který mi připadal naprosto úžasný. Jednak mi spousta scén byla důvěrně známá a povědomá (trpaslíci na zahrádce, plesová polka, masopustní pochod na obzoru) a jednak je to moc hezky vizuálně zpracované. Takový evropský pěkný pomalý film. Doporučuji. Ale radím nečíst, o čem film je, protože to, jak známo, každý film jenom zkazí.

A na závěr hlášení z tančení. Postupujeme. Přestala jsem být unešená z toho, že mne někdo umí vést a začalo mne rozčilovat, že mne někdo neumí vést. Ještě jsem se nerozhodla, jestli mne deptá víc kluk, který není schopen držet rytmus a má měkké ruce, nebo chlap, který vynechává kroky, má rozhodná gesta, ale neustále mává oběma rukama do rytmu a vede mne úplně nesmyslně. Ale myslím, že mne víc štve ten druhý případ, protože když to někdo ještě neumí, tak to dokážu pochopit, ale když to někdo neumí a tváří se, že to umí, tak to je na pěst. Denní tančení má ale i světlé stránky, zlepšuju se, učím se držet postoj (mělo by to fungovat jako obrana proti chytrákům), když mne chytí špatně začátečník, tak ho klepnu a poučím, a skoro to vypadá, že získávám kamarády. Zdá se, že někteří tanečníci se ke mně rádi vracejí.

neděle 8. července 2012

To je taková radost, když mi někdo říká, co mám dělat

V pondělí začal letní semestr. On to není tak úplně semestr, protože trvá jen měsíc, ale to mi zas tak moc nevadí. Díky tomu, že je škola ve finanční tísni, byl letní semestr zkrácen o čtrnáct dní nebo možná o víc, to nevím jistě, což mi umožnilo zapsat se po návratu z Česka. Zatím jsem totiž neměla žádný zájem chodit do školy i v létě. Léto se přece tráví v Česku. Jenže ze vztahových důvodů nemůžu být v Česku déle než čtyři až pět týdnů a zbývající měsíc se kopu do zadku u počítače. Už se totiž ví, že jsem prokrastinující lempl a když nemám pravidelný režim (škola nebo práce), tak okamžitě upadám do letargie, kdy si zdánlivě užívám volno, ve skutečnosti ale jenom hrozně žeru, čumím na monitor a zvolna propadám depresi a pocitům méněcennosti (myslím, že naprosto zaslouženě). Takže jsem se letos rozhodla využít letní semestr k tomu, že absolvuju nějaký předmět ze všeobecného vzdělání.

Pro můj kýžený diplom musím kromě fotografickýh předmětů absolvovat několik předmětů všeobecného vzdělání, které jsou rozdělené do následujících skupin. 
A. Komunikace a analytické myšlení - sem patří předměty jako Ekonomie, Inženýrská technologie, Informatika, Biotechnologie, ale tady spoustu jazyků jako je Němčina, Španělština, Ruština nebo Japonština. Takže tuhle skupinu jsem nevědomky splnila hned v prvním semestru, kdy jsem měla zapsanou Němčinu.
B. Písemná kompozice - jediná skupina, která nenabízí výběr z alespoň patnácti předmětů. Tady je třeba absolvovat Engl 1A, což se mi povedlo loni na podzim a jsem strašně ráda, že už si žádnou další angličtinu nemusím zapisovat. Leda bych se rozhodla, že chci jít na univerzitu, pak bych si musela zapsat ještě další dvě. Jenže angličtina byl zásadní důvod proč neusilovat o přestup na univerzitu, takže tudy cesta nevede. Kdepak, dost bylo psaní esejí.
C. Přírodní vědy - zajímavá skupina, která nabízí Anatomii, Fyziku, Biologii, Botaniku, Chemii, Paleontologii a další zajímavé vědy. Nejjednodušší je prý Astronomie, říkají studijní poradci. Mně připadá skoro všechno zajímavé, třeba Oceánografie nebo Genetika nebo Zoologie, samý pěkný věci. Ale mám z toho strach. Mám strach, že se budu učit názvosloví v angličtině a že z toho polezu po zdi. Na nadcházející podzim jsem si zapsala Anatomii. Petr mne straší, ale mně to hezky vychází do rozvrhu a říkám si, že to třeba bude užitečné.
D. Společenské a behaviorální vědy - skupina, kterou považuju za neuvěřitelně otravnou. Nabízí předměty typu Interdisciplinární studie, Sociologie, Zdravotní vzdělání, Ženské studie, Americká civilizace a podobně. Všechno věci, které mi nic neříkají. Nejzajímavější mi tam asi připadá Psychologie, ale zas z toho mám strach kvůli angličtině. Taky to teda nabízí přes třicet variant dějepisu, zjevně půjde o dějiny různých skupin a oblastí. Rozhodnutí zatím stále odkládám.
E. Humanitní vědy - skupina s velkým záběrem od Architektury přes Tanec, Umění, Divadlo, Dějepis až po jazyky. Historie fotografie z posledního semetru splňují požadavky.
F. Historie a vláda USA - skupina, obsahující různé dějepisy. History Ameriky od počátků věků po Občanskou válku to jistí.
G. Zdravotní vědomosti a fyzické dovednosti - fyzicky jsem dovedná každý semestr, to je snadné. Tak levné cvičení, jako na CCSF, nikde v San Francisku neseženu. Ovšem zdravotní vědomosti, to je horší. Studie práce a komunity, Interdiciplinátní studie ani Ženské studie mi prostě nezní lákavě. Nakonec budu muset něco vybrat, ale ještě to nespěchá.
H. Etnické studie - ty nabízejí zase různé humanitní vědy nebo politické vědy nebo filipínské studie a já vlastně nic z toho nechci znát. Naštěstí jsem se uchytila na hudební katedře. Nabízejí předmět Hudba v americké kultuře a to se zdá, že by mohlo jít. Mám to zapsané přes léto a vyučuje se každý den dvě hodiny. Docela intenzivní, tak uvidím.

A i když mne hrozně otravuje, že musím tyhle všechny skupiny splnit, tak mi zároveň připadá skvělé, jak široký rozsah mají a co všechno se dozvím a naučím. Hrozně se mi líbí, že si na CCSF můžu zapsat naprosto cokoliv, nějakou vědu nebo hudbu nebo malbu nebo rukodělnou dílnu (viděla jsem nějaká videa z práce s kovem a přišlo mi to moc zajímavé) nebo fotografii nebo sport nebo dějěpis nebo, kdyby mne to zajímalo, ekonomii, matematiku, programování, či jeden za asi deseti cizích jazyků. To je prostě skvělé, kde školu s takovou naprostou volností a širokým záběrem najdu v Česku? 

Nebo si můžu zapsat tanec. To jsem totiž udělala. Zjistila jsem, že se přes léto vyučují Základy klasických tanců, každý den dvě hodiny. Slibují, že se naučíme merengu, swing, waltz, čaču, foxtrot, rumbu a tango. To vlastně skoro všechno už znám. Tančím moc ráda, jenže se k tomu málokdy dostanu a když už, tak většinou zjistím, že už nic neumím, že ztrácím rytmus a že mi to prostě nejde. Tanec je za jeden kredit, takže je to velmi levné a tím, že to jsou základy, tak nebudu za lempla, naopak budu za hvězdu. A skutečně jsem. Tedy spíš za hvězdičku a jen u některých tanečníků. Tančí se v kruhu a velmi často se střídají partneři, během písničky paní učitelka poručí "Výměna partnerů" a můj partner se posune o jednu tanečnici dál. Někdy mne to mrzí, většinou ne. Oni totiž ti nešťastníci, samozřejmě, většinou tančit neumí a hlavně, neumí vést. Bodejť by jo, když ještě neumí ani kroky. Mám pro ně pochopení. Ale i přes veškeré pochopení je neuvěřitelná radost, když se dostanu do ruky někomu, kdo v téhle hodině nemá vůbec co dělat a kdo umí tančit líp než já. Takový tanečník si mne pak vodí po parketu sem a tam, přehazuje si mne z ruky do ruky, otáčí mne a protáčí a usmívá se, jak pěkně poslouchám. A já poslouchám. Je pro mne úleva, že se nemusím soustředit na to, jestli tanečník dobře počítá kroky a jestli se mne snaží otočit nebo jen omylem mávl rukou. Užívám si to, že můžu jenom sledovat rytmus a reagovat na to, kam mne tanečník vede i když danou figuru vůbec neznám. Užívám si, že s dobrým tanečníkem jsem schopna zatančit věci, které jsem nikdy neviděla. Jsem nadšená, skutečně TANČÍM a usmívám se a odcházím z hodiny skvěle naladěná. Tak jen doufám, že mi to vydrží celý měsíc.

pátek 22. června 2012

Pro uklidnění

O tom, že Bloguje končí, vím (ale za upozornění rozhodně děkuji). Přesun chystám. Počítám, že příští týden bych se tomu mohla věnovat i když se mi teda strašně nechce.

pondělí 18. června 2012

Dcera svého otce

Jedna z nejrannějších vzpomínek, kterou mám na svého otce, je, jak mne na bohnickém sídlišti vysadil na kraj odpadkového kontejneru, abych se mohla podívat, jestli tam není něco zajímavého, co bychom mohli vytáhnout a použít. Myslím, že mi bylo tak pět let. Nejzajímavější mi přišla rozbitá lampa se stínítkem z barevného skla, ale tatínkovi nepřipadala dostatečně zajímavá. Zjevně jsme měli jiné preference. Můj tatínek byl kramář. Vetešník. Shromažďovatel. Elektrikář, Fotograf. Domácí kutil a milovník starých věcí. Když jsem se na základce učila text písně Koupil jsem si knot, tak jsem si myslela, že je o něm. V jeho 1+1 nebyla jedna místnost kuchyň a druhá obývák či ložnice. V jedné místnosti byl kuchyňský kout a matrace. Druhá místnost, stejně jako celý zbytek bytu včetně kuchyně, byla plná krabic a krámů. Skutečně plná. Jeho byt vypadal jako vetešnictví. Mezi haldami a hromadami věcí vedly uličky, které obcházely ostrůvky krámů a umožňovaly přístup k oknům, do koupelny a na další strategická místa. Mám pocit, že Sergej Machonin ho popsal v roce 1990 mnohem výstižněji, někdy to budu muset vyhrabat. Tatínek svoje recyklovatelné poklady sbíral po železných nedělích, na smetištích (nenapadá mne lepší hřiště), v kontejnerech, na ulici, prostě, kde se dalo. A zdá se, že já jsem tohle prokletí podědila a nějak se mi povedlo si vzít muže, který pro to má pochopení. Doma sice nemáme uličky mezi haldami věcí, ale to je myslím jen proto, že jsme příliš kultivovaní. "Zajdi si na FI pro kroužek" navrhuje mi v hospodě Nikola a já nemám tušení o čem mluví. Tak mi to vysvětlí. Fakulta informatiky na Masarykově univerzitě v Brně má čtyři budovy a budova A se bude bourat. Vzhledem k tomu, že jsem na FI čtyři roky studovala, mne to zajímá. U vrátnice, ve vestibulu budovy A se jednou přes prázdniny objevilo umělecké dílo. Jakýsi dřevěný totem a pak několik stovek kroužků z hnědého skla zavěšených jako řetezy. Těžko to popsat, ze stropu viselo do půlkruhu zhruba šest řad skleněných řetězů, které vytvářely mohutnou hnědou záclonu (zajímavé, nepovedlo se mi najít ani autora, ani pořádnou fotku). Mně se to líbilo. A jak se bude teď bourat ta budova A, tak tohle umění bude zřejmě odstraněno. Lidé si prý odnášejí kroužky ze závěsu domů, někteří si berou celé řetězy a na místě už zbývají poze čtyři kroužky, tak ať se prý stavím pro suvenýr. Zavažuju to a nakonec usoudím, že je to blbost, co budu dělat se skleněným kroužkem? Už tak máme doma hromadu krámů, kdyby mi to nebylo připomenuté, tak si na žádné kroužky sama nevzpomenu, takže mi asi zas tak nechybějí. Jenže pak mám v pondělí dvě hodiny času do odjezdu autobusu, tak se rozhodnu z nostalgie zajet k FI, že si ji ještě naposledy vyfotím. A když už jsem tam, tak i k té vrátnici zajdu a podívám se na kroužky. Hnědý cinkavý závěs je pryč. Ze stropu visí prázdné háčky, jen v rohu skutečně visí poslední čtyři kroužky a celé to působí velmi opuštěně a smutně. Kdyby ty kroužky bývaly nevisely u stropu, dva nebo tři metry nad zemí, kde na ně nedosáhnu, tak bych si možná jeden vzala a tím by to haslo. Nebo bych si nevzala žádný, beztak jsem ani nechtěla. Jenže jsem si zašla za roh na záchod a když jsem vyhlédla z okna na dvůr, tak jsem zahlédla na dvoře velkoobjemový kontejner. A tam byly. Všechny ty desítky nebo stovky skleněných kroužků. Vyhozené, rozmlácené, zaprášené, zapomenuté.
 
Bylo mi jich líto. Rozhodla jsem se, že to prozkoumám zblízka. Vlastně jsem si to chtěla jen vyfotit víc zblízka. Ukázalo se, že kontejner má schůdky, takový žebříček má z boku. A že vevnitř je vyhozená školní židle, takže kdybych vlezla dovnitř, tak pomocí židle můžu zase vylézt ven a nezůstanu v kontejneru trapně uvězněná. Tak jsem tam vlezela s rozhodnutím, že najdu jeden kroužek, který nejen že není rozbitý, ale není ani prasklý. Když už jsem byla vevnitř, tak jsem se rozhodla, že si jich vezmu pět, ještě s háčkama, ať to má nějaký smysl trošku. Seděla jsem v kontejneru na židli, procházela skleněné kroužky a přemýšlela, jestli jsem divná já, že vlezu do kontejneru, nebo FI, když to prostě vyhodí. Po chvíli jsem měla nerozbitých skleněných kroužků deset, koneckonců pět je takové malé číslo, když už si to budu někam věšet, tak čím víc, tím líp. Ta krása přece spočívala v množství. Vylezla jsem s deseti kroužky z kontejneru a rozložila jsem si je po zemi po třech. Deset. To je takové hloupé číslo, kdybych jich měla dvanáct, tak už můžu udělat čtyři řetízky po třech kroužcích. Vlezu tam ještě jednou, vždyť je jich tam tolik! Procházím zaprášené kroužky a uvažuju. Dvanáct, není to málo? Nebylo by lepší třeba patnáct? Tři řetězy po pěti? Jenže po pěti, to je zas takový zvláštně symetrický, tak řekněme šestnáct, čtyři krát čtyři. No to je ale úplná blbost, čtverec, to je děsně trapný. Tak tedy dvacet. Dvacet je takové hezké kulaté číslo, čtyři krát pět, to už vydá na pěkné domácí umění. A ještě jeden pro jistotu, do zásoby, kdybych vybírala špatně a přece jen byl nějaký kroužek prasklý. Počkat, počkat, dvacet jedna kroužků, to udělá krásné tři řetězy po sedmi! To už je skoro jako to bylo původně na vrátnici. Samozřejmě tedy v mini měřítku, ale už by to mohlo nějak vypadat. Až na to, že teď zas nemám žádný náhradní kroužek, musím teda vzít ještě jeden. Spokojeně jsem vylezla z kontejneru s dalšími dvanácti skleněnými kroužky. Postupně jsem je na zemi balila do bublinové folie, kterou jsem koupila čirou náhodou kousek od FI. Měla jsem v plánu do ní v Praze balit lahve vína, ale na tohle se hodila snad ještě víc. Prakticky nikdo si mne nevšímal, jen občas kolem prošel nějaký dělník, jeden se u mne dokonce zastavil. Doporučil, ať si ke každému skleněnému kroužku vezmu i vnitřní kovový kroužek a háček, jinak z toho umění neudělám. Potěšil mne, protože se mi zdálo, že mu to připadá stejná škoda jako mně a že ho těší můj zájem, dokonce se tvářil, že mi tam klidně vleze, když budu potřebovat. S díky jsem odmítla. Byla jsem si jistá, že jsem počty dodržela. Jen pro jistotu jsem si všechno přepočítala. Chyběl mi jeden kovový kroužek a dva háčky. Kruci, musím tam ještě jednou. Ale teda hrozně rychle, jinak odsud nikdy neodejdu. Pro jistotu vezmu víc háčků a víc kovových kroužků, co kdyby něco. Jo a ještě jeden, poslední, skleněný kroužek. Nemůžu se tomu ubránit. Dvacet tři je prostě pěkné prvočíslo.

sobota 9. června 2012

Ahoj Ťapko!

Jedeme s Petrem tramvají, na Arbesáku nastoupí dva vysmátí mladíci s lahváčem v ruce a jmou se telefonovat třetímu. "Řekni mu ahoj Ťapko" navádí jeden druhého a je tou představou tak pobaven, že se skoro láme v pase. Po delší diskusi se dovolají Ťapkovi a ukáže se, že jedou na Žižkov na nějaký pivní festival a zjevně tam nechtěli přijet zbytečně střízliví. Cítím se doma. Jsem v Česku už čtrnáct dní. Mám napilno i když nejsem schopna říct, co vlastně celé dny dělám. Dopoledne většinou zaspím, pak jdu s někým na oběd, pak se potloukám po obchodech, stavím se doma na chvilku posedět u internetu a převléct se do něčeho chic a zhruba od sedmi piju. Piju prakticky každý den a už si říkám, že bych se klidně vrátila ke svému poklidnému způsobu života, kdy trávím celý den v ateliéru nebo v temné komoře a jediný koho kromě spolužáků vídám je Petr. Český způsob sociálního života mi připadá trochu devastující. I když to možná je ve mně, třeba to jen prostě beru moc vážně a místo abych si dala jedno pivo a šla domů, tak vysedávám v hospodě do dvou, do tří a doma se pak marně snažím doplnit tekutiny litry vody, kterou piju před spaním. Zkušenost ukazuje, že pokud si v hospodě k půl litru piva dám půl litru vody, tak odcházím domů vcelku v pohodě a s pocitem, že jsem střízlivá. Pokud tak nečiním, tak je to mnohem větší zábava a ráno je mi mnohem hůř. Těžko volit. Ale pořád mne to baví. Jsem z toho sice trochu utahaná, ale zase když s lidma z FI skončíme v jednu ráno v PUBu, hospodě kde si každý čepuje sám, užijeme si spoustu legrace. Třeba když si chci natočit další pivo a Nikola se mne zeptá, jestli jsem si na displeji naťukala, že to točím sobě nebo jestli to točím do společného účtu. Plácnu se do čela, že jsem udělala chybu, že jsem si nic nenaťukala a hodlám to napravit. Takže už natočené pivo vyleju (nebylo přece moje) a celý stůl lehne smíchy. Nebo když Nikola vypráví vtip piča s kytarou, tomu se směju ještě teď. Ale i jiné pijatiky bych si měla zaznamenat, třeba Jakub mi donesl do hospody květinu a snažil se mne jí rozptýlit, když jsem hrála fotbálek. Ale nepovedlo se mu to, náš tým prohrál naprosto bez jeho přičinění. Aby mi to nebylo líto, ozdobil mi kabelku uměleckými aplikacemi samolepek, které se povalovaly na stole. Od Štrůdla jsme se zase dozvěděli, jak se stavba dálnice protahuje kvůli ptačím hnízdům. Musí se počkat až ptáci vyvedou mladé z hnízd, která si udělali na stavbě během jara, a pak se teprve bude pokračovat. S Filipem jsem zjistila, že třešňový Bacchus je skoro stejně tak dobrý jako Kasteel Rouge. Z pivního lístku Pivovarského klubu jsem se dozvěděla, že Bacchus i Kasteel jsou piva typu 'ale', zatímco příliš sladké krieky jsou piva typu 'lambic'. Škoda, že jsem tam pak zapomněla zbytek svojí večeře. Máma mne čtvrtek vytáhla do Vystřelenýho voka na Třešňáka a jeho Totems, to jsem nemohla odmítnout. Předkapela Buzerant mne nijak extra neoslovila, provokativní texty mi byly málo, ale zase bylo zajímavé, že je to prý bubeníkova kapela a bubeníkem je Čtvrtníček. Vidět naživo člověka, kterého znám jen z televize z devadesátých let, je docela zajímavé. Byl podstatně starší, tlustší a opilejší než bych očekávala. Totems je skupina asi třinácti lidí, což je docela dost. Nejvíc mají vokálů. Děvčata zpívají velmi dobře a tak pěkně tančí. Moc se mi líbili. Díky několika pivům a známosti s Třešňákem ("Nevadí ti, že tě představuju jako dceru Jardy Kukala?"), jsem se po koncertě seznámila s kytaristou (nebo basákem?) Pavlem z Buzeranta, s basákem (nebo kytaristou?) Jaromírem z totems a s posluchačem Václavem. Možná jeden z nich někdy využije naši sanfrancisskou pohovku pro hosty. Kromě toho jsem ve Václavovi získala spojence při snaze o vyfocení zahrádkového zátiší a mám pocit, že společným úsilím se nám povedlo udělat docela dobrou fotku. I když ten pocit samozřejmě může být způsoben optikou opilce. Budu muset počkat pár let než to dokážu zhodnotit objektivněji. Kromě nočního pochlastávání potkávám děti. Spousta mých kamarádů si během posledních pěti let pořídila jedno až dvě děti. Většina dětí je snesitelných, některé jsou dokonce úžasné a roztomilé. Pomalu mám pocit, že ve společnosti dětí nejsem nervozní a už mne ani neobtěžuje, že se rodič věnuje dítěti víc než mně a že mi o něm neustále něco vykládá. Někdo má děti, někdo kočky. Skoro si říkám, že bych mohla děti pravidelně fotit při každoroční návštěvě a za pár let z toho bude pěkný časosběrný dokument. And for the record: Musím pokračovat v těhle každoročních návštěvách. Letos se mi zdálo, že už je skoro zbytečné jezdit do ČR. Že mi Česko nechybí, že mi nechybí ani lidé, ani jídlo, ani nic. Že jsem v San Francisku šťastná a spokojená. A jsem. Ale pak přijedu do Prahy a první tři dny chodím neúnavně po Starém Městě a obdivuju ty krásné staré domy, tu architektonickou pestrost, tu historii. Křivolaké uličky, ve kterých se pořád ještě dokážu ztratit, fascinující kubistická Černá Matka Boží, neogotický kostel svaté Ludmily, nesmyslný a zajímavý Tančící dům, to všechno se mi líbí a ráda se k tomu vracím. Znovu objevuji, že tohle je moje město, že přes všechny pitomý český zvyky, přes nerudnost, lakotu, zlodějinu a lhostejnost, mám Prahu a Česko hluboko pod kůží a jsem tu doma. Pak se oklepu, zvyknu si na ty krásné domy a můžu se začít soustředit na lidi, na vztahy, které ještě pořád, i když trochu slaběji, přetrvávají. Těší mne, že si na mne lidi dělají čas a zřejmě mne rádi vidí. Užívám si, když mi vykládají příběhy, které se mne vůbec netýkají. Nejsem součástí jejich života, ale na chvilku se potkáme, vyměníme si nepodstatné informace a vytvoříme podobný dojem, jako když jsme se vídali často a pravidelně. Hlavně se nesmím zapomenout vracet.

neděle 27. května 2012

Změny

Přicházejí plíživě a nepozorovaně. V lednu jsme jeli na týden na Havaj. Už si nepamatuju přesně proč, ale usoudila jsem, že bych měla na ostrově v barech dělat parádu a že v sandálech Keen to fakt nepůjde. Tak jsme první den zapadli do obuvnictví, zjistili jakou mám velikost boty (č.6,5W bez ponožek, w jako wide foot) a koupili cosi jako elegantní sandály. Bohužel neměli žádné placaté hezké sandály, ale ukázalo se, že pokud mají boty klínek, tak se i podpatek dá snést. Já jsem podpatky nikdy nijak aktivně nenosila, i z nízkých tanečních lodiček mne vždycky bolela chodidla jak blázen. Teď už vím, že to bylo kvůli tom, že byly příliš úzké, s širokými chodily se u podpatků nepočítá. Ale tyhlety klínkové boty mi byly překvapivě docela pohodlné. Pak jsem v lednu začala držet dietu. Jak loni letěla proteinová dieta, tak letos byla v kurzu Mačingová. Návod, jak shodit, aniž by člověk trpěl hlady. Prý. Mně osobně nejvíc vyhovalo, že knížka obsahovala jednoznačný jídelníček na čtyři týdny. Přesně dané, co se může jíst a co ne. Ne, že bych vyloženě věřila na detoxikační účinky diety, ale nemusela jsem se tím vůbec zabývat. Prostě jsem nakupovala a vařila podle toho, jak to knížka radila. Vzhledem k tomu, že první týden obsahoval samou zeleninu osmahnutou na oleji, jsem neměla moc práce. Což mi vyhovalo. Jak jsem ale mlsná, tak po týdnu se mi zdálo, je dieta nudná. Rozhodla jsem se tedy, že budu knížku brát jenom jako takové doporučení co jíst, beztak obsahuje spoustu nejasností. A váha šla pomalu dolů. Teda vlastně docela rychle. Protože nad sebou potřebuji bič, tak se vážím každé, úplně každé ráno. I po mejdanu, i po grilování, i po krátkém spánku. Už vím, že v souvislosti s menstruací jde váha dočasně nahoru zhruba o kilo, asi tak na dva dny. Taky vím, že čím víc spím, tím méně pak ráno vážím. Když mne omrzela Mačingová, tak se ukázalo, že hubnu díky škole. Buď jsem se zasekla v temné komoře a neměla jsem čas na pořádný oběd nebo jsem se snažila o svícení ve studiu a tam je třeba využít každé chvilky, protože čas je omezený. Na jídlo není čas, musím tvořit. Velmi mne to baví a jsem schopná strát ve škole celý den až dlouho do noci. Když mi začaly být volné kalhoty v pase, tak jsem si je založila. Když mi začaly plandat kolem stehen, tak jsem se rozhodla koupit nové. Byly o dvě čísla menší. Co bych mohla chtít víc? Postupně jsem si zvykla na to, že mám vlastně tak nějak pořád hlad. Nejím moc sladkého, když mám hlad, tak počkám až to přejde (protože ono to vždycky přejde), a pak jím jenom tolik, aby hlad přešel. Což je zajímavé, protože hlad ve skutečnosti přejde už po pár soustech. A to je okamžik, kdy mám přestat jíst. Nemusím sníst celou porci, kterou mi dali v resturaci. Dokonce nemusím sníst ani celou porci, kterou jsem si dala na talíř já sama. Prostě nemusím dojídat. No a tohle když držím, tak jde váha dolů. Teda ono to není jednoduché a nejde to úplně samo. Ale funguje mi to. A pak přijela Kristýna, kamarádka Petrova kolegy. Protáhla jsem ji městem a hodně jsme si povídali. Říkala, že klidně můžu nosit krátké sukně, že nemám ošklivé nohy. Mně nikdy nenapadlo nosit krátké sukně, vždyť mám ty tlustý stehna. Možná tak pod kolena. Ale Kristýna, že prý nad kolena, že to bude vypadat dobře. A já jsem taková akční, tak jsem hned druhý den šla a koupila jsem si krátkou žlutou sukni. Když jsem pak potkala Kristýnu znova, tak říkala "no, dobrý, a ještě triko, chce to nějakou barvu, co tě rozzáří, tahle světle modrá je taková vybledlá". Tak jsme šly do Goodwillu a vyhrabaly tam tyrkysově modré triko s velkým výstřihem. K tomu podpatky na klínku z Havaje a jsem krasavice. Ty strakaté punčocháče jsem si pak už koupila sama. Fotka není úplně nejlepší, ale ono fotit sama sebe je hrozně těžké. Takže teď mám o 10kg méně než jsem měla loni v prosinci. Vážím méně než jsem vážila na svatbě. Vážím asi tolik jako jsem vážila někdy v době, kdy jsme spolu s Petrem začali chodit. Nosím krátké sukně, výstřihy, podpatky a výrazné barvy. Cítím se skvěle. Jo, a bloguje to koncem června balí, takže se budu přesouvat, ale ještě nejsem rozhodnutá kam.

neděle 1. dubna 2012

Ve studiu. S Danielem

Dnes mi končí jarní prázdniny. Měla jsem týden na to, abych dohnala všechny svoje resty do školy a vymyslela si závěrečný projekt do Černobílé fotografie. Termín už mi začíná šlapat na paty. Doufám, že nikdo nečekal, že skutečně budu dělat, co se ode mne očekává. Místo čtení, psaní, focení a přemýšlení jsem malovala, šila a tancovala. Tak teď se pokusím zahnat špatné svědomí vyřešením alespoň jednoho restu, tedy blogu. Musím si totiž někam zapsat, jak skvělé a úžasné mi připadá focení ve studiu pro hodinu Osvětlování. Osvětlování vyučují dva učitelé. Marshall učí dopoledne a na jeho hodinu chodí Nathaniel a Julia. Bob učí večer a na jeho hodinu chodíme já a Ana. Bobova hodina je jednoduchá, nenáročná a zábavná. Bobovy domácí úkoly jsou zadány velmi obecně a nechávají studentům naprostou svobodu ve volbě objektu, světla, pozadí, barev, hloubky ostrosti a všech dalších nastavení. Jaká je Marshallova hodina to nevím, ale vím, že jeho domácí úkoly jsou asi tak desetkrát náročnější než naše. Tam, kde my máme za domácí úkol přinést jednu libovolnou fotku s použitím jednoho světla, oni mají zadáno, co na fotce musí být (např. lidská noha, ruka a mléko v pohybu), jak musí být osvětlená (např. dvě světla na pozadí, jedno světlo na objekt) a kolik jich mají udělat (např. pět). Což vypadá poměrně snadně, ale v skutečnosti je to dost náročné. Člověk musí jednak vymyslet, co vlastně vyfotí, aby to splňovalo podmínky, a pak to musí skutečně vyfotit. Mám pocit, ze Julia i Nathaniel jsou z toho docela nešťastní. Já se nemůžu rozhodnout, jestli je lepší mít klid a pohodu nebo radši náročného učitele, který si vymýšlí spoustu věcí a nutí mě strašně moc vymýšlet a trávit ve studiu hodiny a hodiny. Zatím mám pocit, že jsem vyžrala z obou hodin to lepší, protože mám pohodu s Bobem a inspiraci od Marshalla. Studio je překvapivý žrout času. Školní studio je rozdělené na čtyři sekce, tedy tam můžou současně fotit až čtyři studenti. Když je o studio velký zájem, je uplatňován časový limit tři hodiny na jednu sekci. Když nám to na začátku semestru říkali, tak jsem si v duchu ťukala na čelo, co bych ve studiu asi dělala víc než tři hodiny? Tak teď už to vím. Měnila nastavení. Tuto sobotu jsem byla schopná strávit ve studiu čtyři a půl hodiny úplně sama. Člověk přesouvá světlo, mění clonu, mění expozici, upravuje světlo, mění kompozici... a to všechno pořád dokola. A jakmile si člověk přibere někoho na pomoc nebo na modeling, tak čas najednou letí jak splašený a tři hodiny jsou sakra málo. Pořád ještě jsem tím překvapená. Díky Julii a Nathanielovi jsem už šla do studia několikrát jenom tak, abych si něco vyzkoušela, protože svůj domácí úkol pro Boba jsem už měla hotový. Takhle jsem šla fotit pokusy s mlíkem, člověka na osvětleném pozadí nebo malování světlem, což nebylo úplně přesně takové malování, jak jsem ho dosud znala. Založila jsem si na Picase album Practice a hážu tam, co jsem si vyzkoušela.
Na focení osoby na osvětleném pozadí jsem si pozvala Daniela. Daniel byl můj spolužák v College Success, loni na jaře. Zaujal mne tenkrát svýma očima a širokým úsměvem. Potkala jsem ho před měsícem a půl v autobuse, měl sluchátka a tvářil se nepřístupně. Ani jsem si nebyla jistá, jestli je to on. Ale po několika zastávkách si mne všiml, široce se usmál a začal si se mnou povídat. Dodala jsem si odvahy a zeptala jsem se ho, jestli by mi nestál modelem. Byl nadšený, prý velmi rád, jen ať se mu ozvu. Nevěděla jsem, jestli se vůbec ozvu, ale za týden mne potkal ve škole a prý kdy bude focení. Tak jsem řekla, že v pátek. V pátek skutečně přišel a mohli jsme se pustit do focení. Bylo to teprve podruhé, co jsem fotila s externím bleskem, a byla jsem pekelně nervozní. Daniel tvrdil taky, že je nervozní, že nikdy nic takového nedělal, a evidentně se uklidňoval tím, že ukazoval svaly. Což mi připadalo dost zábavné. Docela mne mrzí, že z první části nemám žádné dobré fotky, protože se předváděl neskutečně. Mám pár ucházejících, které si schovávám spíš, pro to, jak se Daniel tváří, než že by to bylo dobře vyfocené. Když se dostatečně uklidnil ukazováním svalů, tak mne začal svádět. Říkal mi, že můj život je hrozně zajímavý, protože fotím a maluju a hraju na saxofon (taky jsem se trochu vytahovala, když už nemám ty svaly) a že je to hrozně sexy a okouzlující. Trvalo docela dlouho než mi došlo co dělá, protože jsem byla tak zaneprázdněná nastavováním foťáku a řešením toho, proč mám na fotkách černé okraje, že jsem v podstatě nevnímala co říká. Ostatně, mluvil anglicky, že. Po půl hodině se uvolnil a začal navrhovat, že bychom to zopakovali, ale že by to chtělo oživit, nějakou ženou, prý. Řekla jsem, ať si přivede přítelkyni, klidně je budu fotit spolu. Popravdě jsem přesvědčená, že černoši jsou krásní a fotogeničtí, jejich kůže je úžasná. A kdyby měl bílou přítelkyni, tak tím líp. Ten kontrast! Ptal se, jestli jsem open-minded a když jsem řekla, že si myslím, že jo, tak navrhl, že bychom mohli zkusit nějaké akty. Myslím, že testem na volnomyšlenkářství jsem prošla když jsem neprotestovala, ale odložila jsem to na další setkání, protože studio už se zavíralo. Od té doby jsem Daniela potkala jen jednou a na focení nemá čas. Ani nevím, jestli mi to má být líto. Asi ne. Mám strach, že by se mne pokoušel přemluvit, že ta žena na fotkách s ním mám být já a diskusi o tom, že ne a proč ne, bych nerada podstupovala. Ale ty oči jsou fakt krásný. Ty se mi naštěstí povedlo vyfotit obstojně.
Z alba Daniel

neděle 18. března 2012

Tam, kde mají dobré víno

Do San Franciska přiletěl Martin, což znamená, že jsme minulý víkend jeli na výlet. Na jih. Pravda, v San Francisku bylo poslední dobou krásné jarní, skoro až letní počasí, ale na jihu je vždycky ještě o něco tepleji. Petr nám to krásně naplánoval, v sobotu pěší výlet k vodopádům, v neděli projížďka vinicemi plus nějaké ochutnávky. Vyrazili jsme v sobotu brzy, už v osm, abychom nemuseli nikam spěchat. A nespěchali jsme. Odhlasovali jsme si (já a Martin), že pojedeme po jedničce, protože dálnice je ošklivá, ale možná to nebyl úplně dobrý nápad. Jet po jedničce s fotografem v autě znamená neustálé zastavování. Tu jsme zastavili kvůli výhledu, tu kvůli moři, tu kvůli artyčokovému poli (to jsem viděla poprvé v životě), tu kvůli medu (u nás doma je hrozná spotřeba medu) a takhle jsme cestu na hodinu nebo kolik jeli od somi ráno až do poledne. Kolem poledne jsme byli v Santa Cruz, no a když už jsme tam, tak se přece musíme povozit na Giant Dipperu, protože to je prostě skvělý i když to člověk už absolvoval několikrát. Ze Santa Cruz jsme zamířili do hor, na pěší túru. Navigace nám řekla, že na místě budeme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Nedali jsme se zastrašit a jeli jsme a jeli. Cesta se postupně změnila z asfaltové na polní a skončila na soukromém pozemku. Petr upozroňoval, že je to kvůli tomu, že jsme jeli po jedničce, ale nedalo se nic dělat, pěší túru jsme pro ten den museli zrušit. Vydali jsme se tedy do King City, kde jsme měli rezervovaný motel. King City je jen malinko větší než ostatní městečka v údolí Salinas, které je plné malých vinařství na úpatí hor. V jednom vinařství jsme se stavili, ale že bylo čtvrt na šest, tak už nám ochutnávku nedali. Z Yelpu jsme pak pochopili, že v King City jsou asi tři ucházející restaurace, tak jsme si v jedné z nich dali mexické jídlo a usnesli se, že v neděli ale opravdu půjdeme na výlet a pak zajedeme do nějakého toho vinařství.
Jenže Petr pro nás měl na dopoledne už program, šli jsme na blešák. Což je věc, které já prostě nemůžu odolat. Na tomhle blešáku jsme myslím byli jediní bílí, všichni ostatní byli Hispánci (kdo není politicky korektní, říká Mexičani). Zaplatili jsme dolar za vstup, dostali jsme razítko na ruku a mohli jsme se pustit do obdivování. Nic moc úžasného tam neměli, jen jedna ženská tam prodávala sadu nádobí s docela sympatickým vzorem. Talíře, talířky, servírovací talíř, salátová mísa… dobře přes třicet kusů, což sice zahrnovalo i jemňounké šálky na čaj, které bychom nevyužili, ale i přesto jsem prohlásila, že sadu chci. "Tak to zařiď," řekl Petr. Když mi paní řekla, že za to chce dvanáct dolarů, tak bylo jasno, tohle si beru domů. Petr sice chtěl vzít svoje slovo zpátky, ale stačilo ho chvíli vydírat a povolil. Doma jsem pak zjistila, že to byl docela výhodný nákup. Ne, že by to nějaké děsně vzácné nádobí, eBay jsou ho mraky, ale za takovou cenu bychom ho jistě nekoupili. Naše sada se vzorem RHE3, by nám jistě nějaké peníze přinesla. Ovšem prodávat ji nechci. Jediná nevýhoda je, že teď mám tendence dokupovat chybějící kusy. Kromě nádobí se mi na blešáku líbil stánek se sladkostmi. Zeptala jsem se kluka jestli mu nevadí, že si něco vyfotím. Zaváhal, ale nakonec řekl, že samozřejmě ne a prý jestli jsem od novin. Dal mi kousek manga nakládaného v jakési červené nepálivé omáčce a ptal se jestli mi to chutná. Nechutnalo, ale co má člověk na takovou otázku říct?
Po blešáku jsme se sbalili a vypravili jsme se do prvního vinařství. Výlet počká, nejdřív ověříme, jaká tu mají vína a pak to půjdeme do hor vypotit. Yelp doporučoval navšítvit vinařství Hahn, tak jsme tam zajeli. Petr a Martin ochutnávali, já jsem se tvářila, že jsem děsně zaměstnaná focením. Dobrovolně jsem se totiž nabídla, že budu řídit. Vím, že chlapi jsou přesvědčení, že jedna, dvě skleničky se na řízení neprojeví. Já jsem přesvědčená, že projeví a zároveň vím, že čím víc vína se vypije, tím víc se člověku zdá, že má všechno pod kontrolou. Nehodlala jsem nechat nic náhodě. Jen mám obavu, že s tímhle přístupem si ty ochutnávky vína nikdy neužiju. Každopádně podle referencí mužů je vinařství Hahn skvělé a víno výtečné. Nechali jsme si od kolemochutnávajícího Čecha doporučit vinařství Paraiso, kam jsme zamířili hned po ochutnávce sedmi vzorků od Hahnu. Každý hoch koupil lahev vína a shodli se, že nejlepší je Pinot Noir z roku 2009 z vinice Smith, ale ani jednomu se za něj nechtělo platit padesát dolarů.
Ochutnávková místnost vinařství Paraiso nás zaskočila. Byla plná kýčovitých dekorací, nabízela ochutnávku čokolády a byla úplně prázdná. Nikde nikdo. Po chvíli přišla dívka ve fialových šatech a postupně našim ochutnávačům nalévala vzorek za vzorkem. Všichni se statečně snažili zahnat divný pocit z toho, že jsme tam jediní zákazníci, ale moc to nešlo. I když Petr tvrdil, že jim to po té první ochutnávce už vůbec nevadí. Docela zajímavá byla výstavka skleniček s různými vůněmi, které může člověk hledat ve víně. Venku měli moc hezký stan pro svatby a bankety, s výhledem na vinice a celé to tam bylo takové malebné. Nebýt toho, že vína měli spíš průměrná, bylo by asi doporučení vhodné vinařství. Kdybychom si tedy ke konci ochutnávky jsme si nevšimli, že v ochutnávací místnosti není vystavená jediná lahev vína!
Nakonec jsme zajeli do vinařství Wrath; v oblasti kde vyrůstal Steinbeck jsme to prostě nemohli vynechat. Ve vinařství Wrath jsme byli taky sami, ale slečna nalévačka byla příjemně upovídaná a usměvavá, kluci už byli docela navátí, takže to příjemně ubíhalo všem. Objednali jsme si k vínu velmi dobrý lokální sýr, Petr se moc nasmál, když nás přesvědčoval, že je to Eidam, já s Martinem jsem se s ním zavile hádali, že to teda není, že je to mnooohem lepší než Eidam, a slečna mu pak dala za pravdu, že ano, skutečně se tento sýr jmenuje Edam. Poptali jsme se na opuštěný dům, který stojí u silnice vedoucí k vinařství a dozvěděli jsme se, že ho vinařství kdysi dávno koupilo a zachránilo před demolicí. Rádi by ho zrenovovali a použili jako součást vinařství, ale v mezičase se dům jaksi stal kulturní památkou a rekonstrukce není možná. Každopádně jeho siluetu začlenili do své viněty. Když jsme se po hodině a půl odhodlali odjet, bylo půl páté a bylo jasné, že pěší výlet se zase odkládá. V autě jsme se najedli a pak se kluci rozhodli, že se ještě musí vyfotit na traktoru. Zrovna jsem je fotila na traktoru, když z ochutnávkové místnosti vyšla ta příjemná slečna a místo, aby nás seřvala, že lezeme po cizích traktorech, tak nás pozvala do lahvovny, kde úřadoval tlustý přítulný černý kocour. Všechno nám ukázala, řekla nám kolik lidí pracuje v celém vinařství (jestli se dobře pamatuji tak asi čtyři stálí zaměstnanci plus tři pravidelní brigádníci v době sklizně) a nechala nás v lahvovně hrát si s kocourem. Fascinující! Cestou domů jsme ještě zastavili kvůli kaktusové farmě a kvůli chřestovému poli. Pěstují se tu úžasné plodiny, to se prostě musí vyfotit.
Z alba Salinas Valley