Byli jsme v pátek u doktorky a u Evelyn. Návštěva u Evelyn je vždycky povzbudivá, já mám silné pochybnosti, že někdy budu mít dost mlíka a že se děti naučí otevírat tlamičky dost, aby byly schopny pít bez kloboučku, ale Evelyn se tváří, že to půjde. Že jsme pořád na začátku. Možná jsme, ostatně ještě neuplynulo ani těch kritických čtyřicet dní.
Počasí bylo krásné, léto je tu v plném proudu, sluníčko svítí, fouká svěží vítr, teploty mezi dvaceti a třiceti, děti spaly v kočárku, tak jsme si cestou od doktorky domů sedli na zahrádku kavárny a dali si limonádu, salát a bagetu. Taková pohodička, užívali jsme si léto. Když jsme se pak zvedli a pokračovali domů, tak jsme si uvědomili, že současnou situaci vnímáme jako dočasnou. Prostě teď, dočasně, se musíme starat o dvě děti, musíme vstávat v noci, krmit je a chovat, musíme přežít jejich pláč a nějak zvládnout věčnou nevyspalost, ale to pomine. Všechno to pomine a nám se vrátí náš běžný život, kdy máme kupu času na čtení, brouzdání po netu, chození na večeře a drinky, chození do školy, na procházky na sluníčku a vůbec všechno. Je prostě neuvěřitelné, že by se naše životy změnily navždy. Že nám ty děti už zůstanou.
Alice je reklamní miminko. Pláče jen když má hlad. Po jídle leží, brouká si a stěžuje si jenom když potřebuje přebalit. Při přebalování kouká kolem, trochu brouká, nestěžuje si. Jenom s jídlem dělá trochu vofuky, slečinka. Začne křičet, že má hlad, což se pozná tak, že mlaská, strká si ruce do pusy, otevírá pusu doširoka, jakože popadne bradavku. Tak jí nabídneme lahvičku/bradavku, načež Alice se zatváří naprosto lhostejně a lahvičku/bradavku vyplivne. Je třeba chvíli počkat, než se znovu rozbrečí a pak už se po lahvičce/bradavce hltavě vrhne a začne jíst. Ovšem nevydrží dlouho. Vypije deset, patnáct mililitrů a tváří se, že usnula. Když jí dáme pár minut voraz, tak je ochotna vypít dalších patnáct ml a zas usne. Zkušeně ji necháme znovu odpočinout a při dalším pokusu stáhne holka čtyřicet ml na jeden zátah, ani nemrkne. Když při jídle usne s lahvičkou v puse, tak to nijak nevadí, protože Alice nemá problém ani s krkáním, ani s prděním. Oboje může dělat ve spánku a nemusíme ji kvůli tomu zvedat a tím budit.
Bob je ukázkové miminko. Dělá to, co bych od miminka čekala. Brečí, jí a spí. Tam, kde se Alice začne protahovat a dělat legrační ksichtíky ze spaní, tam se Bob probudí s řevem. Chce jíst. Nejdřív ovšem přebalujeme. To je křiku. Přebalování je Bobovo největší utrpení. Nebo to tak aspoň zní. Zato s akceptováním jídla nemá Bob nejmenší problém. Sežere všechno, co mu nabídneme. Bohužel si myslí, že když ho něco trápí, tak to vyřeší jídlem (to ostatně není jediný). Takže když je vzhůru, tak si strká do pusy co najde, zejména ruce, deku nebo moje vlasy, křiví tlamičku, natáčí hlavu, vyplazuje jazyk a řve. Když usne u prsa nebo s lahvičkou, tak vůbec nemáme vyhráno. Pokud ho nezvedneme a nenecháme odkrknout, tak se po chvíli vzbudí s křikem a provádí známé prostocviky naznačující, že má hlad. Chvíli, týden, dva, nám trvalo, než jsme ho prokoukli, takže jsme mu poslušně cpali další a další jídlo. Pak jsme se naučili, že je třeba ho odkrknout, ale stejně pořád vypadal, že chce jídlo. Po pár dnech se ukázalo, že ho možná trápí větry. To pak řve strašlivě, kdepak přebalování, bolest bříška je největší utrpení. Což nakonec chápu. Akce s rektálním teploměrem je frustrující pro obě strany, ale výsledkem je mimiko, které nekřičí a může spát. Když jsme se naučili i tohle, tak už zbývalo jenom pochopit, že i když Bob křičí a vyžaduje další jídlo, tak ve skutečnosti nechce jíst, chce cumlat. Na cumlání mu stačí dudlík, nemusí mít v puse lahvičku a ládovat do sebe další a další vzduch. Dudlíky prý kazí přisátí, ale kašlem na to. Bob je v přisávání dobrý a já už jsem stejně vzdala představu, že děti budou plně kojené. Jediný problém je, že jak Bob pořád mele rukama, tak si dudlík často vytáhne z pusy a pak zase brečí. Tak doufám, že se naučí cumlat si palec, ten bude mít vždycky po ruce a my nebudeme muset vstávat, abychom mu podali dudlík.
Protože se zvířátka narodila poněkud předčasně, tak nepasují do tabulek. Když se narodili, tak Alice vážila 2360 g a Bob 2165 g. Tabulky začínají na 2,5 kg. Což nechápu, připadá mi nepravděpodobné, že by se rodilo tak málo nedonošených dětí. Jistě, že jich není většina, na které jsou tabulky založené, ale nějaké procento jich přece jen bude. Takže paní doktorka nám ukázala pěkný graf, jak nám děti dosud vážili, kde jsou naše děti hluboko pod nejhubenejším dítětem. Ve skoro čtyřech týdnech váží skoro tři kila, nejhubenější tabulkové díte váží přes tři a půl kila. Když se ale jejich údaje upraví, tak aby zapadly do tabulkového grafu, tak je vidět, že krásně přibírají a jsou hezky ve středu grafu. V mediánu.
neděle 30. června 2013
čtvrtek 27. června 2013
Bůh ví, že to zvládnete
Na doporučení jedné maminky dvojčat jsem si koupila knihu Ready or Not Here We Come!, kterou napsala matka dvojčat. Moudře jsem ji přečetla ještě v těhotenství a šťastně zapomněla, co se v ní psalo. Nebyla nijak extra dobrá. Ale pamatuju si, že autorka měla minimálně dvě kréda. "Mohlo to být horší" a "Kdyby Bůh nevěděl, že to zvládnete, tak by vám nenadělil dvojčata". No. Větší blbost už jsem dlouho nečetla.
Nojo, mohlo to být horší. Naštěstí není. Popravdě řečeno, posledních pár dní to bylo výrazně lepší než předtím. Vlastně to je poslední dobou velmi dobré, ale bojím se, že to zakřiknu. Ve dvou to zvládáme velmi dobře, v jednom to bude fuška, ale kdyby to šlo tak jako poslední dny, tak je to skoro únosné.
Naše děťátka moc nepláčou. Alice nebrečí skoro vůbec, spíš tak jako kníká. Bob si vyřvává jídlo a po jídle odkrknutí, ale jinak jsou to spořádané děti, které se najedí a jdou spát. Nebo si leží na bříšku a mrskají nohama. I rukama mrskají a hlavičku zvedají.
Můj základní problém je, že jsou prostě dva. Občas mám pocit, že mít jen jedno, tak si to úžasně užívám. Baví mne kojit, baví mne chovat si nahaté děťátko na hrudi, baví mne chovat miminko v náručí a zpívat mu ukolébavku. Nebaví mne přiložit jedno dítě k prsu a trnout, jestli se mezitím to druhé probudí. Řešit, jestli, když se to druhé probudí, mám to první odložit nebo pokračovat v kojení a nechat to druhé chvíli plakat. Rozhodovat se, které budu kojit a které dostane lahvičku (ne, stále ješte nejsem schopna kojit dvě děti současně). Vybírat, koho budu chovat v náručí teď a kdo musí počkat. Snažit se rozdělit svou pozornost spravedlivě.
Zejména s tím posledním mám problém, protože Bob si o pozornost jednoznačně říká pláčem. Je mnohem hlučnější než Alice a tak se často stane, že když krmím Alici a Bob začne plakat, tak Alici "na chvilku" odložím a vezmu si Boba. Chvilka se protáhne na půl hodinu, hodinu, Alice mezitím usne a já mám špatné svědomí. Nějakou dobu mi trvalo než jsem si toho všimla a začalo mi být Alice líto. Chudinka moje malinká, tichá, nedostane se na ni. Začala jsem protežovat Alici, načež jsem začala mít pocit, že vědomě zanedbávám Boba (předtím jsem Alici zanedbávala nevědomky). Počítám, že tohle se s námi potáhne už celý život.
Kojení. Podle Petra nám jde kojení dobře. Já to tak pozitivně nevidím, ale já bych chtěla žít v ideálním světě. Ve světě, kde budou děti pít jenom z prsu a lahvičku s odsátým mateřským mlékem dostanou jen v noci, abych se mohla vyspat. Ve skutečnosti se snažím děti přikládat během dne co nejčasteji, ale nějak se zdá, že jim to nestačí. Stráví krásných třicet minut u prsu, položím je do postýlky a za půl hodiny už zase pláčou. Odsávaného mléka není dost na to, aby děti vystačily jen s ním, takže stále dokrmujeme umělým mlékem. Začínám mít pochyby, že se někdy dostaneme na plně kojené děti, ale už mne to aspoň nerozplakává.
Nepřestává mne udivovat, jak jsou krásní a dokonalí. Je mi jasné, že z části je to dané tím, že jsou naši, takže nám připadjí krásní ze své podstaty. Mám ale pocit, že jsou krásní i proto, že nejsou macatí jako běžná miminka. Že se narodili poněkud předčasně a s podváhou.
Je hrozně zajímavé pozorovat, jak jsou to zvířátka a současně lidi. Jako zvířátka jenom jedí, spí a nemají příliš vyjadřovacích prostředků. Ale mimiku a gesta mají jako lidé. Motoriku prý ještě vůbec neovládají, takže předpokládám, že všechna jejich gesta jsou bezděčná. To nám ale nebrání si jejich gesta a mimiku nějak vykládat. Většinou jsou hrozně legrační. Alice se protahuje a špulí při tom pusu, Bob se tváří udiveně nebo vychytrale. Hážou po nás očkem (ani nevím, jestli už nás vidí), krčí rameny, tváří se stydlivě nebo se usmívají ze spaní, při pití z lahvičky si podloží bradu rukama, jakože pohoda, když mají hlad, tak otevřou tlamičku a vypadají, že sežerou celý svět, prostě celá škála legračních gest a výrazů, které pravděpodobně neznamenají vůbec nic, ale které nás nepřestávají rozesmívat. Jsou sladcí a úžasní a mají neuvěřitelně hebounkou kůži a jemňounkou srst a jsou naši a jsou nejlepší.
Ještě jsem si nezvykla na ten příval lásky, který k nim cítím. Jak jsou zranitelní a odkázaní jen na nás. Jak mi trhá srdce, když pláčou. Jak mám neustále tendence dokola opakovat, jak jsou krásní (zřejmě proto, že zatím nemá valný smysl říkat, jak jsou chytří a šikovní, ale to přijde). Jak je skvělé, že jsou dva.
Nojo, mohlo to být horší. Naštěstí není. Popravdě řečeno, posledních pár dní to bylo výrazně lepší než předtím. Vlastně to je poslední dobou velmi dobré, ale bojím se, že to zakřiknu. Ve dvou to zvládáme velmi dobře, v jednom to bude fuška, ale kdyby to šlo tak jako poslední dny, tak je to skoro únosné.
Naše děťátka moc nepláčou. Alice nebrečí skoro vůbec, spíš tak jako kníká. Bob si vyřvává jídlo a po jídle odkrknutí, ale jinak jsou to spořádané děti, které se najedí a jdou spát. Nebo si leží na bříšku a mrskají nohama. I rukama mrskají a hlavičku zvedají.
Můj základní problém je, že jsou prostě dva. Občas mám pocit, že mít jen jedno, tak si to úžasně užívám. Baví mne kojit, baví mne chovat si nahaté děťátko na hrudi, baví mne chovat miminko v náručí a zpívat mu ukolébavku. Nebaví mne přiložit jedno dítě k prsu a trnout, jestli se mezitím to druhé probudí. Řešit, jestli, když se to druhé probudí, mám to první odložit nebo pokračovat v kojení a nechat to druhé chvíli plakat. Rozhodovat se, které budu kojit a které dostane lahvičku (ne, stále ješte nejsem schopna kojit dvě děti současně). Vybírat, koho budu chovat v náručí teď a kdo musí počkat. Snažit se rozdělit svou pozornost spravedlivě.
Zejména s tím posledním mám problém, protože Bob si o pozornost jednoznačně říká pláčem. Je mnohem hlučnější než Alice a tak se často stane, že když krmím Alici a Bob začne plakat, tak Alici "na chvilku" odložím a vezmu si Boba. Chvilka se protáhne na půl hodinu, hodinu, Alice mezitím usne a já mám špatné svědomí. Nějakou dobu mi trvalo než jsem si toho všimla a začalo mi být Alice líto. Chudinka moje malinká, tichá, nedostane se na ni. Začala jsem protežovat Alici, načež jsem začala mít pocit, že vědomě zanedbávám Boba (předtím jsem Alici zanedbávala nevědomky). Počítám, že tohle se s námi potáhne už celý život.
Kojení. Podle Petra nám jde kojení dobře. Já to tak pozitivně nevidím, ale já bych chtěla žít v ideálním světě. Ve světě, kde budou děti pít jenom z prsu a lahvičku s odsátým mateřským mlékem dostanou jen v noci, abych se mohla vyspat. Ve skutečnosti se snažím děti přikládat během dne co nejčasteji, ale nějak se zdá, že jim to nestačí. Stráví krásných třicet minut u prsu, položím je do postýlky a za půl hodiny už zase pláčou. Odsávaného mléka není dost na to, aby děti vystačily jen s ním, takže stále dokrmujeme umělým mlékem. Začínám mít pochyby, že se někdy dostaneme na plně kojené děti, ale už mne to aspoň nerozplakává.
Nepřestává mne udivovat, jak jsou krásní a dokonalí. Je mi jasné, že z části je to dané tím, že jsou naši, takže nám připadjí krásní ze své podstaty. Mám ale pocit, že jsou krásní i proto, že nejsou macatí jako běžná miminka. Že se narodili poněkud předčasně a s podváhou.
Je hrozně zajímavé pozorovat, jak jsou to zvířátka a současně lidi. Jako zvířátka jenom jedí, spí a nemají příliš vyjadřovacích prostředků. Ale mimiku a gesta mají jako lidé. Motoriku prý ještě vůbec neovládají, takže předpokládám, že všechna jejich gesta jsou bezděčná. To nám ale nebrání si jejich gesta a mimiku nějak vykládat. Většinou jsou hrozně legrační. Alice se protahuje a špulí při tom pusu, Bob se tváří udiveně nebo vychytrale. Hážou po nás očkem (ani nevím, jestli už nás vidí), krčí rameny, tváří se stydlivě nebo se usmívají ze spaní, při pití z lahvičky si podloží bradu rukama, jakože pohoda, když mají hlad, tak otevřou tlamičku a vypadají, že sežerou celý svět, prostě celá škála legračních gest a výrazů, které pravděpodobně neznamenají vůbec nic, ale které nás nepřestávají rozesmívat. Jsou sladcí a úžasní a mají neuvěřitelně hebounkou kůži a jemňounkou srst a jsou naši a jsou nejlepší.
Ještě jsem si nezvykla na ten příval lásky, který k nim cítím. Jak jsou zranitelní a odkázaní jen na nás. Jak mi trhá srdce, když pláčou. Jak mám neustále tendence dokola opakovat, jak jsou krásní (zřejmě proto, že zatím nemá valný smysl říkat, jak jsou chytří a šikovní, ale to přijde). Jak je skvělé, že jsou dva.
neděle 23. června 2013
Špatná matka
Je pro mně naprosto nepochopitelné, jak je to první na ráně. Něco trochu nefunguje a okamžitě je to tam. Jsem špatná matka.
Děti se nepřisají k prsu, jsem špatná matka, nepřikládala jsem je od začátku.
Děti pláčou. Jsem špatná matka, málo je chovám a jsou deprivované.
Krmíme děti umělým mlíkem. Jsem špatná matka, neprodukuju dost mateřského mléka, které je, jak známo, pro děti to nejlepší.
Neprodukuju dost mateřského mléka. Jsem špatná matka, kdybych poctivě odsávala každé tři hodiny místo dlouhého spánku, tak mám mléka dost.
Děti už tři hodiny v kuse chtějí jíst a nenechají mne spát. Jsem špatná matka, protože mě tím děsně štvou, už dvě hodiny doufám, že si budu moci lehnout.
Kojím Boba, Alice leží v postýlce a pláče. Možná pláče hlady. Jsem špatná matka, protože nedokážu kojit dvě děti současně.
Petr se stará o děti celou noc. Jsem špatná matka, protože bych měla být schopná to dělat já.
Bob má po čtyřiceti minutách u prsu stále hlad. Jsem špatná matka, protože... já ani nevím proč, ale určitě je to moje vina, že má hlad.
Venku prší. Jsem špatná matka, protože... aha, počasí se mnou asi přece jen nesouvisí.
Věděla jsem, že všechny matky o sobě pochybují. Bylo mi jasné, že já tím trpět nebudu, protože já jsem racionální a vím, že člověk prostě nemůže zvládat všechno. Znám svoje limity a budu spát, když děti spí a nebudu si nic vyčítat, protože je jasné, že se to človek musí teprve naučit. I přesto trpím velmi častým pocitem viny. Mává to se mnou ať dělám co dělám a není z toho cesty ven. Nepomáhá Petrovo utěšování, ani uklidňování Evelyn, že človek prostě zvládne jen něco. Výčitky svědomí, že prostě neodsávám každé tři hodiny, dokonce ani každé čtyři hodiny, že děti málo chovám, že když jsem unavená a oni oba brečí, tak je odbydu lahvičkou, kterou jim opřu o zmuchlanou deku, místo abych je při tom aspoň držela v náručí (bez ohledu na to, že v náruči stejně zvládnu držet jen jedno dítě). Výčitky svědomí, že se prostě málo snažím. Jak to proboha dělají všechny ty ostatní matky? Jsou to všechno superženy? Málokdo má přece doma takového Petra jako já. Nebo jsem vážně takový lempl? Když si najdu čas na psaní blogu, tak asi nejsem zas tak moc vytížená. Možná bych měla místo psaní spát. Nebo odsávat, abychom měli zásobu mlíka a nemuseli děti krmit umělým. Jak moc jsem skutečně špatná matka, když se na děti zlobím, že pořád pláčou a já nevím jestli mají hlad, potřebují odkrnout nebo co vlastně. Co když je láduju mlíkem, protože si žerou ručičku, a oni chtějí jenom pochovat?
Samozřejmě, že chci slyšet, že nejsem špatná matka, ale vlastně tomu nevěřím. Petr mne ujišťuje každý den několikrát. Jenže pak se vzbudí obě zvířata současně a já běhám mezi lednicí, kde je mlíko, a obývákem, kde jsou děti, nestíhám a proklínám je.
Víc než polovinu toho sebeobviňování a zoufalství má na svědomí nevyspalost. Kdo málo spí, je přecitlivělý a k pláči nemá daleko. Zbytek připisuji hormonům. Protože i po vydatném spánku během dne mne přepadá hrůza, když si představím, že Petr se za týden vrátí do práce. Jak to budu zvládat bez pomoci? Proč jsou proboha ty děti dvě? Co když se děi nikdy nenaučí pít z prsu bez toho kontaktního kloboučku, který klouže z bradavky a vždycky mne celou zlije mlíkem? Jak dlouho se dokážu o děti uspokojivě starat, když nebudu spát? A jak to, bože můj, dělají ostatní?!
Děti se nepřisají k prsu, jsem špatná matka, nepřikládala jsem je od začátku.
Děti pláčou. Jsem špatná matka, málo je chovám a jsou deprivované.
Krmíme děti umělým mlíkem. Jsem špatná matka, neprodukuju dost mateřského mléka, které je, jak známo, pro děti to nejlepší.
Neprodukuju dost mateřského mléka. Jsem špatná matka, kdybych poctivě odsávala každé tři hodiny místo dlouhého spánku, tak mám mléka dost.
Děti už tři hodiny v kuse chtějí jíst a nenechají mne spát. Jsem špatná matka, protože mě tím děsně štvou, už dvě hodiny doufám, že si budu moci lehnout.
Kojím Boba, Alice leží v postýlce a pláče. Možná pláče hlady. Jsem špatná matka, protože nedokážu kojit dvě děti současně.
Petr se stará o děti celou noc. Jsem špatná matka, protože bych měla být schopná to dělat já.
Bob má po čtyřiceti minutách u prsu stále hlad. Jsem špatná matka, protože... já ani nevím proč, ale určitě je to moje vina, že má hlad.
Venku prší. Jsem špatná matka, protože... aha, počasí se mnou asi přece jen nesouvisí.
Věděla jsem, že všechny matky o sobě pochybují. Bylo mi jasné, že já tím trpět nebudu, protože já jsem racionální a vím, že člověk prostě nemůže zvládat všechno. Znám svoje limity a budu spát, když děti spí a nebudu si nic vyčítat, protože je jasné, že se to človek musí teprve naučit. I přesto trpím velmi častým pocitem viny. Mává to se mnou ať dělám co dělám a není z toho cesty ven. Nepomáhá Petrovo utěšování, ani uklidňování Evelyn, že človek prostě zvládne jen něco. Výčitky svědomí, že prostě neodsávám každé tři hodiny, dokonce ani každé čtyři hodiny, že děti málo chovám, že když jsem unavená a oni oba brečí, tak je odbydu lahvičkou, kterou jim opřu o zmuchlanou deku, místo abych je při tom aspoň držela v náručí (bez ohledu na to, že v náruči stejně zvládnu držet jen jedno dítě). Výčitky svědomí, že se prostě málo snažím. Jak to proboha dělají všechny ty ostatní matky? Jsou to všechno superženy? Málokdo má přece doma takového Petra jako já. Nebo jsem vážně takový lempl? Když si najdu čas na psaní blogu, tak asi nejsem zas tak moc vytížená. Možná bych měla místo psaní spát. Nebo odsávat, abychom měli zásobu mlíka a nemuseli děti krmit umělým. Jak moc jsem skutečně špatná matka, když se na děti zlobím, že pořád pláčou a já nevím jestli mají hlad, potřebují odkrnout nebo co vlastně. Co když je láduju mlíkem, protože si žerou ručičku, a oni chtějí jenom pochovat?
Samozřejmě, že chci slyšet, že nejsem špatná matka, ale vlastně tomu nevěřím. Petr mne ujišťuje každý den několikrát. Jenže pak se vzbudí obě zvířata současně a já běhám mezi lednicí, kde je mlíko, a obývákem, kde jsou děti, nestíhám a proklínám je.
Víc než polovinu toho sebeobviňování a zoufalství má na svědomí nevyspalost. Kdo málo spí, je přecitlivělý a k pláči nemá daleko. Zbytek připisuji hormonům. Protože i po vydatném spánku během dne mne přepadá hrůza, když si představím, že Petr se za týden vrátí do práce. Jak to budu zvládat bez pomoci? Proč jsou proboha ty děti dvě? Co když se děi nikdy nenaučí pít z prsu bez toho kontaktního kloboučku, který klouže z bradavky a vždycky mne celou zlije mlíkem? Jak dlouho se dokážu o děti uspokojivě starat, když nebudu spát? A jak to, bože můj, dělají ostatní?!
pondělí 17. června 2013
Světlo na konci tunelu
Dnes jsme byli u laktační poradkyně. Jestli se mi někam nechtělo jít, tak tam. Mně se nechtělo jít vůbec nikam, ale k laktační poradkyni tuplem ne. Bylo mi jasné, co mi řekne. Když neodsáváte osmkrát denně a nezkoušíte děti přikládat, tak se nedivte, že to nejde, mi řekne. Ukáže mi, jak mám děti přikládat, což bude spočívat v tom, že mne obloží polšáři, které doma nemám, narve dítěti do pusy moji bradavku, bude při tom využívat toho, že na moje bradavky, narozdíl ode mne, vidí, bude využívat toho, že já dítě držím, takže ona může polohovat, jak prso, tak dítě, tedy něco, co bych já mohla udělat, kdybych měla osm rukou, a nakonec se ukáže, že děti se nepřisají, protože jsme je zkazili lahvičkou. Moje černé svědomí, že jsem to na začátku zanedbala, že jsem se flákala, radši jsem spala, než abych se obětovala pro děti, a ony teď kvůli mé pohodlnosti nejsou schopny pít z prsu. A laktační poradkyně se na mne podívá a řekne něco jako 'no to se nedivte' a já se nebudu divit, já budu plakat, jako pláču poslední dva dny každých deset minut. Možná každých pět minut.
Tak jsme seděli s Petrem na pohovce, já jsem si tohle všechno malovala, tiše jsem plakala Petrovi do podpaží a laktační poradkyně se blížila. Mladá, s americky neupřímným úsměvem, co neupřímným, s naprosto umělým úsměvem, vyceněné zuby, rty v křeči, chladné oči. Téhle hororové osobě se mám svěřit se svým černým svědomím? Ne, naštěstí ne, přišla si vyzvednout jinou matku v nouzi, takovou, která vypadala docela v pohodě, alespoň mým nevyspalým očím tak připadala. Oba dva jsem si oddechli. "Neboj, jestli ta naše bude vypadat podobně, tak se přeobjednáme. Tahle mne vážně vyděsila." utěšuje mne Petr.
Nevypadá, nás si vyzvedla šedovlasá, přívětivě vypadající, hubená paní Evelyn. Nestihnu ani pozdravit a už mám zase v puse slzy. Evelyn si nás odvede do malé místnosti a tam mi nabídne, ať si lehnu na pohovku. Jsem pořád ještě ve střehu, co to na mne zkouší za psychologické triky? Nechá mne lehnout a bude na mne zlá až budu úplně bezmocná? Jsem zbytečně podezíravá, ukáže se, že mi pohovku nabízí jednak proto, abych si trochu odpočinula, to ano, ale hlavně, protože na kojení budu pololežet, polosedět. Vysvětluje nám, že při klasickém kojení v sedě, kdy je dítě v podstatě celou dobu na zádech, se u dítěte velmi snadno spouští různé záchranné reflexy, což způsbuje, že mává ručičkama a vrtí hlavou a má problémy se přisát. Taky musí dítě při sání hrozně moc pracovat jazykem a prostě je to celé nepohodlné pro matku i pro dítě. Když se to ale otočí, matka se položí a dítě se položí na ni, tak je to rázem pro oba pohodlnější a pro dítě mnohem jednodušší. A hned že to vyzkouší. Mám velké pochybnosti. Bob poslední dobou zlenivěl, dřív byl ochoten se přisát aspoň na deset, patnáct minut, ale dnes ráno nedal ani pět. Ani nezačal pořádně pít a už se prsu pouštěl a křičel. A Alice nebyla velký savec nikdy. Evelyn začne Bobem, svlékne ho, zváží ho a položí mi ho na břicho. Bob začne čmuchat, kde je bradavka, a než se naděju, tak ho Evelyn přistrčí k bradavce a Bob saje. Samozřejmě, že použila ten trik s tím, že není já, takže má lepší výhled a přístup, ale to zvládnu. Bob saje a nepouští se. Bob saje u prsa, u kterého nám to vůbec nejde, a je to příjemné a všichni jsme spokojení. Nevěřím vlastním očím. On fakt saje a vůbec nejeví známky toho, že by se chtěl pustit. Bob saje a mně z druhého prsu teče mléko a připadám si zvláštně. Ono to snad fakt všechno funguje. Takže to není tak, že jsem to na začátku posrala. Pak Evelyn Boba odlepí a přiloží k druhému prsu Alici. Jsem hrozně zvědavá. Alice saje. Alice saje jako nikdy nesála, tváří se, že je to naprosto přirozený proces, že pro tohle se narodila, aby mi takhle ležela na hrudi a dělala kch, kch, kch, kch, kch, kch. Saje a nechce přestat, ale Evelyn už musí jít na další matku, tak mi dává pokyny, odsávejte trochu víc, a hlavně masírujte, to funguje lépe než odsávačka, pije podporující čaj a jezte semínka pískavice, a hlavně trénujte s dětmi, aspoň dvakrát denně. Držím vám palce, je to projekt na delší dobu, přijďte se mi ukázat v sobotu.
A já jsem konečně přestala brečet (tak snad mi to nějakou chvíli vydrží).
Tak jsme seděli s Petrem na pohovce, já jsem si tohle všechno malovala, tiše jsem plakala Petrovi do podpaží a laktační poradkyně se blížila. Mladá, s americky neupřímným úsměvem, co neupřímným, s naprosto umělým úsměvem, vyceněné zuby, rty v křeči, chladné oči. Téhle hororové osobě se mám svěřit se svým černým svědomím? Ne, naštěstí ne, přišla si vyzvednout jinou matku v nouzi, takovou, která vypadala docela v pohodě, alespoň mým nevyspalým očím tak připadala. Oba dva jsem si oddechli. "Neboj, jestli ta naše bude vypadat podobně, tak se přeobjednáme. Tahle mne vážně vyděsila." utěšuje mne Petr.
Nevypadá, nás si vyzvedla šedovlasá, přívětivě vypadající, hubená paní Evelyn. Nestihnu ani pozdravit a už mám zase v puse slzy. Evelyn si nás odvede do malé místnosti a tam mi nabídne, ať si lehnu na pohovku. Jsem pořád ještě ve střehu, co to na mne zkouší za psychologické triky? Nechá mne lehnout a bude na mne zlá až budu úplně bezmocná? Jsem zbytečně podezíravá, ukáže se, že mi pohovku nabízí jednak proto, abych si trochu odpočinula, to ano, ale hlavně, protože na kojení budu pololežet, polosedět. Vysvětluje nám, že při klasickém kojení v sedě, kdy je dítě v podstatě celou dobu na zádech, se u dítěte velmi snadno spouští různé záchranné reflexy, což způsbuje, že mává ručičkama a vrtí hlavou a má problémy se přisát. Taky musí dítě při sání hrozně moc pracovat jazykem a prostě je to celé nepohodlné pro matku i pro dítě. Když se to ale otočí, matka se položí a dítě se položí na ni, tak je to rázem pro oba pohodlnější a pro dítě mnohem jednodušší. A hned že to vyzkouší. Mám velké pochybnosti. Bob poslední dobou zlenivěl, dřív byl ochoten se přisát aspoň na deset, patnáct minut, ale dnes ráno nedal ani pět. Ani nezačal pořádně pít a už se prsu pouštěl a křičel. A Alice nebyla velký savec nikdy. Evelyn začne Bobem, svlékne ho, zváží ho a položí mi ho na břicho. Bob začne čmuchat, kde je bradavka, a než se naděju, tak ho Evelyn přistrčí k bradavce a Bob saje. Samozřejmě, že použila ten trik s tím, že není já, takže má lepší výhled a přístup, ale to zvládnu. Bob saje a nepouští se. Bob saje u prsa, u kterého nám to vůbec nejde, a je to příjemné a všichni jsme spokojení. Nevěřím vlastním očím. On fakt saje a vůbec nejeví známky toho, že by se chtěl pustit. Bob saje a mně z druhého prsu teče mléko a připadám si zvláštně. Ono to snad fakt všechno funguje. Takže to není tak, že jsem to na začátku posrala. Pak Evelyn Boba odlepí a přiloží k druhému prsu Alici. Jsem hrozně zvědavá. Alice saje. Alice saje jako nikdy nesála, tváří se, že je to naprosto přirozený proces, že pro tohle se narodila, aby mi takhle ležela na hrudi a dělala kch, kch, kch, kch, kch, kch. Saje a nechce přestat, ale Evelyn už musí jít na další matku, tak mi dává pokyny, odsávejte trochu víc, a hlavně masírujte, to funguje lépe než odsávačka, pije podporující čaj a jezte semínka pískavice, a hlavně trénujte s dětmi, aspoň dvakrát denně. Držím vám palce, je to projekt na delší dobu, přijďte se mi ukázat v sobotu.
A já jsem konečně přestala brečet (tak snad mi to nějakou chvíli vydrží).
neděle 16. června 2013
Matka na plný úvazek
To je u nás Petr. Sice to popírá, ale já to dobře vím. Petr byl první, kdo se naučil děti přebalovat, Petr byl první, kdo s nimi chodil po pokoji a utěšoval je, od Petra jsem se naučila, že na děti je dobré mluvit, Petr si všiml, že Alice málo jí.
Mohlo mi to být jasné dávno. Už během těhotenství byl Petr mnohem angažovanější. Vyhledával informace, přihlásil nás do klubu rodičů dvojčat, kupoval knihy a četl je, organizoval baby shower, mazal mi břicho mastičkou proti striím, vybíral kočárek a dělal spoustu dalších věcí, na které jsem já ani nepomyslela. Já jsem nějak uvěřila všem kolem, co říkali "jen počkej až se narodí, budeš je TAK milovat!". Zlatý voči. Cožpak o to, milovat je, miluju. Ale to ještě vůbec neznamená, že se o ně dokážu dostatečně postarat. Nebo že mne nerozčiluje, když se mnou nespolupracují.
Hned po porodu Petr úžasně změkčil dopad na zem. První týden jsem byla vlastně velmi v pohodě. Petr si vzal měsíční dovolenou, na kterou tu má jako rodič právo, a je s námi doma. Petr se staral o děti s nasazením všech sil a já jsem mohla spát i osm hodin. Prvních pár dní jsem občas plakala, ale pak jsem se vyspala a došla jsem k závěru, že ty propady nálad má z velké části na svědomí nevyspalost, protože do značné míry ustoupily. Samozřejmě ty výstřelky nálad nahoru, kdy se s Petrem chechtáme něčemu, co děti dělaj, mají na svědomí hormony. Pak ale i Petr začal potřebovat v noci spát, tak jsme se začali střídat v tom, kdo bude v noci vzhůru, a moje záchvaty pláče se vrátily. Děsí mne pomyšlění, že se Petr vrátí do práce a já zůstanu na děti sama. A vždycky mne rozpláče, že Bob nechce sát z prsu, ale lavhičku vyžahne jedna dvě. Pořád si myslím, že pláč je záležitost nevyspalosti, ale hormony v tom asi taky budou mít prsty. Když nejsem naprosto nešťastná, tak jsem rezignovaná. Nevím, co je lepší. Naštěstí záchvaty smíchu neustoupily, tak aspoň něco. Prý je to záležitost šestinedělí. Budu dělat, že tomu věřím.
Zdá se, že se pomalounku dostávám do módu matky. Už mi došlo, že pokud skutečně nebudu odsávat mléko po každém krmení, bez ohledu na to, jestli jsem někoho krmila přímo z prsu, tak ho asi víc nebude. Že skutečně musím hodně často vstávat. Že skutečně musím spát, když děti spí. Pokud na to mám víc než deset minut, tak se to vyplatí. Že nemám dost času na čtení na počítači, natožpak na psaní. Jen to vstávání mi pořád nejde. Taky nezvládám obsloužit víc než jedno dítě v jeden okamžik.
To Petr si obě plačící děti položí na přebalovací pult a krmí je z lahviček. Já krmím děti v náručí, jedno po druhém, a vždycky doufám, že to jedno dojí dřív než to druhé začne brečet. Někdy to vyjde. Říkám si o kolik by to bylo jednodušší, mít jen jedno. Představuju si to, dítě brečí, vstanu, začnu krmit a můžu krmit, jak dlouho chci. Nemusím napínat uši, jestli to druhé se už taky budí nebo ne. Nemusím hypnotizovat hladinu mlíka v lahvičce, nemusím dítě budit, aby to už dopilo. Můžu ho nechat, ať si pije, jak dlouho chce a pak si ho můžu položit na hruď a nechat ho spát. Ne, že ho co nejrychleji odložím do postýlky a čapnu to druhé, dokud ješte neřve tak nahlas. Ale pak přijde Petr a řekne "no a teď si představ, že máš jedno miminko a jedno dvouleté, aha" a já uznám, že má asi pravdu.
Mohlo mi to být jasné dávno. Už během těhotenství byl Petr mnohem angažovanější. Vyhledával informace, přihlásil nás do klubu rodičů dvojčat, kupoval knihy a četl je, organizoval baby shower, mazal mi břicho mastičkou proti striím, vybíral kočárek a dělal spoustu dalších věcí, na které jsem já ani nepomyslela. Já jsem nějak uvěřila všem kolem, co říkali "jen počkej až se narodí, budeš je TAK milovat!". Zlatý voči. Cožpak o to, milovat je, miluju. Ale to ještě vůbec neznamená, že se o ně dokážu dostatečně postarat. Nebo že mne nerozčiluje, když se mnou nespolupracují.
Hned po porodu Petr úžasně změkčil dopad na zem. První týden jsem byla vlastně velmi v pohodě. Petr si vzal měsíční dovolenou, na kterou tu má jako rodič právo, a je s námi doma. Petr se staral o děti s nasazením všech sil a já jsem mohla spát i osm hodin. Prvních pár dní jsem občas plakala, ale pak jsem se vyspala a došla jsem k závěru, že ty propady nálad má z velké části na svědomí nevyspalost, protože do značné míry ustoupily. Samozřejmě ty výstřelky nálad nahoru, kdy se s Petrem chechtáme něčemu, co děti dělaj, mají na svědomí hormony. Pak ale i Petr začal potřebovat v noci spát, tak jsme se začali střídat v tom, kdo bude v noci vzhůru, a moje záchvaty pláče se vrátily. Děsí mne pomyšlění, že se Petr vrátí do práce a já zůstanu na děti sama. A vždycky mne rozpláče, že Bob nechce sát z prsu, ale lavhičku vyžahne jedna dvě. Pořád si myslím, že pláč je záležitost nevyspalosti, ale hormony v tom asi taky budou mít prsty. Když nejsem naprosto nešťastná, tak jsem rezignovaná. Nevím, co je lepší. Naštěstí záchvaty smíchu neustoupily, tak aspoň něco. Prý je to záležitost šestinedělí. Budu dělat, že tomu věřím.
Zdá se, že se pomalounku dostávám do módu matky. Už mi došlo, že pokud skutečně nebudu odsávat mléko po každém krmení, bez ohledu na to, jestli jsem někoho krmila přímo z prsu, tak ho asi víc nebude. Že skutečně musím hodně často vstávat. Že skutečně musím spát, když děti spí. Pokud na to mám víc než deset minut, tak se to vyplatí. Že nemám dost času na čtení na počítači, natožpak na psaní. Jen to vstávání mi pořád nejde. Taky nezvládám obsloužit víc než jedno dítě v jeden okamžik.
To Petr si obě plačící děti položí na přebalovací pult a krmí je z lahviček. Já krmím děti v náručí, jedno po druhém, a vždycky doufám, že to jedno dojí dřív než to druhé začne brečet. Někdy to vyjde. Říkám si o kolik by to bylo jednodušší, mít jen jedno. Představuju si to, dítě brečí, vstanu, začnu krmit a můžu krmit, jak dlouho chci. Nemusím napínat uši, jestli to druhé se už taky budí nebo ne. Nemusím hypnotizovat hladinu mlíka v lahvičce, nemusím dítě budit, aby to už dopilo. Můžu ho nechat, ať si pije, jak dlouho chce a pak si ho můžu položit na hruď a nechat ho spát. Ne, že ho co nejrychleji odložím do postýlky a čapnu to druhé, dokud ješte neřve tak nahlas. Ale pak přijde Petr a řekne "no a teď si představ, že máš jedno miminko a jedno dvouleté, aha" a já uznám, že má asi pravdu.
čtvrtek 13. června 2013
Situace na bojišti se mění každý den
Jé, ty máš vyčištěný zuby!
Nojo, už potřetí, od porodu.
Dětem je deset dní. Moje produkce mléka by se měla teoreticky blížit plné produkci. Prakticky nevím, jak to přesně poznám, ale řekla bych, že se ještě neblíží. Dvě děti z toho zatím neuživím. Nejsem si jista, jestli alespoň jedno. A nejsem si jistá, jestli se nám vůbec povede přejít plně na kojené krmění, protože děti už si zvykly na lahev, ze které mlíko teče krásně, skoro samo, na požádání. Když je dám k prsu, tak se vztekají a musíme to zkoušet opakovaně než se chytnou. Lahev je do jisté míry dost pohodlná i pro nás, protože máme velmi přesnou představu, kolik toho děti vypily. Taky je povzbuzující vidět, jak mlíko postupně z lahve mizí. S prsy to tak jednoduché není. Jediné, co je u prsu vidět, je, zda děti pijí nebo ne. Ovšem kolik toho vypijí, těžko říct. Zatím nejsme dost odhodlaní na to, abychom děti vážili před kojením a po kojení. Ostatně téhle metodě úplně nevěřím, protože dobře vím, že když já vypiju litr vody, tak potom nevážím o kilo víc. Několikrát jsem to zkoušela.
Bobovo pití u prsu se zlepšuje. Dokonce natolik, že v noci pondělí na úterý mu dvakrát stačilo jenom prso. Což je nečekané a novinka. Dosud to bylo pět až patnáct minut u prsu a dokrmit nějakými 30 až 55 ml umělé výživy. Takže když se přisál na čtyřicet minut a pak odpadl, tak jsem byla fakt překvapená. Považuju to za dobré znamení. Nevýhoda je, že se pak tak strašlivě počůral, že jsme museli převlíkat postýlku. Celkově si ale vede Bob velmi dobře. Přibírá, jí s nadšením a spí jak dudek.
Zato Alice se nám stará o zábavu (jako bychom se jinak nudili nebo co). Krmili jsme Alici i Boba zhurba ve stejnou dobu, po třech hodinách. Když nám dali pokoj a hezky spali, tak jsme to občas natáhli i na čtyři hodiny. Pak dostala Alice průjem. Petr začal vyšilovat, že její stolice má špatnou barvu a že ten průjem je problém a rozhodl, že Alice bude nějakou dobu dostávat jenom mateřské mléko z lahve (protože u prsu se nechytala vůbec). Taky děti o víkendu zvážil. Bob přibírá, ale Alice hubne, což je obecně špatné znamení. Hubne, hodně spí, moc nejí a je vůbec hodné dětátko, které moc neřve. Osobně zastávám názor, že když někdo nechce jíst, tak ať si klidně chcípne hlady. V tomhle případě se ale ukázalo, že jestli něco neuděláme, tak by zviřátko skutečně mohlo chcípnout, což byla skutečnost, která mne překvapila. Nenapadlo mne, že díte může být jídlem a spánkem tak vyčerpané, že prostě nemá sílu jíst víc. Že dlouho spí, ne proto, že chce, ale nemá sílu se probudit. Netušila jsem, že zelenohnědý průjem znamená, že holčičku trápíme hladem. Notně mne to vyděsilo a ukázalo, že Petr nevyšiloval zbytečně. Najeli jsme na dvouhodinový režim, kdy jsme Alici budili děj se co děj. Během čtyřiadvaceti hodin nastalo výrazné zlepšení, Alice při krmení začala otevírat oči, začala křičet při přebalování, začala pít tolik, že jí můj přísun mateřského mlíka nestačil a vůbec začala být živější. Ještě stále jsem vyděšená z toho, že jsme si nevšimli, že hladoví. Vypadala docela v pořádku. Při buzení se roztomile protahovala, sice moc nepila, ale neplakala, vypadala docela normálně. Tedy, nám připadala normální. Teď víme, že byla podezřele klidná.
Věci se mění strašně rychle. Když si vzpomenu, že v porodnici jsme děti první dva dny krmili výhradně kolostrem, které z prsou teče na mililitry (když pumpa vytáhla 4 ml, tak to bylo hodně, krmili jsme je stříkačkou), tak je mi těch dětí líto. Sestry sice tvrdily, že mají malinké žaloudečky, ale když jsem druhou noc plakala vyčerpáním a děti hlady, tak sestra navrhla přikrmit z lahve a 10 ml každé mrně vypilo. Ještě pořád si nejsem jistá, jestli to kolostrum je skutečně tak výživné, že tři, čtyři mililitry kolostra mají stejnou výživnou hodnotu jako deset mililitrů umělé výživy. Rozhodně byla ale úleva, že lze přikrmovat. Od té doby na to závisíme. Mlíko se následně rozběhlo, což je fajn, ale stále nejsme na takovém množství, aby to uživilo oba.

A zásadní otázka. Tedy odpověd na zásadní otázku. Ne, nekojím je současně. Nevím, proč si lidi myslí, že když jsem porodila dvojčata, tak jsem rázem získala schopnosti zkušené kojné. Nezískala. Kojit se musíme naučit. Jak já, tak děti. Podle místních informací je prvních čtyřicet dní obtížných. Čtyřicet! To člověka fakt povzbudí, aby se do toho pustil. Alespoň člověka mého typu, kde když něco nejde napoprvé, tak to nejde. Na kurzu kojení to vypadalo tak jednoduše. Názorné video, návodné obrázky. Prostě díte musí otevřít hodně pusu, bradavka směřuje nahoru, k jeho hornímu rtu, pak bradavku a půlku dvorce narveme hluboko do pusy, aby se dotkla měkkého patra dítěte, což spustí sací reflex, ještě zkontrolovat, jestli má dítě pěkně vyšpulené rty a můžeme kojit.

Pochopitelné, jednoduché, snadné. Jenže na obrázcích a animacích se nějak nepočítá s tím, že bradavka a prso jsou měkké, že dítě má malou pusu, že ji nechce otevřít, že když má dítě doširoka otevřenou pusu, tak to není proto, aby spolklo bradavku, ale proto, že zívá, že si dítě neustále strká do pusy všechno možné, od kusu pleny přes náhodné kusy matčiny kůže po svoje ruce, které jsou prostě všude, že bradavka je na prsu tak nízko, že na ni vůbec nevidím, že když už dítě otevře správně pusu a má pocit, že se blíží bradavka (nebo dudlík lahve), tak začne divoce vrtět hlavou ze strany na stranu a nelze se trefit do pusy. Ten poslední krok je Bobův oblíbený. Pokud zrovna nespěchá s krmením, tak je to velmi vtipné. Pokud spěchá, tak to ztěžuje celý proces, Bob se brzy vyčerpá marnou snahou najít bradavku a začne křičet. Místo aby se chytil bradavky, tak mydlí hlavou sem a tam a vzteká se, truhlík jeden.
Děti mají ještě malinké tlamičky, takže si pomáháme kontatkním kloboučkem, což má hned dvě funkce. Jednak to dosáhne dítěti do pusy a jednak to chrání bradavku, takže kojení nebolí. Na druhou stranu to má dvě nevýhody, zdá se mi, že jim to kazí nátisk, stejně jako u dudlíku je lhostejné v jaké pozici jsou rty, a pak, nedochází k přímému kontaktu bradavky s dětskou pusou, takže se nepředávají informace o tom, jaké protilátky by mělo mé tělo do mléka vyprodukovat. Ale říkám si, že všechno je lepší než nic. Po deseti dnech úspěšně zvládám jedno dítě nakojit z jednoho prsu. Zatím nic moc, jedna kombinace ze čtyř. Ale pokud by se to vyvíjelo stejně, tak na konci čtyřicetidenního období mám obě děti i obě prsa pod kontrolou.
Nojo, už potřetí, od porodu.
Dětem je deset dní. Moje produkce mléka by se měla teoreticky blížit plné produkci. Prakticky nevím, jak to přesně poznám, ale řekla bych, že se ještě neblíží. Dvě děti z toho zatím neuživím. Nejsem si jista, jestli alespoň jedno. A nejsem si jistá, jestli se nám vůbec povede přejít plně na kojené krmění, protože děti už si zvykly na lahev, ze které mlíko teče krásně, skoro samo, na požádání. Když je dám k prsu, tak se vztekají a musíme to zkoušet opakovaně než se chytnou. Lahev je do jisté míry dost pohodlná i pro nás, protože máme velmi přesnou představu, kolik toho děti vypily. Taky je povzbuzující vidět, jak mlíko postupně z lahve mizí. S prsy to tak jednoduché není. Jediné, co je u prsu vidět, je, zda děti pijí nebo ne. Ovšem kolik toho vypijí, těžko říct. Zatím nejsme dost odhodlaní na to, abychom děti vážili před kojením a po kojení. Ostatně téhle metodě úplně nevěřím, protože dobře vím, že když já vypiju litr vody, tak potom nevážím o kilo víc. Několikrát jsem to zkoušela.
Bobovo pití u prsu se zlepšuje. Dokonce natolik, že v noci pondělí na úterý mu dvakrát stačilo jenom prso. Což je nečekané a novinka. Dosud to bylo pět až patnáct minut u prsu a dokrmit nějakými 30 až 55 ml umělé výživy. Takže když se přisál na čtyřicet minut a pak odpadl, tak jsem byla fakt překvapená. Považuju to za dobré znamení. Nevýhoda je, že se pak tak strašlivě počůral, že jsme museli převlíkat postýlku. Celkově si ale vede Bob velmi dobře. Přibírá, jí s nadšením a spí jak dudek.
Zato Alice se nám stará o zábavu (jako bychom se jinak nudili nebo co). Krmili jsme Alici i Boba zhurba ve stejnou dobu, po třech hodinách. Když nám dali pokoj a hezky spali, tak jsme to občas natáhli i na čtyři hodiny. Pak dostala Alice průjem. Petr začal vyšilovat, že její stolice má špatnou barvu a že ten průjem je problém a rozhodl, že Alice bude nějakou dobu dostávat jenom mateřské mléko z lahve (protože u prsu se nechytala vůbec). Taky děti o víkendu zvážil. Bob přibírá, ale Alice hubne, což je obecně špatné znamení. Hubne, hodně spí, moc nejí a je vůbec hodné dětátko, které moc neřve. Osobně zastávám názor, že když někdo nechce jíst, tak ať si klidně chcípne hlady. V tomhle případě se ale ukázalo, že jestli něco neuděláme, tak by zviřátko skutečně mohlo chcípnout, což byla skutečnost, která mne překvapila. Nenapadlo mne, že díte může být jídlem a spánkem tak vyčerpané, že prostě nemá sílu jíst víc. Že dlouho spí, ne proto, že chce, ale nemá sílu se probudit. Netušila jsem, že zelenohnědý průjem znamená, že holčičku trápíme hladem. Notně mne to vyděsilo a ukázalo, že Petr nevyšiloval zbytečně. Najeli jsme na dvouhodinový režim, kdy jsme Alici budili děj se co děj. Během čtyřiadvaceti hodin nastalo výrazné zlepšení, Alice při krmení začala otevírat oči, začala křičet při přebalování, začala pít tolik, že jí můj přísun mateřského mlíka nestačil a vůbec začala být živější. Ještě stále jsem vyděšená z toho, že jsme si nevšimli, že hladoví. Vypadala docela v pořádku. Při buzení se roztomile protahovala, sice moc nepila, ale neplakala, vypadala docela normálně. Tedy, nám připadala normální. Teď víme, že byla podezřele klidná.
Věci se mění strašně rychle. Když si vzpomenu, že v porodnici jsme děti první dva dny krmili výhradně kolostrem, které z prsou teče na mililitry (když pumpa vytáhla 4 ml, tak to bylo hodně, krmili jsme je stříkačkou), tak je mi těch dětí líto. Sestry sice tvrdily, že mají malinké žaloudečky, ale když jsem druhou noc plakala vyčerpáním a děti hlady, tak sestra navrhla přikrmit z lahve a 10 ml každé mrně vypilo. Ještě pořád si nejsem jistá, jestli to kolostrum je skutečně tak výživné, že tři, čtyři mililitry kolostra mají stejnou výživnou hodnotu jako deset mililitrů umělé výživy. Rozhodně byla ale úleva, že lze přikrmovat. Od té doby na to závisíme. Mlíko se následně rozběhlo, což je fajn, ale stále nejsme na takovém množství, aby to uživilo oba.
A zásadní otázka. Tedy odpověd na zásadní otázku. Ne, nekojím je současně. Nevím, proč si lidi myslí, že když jsem porodila dvojčata, tak jsem rázem získala schopnosti zkušené kojné. Nezískala. Kojit se musíme naučit. Jak já, tak děti. Podle místních informací je prvních čtyřicet dní obtížných. Čtyřicet! To člověka fakt povzbudí, aby se do toho pustil. Alespoň člověka mého typu, kde když něco nejde napoprvé, tak to nejde. Na kurzu kojení to vypadalo tak jednoduše. Názorné video, návodné obrázky. Prostě díte musí otevřít hodně pusu, bradavka směřuje nahoru, k jeho hornímu rtu, pak bradavku a půlku dvorce narveme hluboko do pusy, aby se dotkla měkkého patra dítěte, což spustí sací reflex, ještě zkontrolovat, jestli má dítě pěkně vyšpulené rty a můžeme kojit.

Pochopitelné, jednoduché, snadné. Jenže na obrázcích a animacích se nějak nepočítá s tím, že bradavka a prso jsou měkké, že dítě má malou pusu, že ji nechce otevřít, že když má dítě doširoka otevřenou pusu, tak to není proto, aby spolklo bradavku, ale proto, že zívá, že si dítě neustále strká do pusy všechno možné, od kusu pleny přes náhodné kusy matčiny kůže po svoje ruce, které jsou prostě všude, že bradavka je na prsu tak nízko, že na ni vůbec nevidím, že když už dítě otevře správně pusu a má pocit, že se blíží bradavka (nebo dudlík lahve), tak začne divoce vrtět hlavou ze strany na stranu a nelze se trefit do pusy. Ten poslední krok je Bobův oblíbený. Pokud zrovna nespěchá s krmením, tak je to velmi vtipné. Pokud spěchá, tak to ztěžuje celý proces, Bob se brzy vyčerpá marnou snahou najít bradavku a začne křičet. Místo aby se chytil bradavky, tak mydlí hlavou sem a tam a vzteká se, truhlík jeden.
Děti mají ještě malinké tlamičky, takže si pomáháme kontatkním kloboučkem, což má hned dvě funkce. Jednak to dosáhne dítěti do pusy a jednak to chrání bradavku, takže kojení nebolí. Na druhou stranu to má dvě nevýhody, zdá se mi, že jim to kazí nátisk, stejně jako u dudlíku je lhostejné v jaké pozici jsou rty, a pak, nedochází k přímému kontaktu bradavky s dětskou pusou, takže se nepředávají informace o tom, jaké protilátky by mělo mé tělo do mléka vyprodukovat. Ale říkám si, že všechno je lepší než nic. Po deseti dnech úspěšně zvládám jedno dítě nakojit z jednoho prsu. Zatím nic moc, jedna kombinace ze čtyř. Ale pokud by se to vyvíjelo stejně, tak na konci čtyřicetidenního období mám obě děti i obě prsa pod kontrolou.
sobota 8. června 2013
Spi rychle
Než jsem stihla popsat, jak jakou legraci jsme si užili při odhalování pohlaví dětí, tak jsem porodila (Petrův popis, já už to asi nikdy popsat nestihnu a ten zásadní moment, zdvihnutí ukazováčku, popsal přesně). Takže teď jsme doma, my dva, dvě kočky, dvě děti. Alice a Bob.
Myslím, že kočky trpí. Pascal se hrozně lísá a vrní, Ganéše slzí oko. Oko zatím neřešíme, ještě vidí. Priority se obludně posunuly. Je mi to líto.
Je půl sedmé. Bob křičí. Vstanu, odnesu ho do kuchyně, za hrozivého řevu ho přebalím. Hovínko a čůrání. Zapisuju do bloku se záznamy. Zkouším ho přiložit k prsu. Nemůže se chytit. Mává ručičkama, křičí a rudne. Pláču. Zkoušíme to znova a znova. Bob otevírá pusu, já mu do ní rvu bradavku a doufám, že mne konečně začne bolet, protože to znamená, že saje. Pláču. Chytil se, saje. Hurá. Polyká? To je vždycky otázka. Třeba saje naprázdno. Pozorně poslouchám. Když uslyším takové jako kch, kch, tak to znamená, že polyká. Kch… kch… kch…, pauza, kch. Pět minut je dobrých, patnáct vítězství. Z ložnice se ozývá Alice. Nejdřív jen potichu, pak přidává na intenzitě. Po čase zmlkne. Super, možná stihnu dokrmit Boba než se Alice vzbudí úplně. Občas křičí ze spaní. Osobně si myslím, že má noční můry z porodu, musela, chudinka, Bobovi prorazit cestu.
Boba je třeba dokrmit umělou výživou. Prý mléko s železem. Co to do těch dětí cpeme? Jenže něco jíst musí. Odměřuju 30 ml do lahvičky, Bob se dudlíku chytí jedna dvě a už kchá. Kch, kch, kch, kch, kch, kch. Vypito jedna dvě. Čekám jestli bude ještě křičet. Z ložnice přichází Petr s Alicí v náručí.
"Proč ještě nespíš?" ptám se. "Už pět minut tady šidím Alici prstem, saje jak divá" odpoví Petr. Přebalí Alici, zapíše obsah plenky, položí mi ji na klín a odebere Boba i s lahvičkou. Zkouším přiložit Alici. S Alicí je to ještě těžší než s Bobem. Bob se chytí prakticky vždycky, Alice tak jednou z deseti krmení. Alice je trochu trpělivější než Bob, vydrží nekřičet o pár minut déle, ale nakonec to vzdávám. Je neuvěřitelně deprimující vidět, jak se miminko snaží, jak fakt chce pít, ale nedaří se nám najít ten správný úhel. Mlíko mám, dítě pít chce, ale nic. Saje naprázdno, dumlá bradavku, křičí hlady. Pláču. Nalévám do lahvičky 20 ml mateřského mléka, které jsem odsála včera večer. Alice začíná kchat.
Je krásná. Oba jsou krásní. Když pijí, tak otevřou oči a jsou úžasní. Mají neuvěřitelnou škálu výrazů, i když chytré knihy tvrdí, že jsou to všechno jen reflexy. Usmívají se ze spánku, mračí se, když jim místo mlíka dáme jen prst, tváří se rozespale, když se protahují. Jsou úžasně roztomilí a skvělí. Když tedy nespí nebo neřvou. Když spí, tak jsou taky roztomilí, ale ne tak úžasní. Nejzajímavější jsou, když jsou vzhůru. Bohužel, když jsou vzhůru, tak nejčastěji řvou. Nejspíš hlady. Těžko říct.
Petr dokončil krmení Boba, zabalil ho a dal do postýlky, Alice už je taky na cestě do postele. Jen ještě musíme zapsat do záznamů, jak dlouho byla u prsu, kolik odstříkaného mlíka dostala a kolik dostala umělého mlíka. Abychom měli představu. Přece jen se narodili ve 36. týdnu, jsou to nedonošeňátka. Musíme pečlivě sledovat, jestli dost jedí, čůrají a kakají.
Předám mu ji, protože já jdu pumpovat. Deset minut odsávání mlíka pomocí eletrické pumpy. Na podporu tvorby mlíka. Mám to dělat každé tři hodiny, ale občas vynechám.
Ještě umýt všechny lahvičky a nádobky k pumpě a je to. Máme asi hodinu než děti začnou zase řvát hlady. Posílám Petra do postele. V noci držel stráž, zatímco já jsem spala. Potřebujeme, aby se vyspal. Možná bych se mohla mezitím vysprchovat. Myslím, že vlasy jsem si naposledy myla ještě před porodem, přesně před týdnem. Nebo bych mohla na blog vylít to zoufalství.
Zoufalství, kterému jsem za začátku propadala jen na večer a v noci, když už jsem padala na hubu únavou, ale které teď už propuká kdykoli. Pláču naprosto náhodně. Buď dojetím, jak máme krásné děti, jak na mne rodina myslí, jak je Petr úžasný, nebo z neštěstí, protože už se nikdy nevyspím, protože to prostě nezvládám, protože nejsem dobrá matka, když neodsávám každé tři hodiny a nechávám děti na noc jen Petrovi, takže dostávají jenom přes noc jenom umělou výživu, a nedokážu dítě přiložit správně k prsu, aby mohlo pít. Stav, kdy jsem naprosto ztratila jakoukoliv racionalitu a brečím kvůli čemukoliv nebo klidně kvůli ničemu, prostě jenom brečím. Prý je to baby blues. Prý je to normální. Vůbec mi to vědomí nepomáhá.
Děti chtějí jíst ve dvou až tříhodinovém intervalu. Kdyby jim krmení trvalo několik minut, tak by to bylo únosné, ale nejkraší doba na krmení jednoho dítěte zatím byla asi 30 minut, což zahrnuje přebalení, sání u prsu, dokrmení z lahvičky, zabalení a uložení do postýlky. Tahle půl hodina se ale hravě natáhne na hodinu. Nebo na hodinu a půl. Jedno dítě hodinu a půl, druhé dítě hodinu a půl a můžeme začít zase s tím prvním. Mám-li za sebou osm hodin spánku, tak to jde. Pokud jsem spala jen dvě, tři hodiny, tak se to stává nesnesitelné.
Zatím přežívám. Beru to den po dni. Ještě tenhle den to zvládnu, dotáhnu a pak to snad skončí. Vím, že neskončí. Ale každý pohled o budoucnosti je černý (přestože racionálně vím, že by se to mělo zlepšovat), tak se tam radši moc nedívám. Ještě dneska, za deset, dvacet minut, nakrmím Boba, který je hladovější, křiklavější a budí se dřív. Možná to stihnu dřív než se hlady vzbudí Alice.
Světlé chvíle jsou. Samozřejmě. Když si položím nahé dítě na hruď(skin to skin is in!) a ležím na zádech v posteli, tak jsou všichni spokojení. Já chrupkám, dítě chrupká. Škoda, že se mi tam nevejdou oba, mám to ráda. Nebo když jsou děti nakrmené a my čekáme, jestli jim to stačilo. Dělají roztomilé obličejíčky. Myslím, že by chtěly být pořád u nás, cítit naše teplo, slyšet naše srdce, cítit, jak je hladíme. Ale já jsem pořád tak unavená. Máme tak málo času na spaní.
Myslím, že kočky trpí. Pascal se hrozně lísá a vrní, Ganéše slzí oko. Oko zatím neřešíme, ještě vidí. Priority se obludně posunuly. Je mi to líto.
Je půl sedmé. Bob křičí. Vstanu, odnesu ho do kuchyně, za hrozivého řevu ho přebalím. Hovínko a čůrání. Zapisuju do bloku se záznamy. Zkouším ho přiložit k prsu. Nemůže se chytit. Mává ručičkama, křičí a rudne. Pláču. Zkoušíme to znova a znova. Bob otevírá pusu, já mu do ní rvu bradavku a doufám, že mne konečně začne bolet, protože to znamená, že saje. Pláču. Chytil se, saje. Hurá. Polyká? To je vždycky otázka. Třeba saje naprázdno. Pozorně poslouchám. Když uslyším takové jako kch, kch, tak to znamená, že polyká. Kch… kch… kch…, pauza, kch. Pět minut je dobrých, patnáct vítězství. Z ložnice se ozývá Alice. Nejdřív jen potichu, pak přidává na intenzitě. Po čase zmlkne. Super, možná stihnu dokrmit Boba než se Alice vzbudí úplně. Občas křičí ze spaní. Osobně si myslím, že má noční můry z porodu, musela, chudinka, Bobovi prorazit cestu.
Boba je třeba dokrmit umělou výživou. Prý mléko s železem. Co to do těch dětí cpeme? Jenže něco jíst musí. Odměřuju 30 ml do lahvičky, Bob se dudlíku chytí jedna dvě a už kchá. Kch, kch, kch, kch, kch, kch. Vypito jedna dvě. Čekám jestli bude ještě křičet. Z ložnice přichází Petr s Alicí v náručí.
"Proč ještě nespíš?" ptám se. "Už pět minut tady šidím Alici prstem, saje jak divá" odpoví Petr. Přebalí Alici, zapíše obsah plenky, položí mi ji na klín a odebere Boba i s lahvičkou. Zkouším přiložit Alici. S Alicí je to ještě těžší než s Bobem. Bob se chytí prakticky vždycky, Alice tak jednou z deseti krmení. Alice je trochu trpělivější než Bob, vydrží nekřičet o pár minut déle, ale nakonec to vzdávám. Je neuvěřitelně deprimující vidět, jak se miminko snaží, jak fakt chce pít, ale nedaří se nám najít ten správný úhel. Mlíko mám, dítě pít chce, ale nic. Saje naprázdno, dumlá bradavku, křičí hlady. Pláču. Nalévám do lahvičky 20 ml mateřského mléka, které jsem odsála včera večer. Alice začíná kchat.
Je krásná. Oba jsou krásní. Když pijí, tak otevřou oči a jsou úžasní. Mají neuvěřitelnou škálu výrazů, i když chytré knihy tvrdí, že jsou to všechno jen reflexy. Usmívají se ze spánku, mračí se, když jim místo mlíka dáme jen prst, tváří se rozespale, když se protahují. Jsou úžasně roztomilí a skvělí. Když tedy nespí nebo neřvou. Když spí, tak jsou taky roztomilí, ale ne tak úžasní. Nejzajímavější jsou, když jsou vzhůru. Bohužel, když jsou vzhůru, tak nejčastěji řvou. Nejspíš hlady. Těžko říct.
Petr dokončil krmení Boba, zabalil ho a dal do postýlky, Alice už je taky na cestě do postele. Jen ještě musíme zapsat do záznamů, jak dlouho byla u prsu, kolik odstříkaného mlíka dostala a kolik dostala umělého mlíka. Abychom měli představu. Přece jen se narodili ve 36. týdnu, jsou to nedonošeňátka. Musíme pečlivě sledovat, jestli dost jedí, čůrají a kakají.
Předám mu ji, protože já jdu pumpovat. Deset minut odsávání mlíka pomocí eletrické pumpy. Na podporu tvorby mlíka. Mám to dělat každé tři hodiny, ale občas vynechám.
Ještě umýt všechny lahvičky a nádobky k pumpě a je to. Máme asi hodinu než děti začnou zase řvát hlady. Posílám Petra do postele. V noci držel stráž, zatímco já jsem spala. Potřebujeme, aby se vyspal. Možná bych se mohla mezitím vysprchovat. Myslím, že vlasy jsem si naposledy myla ještě před porodem, přesně před týdnem. Nebo bych mohla na blog vylít to zoufalství.
Zoufalství, kterému jsem za začátku propadala jen na večer a v noci, když už jsem padala na hubu únavou, ale které teď už propuká kdykoli. Pláču naprosto náhodně. Buď dojetím, jak máme krásné děti, jak na mne rodina myslí, jak je Petr úžasný, nebo z neštěstí, protože už se nikdy nevyspím, protože to prostě nezvládám, protože nejsem dobrá matka, když neodsávám každé tři hodiny a nechávám děti na noc jen Petrovi, takže dostávají jenom přes noc jenom umělou výživu, a nedokážu dítě přiložit správně k prsu, aby mohlo pít. Stav, kdy jsem naprosto ztratila jakoukoliv racionalitu a brečím kvůli čemukoliv nebo klidně kvůli ničemu, prostě jenom brečím. Prý je to baby blues. Prý je to normální. Vůbec mi to vědomí nepomáhá.
Děti chtějí jíst ve dvou až tříhodinovém intervalu. Kdyby jim krmení trvalo několik minut, tak by to bylo únosné, ale nejkraší doba na krmení jednoho dítěte zatím byla asi 30 minut, což zahrnuje přebalení, sání u prsu, dokrmení z lahvičky, zabalení a uložení do postýlky. Tahle půl hodina se ale hravě natáhne na hodinu. Nebo na hodinu a půl. Jedno dítě hodinu a půl, druhé dítě hodinu a půl a můžeme začít zase s tím prvním. Mám-li za sebou osm hodin spánku, tak to jde. Pokud jsem spala jen dvě, tři hodiny, tak se to stává nesnesitelné.
Zatím přežívám. Beru to den po dni. Ještě tenhle den to zvládnu, dotáhnu a pak to snad skončí. Vím, že neskončí. Ale každý pohled o budoucnosti je černý (přestože racionálně vím, že by se to mělo zlepšovat), tak se tam radši moc nedívám. Ještě dneska, za deset, dvacet minut, nakrmím Boba, který je hladovější, křiklavější a budí se dřív. Možná to stihnu dřív než se hlady vzbudí Alice.
Světlé chvíle jsou. Samozřejmě. Když si položím nahé dítě na hruď(skin to skin is in!) a ležím na zádech v posteli, tak jsou všichni spokojení. Já chrupkám, dítě chrupká. Škoda, že se mi tam nevejdou oba, mám to ráda. Nebo když jsou děti nakrmené a my čekáme, jestli jim to stačilo. Dělají roztomilé obličejíčky. Myslím, že by chtěly být pořád u nás, cítit naše teplo, slyšet naše srdce, cítit, jak je hladíme. Ale já jsem pořád tak unavená. Máme tak málo času na spaní.
sobota 1. června 2013
Finišujem
"Ty jo, teď támhle na zábradlí přiletěl pták a v zobáku si přinesl menšího ptáka a teď ho sežere!" kouká Petr vzrušeně z okna.
"To vypadá spíš jako krysa než malý pták. Fuuuj! No to je nechutný! On žere krysu! Fuj!" odvrací se sestřička znechuceně od okna a já nevidím nic.
Já ležím na posteli, na břiše mám dva monitory dětských tepů, jeden monitor kontrakcí, velký pták s krysou sedí za oknem na zábradlí těsně mimo můj pohled, a nesmím se pohnout. Když se pohnu, tak se jeden nebo oba monitory posunou, přestanou monitorovat a čas, během kterého nemonitorujeme, je následně třeba nahradit. Když monitor vypadne na pět minut, budu v ordinaci o pět minut déle, prostě si to nastavíme. Protože celkem je třeba 20 minut monitorování v kuse a vždycky to bývá problém, tak se mi nechce se hýbat. Ale jsem zvědavá. Nakonec se rozhodnu to risknout, na posteli se posadím a fakt, na zábradlí za oknem sedí havran, jednou nohou si přidržuje tělíčko a zobákem ho cupuje na kusy. Zvláštní, mně to připadá nanejvýš zajímavé, sestřičce to přijde odporné. Asi nemám nějaké běžné lidské zábrany. Za nejlepší jsem pak považovala, když havranovi kus tělíčka zbyl, tak ho vzal do zobáku, chvíli se s ním procházel po balkoně a pak si ho schoval pod trubku, která tam vedla, a zobákem na to ještě naskládal kameny. Zajímalo by mne, jestli to je pak schopen zase najít.
Poslední týden mi bylo výborně. Břicho jsem sice tahala, ale vůbec mne neobtěžovalo, dost jsem si to užívala. Taky jsem začala tlačit na to, že je potřeba dořešit spoustu věcí ještě než porodím. Třeba Pascalovu nemoc. Pascalova nemoc se táhne už leta. Má řídkou moč, z čehož já vyvozuju, že má špatné ledviny, hodně spí a často zvrací bílou pěnu. Při poslední návštěvě u veterináře, jak mu vytrhali všechny zuby, mi paní doktorka doporučila, že ho můžeme zkusit krmit speciální vysoce proteinovou dietou, protože možná zvrací kvůli podrážděnému střevu. Krmit kočku s nemocnými ledvinami vysokoproteinovou dietou může jenom blázen. Jenže krevní testy opakovaně ukazují, že Pascal má ledviny v pořádku, a ultrazvuk před dvěma lety ukázal to samé. Po tom, co přišel o zuby, jsme ho začali krmit častěji konzervou, Pascal se stal mnohem hravějším a taky se mu výrazně zlepšila srst. Tak jsme zkusili tu vysokoproteinovou dietu, že třeba bude zvracet méně. Po dvou týdnech se zdálo, že skutečně zvrací výrazně méně. Po třech týdnech jsem propadla pocitu, že možná méně zvrací, ale o to více spí, je věčně unavený a méně si hraje. Představovala jsem si, že ho tou dietou pomalu trávíme v dobré víře, že mu pomáháme. Petr tvrdil, že je to tím, že jsem celé dny doma, takže ho vidím ve fázích, které běžně trávím mimo domov, a proto se mi zdá, že víc spí. Byla jsem ale přesvědčivá a nakonec i Petr uznal, že Pascal možná spí moc. Navrhovala jsem udělat kontrolní krevní test, vysokoproteinovou dietu už dostává měsíc, jestli mu to nedělá dobře, tak se to na krvi pozná jedna dvě. Jenže naše veterinářka chce za takový test 350 dolarů, plus 65 za konzultaci, bez které se k testům nedostaneme. Tak jsem obvolala několik veterinárních ordinací a ukázalo se, že v jedné nedaleké dělají stejné testy za polovinu ceny (cena za konzultaci s doktorkou je ovšem stejná a bez konzultace nám testy nikdo neudělá). Takže jsme ve středu, po tom, co jsme obdivovali havrana s myší a dozvěděli se, že děti se pěkně hýbou a všechno je v pořádku, sebrali Pascala a odvezli ho k nové veterinářce.
Začínám mít trochu pocit, že možná není něco v pořádku se mnou. Vysvětlovat doktorce, že ta naprosto zdravě vypadající kočka je určitě nemocná, protože se mi to tak prostě zdá, je pocit k nezaplacení. Paní doktorka si ho prohlédla, odnesla ho na přeočkování, které jsme potřebovali tak jako tak, odebrali mu krev na testy, pak nám ho vrátila a řekla, že vypadá skvěle a že výsledky budou druhý den. Druhý den nám zavolala s tím, že výsledky jsou v podstatě stejné jako před dvěma měsíci a že je Pascal úplně zdravý, jediné, co je zvláštní, je ta řídká moč. Tak asi zbytečně plaším. Pravda je, že takhle plaším zhruba jednou ročně už od podzimu 2009 a zatím testy vždycky tvrdí, že Pascal je v pořádku.
Poslední dva týdny jsem byla v lékařském zařízení pouze jednou týdně, na monitorování dětských tepů, to je docela málo. Běžně chodím po doktorech dvakrát až třikrát týdně. Třeba příští týden jdu v pondělí na kontrolu čípku k doktorce, v úterý na ultrazvuk, ve středu na monitorování dětských tepů, do toho mi v úterý budou volat a vyřadí mne z programu Prevence předčasného porodu. Myslím, že ten program fakt skvěle funguje, jen se na mne podívejte, byla jsem v programu a neporodila jsem! Každopádně od čtvrtka pak už mám volno. Doufám, že dokončíme všechny záležitosti, které bych měla ráda před porodem uzavřené. Pascal byl jedna věc, další věc co mne trápila, byla plíseň v koupelně na stropě.
Plíseň v bytě je tu normální. Zatímco já to považuju za nejhnusnější věc, co může být, tak každý, komu to zmíním, řekne "Nojo, to je normální, prostě to odrhni Savem". Na stropě, haha. Tak jsem na to pozvala Jeffa, pracovníka ze školy, který se mimo semestr živí jako údržbář a hodinový manžel. Přinesl si žebřík, Savo a kartáček na zuby a po hodině byla koupelna jako nová. "Ale nebojte se, ono se to zase vrátí, to se musí dělat pořád dokola", uklidnil nás.
Další věci, které chci mít uzavřené snad zvládne Petr sám. Protože já jsem dlouhodobě k ničemu. Zatímco Petr pere, dává nádobí do myčky, vynáší koše, nakupuje, stěhuje, montuje nábytek a třídí dětské oblečení, tak já spím. Nebo jím. Nebo trpím.
"To vypadá spíš jako krysa než malý pták. Fuuuj! No to je nechutný! On žere krysu! Fuj!" odvrací se sestřička znechuceně od okna a já nevidím nic.
Já ležím na posteli, na břiše mám dva monitory dětských tepů, jeden monitor kontrakcí, velký pták s krysou sedí za oknem na zábradlí těsně mimo můj pohled, a nesmím se pohnout. Když se pohnu, tak se jeden nebo oba monitory posunou, přestanou monitorovat a čas, během kterého nemonitorujeme, je následně třeba nahradit. Když monitor vypadne na pět minut, budu v ordinaci o pět minut déle, prostě si to nastavíme. Protože celkem je třeba 20 minut monitorování v kuse a vždycky to bývá problém, tak se mi nechce se hýbat. Ale jsem zvědavá. Nakonec se rozhodnu to risknout, na posteli se posadím a fakt, na zábradlí za oknem sedí havran, jednou nohou si přidržuje tělíčko a zobákem ho cupuje na kusy. Zvláštní, mně to připadá nanejvýš zajímavé, sestřičce to přijde odporné. Asi nemám nějaké běžné lidské zábrany. Za nejlepší jsem pak považovala, když havranovi kus tělíčka zbyl, tak ho vzal do zobáku, chvíli se s ním procházel po balkoně a pak si ho schoval pod trubku, která tam vedla, a zobákem na to ještě naskládal kameny. Zajímalo by mne, jestli to je pak schopen zase najít.
Poslední týden mi bylo výborně. Břicho jsem sice tahala, ale vůbec mne neobtěžovalo, dost jsem si to užívala. Taky jsem začala tlačit na to, že je potřeba dořešit spoustu věcí ještě než porodím. Třeba Pascalovu nemoc. Pascalova nemoc se táhne už leta. Má řídkou moč, z čehož já vyvozuju, že má špatné ledviny, hodně spí a často zvrací bílou pěnu. Při poslední návštěvě u veterináře, jak mu vytrhali všechny zuby, mi paní doktorka doporučila, že ho můžeme zkusit krmit speciální vysoce proteinovou dietou, protože možná zvrací kvůli podrážděnému střevu. Krmit kočku s nemocnými ledvinami vysokoproteinovou dietou může jenom blázen. Jenže krevní testy opakovaně ukazují, že Pascal má ledviny v pořádku, a ultrazvuk před dvěma lety ukázal to samé. Po tom, co přišel o zuby, jsme ho začali krmit častěji konzervou, Pascal se stal mnohem hravějším a taky se mu výrazně zlepšila srst. Tak jsme zkusili tu vysokoproteinovou dietu, že třeba bude zvracet méně. Po dvou týdnech se zdálo, že skutečně zvrací výrazně méně. Po třech týdnech jsem propadla pocitu, že možná méně zvrací, ale o to více spí, je věčně unavený a méně si hraje. Představovala jsem si, že ho tou dietou pomalu trávíme v dobré víře, že mu pomáháme. Petr tvrdil, že je to tím, že jsem celé dny doma, takže ho vidím ve fázích, které běžně trávím mimo domov, a proto se mi zdá, že víc spí. Byla jsem ale přesvědčivá a nakonec i Petr uznal, že Pascal možná spí moc. Navrhovala jsem udělat kontrolní krevní test, vysokoproteinovou dietu už dostává měsíc, jestli mu to nedělá dobře, tak se to na krvi pozná jedna dvě. Jenže naše veterinářka chce za takový test 350 dolarů, plus 65 za konzultaci, bez které se k testům nedostaneme. Tak jsem obvolala několik veterinárních ordinací a ukázalo se, že v jedné nedaleké dělají stejné testy za polovinu ceny (cena za konzultaci s doktorkou je ovšem stejná a bez konzultace nám testy nikdo neudělá). Takže jsme ve středu, po tom, co jsme obdivovali havrana s myší a dozvěděli se, že děti se pěkně hýbou a všechno je v pořádku, sebrali Pascala a odvezli ho k nové veterinářce.
Začínám mít trochu pocit, že možná není něco v pořádku se mnou. Vysvětlovat doktorce, že ta naprosto zdravě vypadající kočka je určitě nemocná, protože se mi to tak prostě zdá, je pocit k nezaplacení. Paní doktorka si ho prohlédla, odnesla ho na přeočkování, které jsme potřebovali tak jako tak, odebrali mu krev na testy, pak nám ho vrátila a řekla, že vypadá skvěle a že výsledky budou druhý den. Druhý den nám zavolala s tím, že výsledky jsou v podstatě stejné jako před dvěma měsíci a že je Pascal úplně zdravý, jediné, co je zvláštní, je ta řídká moč. Tak asi zbytečně plaším. Pravda je, že takhle plaším zhruba jednou ročně už od podzimu 2009 a zatím testy vždycky tvrdí, že Pascal je v pořádku.
Poslední dva týdny jsem byla v lékařském zařízení pouze jednou týdně, na monitorování dětských tepů, to je docela málo. Běžně chodím po doktorech dvakrát až třikrát týdně. Třeba příští týden jdu v pondělí na kontrolu čípku k doktorce, v úterý na ultrazvuk, ve středu na monitorování dětských tepů, do toho mi v úterý budou volat a vyřadí mne z programu Prevence předčasného porodu. Myslím, že ten program fakt skvěle funguje, jen se na mne podívejte, byla jsem v programu a neporodila jsem! Každopádně od čtvrtka pak už mám volno. Doufám, že dokončíme všechny záležitosti, které bych měla ráda před porodem uzavřené. Pascal byl jedna věc, další věc co mne trápila, byla plíseň v koupelně na stropě.
Plíseň v bytě je tu normální. Zatímco já to považuju za nejhnusnější věc, co může být, tak každý, komu to zmíním, řekne "Nojo, to je normální, prostě to odrhni Savem". Na stropě, haha. Tak jsem na to pozvala Jeffa, pracovníka ze školy, který se mimo semestr živí jako údržbář a hodinový manžel. Přinesl si žebřík, Savo a kartáček na zuby a po hodině byla koupelna jako nová. "Ale nebojte se, ono se to zase vrátí, to se musí dělat pořád dokola", uklidnil nás.
Další věci, které chci mít uzavřené snad zvládne Petr sám. Protože já jsem dlouhodobě k ničemu. Zatímco Petr pere, dává nádobí do myčky, vynáší koše, nakupuje, stěhuje, montuje nábytek a třídí dětské oblečení, tak já spím. Nebo jím. Nebo trpím.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)