sobota 16. srpna 2014

New York, New York

Petr mne vyslal na dovolenou do New Yorku. Na pět dní.
V New Yorku jsem nikdy nebyla, takže jsem byla moc zvědavá. Pamatuju si, když jel do New Yorku poprvé Petr. Na služební cestu, s kolegama. Prý, to budeš mrkat na drát, říkali kolegové.

Takhle po pěti dnech je pro New York příjemné, skutečné město. Město se skutečnými domy z cihel. To je pro mne asi nejvýraznější vjem. Cihlové domy. Staré cihlové domy. A hluk. Je to živé město, na ulicích je velký provoz, zejména kolem Times Square a samozřejmě v odpolední špičce. Jakožto pozorovateli a chodci mi to přišlo zábavné, ale když jsem křižovala ulice na kole, tak mne to rozčilovalo nemálo. Nikdo, ale vůbec nikdo nedodržuje pravidla. No, řidiči aut vcelku jo. Na červenou zastaví a taky dávají poměrně pozor na cyklisty, mi přišlo. Jenže když je velký provoz, tak auta běžně vjíždějí do křižovatky v marné naději, že se ucpaný pruh před nimi uvolní dost brzy a nebudou blokovat křižovatku. Ale neuvolní. Takže auta stojí v křižovatce, auta, kolmá na tato, troubí, chodci se bezstarostně rozlijí do křižovatky, protože když nejedou auta, tak se může chodit, jak se člověku zalíbí, a tím vším kličkují cyklisti, kteří jsou asi nejhorší, protože nejenže jezdí na červenou, ale naprosto bez skrupulí jezdí i v protisměru. Cyklisti v protisměru na cylistické stezce mne za těch pět dní nepřestali rozčilovat.

New York je o tři hodiny napřed před San Franciskem. Půl sedmé v SF je v půl desáté v NY. TAkže pokud jsem chtěla co nejvíc využít volný čas, tak jsem ani nemohla spát dlouho do rána. Občas jsem se vzbudila i v půl deváté, ale před desátou (sedm ráno SF času) jsem z hotelu neodcházela nikdy.
První den jsem vyrazila na nákupy. Vyšla jsem z hotelu, předplatila jsem si Citibike na týden, nasedla jsem na kolo a vyrazila jsem na špatnou stranu. Když jsem to zjistila, tak jsem si dala snídani, prohlídla si mapu, nasedla na kolo a vyrazila jsem na špatnou stranu. Napotřetí jsem se konečně trefila a se zastávkou v Trader Joe's (zábavný systém pokladen) a u hotelu Chelsea (tady bydlel Robert Mapplethorpe s Patti Smith než se stali slavnými), jsem dojela k B&H.





B&H je newyorský obchod s fotografickými potřebami, který je velmi známý a má velký online obchod. Nikdy by mne nenapadlo, že může být něco zajímavého na obchodě, samozřejmě kromě sortimentu. Ovšem B&H mne zaskočilo. Jednak je to poměrně rozlehlý obchod, pak tam často obsluhují čistokrevní Židé s pejzy a jarmulkou, kteří spolu mluví jidiš, a pak tam mají geniální, propracovaný systém dopravy zboží z regálu k pokladně a k zákazníkovi. Žádný takový, že by si zákazník vzal něco z regálu a došel s tím k pokladně. Každý kus zboží musí pověřený pracovník za pultem naskenovat a dát do košíku pod pultem. Následně vytiskne zákazníkovi účet, se kterým jde zákazník k pokladně. Košík se zbožím zatím putuje pod pultem po speciálních kolejničkách, pak výtahem ke stropu, kde přestoupí na další kolejničky a uhání pod stropem k balicímu oddělení, kde pověřený pracovník zboží dá do tašky a pověsí na háček. Zákazník mezitím zaplatí u pokladny, tam dostane účtenku a přesune se k balicímu oddělení, kde mu jiný pověřený pracovník na základě zaplacené účtenky vydá jeho tašku se zbožím a konečně může jít. Nádherná manufaktura. Ty kolejničky mne naprosto uchvátily.
Pak jsem se rozkoukávala. Projela jsem se na kole, navštívila jsem městskou knihovnu, prošla jsem se po Times Square, prohlédla jsem si nádraží Grand Central a nahlédla jsem do vestibulu Chrysler Building. Původně jsem chtěla ještě jít do Rockefeller Center, ale už Chrysler Building mne vyhodili, že je pozdě, tak jsem to nechala na druhý den. S hostitelkou Stáňou jsme šly na drink do baru na střeše hotelu Strand, odkud je moc pěkný výhled na Empire State Building a vodní věže na střechách domů.





Druhý den jsem doháněla zpoždění z pondělka. Rozhodně jsem se musela pořádně podívat do vestibulu Chrysler Building. Nádherná art deco budova. S překvapením jsem zjistila, že nejsou k dispozici žádné pořádné pohledy ani jiné pořádné suvenýry s touhle budovou. Samotná budova je kancelářská a rozhodně žádné suvenýry neprodává. Strašila jsem tam jistě aspoň půl hodiny s foťákem a odešla jsem jenom proto, že jsem u národního muzea měla sraz se Stáňou, která pro mne měla vstupenku. Metro mne ale vypeklo, když zůstalo stát uprostřed tunelo a prohlásilo, že ve stanici před námi je rozbitý semafor a tak tam nemůže vjet. Nechali nás čekat v tunelu půl hodiny, pak zacouvali do poslední stanice a vypustili nás ven. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, vstupenku jsem od Stáni získala a na velrybu jsem se podívala. Velryba je impozantní. Velmi. Nedivím se, že jsme se báli, když se u nás tuhle na Maui vynořila z vody pár metrů od člunu. Člověk je menší než jedna její ploutev. Taky jsem se podívala na dinosauří kostry. Ty jsou sice taky impozantní, ale nakonec jsem zdrhla a šla se nahřívat ven. Venku totiž zuřilo léto. Dusno a teploty kolem 25 stupňů. Byla jsem utahaná a ospalá, ale dokopala jsem se dojet ke Guggenheim muzeu, protože jsem ho chtěla alespoň vidět zvenku. Je to pěkná budova. Cestou zpět k hotelu jsem si popovídala s černochem Ericem, který prodává u Central Parku svoje sítotisky a chtěl by mít dvojčata. Chtěla jsem se ještě podívat na vyhlídkovou terasu na Rockfeller center, ale jednak tam byla dlouhá fronta a jednak to stálo $29, takže jsem zavrhla. Tyhlety turistický atrakce jsou děsně drahý. Na večeři jsme šly do East Village do indické restaurace kousek slavných Katz’s Delicatessen.







Ve středu jsem šla na dvojčata. Teda na jejich díry. Udělali tam dva působivé černé bazény, do kterých teče voda po obvodových zdech a které mají po obvodu jména lidí, co zemřeli při útoku 11. září 2001. Kromě bazénů tam otevřeli muzeum, kde byla hrozná fronta a platil se vstup $26. Tak jsem tam nešla. Taková jsem turistka. Šla jsem na Brooklynský most. Teda jela jsem. Na jednom konci jsem si půjčila Citikolo a měla jsem 30 minut na to, most přejet a kolo na druhé straně odevzdat. Na mostě je úzká stezka po pěší a ještě užší stezka pro cyklisty. S několika zastávkami na focení jsem to tak tak stihla. Ráda bych bývala měla víc času na focení a koukání kolem, ale na druhou stranu jsem líná a rozhodně bych most nechtěla přecházet. Možná kdybych byla ve městě na delší dobu a měla prostě hrozně moc času, ale já jsem pořád tak nějak spěchala z místa na místo. Pak jsem si dala newyorskou pizzu v přístavu a nedala jsem si zmrzlinu, neboť za cenu zmrzliny jsem si koupila lístek na loď. Vyjížďka lodí byla nejlepší část dne. Sluníčko svítilo, vítr foukal, loď se houpala a já jsem měla krásný výhled na Manhattan. Loď mne odvezla na 33. ulici, kde jsem si vzala kolo a projela si Broadway k jihu. Příjemná, živá ulice. Je zajímavé, jak je velká část Manhattanu naprosto pravoúhlá, jenom Broadway běží napříč. Do hotelu jsem přišla akorát včas, dala jsme si sprchu a mohly jsme vyrazit na Highline, příjemný park udělaný ze zrušené nadzemky. Mám pocit, že nejpříjemnější na tom není to, že je to nad zemí, ale že je to dlouhý pruh skutečné zeleně. Podél dřevěného chodníčku jsou vysázené obyčejné luční rostliny a působilo to na mne velmi domácky. Po Highline jsme došly k hotelu, kde se konalo představení Sleep No More.
Do Sleep No More mne naverboval Petr. Pět pater záhad v potemnělém hotelu, kde se čas od času objeví nějací herci a tančí. Dvě a půl hodiny bloudění a zkoumání různých scén. Rozhodně zajímavé.







Ve čtvrtek jsem už pomalu rezignovala na snahu stihnout toho co nejvíc. Dopoledne jsem strávila v Chelsea Market a telefonováním se San Franciskem. Děti byly myslím trochu zaskočené, že mne viděly na obrazovce, ale zvládly to docela dobře. Alice mi dokonce přinesla knížku, abych jí četla, čímž mne velmi dojala. Po obědě v Googlu jsem šla na lanovku. Na Rooseveltův ostrov se dá dojet autobusem, metrem nebo lanovkou. Lanovka mi připadala nejzajímavější, byť je to cesta dosti krátká. Samotný ostrov mne moc nezajímal, ale paní na informacích mne přesvědčila, že stojí za to se po něm projít a prohlédnout si maják. Zaujala mne tam promenáda podél břehu, lavičky ve stínu třešní byly jednak malebné a jednak tam příjemne foukal vítr, takže jsem tam strávila hodinu okukováním a posedáváním na lavičce. Domů jsem se vypravila tak akorát včas, že jsem stihla vyfotit Žehličku těsně před západem slunce. K večeři jsme si daly humra a dvě piva.









Pátek, poslední den. Už se mi nechce vůbec nic. Mám pocit, že Manhattan už znám a nebaví mne pořád někam spěchat. Na různá doporučení jsem se vypravila na Washington Square. Prý pozorovat lidi. Lidi mi tam nepřipadalí o nic zajímavější než v San Francisku. Ale možná jsem zatížená. Ono San Francisko má vysokou koncentraci divných lidí. Jediný, koho jsem viděla, byl fotograf, který se tvářil úlisně, měl teleobjektiv a z dálky fotil skupinu asi osmiletých holčiček. Když pak objevil skupinu ženských, co se opalovaly nahoře bez, tak velmi nadšeně komusi telefonoval. Ale nejspíš jsem nespravedlivá, s příchodem dětí se ve mne probudily ocrhanitelské city dříve nevídané.



Celkově na mne největší dojem udělala Chrysler Building. Ale všechno, co jsem viděla, se mi líbilo. Čekala jsem něco strašlivého, ulice stísněné mrakodrapy, davy nepříjemných, spěchajících lidí, smog a rámus, vedro k zalknutí. Měla jsem asi štěstí. Ulice mi připadly přívětivě široké (dva pruhy pro auta, parkovací pruh a stezka pro cyklisty), lidi mi přišli normální či milí (jako v Česku), smog jsem nezaregistrovala vůbec a vedro bylo k přežití, když se člověk smířil s tím, že je naskrz propocený, ale vzhledme k tomu, že jsem stejně byla sama a většinou venku, tak to šlo. Vrátila jsem domů opálená a smutná, že ani teplo, ani cihlové přívětivé domy, ani čas na courání po ulicích v San Francisku skutečně mít nebudu.

Z alba New York