neděle 29. března 2015

Bobo mó tadi, baj neny

Děti mluví. Je to frustrující, je to vtipné a je to roztomilé. Kombinují znaky, češtinu a angličtinu. Nedávno strávila Alice v posteli několik dlouhých minut tím, že si sama pro sebe povídala “Ap, ap, dáun, ap, dáun, ap, ap, dáun” (Správně napsané by to samozřejmě bylo ‘up, up, down, up, down, up, down’, ale to nezachycuje jejich výslovnost, tak se pokouším přepisovat foneticky). Poměrně často je jasné, jak ke zkomolenému slovu děti došly, například popeláři jsou “popi”, kolo je “ko-o”, dolů je “doů”, vystupovat je “papa”, anglické more je “móo”, car je “ká”, thank you je “ta-pm”. Ovšem “ta-pm” je i tygr. I další zvuky mají víc významů, třeba “papa” znamená vystupovat (z MHD), ale taky chleba, rozlišujeme podle kontextu a znaků. Stejně tak “pije” je v jednom významu skutečně pije, v dalším ovšem “brejle”. Občas je to fakt hlavolam. 
Mámu vyslovují správně, ale táta je vytrvale “tatu”, asi z “běžte vzbudit tátu”, jinak nevím. Některá slova mají původ nejasný, konkrétně “kaki”, což značí ocas, a “baj”, což poslední dobou říká Bob prakticky na cokoli, třeba na sýr, tašku, polštář nebo koš.
Anglicky i česky rozumí dobře, už skoro začíná mít smysl dětem věci vysvětlovat. Nejen smysl, kolikrát se člověk bez vysvětlení neobjede. Kdybych se v pondělí prostě sebrala a odešla, když dorazí Miranda, tak Alice dostane záchvat hysterického kvílivého pláče. Když jim ale Miranda vysvětlila, že jdu do školy, tak obě děti spokojeně řeknou, že máma jde do školy, zamávají mi a jdou si hrát. V sobotu, když jsme šli do kina, jsme vysvětlování podcenili, nechali jsme děti před domem Jeffovi a dobíhali jsme autobus za nešťatného Aličina pláče a volání “máma, MÁMA!!!”, který mi trhal srdce (z nepochopitelných důvodu to Petr nesl úplně bez problému, zatímco já jsem si v duchu spílala). 
Děti opakují. “Půjdme domu, ano?” navrhuju dětem na hřišti. “T-ma” říká Alice a znakuje domeček a kočka.  “Ano, doma je kočka, ano, ano,” raduji se, jak je chytrá, protože o tom, že máme doma kočku, jsme mluvily nedávno. “Aňoaňo,” potvrdí Alice a důležitě kýve hlavou.
Řeknu jí slovo a ona ho zopakuje. Zkomoleně, ale rozhodně se snaží a já ji za to vždycky pochválím. 
Oba umí říct tadi, tam a neny. “Tadi, tadi” ukazuje Bob prstem, že mu mám dát na talířek jídlo. “Neny” konstatuje, když najde prázdnou krabičku, a občas u toho i rozhodí bezradně rukama, jak to dělávám já, když naznačuju, že nemám další maliny, fakt ne. “Neny” konstatuje, když najde jakoukoliv díru. “Tatu, tam” ukazuje Alice, kde bude sedět táta v autě, až zaplatí nákup a přijde za námi na parkoviště. 

Jedeme totiž na výlet (“píjet”, opakuje nadšeně Bob, zatímco ho usazujeme do autosedačky). Do Monterey. Dvě hodiny cesty, velké drama. Děti byly v autě naposledy před půl rokem, takže jsme na to moc zvědaví. Poprvé dnes jedou po směru jízdy. Zdá se, že věk a směr autosedačky hrají v náš prospěch. Náš, myslím rodičů. Děti jsou klidné až veselé, při každém zastavení na semaforech se dožadují daší jízdy. Po chvíli pro jistotu pouštíme CD, načež se po každé písničce děti dožadují další písničky. Jsou neuvěřitelně roztomilí. S jednou přestávkou nákupu ve Walmartu docela bez problémů přežijí dvou a půl hodinovou cestu. Do motelu dorazíme až po čase jejich večeře i koupele. Zdá se, že to zvládají dobře, problém nastane, když Petr odnese děti do pokoje, zatímco já parkuju. Jakmile vstoupí do pokoje a zabouchne dveře, v pokoji je tma a Alice začne hystericky řvát a volat mámu. Je mi jí moc líto, chudinky mojí malé. Ale nakonec jsme to zvládli, děti něco snědly, prozkoumaly hotelovou postel, vykoupaly se v hotelové vaně, zachumlaly se do huňatých, bílých hotelových ručníků a během necelé půlhodiny usnuly ve skládacích postýlkách. Raduju se. Kromě traumatu ze zavřených dveří zvládají děti všechno bez pláče a dokonce to vypadá, že se těší a baví je to. Konečně mám pocit, že se s nimi dá něco podnikat. Konečně mám dojem, že na ně nemusím brát tak moc ohled, protože nejsou křehké a bojácné. Naopak, radují se ze změny, zvědavě si všechno prohlížejí a tancují po posteli. Zítra se jdeme podívat na živé lachtany, vydry a další ryby.

čtvrtek 5. března 2015

Tým

IMG_0435

IMG_0453

IMG_0920

IMG_0933

IMG_0225

IMG_0647

IMG_0622

IMG_1031

U jídla se netancuje

Nemůžu se zbavit pocitu, že nějakému dítěti nadržuju. Kupříkladu mám pocit, že na blogu protežuju Alici, protože je to šibalka a Bob proti ní vypadá jako nevinný ňoumík. Jindy mám pocit, že Boba neustále okřikuju, ať Alici nebere hračky, tak se pak chvíli soustředím na to, aby Alice nebrala hračky jemu. Vlastně pořád mám pocit, že někomu nadržuju, celý den. Jednou, že jednoho moc okřikuju, podruhé, že druhého moc zvedám do náruče, potřetí, že jednomu dávám k jídlu, co si zamane, počtvrté, že druhému věnuju víc pozornosti... naštěstí se pocit provinění vůči dětem střídá, takže si říkám, že nakonec to je snad šulnul.

Práci ramen mají děti zvládnutou. Alice s tím začala už dávno, dávno, řekla bych někdy v říjnu nebo v listopadu. Když něco nechce nebo protestuje, tak k mluvčímu nastaví rameno a kouká přes něj. Nemám tušení, jestli je to vývojová fáze nebo to někde odkoukala, ale dělá to velmi důkladně. Bob s tím začal v lednu a hodně mne tím překvapil. Bohužel to má taky dost zvládnuté.

IMG_0441

O Bobovi jsem si začala psát poznámky, abych přístě věděla, co roztomilého vyvádí. Zajímavé je, že když to píšu, tak mi to připadá úžasné, revoluční. Jak to teď čtu, po jednom, dvou týdnech, tak to zas takové terno není. Ale to je jedno, když mi to stálo za zaznamenání na papír, proč to nehodit na web?

Bob se zdokonaluje v multitaskingu. Krátce po narození nás navštívili sousedi a darovali nám pro děti krávu. Přišla mi skvělá. Asi před půl rokem jsme ji vytáhli a ukázalo se, že naše roční děti z ní neustále padají, protože sice dosáhnou na nohama na zem, ale nedokážou se držet. Nakonec ale dorostly a teď se na krávě prohánějí po bytě smykem a zase mi připadá skvělá. No a Bob tuhle vyrazil z kuchyně do pokoje a kromě toho, že jel na krávě, tak v jedné ruce držel provázek od vozíčku a úspěšně do pokoje dopravil krávu, sebe a vozíček. Sama bych to nezvládla.

IMG_0691

Dostali jsme v lednu od tety dřevěné houbičky. Mně se zdálo, že děti jsou na takovou hru ještě malé, ale Petr se nebojí vlka nic a hned jim to ukázal. Houbičky měly okamžitý úspěch. Alice mne pořád přemlouvá, ať jdu schovat houby do kuchyně. Když je poschovávám, zavolám děti a děti je postupně všechny najdou a odevzdají do košíku, tak Alice chce ještě. Tak já je zase pošlu do pokoje, poschovávám houby po zemi a když jdu zavolat děti, tak vidím, že sedí na krabici pod oknem a čekají. Čekají, až je zavolám. Neskutečné. Občas dáme košík s houbami Bobovi, ať je schová v obýváku. Bob odejde do pokoje, za chvíli přijde se slovy "oula, oula" a my jdeme do pokoje, podívat se, kde jsou houby. Bob jde pyšně první a hned nám ukáže, kde houby jsou. Jsou všechny do jedné schované pod stupínkem pod oknem. Vždycky. Ovšem nedávno se Bob vrátil z pokoje, volal "oula, oula" a tvářil se potměšile. Byla jsem moc zvědavá, kam je schoval tentokrát, když se tváří tak tajemně. Houby ležely na hromádce uprostřed pokoje.
Asi bych si myslela, že prostě není dost vyzrálý na podobné hry, ale je klidně možné, že ho podceňuju. Začínám mít podezření, že má suchý smysl pro humor a dělá to schválně. Dostali jsme od někoho takovou tu krabičku s otvory, jak se do nich musí dát správné tvary. Dětem to samozřejmě ze začátku vůbec nešlo, ale Bob už tak měsíc, dva je schopen tvary prostrčit, konkrétně kolečko a čtvreček mu šly nejdřív. Dnes už zvládá bez problémů všechny tvary. Nedávno držel v ruce hvězdičku a snažil se ji narvat do kolečka. Nešlo to, pochopitelně, a Bob začal pofňukávat. "Neni," říkal smutně a ukazoval na otvor kolečka. Pak totéž se čtvrečkem, trojúhelníkem a křížkem. Prostě vyzkoušel všechny tvary kromě hvězdičky a byl při tom hrozně vážný a nešťastný, ale přitom jsem si jistá, že věděl velmi dobře, kam má tvar dát a že jinam to nepůjde. Však se taky rozzářil, když konečně vyzkoušel hvězdičku. Mám pocit, že si ze mne prostě dělal legraci.

IMG_0867

Bob nesnáší mít špinavé ruce. Jakmile ji je upatlá od jídla, tak je ke mně natahuje a chce je utřít. Nic mu ale samozřejmě nebrání hned poté do ruky uchopit jídlo, upatlat si ruce a natáhnout je ke mně znova. Taky si rád ruce myje. Podezírám ho, že si prostě rád hraje s vodou. Ráda bych mu to dopřála, ale nezdá se mi, že bychom měli až takové teplo a nechce se mi ho pak převlíkat, i když jeho touze docela rozumím. Voda je sranda. Takže když objevil, jak se v koupelně dá vylézt na záchod a pustit voda z vodovodu, tak jsem ho zezačátku nechala, ať si hraje, a odešla jsem do pokoje. Za chvíli ale z koupelny slyším zvláštní srkavé zvuky. Chvíli jsem si toho nevšímala, ale pak jsem se vyděsila, že Bob dosáhl na tekuté mýdlo a teď si tam s ním hraje, v horším případě ho olizuje. Kdepak mýdlo, Bob našel na zemi triko, které jsem mu chvíli před tím sundala. Leží na umyvadle, triko natáhne po vodovod, namočí ho a pak s něj saje vodu. Měl chudáček žízeň.

Děti tančí. Petr je v tom povzbuzuje. Petr navádí Boba, aby hrál na tygra-zylofon, a Alici, aby tancovala. Bob poslušně ťuká do xylofonu a Alice se točí uprostřed obýváku dokola. Rodiče tleskají. Pak si to děti prohodí. Ale děti tančí i jinak. Různě poskakují, Bob si přidřepne a chodí jako kačer nebo přešlapuje z nohy na nohu nebo se pohybuje s rozkročenýma nohama. Včera mu Petr předvedl Travoltu z Pulp Fiction a Bob si hned začal otítrat rukou čelo. Učí se hrozně rychle ty děti. Dnes při snídani slezl z židličky a zase tančil, tak jsem ho musela napomenout.

IMG_1077