pondělí 25. prosince 2017

Nemocnice

Co se musí stát, abych něco napsala.

Přišla jsem domů a první, co jsem uviděla na Facebooku na Petrově zdi byla fotka Alice v nemocniční posteli. “Hyena” pomyslela jsem si.

Připadá mi, že nemoci se dějou Alici. Alice dostala loni na podzim mononukleózu. Měsíc pak nikam nechodila a zrušili jsme jí pro ten semestr Acrosport. U Alice jsme loni našli roupy. A odčervili celou rodinu. U Alice jsme našla letos na jaře vši. Odvšivili jsme se všichni a když se Alice za měsíc zase drbala, tak jsme děti ostříhali dohola. A byla to Alice, kdo dostal v listopadu zánět spojivek a musel dostávat antibiotické kapky do očí.

Včera si Alice stěžovala, že ji bolí bříško. Takhle dole, trochu na straně. Byla unavená, ale to je poslední dobou skoro pořád, potřebuje hodně spát. Večer, po uložení do postele, se šla vyčůrat, zase si stěžovala a ještě měla teplotu. Dostala Nurofen a pokyn, že kdyby jí nebylo dobře, tak si má vlézt ke mně do postele.
Vlezla. Už v jedenáct tam byla a stěžovala si, že ji bolí bříško. Zkusila jsem jí bříško prohmatat, ale samozřejmě jsem nic necítila. Jen když jsem jí zatlačila na břicho vlevo, tak řekla, že to sice bolí, ale víc to bolí vpravo. A pak mě pohladila a řekla mi, že mě má ráda. V noci pak plakala, že už to nemůže vydržet, tak dostala další Nurofen.
Ráno jsem hned hledala, jak se pozná zánět slepého střeva. Ostrá bolest břicha, průjem, zvracení, trochu vyšší teplota, nechutenství. Alice spala ráno déle a když se probudila, tak byla sice unavená, ale na bolest si nestěžovala. Odmítla se nasnídat a uložila se na pohovku. Zdravá rozhodně nebyla, ale moc vážně to taky nevypadalo.
25. prosince jsou v Americe Vánoce. Jít na pohotovost znamená zaplatit 100 dolarů. Doufala jsem, že Alice vydrží do druhého dne. Běžná návštěva u doktora nás stojí 20 dolarů.

Nevydržela. V jedenáct plakala, že ji hrozně bolí bříško. V tu dobu jsme taky zjistili, že má zase teplotu, tak dostala zase Nurofen, napít a protože stále plakala, tak jsem ji v náruči odnesla na pohotovost. Jestli jsou to zaražené prdy, tak holt vyhodíme 100 dolarů.

Na pohotovosti se asi nutně musí strávit věčnost čekáním. Nejdřív třičtvrtě hodiny v čekárně. Naštěstí jsem byla připravená a měla jsem knížky. Pak konzultace s příjmací sestrou, ta nás odvedla na pokoj, kde jsme čekaly na doktorku. Doktorce popíšu symptomy, doktorka prohmatá bříško, potvrdí mé podezření na zánět slepého střeva. Budeme muset vzít krev, moč a udělat ultrazvuk. Zase čekáme. Alice je neskutečně trpělivá. Přichází sestra, napíchne Alici kanylu. Prý kdyby šla na operaci, tak aby to bylo už připravené. Alice pláče, ale prý si vedla lépe než někteří dospělí. Jenom odevzdaně leží. Přijde sestřička a dá jí vybrat z krabice hraček. Po chvíli se zjeví další sestřička se zabaleným dárkem. Je to úžasně milé. Dítě tráví americký Štědrý den na pohotovosti, tak dostane dárek. Škoda jen, že to byla fialová Barbie, něco, co bych Alici zaboha nekoupila. Čekáme co dál. Po čase ji odvážejí na ultrazvuk. Jdu s ní. Pořád jsem s ní. Každý, koho potkáme, se ptá, s čím jsme tam přišly. Každému to zopakuju. Každý se jí zeptá, jak se jmenuje a sám se představí. Všichni jsou milí a usměvaví. Každý se jí zeptá, jestli jí může prohmatat bříško a jestli ji to bolí. Alice nemluví, ale kýve či vrtí hlavou.
Vrátí nás do pokoje na pohotovosti a přichází chirurg. Opět vysvětluji, proč jsme přišly. Ultrazvuk v podstatě potvrdil, že jde o zánět slepého střeva. Bude operace a nebo bychom možná mohli zkusit nasadit antibiotika. Hned se toho chytnu, jenom ne operaci, vždyť je tak malinká! Chirurg se bude muset poradit s nadřízeným. Telefonuju Petrovi a probíráme možnosti. Shodneme se, že operace je pravděpodobně lepší, protože Petr je doma, můžeme se v nemocnici střídat, a nehrozí riziko, že se zánět vrátí, až bude Petr na služební cestě. Alice je tak vyčerpaná bolestí, že usíná. Zhasínám světlo v pokoji, ať se kočička trochu vyspí. Přichází další dvě doktorky, prý jsou z dětského oddělení a budou se oni starat po operaci. Jsou milé, vysvětlují mi co a jak, ptají se na rodinou anamnézu, na očkování a alergie. Všechno, co bych si myslela, že mají zapsané v systému, ale co, já jim to klidně řeknu znova znova. Vyložila jsem to už šestkrát, klidně to řeknu posedmé. Hlavně když zařídí, aby mojí holčičce bylo zase dobře. Čekáme. Čekáme až přijde chirurg a řekne, jestli se bude operovat hned nebo dnes večer nebo zítra. Jsou čtyři hodiny a my čekáme.

Při tom čekání si plně uvědomuju, jak je nemocný člověk na doktorech totálně závislý. Na celém zdravotnickém systému. Už jsem se smířila s tím, že Alice bude muset podstoupit operaci. Ale to vůbec neznamená, že teď hned může odjet na sál. I přesto, že od rána nejedla, takže má bezpečně prázdný žaludek. Musí nejdřív dostat antibiotika, která musí někdo předepsat a někdo další namíchat a až budou namíchaná, tak je musí někdo přinést a připojit do kapačky. Nejdřív musí mít chirurgický tým čas. A já nemůžu udělat vůbec nic, abych to urychlila. Musím čekat. I přesto jsem vděčná, že touhle zkušeností procházíme v San Francisku. Protože jsem si jistá, že v Praze, by to takhle v klidu nebylo. Bojím se, že by bylo mnohem víc čekání, mnohem nepříjemnější personál a že by se mne snažili od Alice oddělit (Nemocniční příběh staršího dítěte v Česku zde).

Kolem čtvrté přišel na návštěvu Petr s klukama. Charlie se rozplakal, když mne uviděl, asi se bál, že ho Petr ode mne zase odnese pryč. Alice se probudila a řekla, že chce, aby s ní zůstal v nemocnici táta. Přemýšlím, jestli to znamená, že ji nedokážu v těžké chvíli utěšit. Asi jo. Ale pokud ji Petr dokáže utěšit, tak je skvělý, že je k dispozici. Pravda je, že nejsem zrovna utěšitelka. Beru Boba s Charliem a jdeme domů.
Doma sednu k počítači a první, co uvidím, je, že Petr nasdílel fotku nemocné Alice. Pomyslím si, že se snaží získat sympatie. Pak mi dojde, že já jsem nesdílela Aličino utrpení jen proto, že nemám smartphone. I já jsem měla nutkání hned to všem napsat, jak je ta chudinka nemocná a že ji čeká operace, což mne děsí.

Petr a Alicí čekali ještě skoro čtyři hodiny než se holčička dostala na sál. Operace prý proběhla v pořádku a já doufám, že Alice bude v noci spát a ve dne se bude dobře hojit.