pondělí 21. srpna 2023

To křídlo, který se otevírá, je na špatný straně

Před dvěma týdny jsem byla ohledně našeho bytu lehce rozmrzelá, ale nadějeplná. Měla jsem oťukané věci, které mi nevyhovovaly na první pohled. Před dvěma týdny byl byt plný krabic z Chomutova.

V Chomutově, u Petrova táty, jsme Petr a já měli uložený veškerý svůj český movitý majetek. Knihy, CD, nádobí, suvenýry z dětství i z cest, 2 lustry, nějaký nábytek, knihy, šicí stroj po babičce, knihy, CD, knihy. 

Stěhování věcí do Prahy byla velká sranda. V sobotu 29. července čekal Petr stěhováky v Chomutově v devět ráno, já s dětmi jsme je měli čekat v Praze kolem poledne. V půl desáté mi Petr zavolal, že místo tří stěhováků přijeli jen dva a že počítali s asi tak desetinovým nákladem. To Petra trochu zaskočilo, protože posílal fotky veškerých věcí na odvoz a dostalo se mu emailem odhadu, že nakládání bude trvat hodinu a půl. Teď stěhováci říkali, že tři hodiny minimálně. A děsně zuřili. Prý jim to dispečink neřekl, prý dostali jednu fotku (z 15 námi poslaných). Stěhováci nasraní, Petr nasranej, jen dispečink Tavočeru byl v sobotu dopoledne v pohodě. Prý, jestli se nám to nelíbí, tak můžou ti stěhováci s autem zase odjet. No, to bychom si moc nepomohli. V zásadě myslím, že byli ti dva nešťastníci velmi vstřícní. Naložili, co se vešlo (asi 95 procent všech věcí) a zbytek v neděli dovezl nápomocný příbuzný dodávkou. V Praze stěhováci poctivě vyvozili výtahem všechny krabice i nábytek a umístili je do bytu podle mých instrukcí (nábytek do rodičovského pokoje, krabice do klučičího pokoje, kredenc a krabice s nádobím do kuchyně, do holčičího pokoje nic, tam seděly děti s iPadem a nepřekážely). Zatímco milý pan stěhovák vozil nové a nové krabice a nábytek, já jsem se snažila z nábytku setřít 14 let prachu. Měla jsem energii a nadšení. Nakonec vytáhli do 4. patra moji velkou dubovou skříň, naúčtovali si doplatek 16 000 a odjeli.

A my jsme začali vybalovat. Vybalování věcí, které jsme si uložili před 14 lety, je hrozně zvláštní. Za tu dobu jsme se změnili. Změnily se naše zvyky, naše očekávání, náš vkus. Když člověk takhle vybaluje, tak prožívá spoustu emocí. 

Údiv třeba. Co to proboha bylo za lidi, kteří měli potřebu koupit si skříňku, ve které jsou POUZE skleničky na alkohol? Proč jsme měli víc než 6 různých sad skleniček?

Nebo nostalgie. Jé, tohle je talíř od mámy. Jé, tohle je hrneček z Bechyně! Jé, to jsem ani nevěděla, že tyhle hrnce máme. Jé, to je ten svatební dar, který jsme nechtěli. Jé, náušnice z Indie! Jé, hrneček od mámy!

A smutek. Tyhle ručníky jsou od mámy. Tihle sloni jsou po tátovi. Tahle deka je od mámy. Tenhle foťák je po tátovi. Tuhle hračku mi koupil táta ve Francii, odkud se nevrátil živý.

Nebo prostě pocit, jak se člověk cítil v nějakém období. Když jsem zvědavě otevřela svoji šperkovnici, našla jsem náušnice a přívěšky, které pro mne jednu dobu něco znamenaly. Teď z nich na mne zavanula nálada nebo dojem. Slunce, léto. Neurčitý, nepopsatelný pocit, který je spojený s konkrétní ozdobou. Snažím se ho zachytit a popsat, ale je uniká mi.

Taky ochranitelský pocit. Zatímco my se s Petrem noříme do nostalgie a údivu, naše děti jsou zvědavé. Co to máte? Můžu si s tím hrát? A s tímhle? Já bych moc chtěl toho plyšáka! Nic! To jsou moje věci! Kšá!

Přišlo i uvědomění, že jsme před odchodem do USA žili v neuvěřitelném blahobytu. Zatímco v San Francisku jsme měli každý jeden velký ručník a dva malé (což při pěti lidech dělá 15 ručníků), teď jsem z krabic vytahovala jeden ručník za druhým. 6 velkých a 20 malých. Na co jsme to potřebovali?! Z krabic jsem vytáhla neuvěřitelné množství ubrusů, utěrek, prostěradel a povlečení. Hromady misek, hrnků a talířů. Dvě sady příborů. Hromady a hromady věcí, ke kterým skoro nemám vztah.

Krabice se San Franciska 

V pátek 11. srpna přišly věci ze San Franciska. To bylo radosti! Nábytek veškerý žádný, jen asi 70 krabic věcí. Když to nanosili, tak Petr požádal stěhováky, aby věci vybalili. Přislo mi to jako blbý nápad, měla jsem pocit, že nám pak budou všude ležet věci, na které nemáme úložný prostor. Ukázalo se ale, že ochranný papír zabírá ve stěhováckých krabicích neuvěřitelné množství místa. A že stěhováci si krabice i papír odvezou! Takže se nebudeme muset v noci plížit ke kontejneru s papírem. A nebudou se nám v bytě válet rozřezané prázdné krabice. Takže to byl dobrý nápad. Mimo jiné i proto, že děti dostaly svoje věci hned. Ta radost z plyšáků byla úžasná. Skoro jako shledání s kamarády. I já jsem měla radost, když jsem viděla svoje věci, svoje nádobí, konečně jsem se cítila doma. Věci ze San Franciska a věci z Chomutova. Chvíli to vypadalo, že všechno bude v pořádku, stačí jen trpělivost. Je to jen takové období.  

Charlie odpočívá na všudypřítomných krabicích

Byt se nějak zmenšuje. Všude jsou vybalené věci a krabice knih. Alice je nervózní, že nedostává do svého pokoje nábytek. Bob a Charlie žádný pokoj nemají, protože v jejich pokoji jsou naše krabice. Petr tráví čas procházením webů s nábytkem. Hledá nábytek, který nám přivezou dřív než za 5 týdnů. Je to záhada. V čem bydlí lidé, kteří můžou dostat koupený nábytek až za 5 týdnů?

Petr vehementně vybaluje. Petr zařizuje dětské rodné listy a zdravotní pojištění. Petr přihlašuje Charlieho na dinosauří tábor. Petr zařizuje internet. Petr montuje Alici postel. Petr vehementně vybaluje. Montuje Alici šuplíky a truhlu. Montuje klukům lustr. Montuje Alici lustr. Montuje Charliemu postel s klouzačkou. Klouzačka je o hubu. Montuje Bobovi knihovnu. Vybaluje. Montuje Bobovi postel. Montuje Alici knihovnu, poličky. Montuje. Vybaluje. Petr je neuvěřitelně výkonnej. Petr je neuvěřitelnej.

Myslela jsem si, že aspoň pověsím závěsy, ať jsem taky trochu užitečná. Vrtačku jsem si koupila snad kvalitní, i s příklepem. “No, on je ten příklep spíš takový symbolický, to byste si musela koupit pneumatický kladivo, ale na vrtání do zdi by to mělo stačit” řekl mi milý pán v OBI. Stačilo. Vyvrtala jsem krásnou, centimetr hlubokou díru a dál už ani ťuk. Hmoždinky na granýže jsou ale delší. “Nooo, tam je asi překlad nad tim oknem. Na tu železobetonovou kostru baráku asi budete potřebovat zedníky. Já vám je pošlu.” řekne správce domu. A skutečně pošle. Za dva dny přijdou dva milí a šikovní. Navrtají, přidělají, dokonce závěsy pověsí a ještě po sobě zametou. Tolik k mému přispění do domácnosti.

Je to zvláštní, kolik je při takovém stěhování, vybalování a zařizování potřeba udělat rozhodnutí. Mám pocit, že už několik měsíců žijeme s Petrem v trvalém konfliktu. Začalo to zhruba dva měsíce před odletem ze SF. Nejdřív to byly dohady o tom, co všechno budeme brát a co necháme. Neustálé dohady ohledně dětí, které nás ani jednoho nebaví. Dohady o tom, kde kdo bude mít jaký nábytek. 

Petr najde nějaký software na plánování bytů. Taky bych ho chtěla mít, líbilo by se mi plánovat rozmístění nábytku do pokojů. Ale asi nemá smysl, abychom oba dva dělali to samé. Ještě bychom mohli mít rozdílné názory. Klučičí pokoj, tj. pokoj kde budou bydlet Bob a Charlie má dvou křídle dveře. Snažíme se virtuálně pokoj rozdělit na spravedlivé poloviny. Do pokoje vedou dvoukřídlé dveře. Pokud jedno křídlo zavřeme a zablokujeme, tak můžeme ten prostor využít, dumáme nad plánkem bytu. Jenže pak do bytu zajdeme a já si všimnu, že kdybychom zablokovali to křídlo, které podle plánku chceme, tak se do pokoje nedá dostat. Je na na něm klika. Snažím se to vysvětlit Petrovi, ale jsem netrpelivá a jenom z toho vznikne konflikt. Nakonec to nakreslím. “Tak máš říct rovnou, že to křídlo, který se otevírá, je na špatný straně.” 

Dohady, co odvezeme z Chomutova. “Proč s sebou musíme brát ten šlapací šicí stroj? Budeš na něm někdy šít?” ptá se Petr v děsném vedru na půdě poté, co už několik hodin procházíme krabice a nábytek, a diskutujeme, co vyhodíme a co si vezmeme. Není to naše první diskuze ten den. “Protože je po mojí mámě? A ta ho měla po svojí mámě?” Připadá mi to jako no-brainer, zatímco Petrovi to připadá jako nesmysl, krám, který bude zabírat cenné místo v naší obýváko-ložnici. Má pravdu, pravděpodobně na něm nikdy šít nebudu. Když si popláču v koupelně, tak navrhnu, že na místě necháme nějaké moje nehezké poličky, u kterých předtím Petr ustoupil.

Dohady, dohady, dohady. Oba dva máme pocit, že pořád jen ustupujeme. Že ten druhý si vždycky prosadí svou. Bylo to tak vždycky? Je to teď extrémně nahuštěné? Jen jsme si toho nevšimli, protože se to nedělo každý den, ale jen jednou za měsíc a to se rozloží? A co to o našem vztahu říká?

A do toho vedro. Po týdnu deště (my se tu prostě ven nedostaneme) se vrátily třicítky a já zjišťuju, že náš byt není chladný. Nedrží chlad jako držel byt, kde jsem vyrůstala. Nevím proč, ale nedrží.

Zabíjí mně to. V devět večer zaženeme děti do postelí a v deset za námi stále chodí, že nemůžou spát. Nedivím se jim. V pokoji je 26 stupňů, v tom se spát nedá. V pátek večer ležím v posteli, poslouchám hulákání opilců na ulici, které se nese dovnitř otevřeným oknem, co přináší jen minimální teplotní úlevu, a přemýšlím, co se stane s tělem, které letí čtyři patra. Přežije to člověk nebo je to na jistotu? 

Ráno se s Petrem hádáme, jestli se mají okna zavřít a závěsy zatáhnout, aby se udrželo co nejvíc chladu, nebo je nechat ještě chvíli otevřená, aby dovnitř mohl chladný ranní vzduch. Každé ráno brečím, protože jsem zoufale nevyspalá a je mi jasné, že dokud bude horko, tak se prostě nevyspím. Nevyspíme. Ráno si uvařím damiánu, protože si vzpomenu na radu Střelkyně. Pomůže to. Asi na hodinu.

A tak sedím v bytě, který se mi před šesti týdny tak moc líbil a strašně toužím být někde úplně jinde. Někde, kde se dá žít.