Jsem vynervovaná, že se mi přestane tvořit mlíko, když nebude pít. Nesaje, není mlíko. Vždycky se ho snažím přemlouvat, snažím se odchytit chvíli, kdy by asi tak pil, Charlie se odvrací, pláče, já se vztekám, Charlie mne odstrkuje a já zuřím. Trvá mi to, ale nakonec se s tím smířím a nabídnu mu lahvičku s umělým mlíkem. Někdy ji nevypije a já jsem smutná, že chudáček má určitě hlad, ale to umělý mlíko je tak hnusný, že ho nechce (je hnusný, ochutnala jsem ho, a taky smrdí a špiní oblečení). Někdy ji vypije a já jsem zase smutná, že už se nebude kojit. Ale zatím se to vždycky spravilo, Charlie je hladovej a na bradavku se nakonec s chutí vrhne, nebo se to spraví v noci, protože to ho nic neruší a on může klidně sát.
Vždycky mne hrozně mrzí, že by kojení mělo skončit. Vlastně ani nevím proč. Nemám pocit, že bychom měli nějaký speciální vztah. Jak se říká, že novorozeně zaostří jen na dvacet centimetrů, aby vidělo při kojení na matku... Charlie se na mne při kojení NIKDY nedíval. Vždycky je zahleděný do dálky, někam za mou paži. Poprvé se na mne začal trochu koukat asi v osmi měsících a rozhodně mu to nevydrželo. Ale moc hezky se při kojení a po kojení směje a taky mne plácá a vůbec je roztomilej. Myslím, že desetiměsíční miminko je instantní štěstí. To dítě se pořád jenom směje a je neuvěřitelně nádherný.
Pamatuji si, jak mi lidé říkali, že tohle je skvělej věk a ať si to užívám, když bylo dvojčatům mezi sedmi měsíci a dvěma lety. Neprotestovala jsem, ale taky jsem přesně nechápala, proč by to měl bejt lepší věk než třeba tři roky nebo šest let, kdy už mne děti nebudou tak strašlivě potřebovat. Teď už to chápu, protože zhruba od dvou let začínají nepochopitelné záchvaty vzteku a pláče, které člověku vysávají energii. Proti řvoucímu dítěti, které se rozbrečí, protože autobus zastavil na zastávce, je prostě usměvavé roztomilé miminko hrozně příjemný zážitek.
K Petrovým obdivuhodným schopnostem patří, že když mu řeknu, že asi končíme s kojením, tak neprotočí oči, ale řekne něco jako "Tak to bylo dobrejch deset měsíců, že?", což si říkám taky.
Bob umí číst. Dělal to nenápadně a postupně, ale už to nemůže zapřít. Jednotlivá písmenka začal rozeznávat někdy po druhém roce. To když jsem jim na arch samolepek zezadu napsala A a B, aby se poznalo, který je čí. Ve dvou a půl letech už rozeznal skoro celou abecedu. Ve třech letech uměl většinu abecedy anglicky.
Někdy loni na podzim mi vyrazil dech, když jsme prohlíželi knížku s dopravními prostředky. Bylo tam letadlo s nápisem."Jaký je to letadlo?" vyzvídá Bob a já odpovídám, že je to prostě letadlo. "Je to letadlo Fedex" prohlásí Bob rozhodně a já nemám slov, protože na letadle je skutečně napsáno Fedex.
Byl to ojedinělý případ, ale zhruba před měsícem se čtení jednotlivých slov zintenzivnilo. Jela jsem s ním autobusem a on zahlédl ve výloze neonový nápis OPEN. Přečetl mi jednotlivá písmenka, já mu řekla, jak se to čte, a od té doby máme dokonalý přehled, který podnik má otevřeno a který ne. Stejně tak umí rozeznat slova STOP a EXIT. Tak jsem dětem vytiskla kartičky s jednoslabičnými slovy. Moc se jim to líbí, rozeznají VLAK, OKO, NOS, PES, LES, KOLO, VANA a další. Petr měl případnou poznámku, že by nebylo od věci mít ta slova malými písmeny, ale zdá se, že Bobovi to velký problém nedělá. Včera se při čtení se mne zeptal:"Je tady otázka 'rozdělit'?" a ukazuje do knížky. A skutečně, je tam napsáno "rozdělit?". Jsem ohromená. Fakt už prostě umí číst.
Moc mne mrzí, že v češtině nemáme knihy podobné Dr. Seussovi. Mají zábavné ilustrace a text je jednoduchý, složený převážně z jednoslabičných slov (což v angličtině není zas tak těžké, mi připadá). To by se nám teď hodilo.
Každý den mne děti něčím odrovnají. Je neskutečné, jak uvažují, co říkají a jaký používají slovník. A jak dlooooooooooooouho jim trvá něco říct. Těch nádechů! Toho opakování!
"Mámo... nádech, nádech...ten autobus... nádech... mámo... nádech, nádech.. ten autobus... nádech, nádech, nádech... mámo... nádech, nádech..." "Ano, Bobe? Poslouchám tě," přerušuju ho. "Buhůůů, tys mi skočila do řeči, béééhééééééééé"
Ale někdy to mučení vydržím a jsem odměněna.
Bob při snídani vypráví, jak by přepral loupežníka. Kopnul by ho, strčil by ho... poslouchám jen na půl ucha, když tu se zdá, že se příběh chýlí ke konci.
"A nakonec...
bysem ho...
píchnul...
svym...
ostrym...
nehtem.
Kdybysem ho měl."
Dnes si Bob zpíval písničku: ♫ Holub letí a svítí..., skáče do hlubokých...autobusů... Tadadadá ♫
On si vůbec rád zpívá. Alice taky ráda zpívá. Nejčastěji si Alice zpívá, když řekne něco, co neměla. Třeba snídáme, tj. děti sedí u stolu, já připravuju snídani. "Mámo, já chci puding!" říká Alice, zatímco mažu na chleba lučinu. "Alice, puding nemáme, k snídani je chleba se sýrem a se šunkou" říkám trochu podrážděně, protože už jsem to ráno musela vyřešit konflikt s Bobem. "To já jsem si jenom zpívala. Puding, pudiiiing, puuuuding ♫" zanotuje Alice hbitě.















