Zobrazují se příspěvky se štítkem10. měsíc. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem10. měsíc. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 2. dubna 2017

Tak se mi zdá, že končíme s kojením

Tuhle větu slyšel Petr od začátku roku už nejméně 4x. Poměrně pravidelně se jednou za měsíc zhorší Charlieho ochota pít. Když přestal pít co tři hodiny, tak jsem z toho byla celá špatná. Jednou, to mu bylo asi osm měsíců, měl mezi kojeními pauzu 6 hodin! Minulý pátek nepil celý den, od šesti od rána do jedenácti večer. V noci se pak snažil 8 minut, ale mlíko se pořádně nespustilo.
Jsem vynervovaná, že se mi přestane tvořit mlíko, když nebude pít. Nesaje, není mlíko. Vždycky se ho snažím přemlouvat, snažím se odchytit chvíli, kdy by asi tak pil, Charlie se odvrací, pláče, já se vztekám, Charlie mne odstrkuje a já zuřím. Trvá mi to, ale nakonec se s tím smířím a nabídnu mu lahvičku s umělým mlíkem. Někdy ji nevypije a já jsem smutná, že chudáček má určitě hlad, ale to umělý mlíko je tak hnusný, že ho nechce (je hnusný, ochutnala jsem ho, a taky smrdí a špiní oblečení). Někdy ji vypije a já jsem zase smutná, že už se nebude kojit. Ale zatím se to vždycky spravilo, Charlie je hladovej a na bradavku se nakonec s chutí vrhne, nebo se to spraví v noci, protože to ho nic neruší a on může klidně sát.
Vždycky mne hrozně mrzí, že by kojení mělo skončit. Vlastně ani nevím proč. Nemám pocit, že bychom měli nějaký speciální vztah. Jak se říká, že novorozeně zaostří jen na dvacet centimetrů, aby vidělo při kojení na matku... Charlie se na mne při kojení NIKDY nedíval. Vždycky je zahleděný do dálky, někam za mou paži. Poprvé se na mne začal trochu koukat asi v osmi měsících a rozhodně mu to nevydrželo. Ale moc hezky se při kojení a po kojení směje a taky mne plácá a vůbec je roztomilej. Myslím, že desetiměsíční miminko je instantní štěstí. To dítě se pořád jenom směje a je neuvěřitelně nádherný.
Pamatuji si, jak mi lidé říkali, že tohle je skvělej věk a ať si to užívám, když bylo dvojčatům mezi sedmi měsíci a dvěma lety. Neprotestovala jsem, ale taky jsem přesně nechápala, proč by to měl bejt lepší věk než třeba tři roky nebo šest let, kdy už mne děti nebudou tak strašlivě potřebovat. Teď už to chápu, protože zhruba od dvou let začínají nepochopitelné záchvaty vzteku a pláče, které člověku vysávají energii. Proti řvoucímu dítěti, které se rozbrečí, protože autobus zastavil na zastávce, je prostě usměvavé roztomilé miminko hrozně příjemný zážitek.

K Petrovým obdivuhodným schopnostem patří, že když mu řeknu, že asi končíme s kojením, tak neprotočí oči, ale řekne něco jako "Tak to bylo dobrejch deset měsíců, že?", což si říkám taky.

Bob umí číst. Dělal to nenápadně a postupně, ale už to nemůže zapřít. Jednotlivá písmenka začal rozeznávat někdy po druhém roce. To když jsem jim na arch samolepek zezadu napsala A a B, aby se poznalo, který je čí. Ve dvou a půl letech už rozeznal skoro celou abecedu. Ve třech letech uměl většinu abecedy anglicky.
Někdy loni na podzim mi vyrazil dech, když jsme prohlíželi knížku s dopravními prostředky. Bylo tam letadlo s nápisem."Jaký je to letadlo?" vyzvídá Bob a já odpovídám, že je to prostě letadlo. "Je to letadlo Fedex" prohlásí Bob rozhodně a já nemám slov, protože na letadle je skutečně napsáno Fedex.
Byl to ojedinělý případ, ale zhruba před měsícem se čtení jednotlivých slov zintenzivnilo. Jela jsem s ním autobusem a on zahlédl ve výloze neonový nápis OPEN. Přečetl mi jednotlivá písmenka, já mu řekla, jak se to čte, a od té doby máme dokonalý přehled, který podnik má otevřeno a který ne. Stejně tak umí rozeznat slova STOP a EXIT. Tak jsem dětem vytiskla kartičky s jednoslabičnými slovy. Moc se jim to líbí, rozeznají VLAK, OKO, NOS, PES, LES, KOLO, VANA a další. Petr měl případnou poznámku, že by nebylo od věci mít ta slova malými písmeny, ale zdá se, že Bobovi to velký problém nedělá. Včera se při čtení se mne zeptal:"Je tady otázka 'rozdělit'?" a ukazuje do knížky. A skutečně, je tam napsáno "rozdělit?". Jsem ohromená. Fakt už prostě umí číst.
Moc mne mrzí, že v češtině nemáme knihy podobné Dr. Seussovi. Mají zábavné ilustrace a text je jednoduchý, složený převážně z jednoslabičných slov (což v angličtině není zas tak těžké, mi připadá). To by se nám teď hodilo.

Každý den mne děti něčím odrovnají. Je neskutečné, jak uvažují, co říkají a jaký používají slovník. A jak dlooooooooooooouho jim trvá něco říct. Těch nádechů! Toho opakování!
"Mámo... nádech, nádech...ten autobus... nádech... mámo... nádech, nádech.. ten autobus... nádech, nádech, nádech... mámo... nádech, nádech..." "Ano, Bobe? Poslouchám tě," přerušuju ho. "Buhůůů, tys mi skočila do řeči, béééhééééééééé"
Ale někdy to mučení vydržím a jsem odměněna.
Bob při snídani vypráví, jak by přepral loupežníka. Kopnul by ho, strčil by ho... poslouchám jen na půl ucha, když tu se zdá, že se příběh chýlí ke konci.
"A nakonec...
bysem ho...
píchnul...
svym...
ostrym...
nehtem.
Kdybysem ho měl."

Dnes si Bob zpíval písničku: ♫ Holub letí a svítí..., skáče do hlubokých...autobusů... Tadadadá ♫
On si vůbec rád zpívá. Alice taky ráda zpívá. Nejčastěji si Alice zpívá, když řekne něco, co neměla. Třeba snídáme, tj. děti sedí u stolu, já připravuju snídani. "Mámo, já chci puding!" říká Alice, zatímco mažu na chleba lučinu. "Alice, puding nemáme, k snídani je chleba se sýrem a se šunkou" říkám trochu podrážděně, protože už jsem to ráno musela vyřešit konflikt s Bobem. "To já jsem si jenom zpívala. Puding, pudiiiing, puuuuding ♫" zanotuje Alice hbitě.

IMG_6075

čtvrtek 27. března 2014

Tisíc drobných dovedností

Musím si to psát, protože se toho děje tolik a já bych to všechno zapomněla.
Alice si na výzvu "Bobe, vyplivni dudlík" vyndá dulík z pusy. Vůbec jí nevadí, že mluvím na Boba. Tak jsem ji za to dnes pochválila a vzala jsem ji do náruče. Držela dudlík stále v ruce a pak mi ho dala do pusy. Což mne náramně pobavilo. Pak mi ho z pusy vyndala, podívala se na něj a dala mi ho tam zpátky.
Bob dnes objevil, že šuplík se dá vytáhnout. Několik minut strávil šoupáním šuplíku tam a zpět. Já to říkám pořád, že je technickej typ. Tuhle jsem je vypustila v kuchyni z ohrádky. Bob okamžitě našel stoličku, se kterou se dá šoupat. Opřel se o ni, stolička se posunula, on popošel, opřel se, stolička se posunula. Nestihl to udělat ani třikrát a už byl u myčky. Stolička bouchla do myčky, to se Bobovi líbilo, tak stoličkou několikrát šoupal a bouchal s ní o myčku. Protože věci se prostě musí vyzkoumat.
Bob už stojí. Pořád ještě mám pocit, že o tom neví. Vždycky když stojí, tak má něco v ruce. Lahvičku, hračku. Ale stojí, nepadá. Očekávám, že do měsíce chodí. Jsem na něj děsně pyšná a zárověň bych si přála, aby to ještě odložil. Slyšela jsem o dětech, které lezly až do šestnásti měsíců!

Z alba Dvojčata - 10. měsíc

pondělí 24. března 2014

Máš na hlavě kolečko

Některý dny vstanu a věci prostě fungují. Teda děti. Hlavně děti. A když říkám fungují, tak myslím, spí.
Třeba dneska. Alice se vzbudila v půl sedmé, to je poměrně běžné (když jednu dobu vstávala v pět, tak jsem se na ni hodně zlobila, ale naštěstí to snad už přešlo). Tak jí dám mléko, přebalim ji, odnesu ji do obýváku a tam si, s mou občasnou asistencí, hraje. Kolem sedmé začne vypadat, že vlastně ještě nechtěla vstávat.
Včera ráno to měla zrovna tak. Jenže včera jsem ji nedala zpět do postele, protože mi bylo jasné, že jakmile ji dám do postýlky, tak se probudí Bob a máme denní režim totálně rozhozený. Tak jsem ji bavila, nedávala jsem ji spát a Bob se nakonec probudil až půl deváté. Naprostá výjimka, nikdy předtím se nestalo, že by někdo spal od osmi od večera do půl deváté ráno. Dokonce snad ani do půl osmé. V půl osmé už obyčejně obě děti řádí. A protože Bob včera spal dlouho, rozhodla jsem se to risknout a strčila jsem dnes v sedm ráno Alici ještě po postýlky s předpokladem, že obě děti budou spát alespoň do osmi. To je poměrně bezprecedentní situace, aspoň co si vybavuju.
Sama jsem zůstala vzhůru a uklízela. Stihla jsem vyklidit myčku, připravit kuchyň na vytírání, odnést prádlo do pračky, uklidit nádobí z odkapavače, napsat krátký email, vybrat kočkám záchod, naplnit myčku druhou várkou nádobí a pustit ji. Ono to tak nevypadá, ale i tohle je poměrně výjimečná situace, protože jakožto totální antihospodyňka většinu svého volného času trávím poflakováním u počítače (jako teď). Ale učím se, začínám být organizovanější a pomalu mi dochází, že můj život už nikdy nebude pořádná zábava, protože jediný čas, který mám na děsivě zanedbanou domácnost, je když děti spí nebo se o ně stará někdo jiný.
Nestihla jsem vytřít kuchyň, protože Alice si v postýlce začala stěžovat, čímž vzbudila mé podezření, že tu hodinu ve skutečnosti nespala. Ale děti jsem přebalila, umístila do ohrádky v kuchyni, dala jim na hraní vařenou brokolici, a mohla jsem klidně vytírat. Já si prostě umím užít, když mi děti dají chvilku volna.



Alice je zjevně nejchytřejší dítě na světě. Už začíná dělat věci a já jsem dojatá k slzám. Poprvé jsem si toho všimla minulý čtvrtek. Po koupeli sedí Alice v obýváku, hraje si s ručníkem. Zvedá ručník oběma rukama na hlavu, tak, že na ni nevidím. Hbitě reaguju a říkám "Kde je Alice, kde je Alice?", Alice spustí ruce a já "Tady je Alice! Jééé!". Alice se na mne dívá trochu divně, ale pak se usměje. Pak znovu zvedne ruce s ručníkem co nejvýš a celá situace se opakuje. A ještě dvakrát. Mám podezření, že to byla jen náhoda, prostě začala zvedat ruce a náhodou měla v rukou ručník. Bob poslední dobou takhle zvedá ruce při krmení, takže je to zřejmě nějaká vývojová fáze, dítě zvedá ruce. Jenže dneska to Alice zopakovala s dekou, za kterou se běžně schovávám já nebo Petr, a byla velmi pobavená, když jsem jásala "Taaady je Alice!". Ten záměr tam byl naprosto zjevný. A mně to připadá úplně neuvěřitelný. Ona si se mnou fakt hraje. Má plány a realizuje je. Něco chce a umí to provést.
Petr s Alicí hraje hru, že jí dá na hlavu plastové kolečko. Zkoušela jsem to taky, nakonec proč ne. Je dojemné, jak Alice poctivě drží a moc se nehýbe, když jí kolečko pokládám na hlavu. Očima se dívá nahoru, ale hlavu má rovně a drží. Když kolečko umístím tak nadšeně prohlásím "Máš na hlavě kolečko!", načež ona se pohne, kolečko spadne, já řeknu A už spadlo, a zkusím to znova. Minulý týden, když to kolečno spadlo, tak ho Alice zvedla a pokusila se ho dát zpět. To se jí samozřejmě nepovedlo, protože má krátké ruce, ale ten záměr, ten záměr! Jsem u vytržení.
A další příklad. Jeff, který chodí pravidelně v pátek na návštěvu, nosí v kapse zavírací nůž. Nůž má kovovou klipsnu, kterou se zachytí za kapsu, aby byl snadno k dispozici. Klipsna je lesklá a kouká z kapsy. Jeff leží na boku, děti lezou kolem a Alice objeví leskou klipsnu. Jeff klipsnu přikryje rukou, nechceme, aby si Alice hrála s nožem. A co udělá Alice? Vezme Jeffovu ruku a odhodí ji v jasném gestu Dej tu ruku pryč, já se sem chci podívat.



Čím déle o tom píšu, tím víc přikladů mne napadá. Alice poměrně rychle pochopila, k čemu jsou dveře a že se dají otevřít nebo zavřít. Většinou je otvírá, aby se dostala k dětské bráně ve futrech. U té pak společně s Bobem stojí a pláčou, že jsem je opustila a šla do kuchyně. Oba si sundavají rukávy, když se jim nelíbí, co mají na sobě. Oba si umí sundat čepici, ale Alice je odhodlanější. Boba lze přesvědčit, že to nemá dělat. Oba umí položit chrasticí vajíčko na mou nataženou dlaň. Bob konečně začal taky pořádně chrastit a pustil se do toho s vervou, takže dokonce mlátí dvěma vajíčky o sebe. Taky si spolu začínají skutečně hrát. Samozřejmě, stále si berou hračky. Alice se začíná ukazovat jako protřelejší a důmyslnější, umí jednou rukou držet Boba stranou a v druhé ruce držet kýženou hračku (například nakousané jablko). Nebo se k němu prostě otočí zády, když se jí snaží hračku sebrat. A sama mu hračky bere tak vehementně, že se Bob nezmůže na žádnou obranu a jenom brečí. Ale taky si spolu skutečně hrají. Sedí naproti sobě, mávají nad hlavou něčím co mají po ruce a chechtají se. Dnes jsem viděla, že Bob podával Alici chrasticí vajíčko. Sice si ho nevzala, ale podával, ne že ne.



Jo a důležitá věc, rozumí mi. Rozumí tomu, co jim říkám.
Začátkem ledna jsme zkoušeli děti vytrénovat ve spaní. To je takový ten postup, že člověk nechá dítě v postýlce řvát dokud toto nepadne vysílením za vlast. Zjemňuje se to tím, že se rodič v pravidelných intervalech chodí na dítě dívat a říkat mu, že ne, nezůstane s ním, protože dítě se musí naučit spát samo, už je velké. V Česku známé jako Estivillova metoda, v USA jako Ferberova metoda. Zkusila jsem to jeden večer, kdy už jsem padala na hubu a Petr byl pryč. Vydržela jsem srdceryvný Alicin pláč, vytřeštěné oči, lapání po dechu kvůli zalykavému pláči, třas končetin a během necelé hodiny Alice skutečně spala. Druhý den mi Petr poslal odkaz na článek, objasňující, že děti vystavené téhle metodě vyrostou ve víře, že svět je chladné a osamělé místo, kde jim nikdo nepomůže, když jsou nešťastné.
Takže jsme metodu zase opustili, ale rozhodli jsme se, že alespoň omezíme dumlání dudlíku pouze na postýlku. Od té doby, když jsme je vyndavali z postýky, tak jsme jim vyndali z pusy dudlík se slovy "Dudlík patří do postýlky". Časem jsem přešla k tomu, že dítě stojí v postýlce a čeká až ho zvednu, já ho chytím po rukama a řeknu "Vyplivni dudlík". Alice jako první pochopila, co po ní chci a skutečně ho začala na požádání plivat. Teď zašla tak daleko, že ho občas vyplivuje sama od sebe. Bob zatím poslechl jednou, ale začínám mít podezření, že ví, co po něm chci, jen se prostě dudlíku nechce vzdát.

Jsou to všechno takové drobnosti, ale vidím na tom, jak děti skutečně přemýšlí, vnímají, co se děje a reagují. Že jsou čím dál šikovnější. Že jsou chytré. Že prostě rostou a já bych si toho málem nevšimla. Což je nakonec asi úděl matek. Prý matky své děti podceňují, protože si nevšimnou, že děti vyrostly.

A na závěr... Alice mi dala pusu! Normálně pusu na pusu. Nejdřív jsem si myslela, že to byl nějaký omyl, ale kdepak. Prostě zavřenou pusou se dotkla mojí pusy.

pondělí 17. března 2014

Jedlíci

Poslední dobou děti pořád pořvávají. Hrozně mne tím vytáčejí. Nejděsivější je, když se navzájem budí ze spaní.
Jak byla Alice zlatíčko a miláček, tak poslední týden bych ji umlátila tyčí. Dřív když byla unavená, tak jsem ji vzala, dala do postýlky, dala jsem jí dudlík a ona otočila hlavu na stranu a spala. Spala i přesto, že Bob pochodoval po postýlce a vyřvával. Mělo to drobnou nevýhodu v tom, že poměrně pravidelne spala jenom 40 minut, takže když to Bob po půl hodině řevu zabalil, Alice se akorát probouzela. Ale aspoň spala. Teď sedí v ohrádce se zakloněnou hlavou, řve a roní krokodýlí slzy, tak ji vezmu, strčím do postýlky, dám jí dudlík, ona otočí hlavu na stranu, já odejdu z pokoje a v ten moment Alice v postýlce stojí, má zakloněnou hlavu a srdceryvně řve. Do toho se připojuje solidární Bob a já začínám zuřit. Přebalená je, mlíko nechce, spát nechce, tak co sakra chce? Zdá se, že chce, abych ji držela na klíně a zpívala jí, nebo abych s ní mávala ve vzduchu, ale to zase nechci moc dělat já.
Mávání ve vzduchu milují oba. Alice se přitom drobně usmívá, jako by nechtěla připustit, že je to ohromná legrace. Občas se chechtá i nahlas, ale poslední dobou spíš Petrovi než mně. Petr má s nimi nějak víc trpělivosti a to i když je má na krku celý víkend. Alice vůbec často vypadá jako by se smála trochu proti vlastní vůli. Jako by něco bylo velmi vtipné, ale ona nechtěla přiznat, že se tomu směje. Mám chuť říct, že se usmívá potutelně, ale to není přesně ono. Zjevně mi už vypadává čeština. Každopádně je to moc roztomilé.



Bob mávání ve vzduchu taky miluje. Nepokrytě se tomu řechtá a když usoudím, že už to stačilo a položím ho na zem, tak nepokrytě brečí. Naštěstí mu ke stejnému štěstí stačí miminkovská houpačka. Bohužel i z houpačky ho musím někdy vyndat, třeba aby se mohly houpat i jiné děti, a to pak zas brečí. Na houpačky jsem je vzala poprvé asi před čtrnácti dny. Nejdřív jsem je houpala jenom tak jemně, aby se nevyděsili, ale nevypadali, že by je to nějak zaujalo. Až když jsem je rozhoupala pořádně, tak si to začali pořádně užívat. Vždycky jsem si říkala, jak jsou tyhle houpačky pro mimina divný a že já na tom svoje děti rozhodně houpat nebudu, protože jsou moc malí na to, aby z toho měli rozum. Ale člověk míní, pánbůh mění, a teď jsou houpačky atrakce číslo jedna. Jen škoda, že na nich vždycky tak vymrznou.





Dnes mne přiváděly děti k šílenství, spát nechtěly, být v ohrádce nechtěly, pořád pořvávaly a vůbec se málo smály. Mám pocit, že se se mnou nudí. Když je usadím do kočárku a někam jdeme, tak jsou potichu. Docela mne mrzí, že vrchol dne pro mne je, když jsou děti potichu. Víc se mi líbilo, jak se pořád smály. V jednom je ale musím rozhodně pochválit. Skvěle jedí. Snědí bez keců všechno co jim dám a chtějí ještě. Alice sice neotevírá pusu tak krásně jako Bob, ale přece jen ji otevírá a dnes jsem ji dokonce přistihla při tom, že tyčinku, kterou jim dávám na uklidněnou, ukusovala, ačkoli ji vždycky jenom tak žužlala. Když mne vidí něco jíst, tak chce hned ochutnat taky. Takže mi pořád ještě dělají radost. Užívám si to, protože podle všeho se i tohle časem změní.



Koťátka často tráví čas velde sebe. Jeden někam doleze a druhý hned přileze za ním. Berou si hračky. Alice už zjistila, že Bobovi může sebrat hračku a zřejmě si vynahrazuje způsobená příkoří, protože mu často hračku vyrve z ruky velmi nevybíravě. Alice už si stoupá k ohrádce, stoj s oporou jí jde velmi pěkně. Boba jsem dnes přistihla, jak několik sekund stál bez opory, v ruce lahvičku, ale myslím, že si toho nevšiml. Je zajímavé, že lahvičku začali chytat už před třemi, možná čtyřmi měsíci, ale teprve nedávno se začal Bob skutečně sám krmit. Velká úleva pro mne. Nedělá to vždycky, ale když má velký hlad, tak si ji skutečně dokáže pěkně podržet a pít z ní. Alice to ještě neumí a ani se netváří, že by chtěla. Vůbec přemluvit Alici, že chce pít mlíko, není legrace. Nestačí jí ho nabídnout jednou, dvakrát, musím to zkoušet pětkrát, šestkrát a pak se milostivě uráčí skutečně pít. Jo a obě děti odmítají pít v leže, nejlepší je to v sedě, ovšem nějak nechápou, že k tomu je potřeba mít zakloněnou hlavu.



Ale tak hlavně, že jsou zdraví.

pondělí 3. března 2014

Proč pláčou

Pořád píšu. V duchu pořád píšu. Mám vymyšlený tucet nadpisů a dva tucty témat. Když se konečně odhodlám něco napsat, tak buď všechno zapomenu, nebo se nechám rozptýlit a odvést od tématu nebo se snažím do příspěvku narvat všechno. Ať tak nebo tak, témat mi neubývá, pouze přibývá.

Děti. Samozřejmě. Téma číslo jedna. Nevyčerpatelné téma, u kterého se často zaseknu. O dětech se dá psát donekonečna. Pořád ještě si myslím, že procházím nejlepším obdobím svého života. Se vším tím brzkým vstáváním, nestíháním dělat cokoli jiného než starat se o děti a relativně silnou sociální izolací, jsem překvapivě nepochopitelně šťastná. Stále si myslím, že je to tím, jak často a snadno se děti smějí. Kdy vlastně člověk ztrácí tuhle úžasnou schopnost se pořád čemukoli smát? A nebo ani ne smát, ale usmívat se. Děti si lezou v ohrádce, já se na ně dívám, oni se na mne podívají a najednou se jim rozjedou koutky a oni se usmějí. Naprosto vědomě a bezprostředně. Každý den, znovu a znovu. Když se vzbudí a poprvé mne uvidí ve dveřích ložnice. Když jim nabídnu hračku. Když vidí kočku. Když s nima mávám hlavou dolu. Když se s nimi prudce točím. Když zpívám písničku, kterou znají (na to reaguje zejména Alice). Když vidí Petra. Když vidí jeden druhého. Když je ňuchňám na břichu, na krku, na chodidlech. Když můžou plácat do krabice se saxofonem nebo do obráceného prádelního koše. Když mají k dispozici kelímky s držátky a mohou s nimi mlátit do svého stolečku. Když mají k dispozici lžičku, kterou mlátí do stolečku. Když jim podám tyčinku, kterou si můžou žulat. Když jim podám kousek hrušky. Alice se asi nejvíc směje, když může někoho chytit za srst, ať už jde o Pascala, mne nebo Boba.
Jsou skvělí. Každodenně mne dojímají svými dovednostmi a svou roztomilostí a krásou. Jsou pořád krásnější! I když... teď jsem se dívala na fotky z šestého měsíce a to byli teda děsivě baculatí, ale i tenkrát jsem si myslela, že jsou krásní. Hormony zjevně fungují dobře. A kromě toho máme v rodině pěkné děti. Moji synovci jsou všichni krásní.
Ale co krásní, to je jasný, že se mi budou líbit, když jsou moji. Ale jak jsou chytrý a šikovný! :)

Alice má fascinující mimiku. Pořád slyším, že je celá já. Mám kolem toho takovou malou záhadu. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem krásná. Ale o Alici si myslím naprosto bez debat, že je krásná. Pokud ale vypadá jako já, tak buď mi chybí soudnost v posuzování její krásy (to zní docela pravděpodobně) nebo v posuzování mojí krásy (pokud se pletu, tak už docela dlouho).

Alice konečně začala lézt a překvapivě se tím hodně změnilo. Nejen její akční rádius, ale taky její výrazy. Najednou je mnohem živější a interaktivnější. Ještě neumí přilézt na zavolání jako Bob, ani se nezvedá do stoje u plotu, ale tvářit se umí mnoha způsoby. Jednu dobu se tvářila, když zahlídla, že se na ni dívám, jako bychom byli spiklenci. Skutečně měla spiklenecký výraz. Umí nahodit výraz "no teda, podívej se co to tady je" nebo "jé, co jsi to provedla?". Nemám přirozeně tušení, co si při tom myslí, ale fascinuje mne, že to umí. Bob má mnohem menší škálu výrazů. Bob pláče a směje a funí a krčí při tom nos. Ale Alice umí tak jako stáhnout koutky s úsměvem, jakoby lehce našpulit rty, podívat se na mne bokem a celé to vypadá jako by byla ve velmi dobrém rozmaru. Jako by byla jenom tak příjemně pobavená. A na tohle já se můžu dívat donekonečna a rozplývat se. "Není úžasná? Není úžasný?" ptám se několikrát denně a Petr mi trpělivě přitakává. Jsou. Oba. Každý jinak a neodolatelně.



Alice je muzikální typ. Nevím, jestli bychom si toho všimli, kdyby Petr nepřišel tři týdny po porodu s tím, že děti zapsal do hudební školy. Já jsem válčila s kojením a nevyspáním a on je zapsal do hudební školy. Myslela jsem, že se zbláznil. Do hudebky pro miminka jsme začali chodit, když byly dětem tři měsíce. Jestli si dobře pamatuju, tak na první hodinu s námi šla tchýně a vypadalo to, že to bude zábava. Hudební škola pro děti spočívá v tom, že je tam paní učitelka, která mluví, zpívá a hraje na různé nástroje. Rodiče s dětmi sedí v kruhu a zpívají a hrají taky. Nějak jsme měla pocit, že tam nebudu potřeba, ale bez rodičů by to nešlo. Dostali jsme cédéčko s písničkami, které máme dětem každý den pouštět (opakování matka moudrosti) a které se máme naučit nazpamět. Abychom je mohli dětem zpívat. Jsou to jednoduché texty a rytmy, plné opakování. Je to trochu pakárna, ale popravdě řečeno věřím, že z toho děti skutečně těží. A že je to těší.
První semestr mi nepřipadalo, že by z toho děti něco měly, ale když v lednu začal druhý, tak už se začalo ukazovat, že Alici čeká budoucnost v perkusích. Chrastítka, dřívka, chrasticí vajíčka, tamburínka, buben, všechno miluje a všechno jí jde. Občas mám dokonce pocit, že mlátí do rytmu. Koupila jsem jim chrasticí vajíčka. Bob si vajíčko strčil do pusy, Alice s nimi začala vehementně chrastit.



Bob je zkoumací typ. Ohrádku jsem rozšířila na půl pokoje a do dveří jsem dala dětská vrátka. Říkala jsem si, že se musíme začít učit, co všechno musíme před dětmi chránit, a děti by se měly začít učit chodit podle nábytku a lézt po podlaze bez koberce. Zvládají to oba dva dobře, ale Alice se z pozice na všech čtyřech přesunuje do pozice na kolenou a téměř každý den alespoň jednou přepadne na záda a hlavu. Je to smutný pohled. Bobovi se to už nestává. Když jsem nainstalovala do dveří pokoje vrátka, tak Bob k nim hned přilezl a začal jimi lomcovat. Pak viděl, jak je Petr otevřel, a od té doby neomylně chmatá po otvíracím mechanismu. Myslím, že je chytrej jak vopice.
Během dne legračne hejká nebo jak to nazvat. Sedí a dělá "E!" a pak zase "E!". Když je rozrušenej, tak dělá "E! E!". Pořád po mne leze. Skoro vždycky se vyskytuje na té straně pokoje, kde jsem já. Když jsem v kuchyni, tak stojí u vrátek, když sedím u počítače, tak se drží plotu, když ležím na koberci, tak po mne leze. Je to prostě miláček. Často brečí, když ho opustím, ale když jsem k dispozici, tak po mne leze a pak se rozhodne, že musí prozkoumat kočičí pohovku nebo dveře nebo kočičí strom a bez výčitek svědomí odleze pryč.



Nedávno mi Petr ukazoval krátké video, co natočil. Nějak mi to úplně nedošlo, ale oni už umějí věci! Je taková radost pozorovat, že skutečně kontrolují své tělo a dělají, co dělat chtějí. Když ještě Alice nelezla, tak mi došlo, že jsem vlastně nikdy nevěřila, že se ty dva ležáci někdy skutečně budou hýbat. Dívala jsem se tuhle na video z podzimu, kde jsem jásala nad tím, že se dívají na obrázky, které jim visely nad hlavou. A teď? Nakrmí se, napijou se (no to ještě musí trochu pilovat), překulí se, sednou si, dolezou si kam chtějí, smějou se, berou si hračky, pronásledují kočky a k tomu žvatlají nebo hejkají.

Když pláče Alice, tak je to proto, že jí Bob sebral hračku. Když pláče Bob, tak je to proto, že ho Alice tahá za vlasy. Myslím, že spolu budou dobře vycházet.

Výlet. Když to nenapíšu teď, tak nikdy. Petr mne poslal na výlet. Převzal starost o děti a já jsem jela. V pátek večer jsem odjela, v pondělí večer jsem se vrátila. Bylo to skvělé. Jela jsem s Jeffem do národního parku Pinnacles a na ochutnávku vín do Salinas Valley. Pěsí tůra po Pinnacles byla dobrodružná. Rozhodli jsme se vylézt navrchol. Vzhledem k tomu, že jsem si jako společníka vybrala člověka, kterému je přes šedesát, to možná nebyl ideální nápad, ale vydrápali jsme se tam. Odměnou nám byli kondoři. V parku Pinnacles žijí kondoři, kteří ožívají a vyrážejí na lov chvíli před západem slunce. Byli nádherní. Majestátně pluli vzduchem, občas mávli křídly, ale častěji ne. Protože bylo těsně před západem slunce, tak bylo krásné světlo. Stáli jsme na cestičce, obdivovali kondory, obdivovali barvy a snažili se to všechno vyfotit. Výsledkem bylo to, že nás soumrak zastihl v lese a na parkoviště jsme dorazili po setmění. Kromě našeho auta tam stálo ještě pět dalších aut a jedno blikající policejní auto. Myslím, že ten den jsem se naučila s sebou na výlety nosit alespoň jednu baterku pro neplánované situace. Rozhodně jsme neplánovali vracet se k autu v noci.

Škola. Teď už ale fakt jenom bleskově. Škola mne pořád baví. Je to pro mne vytržení z dětské rutiny a taky prakticky jediná socializace s dospělými lidmi. Měla bych fotit, ale nemám kdy. Stíhám jenom vyvolávat a ukazuje se, že jsem se, za tu dobu co tam chodím, snad nic nenaučila. Špatné nasvícení, špatná expozice, špatné vyvolávání. Nebo možná naučila, ale všechno jsem to zapomněla. Deprimuje mne to. Taková ztráta času. Jak je to možné? A skutečně jsem to někdy uměla? Ale když se budu i nadále tvářit, že vím, co dělám, budu fotit a konzultovat fotky s lidmi ve škole a učit se ze svých chyb a zlepšovat se, tak možná že se to časem skutečně naučím. Fake it till you make it.