Zobrazují se příspěvky se štítkem19.měsíc. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem19.měsíc. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 18. ledna 2018

Óda na batole

Batole je nejlepší. Je to nejroztomilejší, nejkrásnější, nejsladší ňuňáček.

Je tak neuvěřitelně jednoduchý ho milovat. Vůbec to nechápu. Jsem z něj úplně odvařená. Vlastně je to jednoduchý. Když odcházím, tak Charlie srdceryvně pláče. Když se vrátím, Charlie se úplně nádherně směje a se širokým úsměvem ke mně běží, abych ho zvedla do náruče. Nikdo jiný na světě nemá tak naprosto bezprostřední, upřímnou a ohromnou radost, když mne znovu vidí. Když mne znovu vidí, poté, co jsem strávila půl hodiny v kuchyni a on o mě nevěděl. Je jedno, jak dlouho jsem byla nedostupná, když přijdu, tak má radost. Tomu se prostě nedá odolat. A pořád se směje.

IMG_2949

Charlie mluví. Myslím, že první slovo bylo Avú. To znamená kočka a vychází to z mého znakování a říkání mňau. Ba ne, kecám, první slovo bylo docela určitě táta nebo mama. Ale Avú je první jednoznačné. Dále říká Atou na autobus. Aua, když chce napít (že by aqua?). Ba! když vidí psa (Haf!haf!). Mamam, když chce jíst (mňam, mňam). Tjamm, když chce jít tam. Api, když chce pitu. Na, když chce něco podat nebo mi něco podává.
Taky trochu znakuje. Umí ukázat koupat (první používaný znak), hotovo, jablko, ještě, pes, hroznové víno, napít, mlíko, boty, ponožky, banán. V porovnání se 60 znaky dvojčat ve stejném věku to vypadá jako málo, ale to vůbec nevadí. Domluví se a většinou poznáme, co chce.

IMG_2987

Čte si knížky. Vytahuje knihy z knihovny, vyleze si na pohovku, otevře knížku, ukazuje na obrázky a říká "Tjamm, tjamm, tjamm. Ba! Ba!" Pak si vezme další knížku a znova. Mám špatné svědomí, že mu nečtu. Ani starším dětem už moc nečtu. Charlie je ochoten strávit spoustu času u okna. Atou? vyjekne, když slyší pod okny autobus, a běží se podívat k oknu. Když si chce něco podat, tak si přinese stupínek. Když vařím, tak vyleze na židličku u kredence a dožaduje se talířku, který mi, poté co mu ho podám, strčí na linku, abych mu na něj dala jídlo.

IMG_2933

Opakuje. Opakuje úplně naprosto všechno, co dělají starší děti nebo rodiče. Slyšela jsem, že to děti dělají, a říkala jsem "no jasně". Ale nějak jsem si neuměla představit, že opakuje skutečně všechno naprosto přesně.
Když jde Bob z kuchyně do pokoje a cestou se zastaví, aby zvedl papírek, tak Charlie se cestou z kuchyně do pokoje zastaví a předkloní zhruba na stejném místě jako Bob. Když se Alice vzteká a na všechno říká "ne", tak Charlie razantně vrtí hlavou říká "ne!ne!". Když Bob zadupe, Charlie zadupe. Když Alice zamává rukama, Charlie zamává rukama.
"Ve-če-ři, ve-če-ři, ve-če-ři" skandují dvojčata. "Ty-di-di, ty-di-di, ty-di-di" skanduje stejnou melodii Charlie.
Když ho vytáhnu z vany, tak požaduje vyčistit zuby. "Mžmž" šmrdlá si prstem v puse a mě chvíli trvá než pochopím, co chce. Teď už mu čistím zuby bez požádání. Po vyčištění zubů vyleze na stupínek u umyvadla a nakloní se nad umyvadlo, jakoby plival pěnu. Stejně jako to viděl u dvojčat. V puse žádnou pěnu nemá, ale to mu nebrání napodobovat.
Jednou byl Bob v hravé náladě a když bylo jídlo, tak přiběhl k lince, dal si talířek na hlavu a já mu na něj dala jídlo. Alice se toho hned chytla, dala si talířek na hlavu a chtěla jídlo. Charlie nezůstal pozadu, přiběhl ke mne s talířkem na hlavě a chtěl jídlo. Nějak získal pocit, že takhle se říká o jídlo, takže pak chodil nějakou dobu vždy s talířkem na hlavě. Neumím si představit nic roztomilejšího. Takhle se myslím vyvinul jeho znak pro "dej mi to, co máš v ruce" alias "chci", který od té doby používá. Plácá se po hlavě.

Já?
IMG_2139

Myslím, že je to dané zejména věkem. Děti v tomhle věku jsou pro mne neodolatelné. Od té doby, co začnou lézt, až do té doby, než začnou příšerně řvát kvůli tomu, že ze stromu spadl list. To jsou roztomilí a naprosto nádherní. Charlie je v tomhle věku a zároveň je to klidné dítě. Alespoň byl, když byl malinký. Je veselý a chytrý a šikovný a pořád se z něj můžu pominout. Jsem zvědavá, jestli se to s ním potáhne celý život. Tím, že je mladší než dvojčata, tak s ním budu znovu prožívat období, kterými dvojčata už prošla a užívat si to dvojnásobně. Bývaly doby, kdy jsem si říkala, jak moc chytré bylo mít další dítě. Teď zrovna si myslím, že to bylo úžasně chytré, protože je přesně tak miloučký, jak jsme doufali.

IMG_2167

sobota 27. prosince 2014

Máma kaká, táta pápá

Telefonovali jsme na Vánoce s tetou Střelkyní a ptala se, kolik znaků děti umí. Petr říkal tak deset, možná dvacet. Já byla přesvědčená, že mnohem víc, že minimálně třicet. Tak jsem si to zkusila spočítat a došla jsem k tomu, že děti umí skoro šedesát znaků.
Nejvíc umí zvířátek (pes, kočka, zajíc, kůň, pták, kuře, žirafa, sova, jelen, dinosaurus, tygr, motýl, myška, opice, medvěd, prase, ryba), pak umí docela dost jídla (mlíko, pomeranč, jablko, kukuřice, banán, chleba, sýr, hruška, čaj, voda),  umí nějaké znaky pro lidi (dítě, máma, táta, bába, kluk, pán), z několika dalších kategorií umí pár slov (boty, ponožky, čepice, knížka, míč, kytka, strom, houpačka, hřiště, auto, autobus, letadlo, hvězda, svíčka, déšť), umí i slovesa (jíst, pít, spát, přebalit/plenka, koupat, plakat) a co mi připadá zajímavé, umí i relativně abstraktní věci (kolečko, ještě - ve smyslu "víc", bolí, poslední, hotovo - jeden z jejich prvních znaků).
Musím samozřejmě přiznat, že bez zvuků bychom byli ztracení. Ze začátku se jen díky zvukům dalo rozlišit, jestli Bob ukazuje ptáka nebo prase. Stejně tak pomáhají doprovodné zvuky, když Alice ukazuje babičku. Každý znak je doprovázen zvukem, i když je to často jen "tá". Funguje to ale i opačně. Bez znaku, bychom nepoznali, co to které "ka", "pa" nebo "tá" znamená.

Snaží se děti, snaží. Opakování slabik je v kurzu. Připadá nám, že kaka má nejširší použití. Žába je kaka! (Kvakva), kakat je kaka, okurka je k.ka, hruška je ka, jablko je koko, chleba je papa, napít je papa, bába je pápa, kočka je naj, jen máma a táta a ňam, ňam jim jdou docela bez problémů.

Děti se poctivě snaží opakovat slova, která jim říkáme. Velmi dobře napodobují intonaci slova, dokážou slovo udělat v podstatě stejně dlouhé, ale samozřejmě neodchytí všechny slabiky, takže si tam buď nějaké vymyslí, nebo udělají jen takový podobný zvuk. Takové opakování intonace je popravdě řečeno dost roztomilé. Včera Bob málem řekl měsíc (mesc) a skutečně nás rozesmál, když se snažil zopakovat slovo department. Ale třeba krtek (k.kek) mu jde dost dobře. Děti často ochytí první nebo poslední slabiku, takže jsem zahájila učení zkracováním a z některých slov jim říkám jen první dvě slabiky. Avo, jako avokádo, se naučili velmi rychle. Rambu, jako rambutan, je pro Alici, která má rambutan ráda, příliš složité, ale poctivě říká "Bm!".
Objevují se také problémy, které jsem nečekala. Alice sebou minulý týden někde práskla a odřela si koleno. "Máš bebí" říkám jí, když ji přebaluji. "Bejby" opakuje Alice a dělá znak pro dítě. Taky jsem si nikdy nevšimla, jak jdou si podobná slova kluk (kuk) a krk (k.k), drak a rak, vlak a vlk, a jak už jsem jednou psala písek a pejsek.

V Akademii věd jsem jim pro jednoduchost řekla, že sob je jelen. Jeleni (fskutečnosti sobi) se jim moc líbili a přinesli si je domů na nálepkách, takže Alice znakuje jelen, protože ho má Bob nalepeného na břiše.



Období palačinek a lezení do schodů

Když nemáme doma chleba k snídani, tak udělám palačinky. Když nestihnu uvařit oběd, tak udělám palačinky. Když nezbyde od oběda nic k večeři, tak udělám palačinky. A když mám dobrou náladu a chuť, tak taky udělám palačinky.
Dělám palačinky zhruba jednou týdně. Mám palačinky ráda a vždycky jsem je ráda měla, ale vždycky mi přišlo, že je to spousta práce. Ovšem od té doby, co jít pro chleba znamená obléct jedno dítě, druhé dítě, vypravit se ven, dostat se do obchodu, koupit chleba, dostat se zpět po schodech domů, převléct děti, usadit děti do židliček a namazat chleba, mi připadá, že zůstat doma, smíchat mléko, mouku a vejce a frknout to na pánev je maličkost. Kromě toho jsem si konečně zapamatovala rodinný recept od Petra (čtvrt litru mléka, 110 g hladké mouky, jedno vejce, špetka soli), který vyjde zhruba na 5 palačinek, což je pro mne a pro děti ideální. Taky už jsem se naučila vyhazovat palačinky do vzduchu. To mi léta nešlo. Dětem se to líbí. Za svůj největší výkon považuji otočení palačinky ve vzduchu pravou rukou, zatímco v levé ruce držím dítě. Cha! Multitasking!

Pomalu se vzdávám kočárku. Jednak je voser ho vytáhnout z domu, rozložit, umístit teplé spacáčky na sedátka a pak tam přikurtovat děti a jednak je vždycky drama se dostat do autobusu. Takže na ranní procházky teď chodím batohem a s nosítkem na zádech. Děti chodí. Nějakou dobu jsme se pohybovali jenom kolem domu, v rámci jednoho bloku tam a sem. Dělala jsem to zjevně dost dlouho na to, aby lidé z obchodů začali říkat "Jé, ti už jsou velcí".



Okolí domu už mne omrzelo, tak teď ráno přejdeme ulici, nasedneme na autobus a odjedeme na křižovatku Cole a Parnassus, kde děti nakupují ovoce a obdivují psy namalované na zdi. Když už Alice počtvrté zakopne a odmítne chodit, tak ji šoupnu na záda do nosítka, Boba vezmu do náruče (pořád je lehčí a menší) a chytneme autobus zpátky před dům.


Děti milují schody. Jak nějaké najdou, tak po nich lezou. Člověk by čekal, že jim stačí naše schody doma, ale kdepak. Schody je třeba trénovat. Lezení nahoru, lezení dolů, chození nahorou za pomoci zábradlí, chození dolů za pomoci zábradí nebo mámy, schovávaní se za květináč či za roh a bafání na mámu, rozhazování hlíny z květináčů, trhání lístků z kytek a strkání si je do pusy... nic z toho se neudělá samo. Kromě schodů jsou taky oblíbené vjezdy do garáží, ty jsou skvěle šikmé, takže na nich lze trénovat chůzi z kopce a do kopce. Včera zrovna děti takhle k jedné garáži sbíhaly, když přišla majitelka s dítětem, jen o něco starším. Dítě se pomalounku sunulo z kopce a matka ho popobízela "Klidně se rozběhni, dole jsou vrata od garáže a o ty se můžeš zastavit." To mne zaujalo, to bych dětem asi neříkala, protože bych měla strach, že si jednak o vrata narazí hlavu a jednak si zapamatují, že sbíhat z kopce je v pořádku a pak si namelou až to neubrzdí někde, kde garážová vrata nejsou. Ale v takových situacích si říkám, že já zas dělám jiné věci, které by jiní odsoudili jako nebezpečné nebo minimálně nerozumné.






Fotky z alba Twins - 18th

čtvrtek 25. prosince 2014

Kuk!

Štědrný den nezačal dobře. Jako každý den poslední dobou nás Bob vzbudil řevem. Stojí v postýlce a řve. Když mu rozepnu spacáček, řeknu mu, ať vyplivne dudlík a vyndám ho s postýlky, tak zajuchá, vyleze na naši postel a vrhne se na Petra. Alice bývá tou dobou už vzhůru, ale neotravuje nás řevem. Alice si klidně leží v postýlce, mručí nebo potichu žvatlá, mává ve vzduchu zajíčkem a dává si ho na obličej. Alice se v postýlce postaví, když ji takhle necháme v postýlce příliš dlouho, třeba hodinu. Když vyndám Alici z postýlky, tak se stejně jako Bob vrhne na tátu.
Chvíli je nechám po něm lézt a pak jim řeknu, že necháme tátu spinkat a že jdeme přebalit. To Alici nějak rozhodilo, takže začala bulet, do toho se Bob o něco praštil a ranní rodeo začalo. Já jsem na to skutečně neměla sílu.
Poslední dobu na ně nemám sílu. Začali mnohem víc brečet, když není po jejich, a já jsem začala mnohem víc křičet, když není po mém. Přestože se snažím, tak na ně každý den alespoň jednou křičím, ať si sakra dělají, to, co po nich chci, ať už to je nechat se přebalit, nestoupat si na židli, nebrat sourozenci hračku, nemlátit kočku, nechat se přezout, vylézt po schodech nahoru, nezavírat dveře (a nepřivírat sourozenci prsty), neházet jídlo na zem, napít se, sedět, stát, ležet, jít... já po nich vlasně pořád něco chci. Jsem z toho unavená a jsem unavená z toho, že někdy slyší a někdy neslyší a někdy neslyší záměrně (zejména Alice je v tom dobrá). Minulý týden byl hodně náročný, což přičítám mimo jiné Pascalovi, který umíral pod postelí a já jsem nemohla nic dělat. Já jsem se musela starat o děti.
Takže Štědrý den nezačal dobře ani dobře nepokračoval. Když Petr vylezl z postele, tak jsem beze slova do postele vlezla sama a tiše jsem tam plakala pod peřinou. Špatná a smutná nálada se se mnou táhla celý den. Když děti líbaly kapra, když jsem šla s dětmi na hřiště, když Petr vařil polívku, když jsme zdobili stromeček. Nejklidnější jsem asi byla, když Petr vzal děti ven a já jsem smažila řízky. Říkala jsem si, že bych klidně byla žena v domácnosti a vařila, i vytírat bych byla ochotna, kdybych mohla mít klid od dětí častěji.



Večeře byla poměrně úspěšná. Dětem chutnal bramborový salát i vepřový řízek. Oba si pochutnali na polívce. Dokonce i kapr, kterého jsem poctivě ochutnala, ale zavrhla, jim chutnal. Škoda, že v něm Bob našel kost, která se mu zapíchla někam do pusy a večeře skončila nešťastným pláčem, i když ji nakonec úspěšně vyplivl. Kapří kosti jsou velmi ostré, jak jsem si sama vyzkoušela, takže jsem zpětně hodnotila jako pěknou blbost jim vůbec kapra dávat. Naštěstí stromeček se světýlky v temném pokoji Boba uvedl v takový úžas, že na kost zapomněl. Alice se ještě v chodbě rozplakala strachy, takže jsme urychleně rozsvítili lustr a nechali Boba, ať chodí kolem stromečku sem a tam a dělá užaslé "Ha!Haaa?!". Přestože stromeček sami zdobili, světýlka a dárky aranžoval Petr a děti celou krásu viděly až po večeři. Bob byl skvělý.  Ta radost! Ten údiv! To zkoumání! Taky bylo vtipné, že je potřeba dětem ukázat, jak to chodí s balíčky. Že balíček v lesklém balicím papíře je zajímavý, ale že je taky zajímavé ten balicí papír rozbalit. Nechali jsme je veselit s tygrem-xylofonem a knížkou o klukovi, který se ráno vzbudil jako hasičký vůz ("Kuk!" volá Bob nadšeně a u čela dělá cosi jako znak pro kluka), až do půl sedmé. Pak přebalit, postýlka, pohádka, mléko a spát.
My jsme si konečně mohli dát v klidu večeři, já jsem si rozbalila The Americans a dopili jsme lahev vína do polívky. Závěr dne byl podstatně lepší.