Zobrazují se příspěvky se štítkem2 roky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem2 roky. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 23. listopadu 2015

Šťastná fáze

Jak se tady moc s lidma nestýkám, tak vlastně jedinou sociální interakcí jsou pro mne srazy rodičů dvojčat a vícerčat. Ze začátku jsem tam chodila pro útěchu od ostatních ("problém není v tobě, je v tom, že máš dvojčata, je to prostě hrozně náročné"), pak pro vlastní útěchu, když jsem poslouchala stížnosti ostatních matek, porovnávala a zjišťovala, že naše děti jsou zlaté a nemůžu si na nic stěžovat. A teď už tam chodím, protože se s těmi lidmi ráda vídám, některé z nich znám už dva roky a je milé s nimi znovu vidět.
Na jednom setkání jsme si povídaly s paní, co má děti asi o půl roku mladší. Je to zajímavé, jak pár měsíců dělá hrozný rozdíl. A jak je nesmysl děti vzájemně porovnávat, zejména když jsou jinak staré, a jak to stejně všichni děláme. No a tahleta paní byla nějaká skleslá, unavená a demotivovaná a ptala se, jestli jsem na tom podobně. Prohlásila jsem, že je to asi věkem, ale že poslední dobou jsou děti naprosto úžasné a že nevěřím vlastnímu štěstí a že doufám, že to vydrží. "Aha, ty jsi ve šťastné fázi, neboj, ono přejde," pousmála se paní.
Zhroutila jsem se na stůl, protože představa, že nebudu ve šťastné fázi, je děsivá. I šťasná fáze obsahuje hádky, problémy a křik, jen si to tak moc nepřipouštím. Víc vidím, jak jdou věci dobře. Být ovšem mimo šťastnou fázi pro mne znamená, že mne děti hrozně omezují, mám problém s nimi vyjít, jsem unavená, nešťastná a v depresi. Cítím se v pasti. A já nechci  být v pasti. Takže když mi někdo předpoví, že teď jsem sice v pohodě, ale za čas zase budu v pasti, tak z toho nemám úplně radost. A měla pravdu, mrcha. Vrátilo se to.

Ale teď je to zas na čas pryč a i když je život náročný, tak mně děti těší. Je s nima spousta legrace, hlavně jak mluví (že jsem to tady ještě nepsala, co?). Jsou chytrý, jsou krásný. Jsou nejkrásnější na světě. Jednak mne o tom už od jejich narození přesvědčuje okolí a jednak jsou moji. Takže i kdyby nebyli objektivně roztomilí, tak pro mne jsou nejlepší. Často se na ně dívám a nechápu to. Jak je možné, že jsou tak nádherní? Nikdy mne nenapadlo, že jsou děti krásné. Ale jsou. Mají (samozřejmě) jemňounkou kůži a naprosto dokonalé obličeje. Jsou souměrní a bez chyby, jako sochy, jako by si nějaký mistr dal velkou práci s tím, jak budou vypadat. Jako by na světě neexistovalo nic dokonalejšího. Jak nejsem věřící, tak když se dívám na děti, tak chápu, kde se může brát víra. Někdo přece musel tu bezchybnou nádheru vytvořit. To není samosebou. Někdo to musel naplánovat a uskutečnit. A kdo jiný než Bůh?
I kdyby nebyli roztomilí tím, jak se chovají, tak by mi připadali krásní. Neskuteční. Myslela jsem, že z toho vyrostou, ale jsou pořád hezčí! Zřejmě z toho vyrostou v pubertě.

No a taky jsou chytrý, to je další bonus. Začínám mít pocit, že jsou mnohem chytřejší, než si myslím nebo než rozeznám. Dnes v noci se Alice probudila a s velkým pláčem, že ji bolí ruka, vlezla ke mně do postele. Takový velký, hlučný pláč většinou znamená, že je nespokojená, ale ve skutečnosti netrpí. Potřebovala jsem na záchod, tak jsem jí řekla, že si odskočím a pak se jí na to podívám. Když jsem se vrátila, tak jsem se zeptala: "Tak co, ještě tě bolí ruka?"
Alice: "Už ne."
Já: "No to jsem si myslela..."
"Eště malinko bolí!" opraví se honem Alice, překulí se na břicho a spí.

Nebo dnes večer, Alice už je unavená a uplakaná, zakopne, natáhne se na podlahu, jak dlouhá, tak široká. Zvednu ji a soucitně jí domlouvám, že musí být opatrná. Alice řve: "Chceš bonbónek! To pomůže!"

čtvrtek 12. listopadu 2015

Šest!

Bob začal rozeznávat autobusy. Sedmičku, šestku, čtyřicet trojku. To jsou nejčastější autobusy, kterými jezdíme po městě. Zejména Petr jezdí do práce často šestkou. "Vidíš, tamhle jede šestka a tou pojede táta do práce," říkám vždycky, když Petrovi zamáváme z okna a on přejde ulici.
Nejdřív jsem si myslela, že Bob poznává autobusy podle toho, kde jaký je to typ a kde se zrovna nachází, ale brzo se ukázalo, že skutečně poznává jejich čísla a to si ani nejsem jistá, jestli jsem mu někdy ukazovala, kde ta čísla na autobusech jsou. "Sedmička J!" volal a já jsem se marně snažila pochopit, co tím myslí. J? Chvíli to trvalo, ale došlo mi to. J je Rapid (tedy bus, který staví jen na některých zastávkách)!
Když jsem pochopila, že skutečně rozeznává jednotlivé číslice, tak jsem koupila knihu, kde se počítají objekty a kde jsou jednotlivé číslice napsané. Šestka a devítka jsou záludné, trojka, dvojka a osmička ještě trochu drhnou, ale jinak už Bob zvládá všechno krásně.

Šestka byla dlouho Bobovo oblíbené číslo. Za jak dlouho nám jede autobus? Za pět minut? Ne, za šest! Kolik máme jablek? Čtyři? Ne, šest! Kolik jsi vypil mlíka? Šest! Bobovo hlášení čísel nemělo žádný podklad v realitě, ale to nevadilo. Aspoň toho Petr mohl využívat ke svému prospěchu. Děti honem, musíme běžet, autobus jede za šest minut!

"Van, tú, fí, fój, fáf...," děti sedí Jeffovi na klíně a počítají štěnátka v knize. Oba dva. Jsem naprosto unešená. Já je anglicky neučím vůbec. Ale v hudebce máme už druhý semestr písničku, která obsahuje počítání na prstech. První s tím přišla Alice, ale až doteď jsem tam neviděla spojení slov, prstů a počítání věcí. Až dnes, když počítají objekty v knize, která obsahuje jen objekty na počítání.
Velkou radost mi dělají. Taky už jsem je slyšela říkat "Dis", "Nou", "Daddy", "Mommys" a "Wow!". Je mi jich popravdě docela líto, když jsou s anglicky mluvícím člověkem. Česky už si řeknou prakticky o cokoli (Chceš do náruče! Chceš odpočinout, unavená. Chceš na hřiště. Nelíbí, chceš pryč.), ale anglicky mluvící člověk nemá tušení, co po něm chtějí. Musí to být frustrující, ale nezdá se, že by nějak zásadně trpěli. Angličtina je jeden z důvodů, proč zvažujeme na příští podzim školku, ale zatím se zdá, že levnější a schůdnější je prostě mít děti doma.

A mluvěj, jak oni mluvěj! Všechno slyšej, všechno si pamatujou. Petr říká, že mají rozhovory jak z konverzační příručky.
Bob uvaří na dětském sporáku těstoviny po pokličkou. 
Alice:"Můžu podívat, Bobe?"
"Nemůžeš, Alice. Ještě vařicí. Spálíš jazyk. Ukážu," vysvětlí Bob ochotně a vyplázne jazyk. "Vidíš?Ještě kouří. Musíš počkat. Tak, už neni vařicí".  Celou dobu vážně kýval hlavou. Málem jsem se skácela smíchy.

Děti jsou ve vaně.
Bob:"Máš delfína, Alice?"
Alice:"Máš.  Můj delfín je mokrej"

"Jak ses tady měl?" ptám se Boba, když přijdu ze školy.
"Byl (jsem) krásnej chlapeček!" hlásí mi Bob.

Bob je hrozně vážný. Včera jsme šli do secondhandu koupit bundu a narazila jsem tam na svetr s hasičským autem. Říkala jsem si, že by se Bobovi mohl líbit. "Bobe, líbí se ti tenhle svetr?"
Bob se zamračí, vážne pokývá hlavou a řekne "Asi jo. Koupíme." Čekala jsem naprosto jiný výraz v obličeji, v první chvíli jsem myslela, že mne s tím pošle do háje, jak se mračil.

Sedíme v pekárně, kde jsme koupili sladké briošky (novinka), děti si pochutnávají a najednou Bob ukáže ke stropu a prohlásí "Káně!". Jsem naprosto zmatená. Káně tam rozhodně nikde není. "Káně?" rozhlížím se, co má asi na mysli. "Kána! Kána!" vzteká se Bob a ukazuje ke stropu. "Jo, pekárna! Ano, tohle je pekárna!" dojde mi to konečně a jsem ráda, že se to tentokrát obešlo bez pláče a dalších záchvatů. Záchvaty kvůli neporozumění se konají.
Často nerozumím Alici, jednak výslovnost není stoprocentní, jednak nesleduju její myšlenkové pochody a pak taky, mrška, často mluví, když jdeme po ulici, kde je rámus a já ji prostě od toho pasu neslyším. Takže musí třikrát opakovat, jen abych začala mít pocit, že vůbec slyším, že něco říká, ale stejně nevím co, tak se k ní sehnu, abych měla ucho u jejího obličeje, což ji spolehlivě naštve, takže se urazí a odtlačí mi obličej rukou pryč se slovy "Nekoukat, mámo!"

"Eště mikuláš," dožaduje se Alice. Nebýt toho, že sedíme v pekárně a Alice zrovna dojedla kousek briošky, tak bych asi nikdy nedala dohromady, co chce. "Ještě briošku?" nabídnu. Alice pokýve hlavou a vezme si briošku. Myslím, že tohle vzniklo tím, že se Petr ráno bavil s dětmi o Mikulášovi. Což je zajímavé, já jim o Mikulášovi neříkala nikdy nic. A přesto děti věděly, že Mikuláš přinese balíček. Ve kterém bude něco pro děti. Nepřipadá mi to jako velká záhada, protože parkticky všechny balíčky, které dostáváme obsahují něco pro děti, většinou pleny nebo ubrousky nebo třeba lahvičky, ale prostě je to pro děti. Jen nevím, jak usoudili, že Mikuláš nosí balíčky. Nicméně mne pobavilo, jak si Alici prostě spletla dvě nová slova, která ten den slyšela, Mikuláš a brioška.

"Takhle se sedí v křesle, Bobe?" ptám se Boba zkoumavě
"Jo!" prohlásí Bob a tváří se... no, tak jak se tváří.

IMG_9055

neděle 1. listopadu 2015

Jeje!

Pinďa sedí v komoře, Bobík pláče na dvoře. - Alice si povídá večer v posteli

Když jsou děti nejvíc rozrušené, tak velmi nešťastně volají "Jeje!".
"Jeje!!!" ozvalo se tuhle z koupelny, kde jsem nechala Alici, ať sleze ze stupínku a natáhne si kalhoty. Jeje a pláč. Honem jsem tam bežela a našla Alici s holým zadkem sedět v záchodě, nožičky se jí klimbaly, ven vylézt nemohla.
"Jeje! Alice!" ozývá se dnes a denně z pokoje plačtivým hlasem Bob. Je to okamžik před tím, než se Bob zoufale rozpláče. Když to stihnu, tak se mi ještě může podařit přesvědčit Alici, ať Bobovi vrátí hračku, kterou mu vzala, nebo ať mu nešťouchá do knížek nebo ať mu nejezdí přes obrázek nebo ať nezavírá dveře. Často ovšem musím přesvědčovat Boba, že Alice má právo hrát si se svou panenkou nebo malovat na svůj obrázek nebo nebo vylézt na židli, kterou jsem jí přistavila k lince, aby se na mne mohla koukat, jak vařím. Často, na můj vkus příliš často, je Bobův pláč zapříčněn něčím, co si podle mého názoru pláč nezaslouží.
Bob je citlivý hoch. Rozpláče ho bouchnutí dveří, fukar na listí na ulici, pán, který myje chodník vysokotlakou hadicí s vodou. Rozpláče ho, že se mu chleba rozlomí na dvě půlky, že kočka nechce vyskočit na židli, že pustím vodu do vany. Rozpláče ho holub, který vzlétne z chodníku, autobus, který zatočí, koberec, který není na svém místě. Rozpláče ho, když se na hodinách změní čas ze 7.33 na 7.34, že na něj zasvítí sluníčko, že se nemůže rozhodnout, co chce přesně dělat. "Jeje!" volá vždycky hrozně nešťastně a pak se rozpláče. Někdy pro něj mám pochopení, snažím se mu vycházet vstříc nebo ho utěšovat, ale když s tímhle kňouráním začne už ráno, tak můžu vyletět z kůže a většinou ho pošlu pryč. ať si fňuká v ložnici.

"Máma zlobí," komentuje pak můj příkrý hlas, tedy když zrovna nevyje zoufalstvím. Mám z toho rozporuplné pocity. Na jednu stranu to vnímám jako selhání, že si děti myslí, že když na ně mluvím přísně, tak se zlobím. Na druhou stranu, ono to často funguje.  Děti, které okouněly a nevěnovaly mi pozornost, najednou mrštně vykonají, co se po nich žádá. A já často prostě potřebuju, aby udělaly to, co po nich chci. Třeba se obuly nebo šly po schodech nebo seděly v autobuse. Nečekala jsem, že to přijde tak brzy, ale už se v naší rodině objevily hlášky jako "Posloucháš mně?!", "Slyšel jsi, co jsem zrovna říkala?", "Kolikrát to mám říkat?", "Ještě jednou a nepřej si mne!", "Dívej se na mne, když s tebou mluvím!", "Jasně jsme se dohodli, že...!"
Když si to takhle pěkně napíšu dohromady, tak mi z toho jde mráz po zádech. Ale věc se má tak, že nemám tušení, jak by to šlo dělat jinak. Jistě, jsou chvíle, CHVÍLE, kdy se nám podaří to dělat jinak. Na Alici třeba docela platí dávat na výběr. Tedy nikoli "Chceš červený triko? - ne!" "Chceš zelený triko?- ne!", "Chceš žlutý triko? - ne!". Zdá se, že to v ní jen vytvoří pocit, že po ní pořád něco chci (což je koneckonců pravda. Ono je to vzájemné). Ale když řeknu "Alice, chceš červený triko nebo zelený triko?", tak si Alice ve víc než polovině případů jedno triko vybere a problém je vyřešený. Alice si bez odporu oblékla triko a dokonce jsme ani nemuseli vytahat celý šatník. Občas tenhle trik funguje i na večerní boj s oblékáním plenky a pyžama. "Má ti pyžamo obléct táta nebo máma?", "Oblečeme nejdřív levou ruku nebo pravou?". To jsou drobná rodičovská vítěžství.

Naštěstí je s dětmi i legrace. Čím víc mluvěj, tím víc legrace. Nejvtipnější je jejich večerní vykládání v postýlce. Je to jeden z důvodů, proč mne trochu mrzí, že s nimi nejsme s pokoji, když usínají. Rekapitulují celý den, kolikrát i celý týden, a vykládají. "Kosatka jela pocákala holčičku. Holčička se lekla. Tučňák sežral rybu. Autobusem jeli, taxikem jeli, kočárek byl v kuf-fu." Jedou a jedou. Dokud nepadnou vysílením a neusnou.
A jsou i vtipní. "Mámo, táto, Bobe, koukej!" naučila se Alice požadovat a pak nám třeba ukáže, jak udělala v puse z chleba kuličku.
"Tak to jsem zvědavá, jak to uděláš," prohlašuju ironicky na nějaké Aličino prohlášení, už nevím o co šlo, a odcházím do kuchyně. "Máma je opička!" poskakuje Alic za mnou. "Je zvědavá!"

Pomalu začínají mluvit v první osobě. "Můj vláček!" hlásí Bob, když vystupuje z vláčku, kterým jsme se svezli u zoo. "Vidím veverku!" oznamuje nám pyšně Alice, že v zoo potkala veverku. Druhá osoba je jim ale stále blízká.
Bob: Nemenuješ Bob.
Petr: Ty se nejmenuješ Bob? A jak se jmenuješ?
Bob: Velká kreveta!

neděle 18. října 2015

Čokoláda neni kyselá

Dnes ráno se Bob vzbudil a oproti svému zvyku nezačal hulákat "Rozsvítil Muf!" a vylézat z postýlky, ale začal si povídat. Dost nahlas na to, aby nás vzbudil, ale nevyžadoval žádnou interakci, takže jsme ležli s Petrem v posteli, drželi se za ruce, nehýbali se a bezhlasně se chechtali. Bob je schopen prostě jenom tak valit proud nesouvisejících vět.

"Valdo, zlej, žlutý proužky, byl, našli Valda. No. Valdo, červený proužky. Kuřátka, Bob, Ajice. Balónek, červenej. Lefa máme. Hřívu má černou a řve. Jeli na narozeniny, Zuzky. Klára, Pavel, Ela, Mia tam byli. Skákali jsme v hradu. Čokoláda neni kyselá. Citron je kyselej. Nó. Bob měl dort. Tramvaj cinkala na přechodu, semafor svítí. Táta byl pan řidič, máma byla spolujezdec. Máma byla pani řidička. Benzín nabrali. Ještě necvaklo, písmenka se hejbou, už cvaklo."
A tak dále a podobně. Rádi bychom si to nahráli, protože je to tak vtipné, ale možná by nám to za půl roku už vtipné nepřipadalo a vůbec, kdo by to poslouchal. Kromě toho jsme se nesměli pohnout, protože by přestal a chtěl k nám do postele.

Naše postel je totiž nejlepší. Samozřejmě. Obě děti jsou schopné ze svých postýlek vylézt. Bob tedy zejména kvůli tomu, že mi přišlo nefér, že Alice ze své postýlky může vylézt na postel, ale Bob ne. Tak jsem Bobovi snížila zábranu a může lézt taky. První týden toho nijak nevyužíval a já jsem si říkala, jaký je to hodný truhlík, ale teď už objevil kouzlo volného pohybu a řádí jak černá ruka.
Od té doby, co jsme zrušili různé věci spojené s ukládáním do postýlek, se večerní rutina podstatně zjednodušila. Dřív jsme děti vykoupali, dali plenku, dali pyžamo a spacáček, podali lahvičku s mlíkem, přečetli pohádku, podali dudlík, zhasli a odešli. Když jsme měli štěstí, tak děti usnuly během půl hodiny, když jsme neměli, tak během dvou hodin, kdy plakaly, že chtějí další mlíko, přebalit, podat dudlík a nebo zajíčka. Not anymore!
Zrušili jsme mlíko, umožnili Bobovi vylézat z postýlky a týden poté zrušil Petr dudlík (za to jsem mu současně vděčná a současně ho proklínám). Takže teď vykoupeme, dáme plenku, přemlouváme děti, že musí mít pyžamo. Mlíko nedáváme, dudlík nedáváme, pohádku nečteme, protože děti jsou rozdováděné a pohádku nechtějí, Bob v postýlce skáče jako opice, Alice v postýlce dělá stojku a požaduje, abychom jí vyprávěli, jak jsme byli v zábavním parku, a abychom jí zazpívali. Nic z toho neuděláme, pouze zhasneme a opustíme pokoj, což spustí žalostný řev, takže se do ložnice periodicky vracíme a snažíme se děti, které vylezly z postýlek a řádí na naší posteli, uklidnit, utěšit a přemluvit, aby si vlezly do postýlek a spaly. Což se nám samozřejmě nedaří, ale po dvou hodinách řádění, přemlouvání a pláče děti nakonec usnou ať už ve svých postýlkách nebo na naší a můžeme jít spát i my. Jak říkám, je to teď mnohem jednodušší a děti popravdě vůbec nepláčou, že nemaj dudlíky.

pátek 2. října 2015

Šest, devět, půl

Ráda bych řekla, že nevím co přesně se stalo, že se děti hrozně zlepšily. Ale já mám pocit, že vím co se stalo. Začala jsem pít Damiánu a deprese odplula. Všechno je růžové. I děti. Zejména děti.

IMG_7365

Děti jsou roztomilátka roztomilá. Mluví, chodí, tancujou, skáčou, hrajou si, běhají a mluví. Hlavně mluví a je to děsná legrace. Všechno od nás slyší a všechno opakují. Bob poslední dobou začal říkat "prosimtě", "nojo" a "tak jo". "To jsou táty klíče, prosimtě, Ajice." nebo  "Máš hovíno. Nojo!" nebo "Pojedeme autobusem. Takjo." Je k sežrání. Stále ještě o sobě obě děti mluví ve druhé osobě. O nás mluví ve třetí osobě. O všech ostatních taky mluví ve třetí osobě. "Miminko kouká", "Holka mává", "Řidič jede jako blázen", "Divnej pán smrdí". Asi bych si měla dávat víc pozor na to, co před nimi říkám.
Alice má obrazotvornost. Zejména u jídelního stolu.
"Máš velrybu, stříká do stropu," říká Alice a drží v ruce kousek avokáda.
"Máš křeslo. Máma sedí. Sníš mámu." hlásí Alice a drží v ruce kousek melounu.
"Máš loď, jede do přístavu," chystá se Alice sníst chleba.
Bob nezůstává pozadu, ale málokdy s tím přijde první. "Máš žraloka! Ukousnul žralokovi hlavičku!" oznamuje pyšně Bob a já jsem spokojená a šťastná. Takhle nějak jsem si představovala rodičovství a tyhle okamžiky jsou mnohem lepší než jsem si dokázala představit.
V takových chvílích si občas říkám, jestli jsou tak užasní díky tomu, jak se o ně starám, nebo navzdory tomu, jak se o ně starám? Obecně mám pocit, že jsou hodní a skvělí tak nějak sami od sebe. Petr si asi to myslí taky. Když jsem onehdá dostala pochvalu od horstovy matky, tak se divil, jaké úsilí a odříkání prý? Ale nedávno jsem se ptala na Okounu, jestli jsou nějaké děti hodné tak nějak samy od sebe a dozvěděla jsem se, že spíš ne. Prý jsou hodné děti spíš díky tomu, jaký k nim má rodič přístup, takže si v optimistiských chvílích říkám, že na ně snad mám dobrý vliv.
Ale už chápu, že někdo má nutkání si jich pořídit víc. Jsou tak úžasní! A velcí!!!

Tohle léto jsem měla takové instatní šťastné okamžiky. Ve čtvrtek v podvečer jsme se sebrali a šli jsme do Haight Street Market koupit croissant a mladý kokos. Zatímco Petrovi mladý kokos nijak zvlášť nechutná, já a děti si to užíváme. Nakoupíme a pak sedíme před obchodem, jíme croissant, pijeme kokosovou šťávu, posloucháme jazz z DeLuxe Clubu přes ulici a pozorujeme cvrkot.

IMG_7961IMG_7966

Pak pozdravíme dinosaura a v obchodě s kloboukama si vyzvedneme nálepku, cider a možná i balonek. Máme se prostě dobře.

IMG_7970


Děti jsou tulivé a rády pusinkují. I když teda Alice odmítá posílat pusu řidičům autobusu, kterým pravidelně máváme, když vystoupíme. S tím přišla sama, že pusu ne. Vůbec přichází s věcma, to se člověk diví. "Alice je žlutá, Bob je oranžový, máma a táta jsou modrý," prohlásila třeba nedávno vcelku bez kontextu. A tak proč ne.
Ale mám podezření, že vycítila, že jsem bázlivá a pověrčivá.
"Holka kouká," hlásí Alice při jídle, zatímco zasněně kouká do kuchyňského střešního okna. Ve střešním okně je vidět vršek střechy vedlejšího domu, na které občas sedí holuby. Jinak nic.
"Jaká holka?" ptám se.
"Červená," tváří se Alice kulišácky. "A pán a pani. A kluk," dodává s potměšilým úsměvem.
"A kam kouká? Dovnitř nebo ven?" snažím se zjistit, jestli máme duchy doma nebo za oknem.
"Dovnitř. Holka chce jít dovnitř a potkat Alici, Boba, mámu, tátu." doplňuje ještě a zírá do prázdného okna.
"Když budeme chtít vidět holku, tak půjdeme ven," stanovuji honem pravidla. Ještě toho trochu, pozveme si domu duchy a co pak. Mám pocit, že Alice poznala, že mne tím trochu znervozňuje, protože holka se vrací už několik dní. Ale možná když jí nebudu věnovat pozornost, tak na ni Alice zapomene.

Bob se učí počítat a číst. "B jak Bob," hlásí, jakmile někde vidí B. Na autobusu, v knize, na ceduli, na obrázku. "A jako Ajice," hlásí poctivě i druhé písmenko. "Šest," volá a ukazuje na prstech šest, jen tak pro radost. Taky už umí na prstech ukázat dva a dělá to, když jsou věci dvě. S tím počítáním se to ale nějak zamotalo. Když mu večer dáváme plenku, tak říkáme "Připravit, pozor, teď" a Bob přiběhne a lehne si na připravenou plenku. Ovšem než se to ustálilo na tomhle, tak jsme říkali "tři, dva, jedna" nebo naopak "jedna, dva, tři" a zdá se, že to bylo moc. Takže když odpočítává Bob, tak říká "šest, devět, půl" a může se běžet.

úterý 8. září 2015

Zpátky. Vrátíme. Ganešo.

Děti mluví

Děti mluví na Ganešu a vysvětlují jí, že jdeme pryč, ale že se vrátíme. Zamávají jí, pak se na mne pyšně podívají a řeknou "Ganeše. Řekla." Oba dva. Bob totiž mluví v ženském rodě. Usuzuju, že se mu to lépe vyslovuje. Když ho opravím, tak to po mne zopakuje. Nemluví jenom v ženském rodě, ale převážně ano.

Děti mluví na sebe navzájem. Docela se navzájem docela buzerují, musím říct.
"Neležíme, na knížce, Bobe!", "Aáááááá! BOB! Ííííí!!!". "Ajice, nekopat. Do hlavy.", "Neboj, Ajice.", "Neplácat. Ajice. NEPLÁCAT!", "Ajice. Jídlo. Kuchyni. Sedět. Jíst."
Všechno si řeknou. Bob ví, jak má co bejt. Co se nedělá, co se dělá, co se oblíká kdy, co se kam dává a nedává (tableta do myčky, pleny do koše, jídlo do pusy, ale ne do nosu), ví, kdy se přechází silnice a kde se musí u silnice zastavit, ví že na knížkách se neleží/nestojí/nesedí, ale chce-li naštvat Alici, tak je to přesně to, co udělá. Když Alice zuří a odmítá chodit, tak za ní jde a říká jí, že nemá sedět na zemi, má jít s námi. Moc chytrej kluk to je. Komandér.

A samozřejmě roztomilej. Nedávno našel na lednici kalkulačku, což považuje za telefon, vzal ho a řekl, že zavolá pánovi. Ptala jsem se, jestli radši nechce zavolat tátovi. Tak řekl, že zavolá i tátovi.
Bob: "Kde seš, pane? Kde seš, táto? Nóó? V práci, pane. V práci, táto. Nó? Uvidíme, táto. Nó? Vlajku máme, mámo, táto, nó? Uvidíme, táto, nó…"
Večery v postýlce tráví hlasitými rozhovory. Nevím s kým mluví, protože buď mluví na mne, která v místnosti nejsem, nebo na Alici, kterou to vůbec nezajímá, nebo na Ganešu, tátu, Jeffa či prostě jenom tak. "Pojedeme tramvají, nó. Nastoupíme, cink, cink, vystoupíme. Naše zastávka. Nó?"
Jeho "nó?" případně "jo?" je z nějakého důvodu velmi vtipné. Nó?  Asi, že při tom zní tak důležitě. Má to zjevně ode mne, i když si prakticky neuvědomuju, že bych to říkala. Nó?

IMG_5175
Alice začala aktivně dělat vtipy, což je k popukání, zejména asi proto, jak se při tom tváří.
Asi před čtvrt rokem naučil Petr děti počítat na rukou. Vařil jídlo a každému prstu přidělil ingredienci. Byla jsem trochu proti, když už něco vyjmenovávat na prstech, tak ať je to něco užitečného, ale Petr prohlásil, že když se takhle naučí uvařit jedno dobré jídlo, tak to je užitečné a s tím jsem musela souhlasit. Takže, začínáme od palce a vyjmenováváme. "Masó, bamboy, sibue, mkef… kožení!". Koření je vždycky vrchol celé akce a děti slovo radostně vykřiknou. Tenhle výčet je taková poměrně běžná zábava, zejména je-li s námi Petr.
Nedávno jsem čekala s dětmi na autobus a řekla jsem jim, že autobus pojede za 6 minut. Abych je zabavila, tak jsem začala počítat na prstech. "Jedna, dva…" Bob se přidal, Alice naprostý nezájem. Dopočítali jsme s Bobem do šesti a pak jsem se otočila na Alici, "teď ty," řekla jsem a zdvihla jsem palec. "Masó…" zatvářila se Alice kulišácky. No tak dobře, budeme říkat recept, proč ne, přikyvuji. "Masó… bamboy…," Alice se na mne úkosem podívá a potutelně se usmívá,".. květák!" Dostala mne. Smála jsem se velmi upřímně a velmi dlouho. Myslím, že Alice na sebe byla pyšná. Aspoň ze začátku. Já jsem se ale smála tak nahlas a dlouho, až z toho začala být chudinka trochu nesvá.

IMG_5178

Taky je zajímavé, jak mluví s hračkama. Včera jsme šli celá rodina na vycházku a Alice si s sebou vzala Fifinku. Když jsme vystupovali z autobusu, tak jsem děti popohnala a Alice mi pak hlásila, že Fifince řekla "Honem". Tohle hlášení, co kdo udělal, to mi nepřestává připadat zajímavé. Zdá se, že největší radost mají děti, když něco udělají samy. "Sama vystoupila!", "Sama vyčůrala!", "Spolu otevřely!" to když Alice drží ruku na dveřích, které otevírám, "Mámě podala!" když ji poprosím, ať mi něco podá. Seznam by byl nekonečný.
Když jsme se vraceli domů, tak byla Fifinka unavená a Alice ji musela pochovat v náruči. Zajímalo by mne, jestli nám na Fifince ukazuje, jak bychom měli zacházet my s ní, nebo naopak Fifince dělá to, co už jsme my s Alicí udělali.  Protože Fifinka potřebovala pochovat až poté, co Alice už byla pochovaná v náruči, protože byla unavená. Uvidím, jak se to vyvine. Musím být ve střehu.

neděle 16. srpna 2015

Hotovo, medvídku!

Děti jsou požehnání. Aspoň někdy. Občas.
Ale jo, poslední dobou jo. Poslední týden.
Nepřestává mne fascinovat, jak si hrají. Myslela jsem si, že jsem hravá. Aspoň trochu. Myslela jsem si, že vím, jak jsou děti hravé. Ale zjevně jsem to všechno zapomněla. Dnes ráno mi Alice tvrdila, že kousek šunky na talířku je žralok. Chvilku si s ním plavala po talíři a pak ho snědla.
Běžně tvrdí, že jídlo je letadlo nebo loď a pak já zase tvrdím, že patří do hangáru nebo do přístavu. Ovšem do mého přístavu Alice svoje lodě rozhodně nedává!
Jednou večer nechtěla Alice spát a nic nezabíralo, už jsem byla utahaná a rezignovaná, tak jsem vzala sovu, co má v postýlce, řekla jsem sově, ať řekne Alici, že už je čas jít spát, a podala jsem sovu Alici. Byla jsem zvědavá, co se stane. Alice vzala sovu, natočila ji k sobě, řekla "jdeme. spát.", pak se uličnicky zasmála a řekla "ne!" a mrskla sovu do kouta. No. Ale to, jak si povídají s hračkama se mi moc líbí. Bob onehdá posadil v kuchyni medvídka na židli a krmil ho. Nabídl mu tyčinku a pak ji ukousl. Tohle několikrát opakoval, až tyčinku snědl a prohlásil "Hotovo, medvídku!"

Tuhle jsem se utápěla ve výčitkách, že dávám dětem málo podnětů, že si s nimi málo hraju a nerozvíjím je. Ale pak jsem se na ně podívala. Alice si strčila kartičku s obrázkem kočky mezi prsty u nohou, pak s tím zkusila chodit po pokoji a vítězoslavně na mne volala "Kočka. Kouká!". Bob se mezitím snažil přesvědčit těstovinové kolínko, že má řídit auto a nemá zapadávat v kabině pod volant.

A jak mluvěj! Je to k popukání. Je zjevné, že všechny zvuky, slova a gesta mají od nás. Je zajímavé, že si nevšímáme, že to děláme, až když to začnou dělat děti. "Bobe, jakou barvu má to auto?" ptám se. "Hmm?" odpovídá Bob, "hmm?". "Noooo?" říká taky docela často.
Ale umí i docela dlouhé věty. Třeba včera.
Bob: Eště.
Já: Ještě jahodu? Musíš říct prosím.
Bob: Mámo. Eště. Jahodu. Dvě. Natalíř. Prosím.
A já se nedávno rozplývala, že děti umí říct tříslovnou větu.
Zajímavé je, jak mají ta slova oddělená. Jednotlivá slova. Jedno. Druhé. Věta. Ale zlepšují se. Docela rychle. Alice má ve zvyku, když něco vysvětluju, po mně všechno opakovat.
Říkám třeba u večeře: "Přijde paní a pán...,"
Alice:"pani. pán." a kýve důležitě hlavou
já:"zazvoní a máma jim otevře..."
Alice:"zasoni, máma ovže" a důležitě kýve hlavou
ja:"a pak si vezmou tu pohovku"
Alice:"ohofku" a důležitě kýve hlavou. A pak to sjede celé znova. "pani. pán. zasoní. máma ovže. ohofku. vemou" a celou dobu si k tomu přikyvuje. A pak ještě jednou.

Barvy už děti umí všechny základní plus růžová. Tvary jako kolo, čtverec, trojúhelník umí taky, vyjmenovat čísla umí s drobnou pomocí až do deseti, někdy až do dvaceti (máme doma 32 schodů). Zvířátka poznají skoro všechna, i když ještě neznají rozdíl mezi zajícem a králíkem. Ale zato vědí, že tuleň není lachtan. Když čteme pohádky, tak Petr nechává děti doplňovat poslední slova v řádku. Některé rozhovory s Bobem jsou díky tomu nezapomenutelné.
Petr na hřišti:"Tak děti, sbalíme se, půjdeme na autobus a pojedeme."
Bob: "Autobus. Pojedeme. Na luka. Kukačka. Zakuká."
Taky se jim začalo líbit, když v Běží liška k táboru zaměnujeme lišku za členy rodiny. Když jsem s nimi jela do Chomutova, tak mi děti říkaly kdo za kým pospíchá a vydrželo jim to dobré půl hodiny.

IMG_7145

Jsou velmi samostatní. Děsně mi tím lezou na nervy. Všechno chtějí dělat sami, ale nejde jim to. "Nejde to!!!" řve Bob, který si chce natáhnout kalhoty, ale odmítá moji pomoc. Myslím, že se to naučil od Alice, ta s tím přišla první. Děs, děs. "Sama! SAMA!" řve Alice, když otevřu dveře, když ji chci sundat z přebalovacího pultu, když jí pomáhám z autobusu, když otevírám knížku, když najdu ztracenou hračku, když jí oblíkám triko, když Bob sfoukne svíčku, když cizí dítě uklidí na hudebce chrastítko, když zavřu prkýnko na záchodě. Všechno chce dělat sama. Jde to tak daleko, že já třeba skolpím prkýnko na záchodě, Alice (nebo Bob, to je jedno) začne křičet a plakat, tak já zvednu prkýnko a Alice ho SAMA zavře. Takhle musím dvakrát až pětkrát otevírat dveře (to když je na poprvé neotevřu správně), zapalovat svíčku dvakrát, aby ji mohlo každé dítě sfouknout, svlíkat už oblečené triko a znovu ho oblíkat a vůbec dělat spoustu věcí, které mne otravují a zdržují.
Na druhou stranu, když to pozoruji, tak je hrozně roztomilé, že musím zvednout již položené prkýnko jen proto, aby ho mohla následně položit Alice. Že jí vůbec nevadí, že je to zbytečná činnost. Vlastně je to zajímavé, ona zjevně vůbec nemá žádné hodnocení toho, jestli je nějaká činnost smyslupná nebo zbytečná. Ona to prostě chce udělat. Ji nezajímá výsledek, ale proces. Je jí jedno, že podlaha není zametená dostatečně, podstatné je, že ji zametla ona. To je docela jiný hodnotový systém. Ještě se mám co učit.
Podobně je fascinující, jak si vybírají věci. NA ulici sbírají listy. Pokud v pořádku, koneckonců listy jsou pěkně barevné a vůbec. Pravda, Alice je schopná během cesty domů zvednout a zahodit až pět listů a jednou mne dokonce ukecala, že může mít dva, to když chtěla zahodit list, který se mi fakt líbil. Ale stejně pečlivě vybírají z věcí, které jsou stejné. Poslední dobou jíme často meloun. Já ho nakrájím na kousky a děti si pak párátkem napichují kostičky z misky. Jenže párátko si z krabičky musí vzít sami. Otevřu krabičku s párátky, dítě do ní upřeně kouká, pak v ní zaloví, vytáhne jedno párátko, zavrhne ho a vezme si jiné. Mně připadají všechna párátka stejná, ale jim asi ne.

Taky už začínají mít smysl pro humor. Smějí se, když se pocákají vodou, smějí se, když zakopnou, ale nic se jim nestane, smějí se, když někdo vykvikne, a všechny ty činnosti pak zkoušejí dělat znova a znova, aby se mohli smát. Občas smíchem zahánejí nebo maskují strach. Bob se velmi specificky směje, když jedeme po eskalátorech. Takový ten smích, který se může každou chvilku přelít do pláče.

A takhle se tváří Bob, když mi nečekaně nakoukne do objektivu. Je to trochu rozostřené, ale nevadí mi to. Ten výraz je k nezaplacení.
IMG_7217

sobota 15. srpna 2015

Honem, honem

Když děti usnou, tak mám několik možností, jak naložit s časem. Teda, možností mám samozřejmě nepřeberně, ale nejčastěji volím mezi následujícími. Ztrácet čas na internetu, uklízet či vařit, spát, psát na blog, zpracovávat fotky. Zajímavý je, že přestože mám pocit, že bezcílným brouzdáním po internetu strávím hodiny a hodiny, tak podle měření to průměrně nejsou ani dvě hodiny denně. Zřejmě zas tak moc volného času nemám. Nebo hodně spím.

Počasí se zbláznilo a venku je dnes 30 stupňů. To je velký nezvyk. Doma za závěsy a zavřenými okny se teplota drží na 28, ale nevím, jak dlouho to vydrží. Očekávám, že letošní zima bude krutá, možná půjdou tepoloty až k nule a my si budeme muset koupit skutečné zimní boty a bundy.

Stále využíváme tepla k posílení zvyku chodit na záchod. Dobrá zpráva je, že s nahatými prdelkami jim to jde skvěle. I Alici. Koupila jsem stupínek a malé prkýnko na záchod a děti se perou o to, kdo bude čůrat do záchoda. Už naprosto chápou, že když se jim chce čůrat, tak mají uhánět na záchod, což dělají se slovy "honem, honem!". To mají samozřejmě ode mne. "Honem, honem" je hláška posledních dní. Honem, honem na záchod, honem, honem na autobus, honem, honem na hudebku, honem, honem přes silnici. Rychle pochopili, že zivot je jeden velký spěch. Trochu horší zpráva je, že když jsem jim navlíkla kalhotky, tak už to s běháním na záchod bylo horší. Nicméně dnes jsme dostali cestovní nočník a já budu doufat, že mne nečeká příliš velké množství počůraných kalhot a snad to nějak dáme.

IMG_7159

IMG_7201

úterý 7. července 2015

Mazat dudlíkem

Myslela jsem, že budu opěvovat naše skvělé a úžasné děti, ale zdá se, že budu místo toho nadávat na počasí. Skvělé a úžasné děti se po příletu přestaly budit ve dvě v noci asi po čtyřech dnech. Po šesti dnech už vstávaly v rozumnou dobu, kolem šesté, měly krásný spánek přes den kolem jednácté a do postele chodily kolem osmé. A pak přišla vedra a cestování do vzdálených míst (vzdálených od Prahy). V Plasné jsme ještě byli přes den chránění kamenným domem, ale to v sobotu skončilo a už ten večer byl náročný. Děti šly do postele pozdě, kolem deváté, převalovaly se přehrátém nevyvětratelném pokoji a usnuly kolem půl jednácté. To samé v neděli, v pondělí a v úterý. Kromě nevyvětratelných pokojů (jak vyvětrat, když venku je o několi stupňů tepleji?) jim kazí spánek cestování v aute, které je vychytrale na plánováno na dobu jejich spánku, aby spaly a neřvaly. Jenže ony nespí, řvou a ještě tím pádem přijdou o spánek přes den, takže jsou pak ještě víc uřvaní a nedá se s nimi mluvit.

IMG_5175

Kromě toho, že jsem zjistila, že děti (zejména Bob) jsou nesnestitelné, když dostatečně nespí, jsem taky zjistila něco o sobě. Jsem plnokrevná matka. Pořád jsem si myslela, že ne, že když na děti řvu a chci být často bez nich, tak to s mým mateřstvím není tak žhavé. Ale je. Zjistila jsem, že jsem jim plně oddaná a není pro mne nic důležitějšího než jejich blaho.
Vždycky jsem byla trochu sobecká a bezohledná, docela zdravě, myslím. Teď se mi to ale stočilo do toho, že kdo nehraje se mnou, ten hraje proti mně. Moje dítě pláče, takže všichno stranou, to se musí vyřešit. Moje děti spí, takže všichni buďte potichu. Slíbili jste Alici ovečky? Tak jí koukejte nějaké dodat, jinak bude plakat. Koukáte se na televizi? Smůla, není to dobré pro vývoj mozečku mých dětí, takže vypnout. Chcete dávat dětem sladkosti? Tak to ani náhodou, žádný přidaný cukr do žaloudečku mých dětí. Dítě se nechce mazlit? Vůbec na něj nesahejte, moje děti mají nad svým tělem kontrolu a nikdo je nebude ňuchňat proti jejich vůli, je jedno, jak dobře to dotyčný myslí. Hračky se zvukama? Zapomeňte.
Zjišťuju najednou, že jsem protivná vlastně tak nějak na všechny, nejen na Petra, protože je velmi málo matek, které mají podobné postoje. A přitom jsem tak skvělá společnice, když nejsem s dětmi. I když se, pravda, nabízí otázka, proč se nestýkám víc s lidi, co mají podobné názory jako já. Částečně to bude proto, že tyhle názory se mi vytvořily mnohem později než se mi vytvořily vazby s lidmi, se kterými se v ČR vídám.

IMG_5385

Ale mohla bych se možná přece jen vrátit k tomu, jak jsou děti úžasné. Protože jsou. První překvapení byl let do Prahy. Čekala jsem hrozný pláč a křik a vztekání a utrpení. Ale bylo to snesitelné. Děti se do letadla těšily, vysvětlili jsme jim, že v letadle budeme jíst a spát, takže když jsme jim v deset večer navlíkli pyžámka, tak poslušně usnuly (nebo se o to aspoň pokusily). Samozřejmě, pláč i vztekání se konaly, ale nějak to bylo snesitelnější než jsem čekala. Jen jsem se teda nevyspala, protože moji sedačku zabrala Alice, Aličinu sedačku zabral částečně Bob a Bobovu sedačku zabral částečně Petr. Ale přežili jsme a děti dokonce nemají na letadlo žádnou výrazně negativní vzpomínku, protože stále požadují, abychom nasedli do auta a odjeli na letiště. Zajímalo by mne, jestli jim letadlo připadalo tak zajímavé, nebo chápou, že letadlem se dostaneme zpět domů.

IMG_5006

Jedna z věcí, které jsme jim o letadle řekli, byla, že letadlem poletíme za babičkama. “Ababiškou astou” opakovala Alice trpělivě celou cestu. U babičky Vlasty bydlíme, takže to spojení se myslím vytvoří dost silné. Nevýhoda našeho krátkodobého pobytu je, že jak se snažíme potkat se všema, tak se děti každý den potkávají s někým novým. Snášejí to dobře (jsou přece skvělé a úžasné), ale je zjevné, že v jejich očích je bratranec, kterého potkají na několik hodin u babičky, na stejné úrovni jako syn kamarádky, se kterým stráví několik hodin na hřišti.

IMG_5280

Děti se nám v Česku krásně rozmluvily. Nevím, jestli je to věkem nebo prostředím, ale je to skvělé. Alice už tvoří tříslovné věty a nepřestává mne překvapovat, že poměrně bezchybně skloňují. Vyprávějí nám co se kde událo (bebí na hřišti, pejska koupili, pejsek čeká doma, miminko unavené domů), co kdo dělá (táta autobusem do práce), co je třeba uděla (pelmeně uvařit), co dělají sami (mazat dudlíkem - Bob se v autě pomazává dudlíkem. Ne, taky tomu nerozumím). Všechno. Všemu rozumí, všechno opakují a informují. Už se začínám trochu bát tázací fáze.

IMG_5398

Děti mne naprosto ohromily, když jsem byli na Parukářce. Na Parukářce je oplocené hřiště s jedním vstupem. Se vzpomínkou na svoje rodiče jsem si dala pivo a roztáhli jsme deku ve stínu, na trávníku přede dveřmi hřiště. Děti běhaly tam a zpět, Bob strávil dlouhé minuty pověšený na klice, kupodivu se přiskřípnul jen jednou a ještě ne moc, a celé to bylo skvělé. Já jsem se bavila a děti se podle všeho bavily taky. Zejména, když se pak ukázalo, že jim na píkovišti půl hodiny dělá nějaký pán bábovičky. To byl moc příjemný večer a ani jsem nebyla podle svého zvyku vystresovaná až na půdu.

IMG_5428

pondělí 22. června 2015

Denní režim

Už dlouho si plánuju zapsat, jaký mají děti denní režim. Zejména proto, že jsem naprosto zapomněla, jak jsem to vlastně dělala před rokem, když ještě spali dvakrát denně. Ze dvou spánků se k jednomu přesunuli tak nějak postupně mezi patnáctým a osmnáctým měsícem. Tohle rozmezí jsem našla někde na webu a na naše děti poměrně platilo. Pamatuji si, jak jsme se s Petrem trochu rozčarovaně bavili o tom, že děti zase potřebovaly spát dvakrát a jak jsem říkala, že asi nemůžeme čekat, že začnou spát jednou denně úderem patnáctého měsíce. Taky si pamatuji, že jsem se na jeden spánek docela těšila, protože jsem si myslela, že budeme mít víc času jít ven, někam třeba i jet autobusem.

7-8am Vstáváme. Díkybohu, děti přestaly vstávat v půl sedmé, v šest nebo snad v půl šesté. Když to jednu dobu dělaly, tak jsem pořídila hodiny, které se rozsvítí v danou dobu. Pojmenovala jsem je Muf. Nastavila jsem Mufa, aby se rozsvítil asi deset minut poté, co se děti vzbudí. Když se Alice vzbudila a začala hejkat, že chce z postýlky ven, tak jsem ukázala na hodiny a řekla "Podívej, Muf ještě spí", obrátila jsem se na druhý bok a spala jsem dál. Nebo jsem to aspoň předstírala. Během týdne to děti pochopily. Když se vzbudily, tak si tiše hrály v postýlce, nedožadovaly se vyndání a teprve, když se Muf rozsvítil, tak začaly dvojhlasně mufat "Muf! Muf! Muf!!". Postupem času začaly dokonce spát déle než Muf, který je teď nastaven na 7.15, takže argumentaci Mufem používám už velmi zřídka.

8-9am Snídaně. Přebalit, převlíct, nasnídat. Zní to jednoduče, ale děti se z neznámého důvodu nechtějí ráno přebalovat ani převlíkat. Ke snídani si sednou, ale Bob olízne chleba s lučinou, položí ho na talíř a volá "Ól dan [All done]" a trhá si z krku brindáček.

IMG_3717

9-11 Pobyt venku. V ideálním případě se v devět dostaneme ven. V neideálním jsme v deset ještě doma a já jsem vzteklá. Ve středu jdeme do JCC, do tělocvičny, v pátek na hudebku, v sobotu do Acrosportu, opět tělocvična, tentokrát organizovaná. Ostatní dny jedeme buď na hřiště na Duboce, protože tam se jede autobusem a hřiště je hned vedle tramvajových kolejí, takže děti můžou stát u plotu a volat "Vak! Vak!", nebo jdeme na hřiště Koret, do Golden Gate Parku, kde je kolotoč, nebo jdeme do Academy of Sciences, kde to děti milují, protože jsou tam rybičky, krokodýl a nuťáci. Teda tučnáci. Občas jsme doma a voláme Skypem někomu z příbuzných v ČR.

IMG_4721

11-12 Cesta domů, oběd. Když jsme venku, tak kolem jedenácté začínám nahánět děti, že je potřeba jít domů, abychom se stihli naobědvat ještě před spaním. Často ovšem chvíli trvá než děti seženu, často si vzpomenu moc pozdě, často nejede bus a hlavně, velmi často doma žádný oběd není. Takže přijdeme domů ve dvanáct, Bob už je celý rozeřvaný, jíst nic nechce, jenom přebalit a spát. To mi vyhovuje, protože děti můžu uložit a zkusit něco uvařit, zatímco spí. Občas jim ještě stihnu před spánkem vnutit mističku cottage sýra nebo kousek chleba.

IMG_2827

12-2 (12-3.30) Děti spí, mám volno. Teda až na to, že bych měla uvařit oběd, poklidit, napsat blog, stáhout fotky a zveřejnit je a dospat se. Prokletý počítač. Doba dětského spánku je ovšem velmi variabilní. Alice spí obecně kratší dobu, občas jen hodinu a půl. Ještě se mi nepovedlo zjistit, jak zařídit, aby děti spaly dlouho. Už jsem si poměrně jistá, že otevřené okno v ložnici a průvan jejich spánek zkracuje. A to i když je v ložnici 24 stupňů. Jedno, jak moc vedro je, hlavně neotevírat okno. Pak samozřejmě, když nekramařím v kuchyni, ale tiše sedím u počítače, tak spí déle. A když stráví dopoledne na trampolíně nebo chozením, tak myslím spí taky déle.  Klidně i tři a půl hodiny. Jenže mi nikdy neřeknou předem, jak dlouho zrovna ten den budou spát! Třeba dnes jsem nikam ven nešli, takže počítám, že hodinu a půl maximálně.

2-3.30 (3.30-5) Oběd. Znovu. Protože před spánkem žádný nebyl. Když děti vstanou, tak řádíme na rodičovské posteli. Je to moje oblíbená denní doba. Obě děti jsou dorůžova vyspinkané, Bob se vesele tlemí, Alice se schovává pod postel, oba jsou mazliví a veselí. Hraju si s nimi na posteli, pak je přebalím, obleču, zkusím nakrmit a zkusím přemluvit, že jdeme ven.
4-6 Odpoledne nechodívám moc daleko, jen do Panhandlu na hřiště nebo na croissant jeden blok od domu nebo prostě něco krátkého. Hodně záleží na tom, v kolik se děti vzbudí a jak dlouho tvrá, než se dostaneme ven. Často se ven ani nedostaneme a jsme jen doma. Děti se perou, mazlí, nosí mi knížky. Já občas trochu vařím, někdy i trochu ulízím, ale moc to nepřeháním.

IMG_4756

6-7 Domů, večeře. Kolem šesté se začínám vypravovat domů, abychom byli v půl sedmé už doma. V půl sedmé se podává večeře (buď zbytky od oběda nebo pelmeně, mňam mňam).

7-7.30 Koupel, postýlka. Kolem sedmé se začíná napouštět vana. Pak je třeba nahnat děti do koupelny, vycachtat a opláchout obličej a zadek. Vlasy se nemyjí, to by byl řev. Myslím, že Bobovi jsme naposledy myli vlasy šamponem začátkem prosince. Alice zase nemá ráda vodu v nose a uších, i když pěnu by na vlasech chtěla. Pak děti vytáhneme a zachumláme do ručníku jako miminko.

IMG_2087

7.30 Postýlka. Čistou plenku, chvíli běhat po rodičovské posteli jako šílení, pyžamo, spacáček, postýlka, dudlík, dvě pohádky (poslední musí být Kuřátko a obilí), mlíko a spát. Světlo zhasínáme mezi půl osmou a osmou, jak to vyjde. V ideálním případě to děti zabalí během dvaceti minut, v extrémním případě Alice ještě ve čtvrt na deset volá z ložnice auau, protože se chudinka hrozně praštila do nohy, nebo míko, protože vypila celou lahvičku mlíka, nebo deku, protože panenku je potřeba přikrýt a její deka se nějakým záhadným způsobem ocitla na zemi, nebo si vymyslí ještě nějaký jiný důvod, proč bychom za ní měli přijít.
IMG_4240

pátek 12. června 2015

Pán v postýlce

Včera v noci, v půl jedenácté, začala Alice z ničeho nic příšerně řvát, vřískat. Ne jako když si ublíží a něco ji bolí, to pláče, ale jako když se jí děje veliká nespravedlnost nebo prostě nějaký zásadní problém. (Přiznám se, že víc druhů pláčů nerozeznám. Jeden na bolest, jeden na skutečný problém a jeden, co si snaží něco vydupat). Hnedle jsem běžela do ložnice. Alice seděla v postýlce, úplně vzhůru.
"Pán," řekla a ukázala do rohu postýlky. V postýlce nikdo další nebyl. Ani jsem tam nikoho nečekala.
"Už je pryč." utěšovala jsem ji. "Šel domů." pokračovala jsem.
"Pyč, tomů."opakovala Alice. Po chvíli hlazení si lehla, vzala si mlíko, zajíčka a když jsem se po čase vrátila, tak už spala

IMG_4240

A já mám problém. Já se totiž strašidel strašně bojím. Nedívám se nikdy na horory, protože se bojím. Když jsem doma v noci sama, tak si všude rozsvítím a ideálně ještě pustím hudbu. Seriál Twin Peaks ve mne zanechal silný hrozivý dojem, protože tam vystupuje slizký, záludný, neskutečný BOB (a já jsem se na ty obrázky teď fakt neměla koukat). A i když pán v postýlce nemusí vůbec vypadat takhle strašidelně, tak je strašidelné už jen to, že je někde, kde nikdo být nemá a není. To je na tom děsivé Že je to nereálná, neskutečná hrozba, kterou nedokážu ve své hlavě ničím racionálním zahnat. Protože není racionální, skutečný. Já vím, že není. Ale stejně mne straší. A nevím přesně, jak se k tomu postavit, kvůli Alici. Jistě ji neuklidním, když se budu sama bát. Kromě toho, já žádného pána v postýlce skutečně nevidím. Mám o něm něco zjišťovat? Mám se jí vyptávat, co tam dělal, jak vypadal? Nebo je lepší to prostě nepřipomínat, shodit ze stolu s tím, že už tam není, tak se to nestalo a není se čeho bát? Nevytvořím v ní dojem, že ji neberu vážně? Bude zajíček na zahnání strašidel stačit? Bude stačit, že je v postýlce, nebo ho musí Alice držet? (Lepší bude, když to zajíček zvládne bez držení, postýlka je velká a ne vždycky ho Alice při spánku drží v ruce.) Budeme muset koupit větší zvířátko? Budeme muset koupit medvídka pro mne? (Medvídka bych si koupila, kdybych věřila, že mne ochrání. Ale já tomu bohužel nevěřím. Moc ráda bych medvídka v nějaké formě měla, ale v tomhle případě dochází k souboji mezi racionalitou, která říká, že strašidla nejsou, takže proti nim nic nefunguje, a iracionalitou, která říká, že je třeba se bát i toho, co nevidím. Takže se bojím, ale nemám obranu).