Zobrazují se příspěvky se štítkemKultura. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKultura. Zobrazit všechny příspěvky

středa 18. září 2024

Nejsem tryskomyš

Život se nedá stihnout.

Telefon mi dnes nabídl článek o tom, na co nebyli lidé připraveni v souvislosti se stárnutím. Jedna z věcí, které člověk neví a nečeká, je, že čím je starší, tím méně času má. Nebo tím víc věcí potřebuje stihnout. Ještě jsem se nerozhodla, o kterou z variant jde. Každopádně, to se mi přesně děje.

Pracuju na částečný úvazek, chodím na terapii, vodím Charlieho na klavír, participuju v komunitní škole, kam chodí naše děti. Doufám, že do týdenního rozvrhu dostanu ještě nějaké pravidelné cvičení, masáž a hlavně, alespoň jednou týdně, osobně, svou (novou) školu. Kromě toho bych se taky ráda někdy viděla s kamarády, nějak se kulturně vyžila (koncerty! divadla!) a samozřejmě tu máme taky rodinu. Původní i svoji. Jo, a ještě domácnost jsem zapoměla.
No, a najednou je prostě těch dnů málo. Když si večer vyrazím ven jednou až dvakrát týdně a Petr taky dvakrát týdně a jednou třeba i spolu, tak najednou jsme doma s dětmi pouze pár večerů, kdy se snažíme dohnat večeře, úklid a třeba i nějaký ten rodinný čas. Jako bych si musela vybrat, čemu se nebudu věnovat dostatečně. Bude to domácnost nebo rodina nebo osobní čas? Protože všechno to prostě nezvládnu. Nejsem tryskomyš.

Petr nakukuje do pracovny Tima Burtona

O to víc obdivuju Petra. Petr totiž zvládá práci na plný úvazek, chodit na koncerty, vařit večeři i prát a věšet prádlo. A dneska si udělal čas a šel se mnou na výstavu Tima Burtona Návraty. Už jenom jít do Obecního domu při jiné příležitosti než na koncert je pro mne potěšení. To je nádhernej barák. Nepřestává mne těšit, jak zdobný dům to je zvenku i zevnitř.

Na výstavě mi chvíli trvalo, než jsem se trochu uzemnila, takže první obrázky jsem jen tak prolétla. Když jsem se konečně začala pořádně soustředit, tak jsem se dívala na tohle. Obrázek z cyklu True Love. 

Pokročilý případ metamorfózy

Obecně je mi na výstavě hloupé fotit. Jednak princip výstavy je tak nějak, že člověk zaplatí za to, že může vidět něco, co jinde neuvidí, a jednak tam bylo focení zakázané. Nicméně na telefon tam fotilo spoustu lidí. Nakonec jsem i já podlehla touze odnést si zážitek domů. Zachovat, uložit, potěšit se, poňuchňat se s tou krásou doma, později. Mít možnost zažít ten skvělý pocit potěšení a fascinace i jinde než na výstavě. Uchovat! Hodně jsem se krotila, takže jsem vyfotila jen asi 12 děl, což jsou asi tak 2% všech vystavených. Počítaje v to i jednotlivé kusy ze sady obrázků na restauračních ubrouscích. Mimochodem, to je poprvé, co vidím, že někdo skutečně používal ubrousky z restaurace jako nouzový papír. Dodneška jsem o tom jen četla v knížkách. Myslím, že to není součástí české kultury.

Je krásné, když návštěvnice ladí s výstavou

Každopádně jsem byla naprosto unešená. Důkladným pozorováním jsem vysledovala, že se mi líbí akvarely s tenounkou konturou fixou (správně se tomu teda má prý říkat značkovač, ale to jsem asi nikdy neslyšela). Fascinuje mne, co ten člověk vymyslí. Jak je to vlastně jednoduché a současně velmi důmyslné. Třeba, jak se získává šlehačka (whipped cream). A pak přemýšlím nad tím, kolik času všem těm obrazům věnoval. Množství práce a obrazů, které vzniknou k projektu, o kterém ani není jisté, jestli bude mít nějaké pokračování. A to jsou na výstavě vlastně jen ta dokončená díla, ta která jsou hodná vystavění. Kde to člověk skladuje? Kde bere peníze na všechny ty výtvarné materiály? Jak vyrábí sochy z ocele, polystyrenu a laminátu? Jak moc privilegovaný musí člověk být, aby mohl svobodně dělat umění? Privilegovaný nebo odhodlaný?

čtvrtek 3. listopadu 2005

Hvězdičky

Po dlouhé době jsem si koupila Premiere a tolik čtyřhvězdiček co se urodilo... to se musí zapsat. Dějiny násilí **** Pavel Němec: Solidní příběh povýšený na hru s žánrem a divákem Zná ji jako své boty **** Barbora Štastná: Romantická komedie s přímesí psychologie a kapkou melodramatu potěší hlavně ženy Mrtvá nevěsta Tima Burtona **** Pavel Němec: Řekněte jí své 'ano'. Moje léto lásky **** Ilona Francová: Vzrušující britské pohlazení pro všechny citlivé suše. Šílení **** Pavel Němec: Starosvětskyprovokující film pro diváky s mozkem. Zlomené květiny **** Jan Coufal: Příjemný, chytrý, dojemný film. Radost pohledět.

neděle 8. května 2005

Návštěva Veletržního paláce

V pátek jsme s Petrem zavítali do Veletržního paláce. Ve Veletržním paláci si člověk kupuje lístky do jednotlivých pater. Váhala jsem mezi druhým a třetím patrem, ve třetím patře bylo umění 1900-1930, zatímco v druhém bylo umění od roku 1930 do současnosti. Myslela jsem si, že chci do druhého patra, ale Petr mi vysvětlil, že chci do třetího. Nakonec jsme si koupili vstupenku do obou, protože ta je levnější než si kupovat vstupenku do jednoho patra a pak do druhého. Přemýšlela jsem, že si s sebou vezmu papír a tužku, abych si mohla zapisovat postřehy, ale nakonec jsem usoudila, že to není nutné, protože si všechno zapamatuju. Ach, jaký nerozum. Teď marně pátrám v paměti po jménech, která bych přiřadila k dílům a po dílech, která bych přiřadila k autorům. Ostatně, já si vlastně žádný název obrazu nepamatuji přesně, takže je jen tak odhaduji. Vzali jsme to odshora, chronologicky. Uvítal nás František Kupka. Měl výhodu, že byl první, takže si z něj nejvíc pamatuju. Třeba taková Rodinná sešlost mě nijak neuchvátila, přestože Petr byl unešený z toho, jak jsou šaty jedné ženy namalované pouze dvěma barvami. Mně osobně to přišlo vcelku přirozené, podle mě to funguje jako černobílá malba, ale místo černé a bílé byla použita modrá a červená. Prostě takové jednobarevné šaty. Co jsem si hlavně odnesla je Sólo hnědé čáry, které jsem si vybrala jako zapamatováníhodný obraz. Vím úplně přesně kde ho najdu, je ve třetím patře, hned za prvním rohem, schovaný za sloupem, čímž úplně kazí mou teorii, že člověk má vejít do místnosti, rozhlédnout se, vybrat si nejcharismatičtější obraz a u něj začít. Bohužel tím, že Sólo bylo schované za sloupem, byl na první pokus vybrán obraz, který byl vedle něj, s jakousi černobílou čárou či co, jehož jméno si ale nepamatuji. Prostě Hnědá čára zabodovala. Další mi utkvěl Filla a to proto, že na toho jsem se vlastně šla podívat. Petr o něm pěje ódy, takže se mi zdálo vhodné se s ním taky seznámit. Červené eso (nebo jak se to jmenuje) mě nezaujalo. Nemluvě o Čtenáři Dostojevského. Proběhl krátký slovní souboj s Petrem, který zejména na Čtenáře nedá dopustit, zatímco já jsem protestovala, že je to nedotažené, nepropracované, takové velké plochy jedné barvy a vůbec se mi to nelíbilo. Kdepak. Naopak před Salome jsme se zastavili ve svorném obdivu. Systém, jakým lze namalovat z trojúhelníků a různých šedozelených odstínů žijící obraz, mě snad nepřestane udivovat. Přestože na první pohled je Salome jen takový jakože jednolitý šedivý obraz, tak při prvním podrobnějším pohledu se začnou vynořovat postavy a děj. Při dalších a dalších průzkumech najednou vystoupí z obrazu nejen samotná Salome, ale i okolostojící přihlížející dav nebo takové drobnosti jako pohár na stole. Radost pohledět. Koupel (nebo Lázeň? kdo si má ta jména pamatovat), která visí hned vedle Salome, je mnohem přehlednější a stejně dobrá, ale Salome je prostě jen jedna, nedá se nic dělat. Další Fillovy obrazy už mě tak nezaujaly. Konkrétně obraz Rybičky na stole už se mi vlastně nelíbí a ani další kubistické obrazy mě nezaujaly, i když uznávám, že Žena s kobercem není špatná. Ale je to přesně to období, které mi tak úplně nesedne. Co se mi ještě velmi líbilo, byl obraz na motivy nějaké lidové říkanky. Tuším cosi o kobyle nebo krávě to bylo. Obraz byl celý takový oranžový se sytě rudou krávou. To se mi moc líbílo. Myslím, že Fillovy souboje se zvířaty bych mohla vzít na milost. Bohužel, poté už mi vše nějak splývá do jakési velké šmouhy. Z českých kubistů jsem si zapamatovala ještě Josefa Čapka, který mě překvapil svými kulatými schématickými postavičkami a Bohumila Kubištu, o kterém jsem přesvědčená, že mě ke kubismu přivedl. Kdysi jsem v antikvariátu narazila na knihu Hudba v barvách, která mě naprosto uchvátila. Ne že bych věděla jistě, kdo jí maloval ilustrace, ale podle stylu bych to tak viděla na toho Kubištu. A nebo ještě možná na Kubína. Potěšil mě Picasso. Bylo to mé první shlédnutí Picassa a upevnilo můj názor, že kubismus je nádherný v rozmezí 1910-12, zatímco později už to vůbec není tak zábavné. Co se týče druhého patra, tedy moderního umění od roku 1930 do současnosti, tak tam jsem výrazně oslovena nebyla. Koncepce (by Milan Kňížák) mě nejen nezaujala, ale dokonce rozladila. Rozdělit návštěvníkovu cestu na tři různé větve nepovažuji za šťastný nápad. Nerada se vracím, když sama nechci a nerada něco přeskakuji. Z obavy, abychom nic nevynechali jsme některá díla viděli i 4x. Se studem přiznám, že si nepamatuji téměř nic zajímavého. Pravda, viděli jsme Ladovy ilustrace, obrázky Jana Zrzavého, na kterých je prý opravdové zlato, ale Salome to nebyla. Byli jsme zhruba v půlce druhého patra, když začali hlásit, že končí návštěvní doba, takže jsme zbytek jen tak prolétli. Maně si vybavuji expozici Spirála. Šlo o temnou místnost, ve které se točila fosforeskující spirála. Zajímavé i když nic moc říkající. Těsně před odchodem mě velmi rozesmála socha Psí rodina, samozřejmě si nepamatuji autora a v tomto případě mě to i mrzí. Rodinka je vskutku geniální :) A úplně na konci nás čekaly dvě ženské tváře s názvem Zářící I. a II. Asi nebyl dobrý nápad, snažit se projít dvě patra za dvě hodiny, protože jsme to nemohli stihnout a kromě toho celkový dojem tím rozhodně utrpěl. Mrzí mě, že jsem si s sebou nevzala papír a tužku, protože jsem zapomněla na spoustu věcí, které se mi líbily a chtěla bych si je zapamatovat. Na druhou stranu si říkám, že pokud jsem si něco zapamatovala i v té záplavě obrazů a informací, tak musí být něco skutečně podstatného. Prostě taková přirozená selekce.

pátek 25. února 2005

Únor

Odebírám Premiere a protože tento měsíc se urodilo dost čtyřhvězdičkových filmů, o kterých si myslím, ze by nebylo od věci je případně vidět, tak jsem se rozhodla, že si je napíšu. Vždycky mám totiž v zásobě hromadu filmů, které chci určitě vidět, ale nikdy si nemůžu vzpomenout, které že to byly. Pro přehled připojím i ortel recenzenta. Letec (THE AVIATOR) **** Tomáš Baldýnský: Zapomenutelný film z nezapomenutelných scén. Příliš dlouhé zásnuby (UN LONG DIMANCHE DE FIANCAILLES) **** Ilona Francková: Když máte dost talentu, řemesla a chuti vyprávět, stvoříte filmový skvost. Hlas moře (MAR ADENTRO) **** Barbora Šťastná: Minimalistický, sentimentu zbavený pohled na téma euthanasie. Team America: světovej policajt (TEAM AMERICA: WORLD POLICE) **** Ivan Peška: Team America - kurva, jo! Vodka Lemon (VODKA LEMON) **** Gabriela Kudelová: Tragikomická Vodka Lemon chutná výtečně. Její hořkost vyvolá tu smutek a lítost, tu pobavený úsměv. Příběhy obyčejného šílenství **** Ilona Francková: Neobyčejný svět šílenců by byl ještě lepší, kdyby do něj vedla schůdnější cesta. Když Otar odešel (DEPUIS QU'OTAR EST PARTI...) **** Gabriela Kudelová: Pocítíte, jak bolestné je opřádat blízkého člověka dobře míněnou lží a jak těžké je udržet ji při životě. Bokovka (SIDEWAYS) **** Pavel Němec: Nádherně obyčejný příběh o cestě za vínem a několika zásadními rozhodnutími. Kousek nebe **** Tomáš Baldýnský: Český film, který je větší, než se zdá. Příběh o uplakaném velbloudovi (DIE GESCHICHTE VOM WIENENDEN KAMEL) **** Jan Coufal: Nenápadný, silný film Dveře v podlaze (THE DOOR IN THE FLOOR) ***** Ivan Peška: Fanoušci Americké krásy zpozorněte.

neděle 14. listopadu 2004

Jak jsem potkala moderní umění

Protože vedení naší fakulty je rozumné a nepřeje si, aby studenti byli příliš odtrženi do reality, máme mezi povinnými informatickými, matematickými a programovacími předměty i předměty povinně volitelné s všeobecným zaměřením. No možná s tím zaměřením kecám, ale prostě si můžeme vybrat mezi pěti neodbornými předměty jeden a ten musíme bezpodmínečně absolvovat. Výběr je poměrně obsáhlý, zejména s ohledem na počet předmětů. Takže tu máme Ekonomický styl myšlení, Panorma fyziky, Filosfii vědy, Kapitoly k filosofii jazyka a Základy výtvarné kultury. Výběr byl poměrně jednoduchý. Obě filosofie, které by možná mohly být docela zajímavé, učí nějaký naprostý magor a k fyzice jsem měla vztah pouze půl roku, když jsme brali teorii relativity, ale jinak je to předmět pro nadšence. Takže jsem měla na výběr mezi ekonomií a výtvarnou kulturou. A protože jsem předpokládala, že se po nás nebude chtít malovat, radostně jsem se přihlásila na výtvarnou kulturu. Přednáší ji pan Horáček, což je ředitel Domu umění v Brně. Je to zajímavý člověk, neustále nám opakuje, že my, inteligence a témeř elita národa, musíme být mecenáši umění, protože nikdo jiný na to nikdy nebude mít peníze. Taky nám na každé přednášce posílá alespoň tři pozvánky na vernisáže v Brně a promítá nám diapozitivy na zelenou tabuli. Prostě je to legrace. Díky němu jsem se také dozvěděla, že v Česku existuje cena pro mladé nadějné výtvarníky do 35 let, která se jmenuje Cena Jindřicha Chalupeckého a která má jednou za dva roky výstavu v Brně. A my jsme to zrovna letos vychytali, takže bychom se na ni měli jít podívat. Dokonce nám poslal mailem pozvánku na vernisáž a byl moc smutný, když se mu pak na přednášce nikdo nepřihlásil, že tam byl. Takže jsem se rozhodla, že bych mu mohla příště udělat radost a zajít se tam podívat. Ve středu během dne mám čas a vstup do Domu umění je zadarma, tak jsem vyrazila. Bohužel jsem zjistila, že jsem se vývoji umění zasekla zřejmě někde za kubismem, protože "instalace" šesti finalistů mi vůbec nic neřekly. On ani důvod proč byli finalasti vybráni mi nic neřekl. Pro každého finalistu cituji porotu. "U Zbyňka Baladrána porota oceňuje jeho práci na archeologii nových médií v jejich raném stadiu vývoje a jeho aktualizaci paměti období studené války v dokumentárním žánru." Jestli si dobře pamatuji tuto instalaci, tak se jednalo o plechové desky, do kterých byly proraženy nápisy, takže skrz desku bylo trochu vidět. Nápis říkal myslím něco o paměti a desky byly umístěny na některé obrazy ve spolupracujících galerijích. Divím se, že nějaká galerie spolupracovala, protože přes desku nebylo vidět opravdu vůbec nic. Naštěstí v Domě umění nebylo nic přikryté, pouze se tam promítaly na zeď fotky přikrytých obrazů. Kromě toho se v jiné místnosti promítal film, sestříhaný z nějakých starých dokumentárních filmů, přes které byly napsané, mě naprosto nepochopitelné, věty typu "Je možné minulý čas popsat". Některé řádky textu, který byl přes celé plátno, byly začerněné. Takže nebyl vidět ani film, ani text. Smysl jsem v tom nenašla. "Isabela Grosseová rozvíjí důsledně přesahy média do oblasti životního stylu, bydlení, architektury." Ano, to bylo trošku zajímavé. Ve zdi byl v jedné místnosti vytesaný těžko čitelný nápis Zašlá sláva rozmanitosti. Nápis byl vytesáván postupně, každý den jedno písmeno, takže ani nevím jestli už je tam celý. Přiznám, že jsem přemýšlela, jak to budou potom napravovat, protože písmena byla docela hluboká. Bohužel sdělení o rozmanitosti mě spíš minulo, zaujalo mě pouze, že v místnosti nic kromě nápisu nebylo. "Jana Kalinová vtipně využívá a reaktivuje každodenní objekty. Její poetická recyklační metoda není spektakulární a citlivě reaguje na změnu ve společnosti." Ne, tato instalace opravdu nebyla spektakulární (co to asi znamená?). V místnosti visela asi metr od stropu jakási skleněná šachovnice, rovnoběžná se stropem, se všemi políčky bílými. Jen asi na čtyřech nerovnoměrně rozmístěných polích byly shora drny s trávou. To by mě zajímalo, kdo tu trávu zalívá. Vskutku citlivá reakce. "Práce skupiny Rafani je politicky angažovanou a radikální formulací současné situace. Porota oceňuje jejich intervenci do politických problémů a kritiku konzervativních a nacionalistických postojů" Rafani byli první, co mě zaujalo. Přes celou jednu asi desetimetrovou stěnu namalovali obraz, na kterém jsou tři deseti- až čtrnáctileté děti, které se šklebí na jakousi bystu. Nejsem si jistá, ale mám pocit, že na bysta má vypláznutý jazyk. Nápad pěkný, způsob malby mi úplně nevyhovoval, ale co už. Čím mě ale opravdu zaujali byl ohromný nápis na zdi v Brailově písmu. Hrbolky písma v tomto případě tvořily polystyrenové půlkoule přilepené na zeď. Naproti nápisu byla na zdi pověšena tabulka, která objasňovala jak které písmeno vypadá. Nápis jsem pomocí tabulky přečetla. Bohužel si ho nepamatuji přesně, takže ho necituji. Zajímavé. "Ján Mančuška užívá každodenní materiál se silnou reflexí sociálního kontextu. Práce autora se dotýkají jazyka, jeho smyslu a přesahují do oblasti architektury, designu a životního stylu". Mančuška byl druhý, který mě trošku zaujal. Měl v místnosti tři instalace, ke kterým měl i textový doprovod, který mi instalce trošku objasňoval, ale stejně to nechápu. Opravdu je umění postavit na kousek koberce stolek s křeslem a na stolek dát kytku a hrnek od kafe? To je přesah do životního stylu? "Jiří Skála přesvědčuje hravým konceptuálním přístupem, který intervenuje do sociálních vztahů. Autor přitom pracuje vtipně s objekty a jejich minimálními změnami." Toto byla asi nejskromnější instalace. Autor nechal na zakázku vyfotit pražský Dům odborových svazů, fotku nechal zvětšit na billboard a vylepit u Hypernovy v Průhonicích. Nakonec vyfotil, jak kolem toho chodí lidi s nákupy a udělal z toho plakát, který vystavil. Neoslovilo mě to. Pro mě překvapivě to oslovilo minimálně 80 lidí, protože u plakátu byla poznámka, že bude vytištěn ve 300 kopiích a kdo má zájem, ať napíše do přiloženého bločku svou adresu, že mu bude zdarma poslán. Bylo tam přes 80 adres. Zvažovala jsem, jestli si nemám nechat poslat plakát. Přece jen je zdarma a je od finalisty Ceny Jinřicha Chalupeckého a třeba toho budu ještě někdy hořce litovat. Ale nakonec jsem usoudila, že když mě to nijak nezaujalo, tak nemá smysl, abych to doma hodila za skříň. Ať se tím potěší místo mě někdo, kdo to opravdu chce. Takže z výstavy jsem odešla rozčarovaná a zklamaná. Takhle teď vypadá umění? Když jsem to konzultovala s Rikem, tak prohlásil, že má pocit, že moderní umění je věc, ve které člověk nespatřuje žádný smysl a o které má dojem, že to udělalo tříleté dítě. Docela s ním souhlasím. Mladé moderní umění pro mě nemá žádnou poezii a už vůbec ne poselství. Musím zřejmě zůstat u starého moderního umění. Ale přece jen na mě má pan Horáček vliv. Od začátku semestru jsem byla víckrát na výstavě než za poslední dva roky. Tento víkend jsem jela do Prahy a protože kamarádka Pavla potřebovala v Praze něco vyřídit s mojí maminkou, tak jsem ji vzala s sebou, aby přespala u nás. Já jsem si v pátek dopledne šla vyřizovat svoje záležitosti, Pavla se stavila u své pražské kamarádky a dohodly jsme se, že odpoledne bychom spolu mohly někam vyrazit. Co takhle na výstavu? Pavla navrhla Františka Skálu, ale mě se to nezdálo, to je určitě zase nějaké moderní umění. Nene, nechám si poradit od mámy. Máma projela nabídku výstav a řekla "Jděte na Skálu, ten má smysl pro humor". Nu, rodičům se musí věřit. Před Rudolfinem nás uvítalo obrovské plechové zvíře, které vypadalo trochu jako mravenečník, ale bez ocásku. A jmenovalo se Špion. Takový pěkný začátek. Pak jsme si koupily studentské lístky po padesáti korunách a hurá do sálu. Hned v první místnosti mi bylo jasné, že jsem udělala dobře. U prostřed místnosti stál jakýsi stůl, na kterém byla prostřená hostina. Niva udělaná z plátků dřeva, kýta z kůry a papriky z natavených zapalovačů. Pekáč buchet z kamenů a kus tvrdého sýra z mramoru. A v další místnosti obrovitý gramofon, který se točí a vydává zvuk, ale vede od něj tlustký kabel do nikam. Skříň, ve které je ušitý oblek z molitanu. A tak dále. A na závěr asi 25 krásných jemňounkých hlav za lupami, vyrobených z jakési americké řasy jménem kelp. Úžasné. Zábavné. Nádherné. Okouzlilo mě to tolik, že jsem si chtěla koupit nějaký pohled nebo tak. Jenže nic neměli, jen knihu za 810 Kč a pak časopis Art&Antique, ve kterém byl s Františkem Skálou rozhovor a několik fotek. Za 90 Kč. Po dlouhém váhání jsem si časopis koupila, což myslím jasně ukazuje, nakolik se mi výstava líbila. Ostatně z časopisu jsem dnes citovala názory poroty na finalisty, takže mi aspoň k něčemu je. Takže moderní umění je stejné jako lidi. Prostě s některým si rozumím a s některým si nemáme co říct.