Protože vedení naší fakulty je rozumné a nepřeje si, aby studenti byli příliš odtrženi do reality, máme mezi povinnými informatickými, matematickými a programovacími předměty i předměty povinně volitelné s všeobecným zaměřením. No možná s tím zaměřením kecám, ale prostě si můžeme vybrat mezi pěti neodbornými předměty jeden a ten musíme bezpodmínečně absolvovat. Výběr je poměrně obsáhlý, zejména s ohledem na počet předmětů. Takže tu máme Ekonomický styl myšlení, Panorma fyziky, Filosfii vědy, Kapitoly k filosofii jazyka a Základy výtvarné kultury. Výběr byl poměrně jednoduchý. Obě filosofie, které by možná mohly být docela zajímavé, učí nějaký naprostý magor a k fyzice jsem měla vztah pouze půl roku, když jsme brali teorii relativity, ale jinak je to předmět pro nadšence. Takže jsem měla na výběr mezi ekonomií a výtvarnou kulturou. A protože jsem předpokládala, že se po nás nebude chtít malovat, radostně jsem se přihlásila na výtvarnou kulturu. Přednáší ji pan Horáček, což je ředitel Domu umění v Brně. Je to zajímavý člověk, neustále nám opakuje, že my, inteligence a témeř elita národa, musíme být mecenáši umění, protože nikdo jiný na to nikdy nebude mít peníze. Taky nám na každé přednášce posílá alespoň tři pozvánky na vernisáže v Brně a promítá nám diapozitivy na zelenou tabuli. Prostě je to legrace. Díky němu jsem se také dozvěděla, že v Česku existuje cena pro mladé nadějné výtvarníky do 35 let, která se jmenuje Cena Jindřicha Chalupeckého a která má jednou za dva roky výstavu v Brně. A my jsme to zrovna letos vychytali, takže bychom se na ni měli jít podívat. Dokonce nám poslal mailem pozvánku na vernisáž a byl moc smutný, když se mu pak na přednášce nikdo nepřihlásil, že tam byl. Takže jsem se rozhodla, že bych mu mohla příště udělat radost a zajít se tam podívat. Ve středu během dne mám čas a vstup do Domu umění je zadarma, tak jsem vyrazila. Bohužel jsem zjistila, že jsem se vývoji umění zasekla zřejmě někde za kubismem, protože "instalace" šesti finalistů mi vůbec nic neřekly. On ani důvod proč byli finalasti vybráni mi nic neřekl. Pro každého finalistu cituji porotu. "U Zbyňka Baladrána porota oceňuje jeho práci na archeologii nových médií v jejich raném stadiu vývoje a jeho aktualizaci paměti období studené války v dokumentárním žánru." Jestli si dobře pamatuji tuto instalaci, tak se jednalo o plechové desky, do kterých byly proraženy nápisy, takže skrz desku bylo trochu vidět. Nápis říkal myslím něco o paměti a desky byly umístěny na některé obrazy ve spolupracujících galerijích. Divím se, že nějaká galerie spolupracovala, protože přes desku nebylo vidět opravdu vůbec nic. Naštěstí v Domě umění nebylo nic přikryté, pouze se tam promítaly na zeď fotky přikrytých obrazů. Kromě toho se v jiné místnosti promítal film, sestříhaný z nějakých starých dokumentárních filmů, přes které byly napsané, mě naprosto nepochopitelné, věty typu "Je možné minulý čas popsat". Některé řádky textu, který byl přes celé plátno, byly začerněné. Takže nebyl vidět ani film, ani text. Smysl jsem v tom nenašla. "Isabela Grosseová rozvíjí důsledně přesahy média do oblasti životního stylu, bydlení, architektury." Ano, to bylo trošku zajímavé. Ve zdi byl v jedné místnosti vytesaný těžko čitelný nápis Zašlá sláva rozmanitosti. Nápis byl vytesáván postupně, každý den jedno písmeno, takže ani nevím jestli už je tam celý. Přiznám, že jsem přemýšlela, jak to budou potom napravovat, protože písmena byla docela hluboká. Bohužel sdělení o rozmanitosti mě spíš minulo, zaujalo mě pouze, že v místnosti nic kromě nápisu nebylo. "Jana Kalinová vtipně využívá a reaktivuje každodenní objekty. Její poetická recyklační metoda není spektakulární a citlivě reaguje na změnu ve společnosti." Ne, tato instalace opravdu nebyla spektakulární (co to asi znamená?). V místnosti visela asi metr od stropu jakási skleněná šachovnice, rovnoběžná se stropem, se všemi políčky bílými. Jen asi na čtyřech nerovnoměrně rozmístěných polích byly shora drny s trávou. To by mě zajímalo, kdo tu trávu zalívá. Vskutku citlivá reakce. "Práce skupiny Rafani je politicky angažovanou a radikální formulací současné situace. Porota oceňuje jejich intervenci do politických problémů a kritiku konzervativních a nacionalistických postojů" Rafani byli první, co mě zaujalo. Přes celou jednu asi desetimetrovou stěnu namalovali obraz, na kterém jsou tři deseti- až čtrnáctileté děti, které se šklebí na jakousi bystu. Nejsem si jistá, ale mám pocit, že na bysta má vypláznutý jazyk. Nápad pěkný, způsob malby mi úplně nevyhovoval, ale co už. Čím mě ale opravdu zaujali byl ohromný nápis na zdi v Brailově písmu. Hrbolky písma v tomto případě tvořily polystyrenové půlkoule přilepené na zeď. Naproti nápisu byla na zdi pověšena tabulka, která objasňovala jak které písmeno vypadá. Nápis jsem pomocí tabulky přečetla. Bohužel si ho nepamatuji přesně, takže ho necituji. Zajímavé. "Ján Mančuška užívá každodenní materiál se silnou reflexí sociálního kontextu. Práce autora se dotýkají jazyka, jeho smyslu a přesahují do oblasti architektury, designu a životního stylu". Mančuška byl druhý, který mě trošku zaujal. Měl v místnosti tři instalace, ke kterým měl i textový doprovod, který mi instalce trošku objasňoval, ale stejně to nechápu. Opravdu je umění postavit na kousek koberce stolek s křeslem a na stolek dát kytku a hrnek od kafe? To je přesah do životního stylu? "Jiří Skála přesvědčuje hravým konceptuálním přístupem, který intervenuje do sociálních vztahů. Autor přitom pracuje vtipně s objekty a jejich minimálními změnami." Toto byla asi nejskromnější instalace. Autor nechal na zakázku vyfotit pražský Dům odborových svazů, fotku nechal zvětšit na billboard a vylepit u Hypernovy v Průhonicích. Nakonec vyfotil, jak kolem toho chodí lidi s nákupy a udělal z toho plakát, který vystavil. Neoslovilo mě to. Pro mě překvapivě to oslovilo minimálně 80 lidí, protože u plakátu byla poznámka, že bude vytištěn ve 300 kopiích a kdo má zájem, ať napíše do přiloženého bločku svou adresu, že mu bude zdarma poslán. Bylo tam přes 80 adres. Zvažovala jsem, jestli si nemám nechat poslat plakát. Přece jen je zdarma a je od finalisty Ceny Jinřicha Chalupeckého a třeba toho budu ještě někdy hořce litovat. Ale nakonec jsem usoudila, že když mě to nijak nezaujalo, tak nemá smysl, abych to doma hodila za skříň. Ať se tím potěší místo mě někdo, kdo to opravdu chce. Takže z výstavy jsem odešla rozčarovaná a zklamaná. Takhle teď vypadá umění? Když jsem to konzultovala s Rikem, tak prohlásil, že má pocit, že moderní umění je věc, ve které člověk nespatřuje žádný smysl a o které má dojem, že to udělalo tříleté dítě. Docela s ním souhlasím. Mladé moderní umění pro mě nemá žádnou poezii a už vůbec ne poselství. Musím zřejmě zůstat u starého moderního umění. Ale přece jen na mě má pan Horáček vliv. Od začátku semestru jsem byla víckrát na výstavě než za poslední dva roky. Tento víkend jsem jela do Prahy a protože kamarádka Pavla potřebovala v Praze něco vyřídit s mojí maminkou, tak jsem ji vzala s sebou, aby přespala u nás. Já jsem si v pátek dopledne šla vyřizovat svoje záležitosti, Pavla se stavila u své pražské kamarádky a dohodly jsme se, že odpoledne bychom spolu mohly někam vyrazit. Co takhle na výstavu? Pavla navrhla Františka Skálu, ale mě se to nezdálo, to je určitě zase nějaké moderní umění. Nene, nechám si poradit od mámy. Máma projela nabídku výstav a řekla "Jděte na Skálu, ten má smysl pro humor". Nu, rodičům se musí věřit. Před Rudolfinem nás uvítalo obrovské plechové zvíře, které vypadalo trochu jako mravenečník, ale bez ocásku. A jmenovalo se Špion. Takový pěkný začátek. Pak jsme si koupily studentské lístky po padesáti korunách a hurá do sálu. Hned v první místnosti mi bylo jasné, že jsem udělala dobře. U prostřed místnosti stál jakýsi stůl, na kterém byla prostřená hostina. Niva udělaná z plátků dřeva, kýta z kůry a papriky z natavených zapalovačů. Pekáč buchet z kamenů a kus tvrdého sýra z mramoru. A v další místnosti obrovitý gramofon, který se točí a vydává zvuk, ale vede od něj tlustký kabel do nikam. Skříň, ve které je ušitý oblek z molitanu. A tak dále. A na závěr asi 25 krásných jemňounkých hlav za lupami, vyrobených z jakési americké řasy jménem kelp. Úžasné. Zábavné. Nádherné. Okouzlilo mě to tolik, že jsem si chtěla koupit nějaký pohled nebo tak. Jenže nic neměli, jen knihu za 810 Kč a pak časopis Art&Antique, ve kterém byl s Františkem Skálou rozhovor a několik fotek. Za 90 Kč. Po dlouhém váhání jsem si časopis koupila, což myslím jasně ukazuje, nakolik se mi výstava líbila. Ostatně z časopisu jsem dnes citovala názory poroty na finalisty, takže mi aspoň k něčemu je. Takže moderní umění je stejné jako lidi. Prostě s některým si rozumím a s některým si nemáme co říct.