Zobrazují se příspěvky se štítkemNezařazené. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNezařazené. Zobrazit všechny příspěvky
pátek 22. června 2012
Pro uklidnění
O tom, že Bloguje končí, vím (ale za upozornění rozhodně děkuji). Přesun chystám. Počítám, že příští týden bych se tomu mohla věnovat i když se mi teda strašně nechce.
pondělí 18. června 2012
Dcera svého otce
Jedna z nejrannějších vzpomínek, kterou mám na svého otce, je, jak mne na bohnickém sídlišti vysadil na kraj odpadkového kontejneru, abych se mohla podívat, jestli tam není něco zajímavého, co bychom mohli vytáhnout a použít. Myslím, že mi bylo tak pět let. Nejzajímavější mi přišla rozbitá lampa se stínítkem z barevného skla, ale tatínkovi nepřipadala dostatečně zajímavá. Zjevně jsme měli jiné preference. Můj tatínek byl kramář. Vetešník. Shromažďovatel. Elektrikář, Fotograf. Domácí kutil a milovník starých věcí. Když jsem se na základce učila text písně Koupil jsem si knot, tak jsem si myslela, že je o něm. V jeho 1+1 nebyla jedna místnost kuchyň a druhá obývák či ložnice. V jedné místnosti byl kuchyňský kout a matrace. Druhá místnost, stejně jako celý zbytek bytu včetně kuchyně, byla plná krabic a krámů. Skutečně plná. Jeho byt vypadal jako vetešnictví. Mezi haldami a hromadami věcí vedly uličky, které obcházely ostrůvky krámů a umožňovaly přístup k oknům, do koupelny a na další strategická místa. Mám pocit, že Sergej Machonin ho popsal v roce 1990 mnohem výstižněji, někdy to budu muset vyhrabat. Tatínek svoje recyklovatelné poklady sbíral po železných nedělích, na smetištích (nenapadá mne lepší hřiště), v kontejnerech, na ulici, prostě, kde se dalo. A zdá se, že já jsem tohle prokletí podědila a nějak se mi povedlo si vzít muže, který pro to má pochopení. Doma sice nemáme uličky mezi haldami věcí, ale to je myslím jen proto, že jsme příliš kultivovaní. "Zajdi si na FI pro kroužek" navrhuje mi v hospodě Nikola a já nemám tušení o čem mluví. Tak mi to vysvětlí. Fakulta informatiky na Masarykově univerzitě v Brně má čtyři budovy a budova A se bude bourat. Vzhledem k tomu, že jsem na FI čtyři roky studovala, mne to zajímá. U vrátnice, ve vestibulu budovy A se jednou přes prázdniny objevilo umělecké dílo. Jakýsi dřevěný totem a pak několik stovek kroužků z hnědého skla zavěšených jako řetezy. Těžko to popsat, ze stropu viselo do půlkruhu zhruba šest řad skleněných řetězů, které vytvářely mohutnou hnědou záclonu (zajímavé, nepovedlo se mi najít ani autora, ani pořádnou fotku). Mně se to líbilo. A jak se bude teď bourat ta budova A, tak tohle umění bude zřejmě odstraněno. Lidé si prý odnášejí kroužky ze závěsu domů, někteří si berou celé řetězy a na místě už zbývají poze čtyři kroužky, tak ať se prý stavím pro suvenýr. Zavažuju to a nakonec usoudím, že je to blbost, co budu dělat se skleněným kroužkem? Už tak máme doma hromadu krámů, kdyby mi to nebylo připomenuté, tak si na žádné kroužky sama nevzpomenu, takže mi asi zas tak nechybějí. Jenže pak mám v pondělí dvě hodiny času do odjezdu autobusu, tak se rozhodnu z nostalgie zajet k FI, že si ji ještě naposledy vyfotím. A když už jsem tam, tak i k té vrátnici zajdu a podívám se na kroužky. Hnědý cinkavý závěs je pryč. Ze stropu visí prázdné háčky, jen v rohu skutečně visí poslední čtyři kroužky a celé to působí velmi opuštěně a smutně. Kdyby ty kroužky bývaly nevisely u stropu, dva nebo tři metry nad zemí, kde na ně nedosáhnu, tak bych si možná jeden vzala a tím by to haslo. Nebo bych si nevzala žádný, beztak jsem ani nechtěla. Jenže jsem si zašla za roh na záchod a když jsem vyhlédla z okna na dvůr, tak jsem zahlédla na dvoře velkoobjemový kontejner. A tam byly. Všechny ty desítky nebo stovky skleněných kroužků. Vyhozené, rozmlácené, zaprášené, zapomenuté.

Bylo mi jich líto. Rozhodla jsem se, že to prozkoumám zblízka. Vlastně jsem si to chtěla jen vyfotit víc zblízka. Ukázalo se, že kontejner má schůdky, takový žebříček má z boku. A že vevnitř je vyhozená školní židle, takže kdybych vlezla dovnitř, tak pomocí židle můžu zase vylézt ven a nezůstanu v kontejneru trapně uvězněná. Tak jsem tam vlezela s rozhodnutím, že najdu jeden kroužek, který nejen že není rozbitý, ale není ani prasklý. Když už jsem byla vevnitř, tak jsem se rozhodla, že si jich vezmu pět, ještě s háčkama, ať to má nějaký smysl trošku. Seděla jsem v kontejneru na židli, procházela skleněné kroužky a přemýšlela, jestli jsem divná já, že vlezu do kontejneru, nebo FI, když to prostě vyhodí. Po chvíli jsem měla nerozbitých skleněných kroužků deset, koneckonců pět je takové malé číslo, když už si to budu někam věšet, tak čím víc, tím líp. Ta krása přece spočívala v množství. Vylezla jsem s deseti kroužky z kontejneru a rozložila jsem si je po zemi po třech. Deset. To je takové hloupé číslo, kdybych jich měla dvanáct, tak už můžu udělat čtyři řetízky po třech kroužcích. Vlezu tam ještě jednou, vždyť je jich tam tolik! Procházím zaprášené kroužky a uvažuju. Dvanáct, není to málo? Nebylo by lepší třeba patnáct? Tři řetězy po pěti? Jenže po pěti, to je zas takový zvláštně symetrický, tak řekněme šestnáct, čtyři krát čtyři. No to je ale úplná blbost, čtverec, to je děsně trapný. Tak tedy dvacet. Dvacet je takové hezké kulaté číslo, čtyři krát pět, to už vydá na pěkné domácí umění. A ještě jeden pro jistotu, do zásoby, kdybych vybírala špatně a přece jen byl nějaký kroužek prasklý. Počkat, počkat, dvacet jedna kroužků, to udělá krásné tři řetězy po sedmi! To už je skoro jako to bylo původně na vrátnici. Samozřejmě tedy v mini měřítku, ale už by to mohlo nějak vypadat. Až na to, že teď zas nemám žádný náhradní kroužek, musím teda vzít ještě jeden. Spokojeně jsem vylezla z kontejneru s dalšími dvanácti skleněnými kroužky. Postupně jsem je na zemi balila do bublinové folie, kterou jsem koupila čirou náhodou kousek od FI. Měla jsem v plánu do ní v Praze balit lahve vína, ale na tohle se hodila snad ještě víc. Prakticky nikdo si mne nevšímal, jen občas kolem prošel nějaký dělník, jeden se u mne dokonce zastavil. Doporučil, ať si ke každému skleněnému kroužku vezmu i vnitřní kovový kroužek a háček, jinak z toho umění neudělám. Potěšil mne, protože se mi zdálo, že mu to připadá stejná škoda jako mně a že ho těší můj zájem, dokonce se tvářil, že mi tam klidně vleze, když budu potřebovat. S díky jsem odmítla. Byla jsem si jistá, že jsem počty dodržela. Jen pro jistotu jsem si všechno přepočítala. Chyběl mi jeden kovový kroužek a dva háčky. Kruci, musím tam ještě jednou. Ale teda hrozně rychle, jinak odsud nikdy neodejdu. Pro jistotu vezmu víc háčků a víc kovových kroužků, co kdyby něco. Jo a ještě jeden, poslední, skleněný kroužek. Nemůžu se tomu ubránit. Dvacet tři je prostě pěkné prvočíslo.
Bylo mi jich líto. Rozhodla jsem se, že to prozkoumám zblízka. Vlastně jsem si to chtěla jen vyfotit víc zblízka. Ukázalo se, že kontejner má schůdky, takový žebříček má z boku. A že vevnitř je vyhozená školní židle, takže kdybych vlezla dovnitř, tak pomocí židle můžu zase vylézt ven a nezůstanu v kontejneru trapně uvězněná. Tak jsem tam vlezela s rozhodnutím, že najdu jeden kroužek, který nejen že není rozbitý, ale není ani prasklý. Když už jsem byla vevnitř, tak jsem se rozhodla, že si jich vezmu pět, ještě s háčkama, ať to má nějaký smysl trošku. Seděla jsem v kontejneru na židli, procházela skleněné kroužky a přemýšlela, jestli jsem divná já, že vlezu do kontejneru, nebo FI, když to prostě vyhodí. Po chvíli jsem měla nerozbitých skleněných kroužků deset, koneckonců pět je takové malé číslo, když už si to budu někam věšet, tak čím víc, tím líp. Ta krása přece spočívala v množství. Vylezla jsem s deseti kroužky z kontejneru a rozložila jsem si je po zemi po třech. Deset. To je takové hloupé číslo, kdybych jich měla dvanáct, tak už můžu udělat čtyři řetízky po třech kroužcích. Vlezu tam ještě jednou, vždyť je jich tam tolik! Procházím zaprášené kroužky a uvažuju. Dvanáct, není to málo? Nebylo by lepší třeba patnáct? Tři řetězy po pěti? Jenže po pěti, to je zas takový zvláštně symetrický, tak řekněme šestnáct, čtyři krát čtyři. No to je ale úplná blbost, čtverec, to je děsně trapný. Tak tedy dvacet. Dvacet je takové hezké kulaté číslo, čtyři krát pět, to už vydá na pěkné domácí umění. A ještě jeden pro jistotu, do zásoby, kdybych vybírala špatně a přece jen byl nějaký kroužek prasklý. Počkat, počkat, dvacet jedna kroužků, to udělá krásné tři řetězy po sedmi! To už je skoro jako to bylo původně na vrátnici. Samozřejmě tedy v mini měřítku, ale už by to mohlo nějak vypadat. Až na to, že teď zas nemám žádný náhradní kroužek, musím teda vzít ještě jeden. Spokojeně jsem vylezla z kontejneru s dalšími dvanácti skleněnými kroužky. Postupně jsem je na zemi balila do bublinové folie, kterou jsem koupila čirou náhodou kousek od FI. Měla jsem v plánu do ní v Praze balit lahve vína, ale na tohle se hodila snad ještě víc. Prakticky nikdo si mne nevšímal, jen občas kolem prošel nějaký dělník, jeden se u mne dokonce zastavil. Doporučil, ať si ke každému skleněnému kroužku vezmu i vnitřní kovový kroužek a háček, jinak z toho umění neudělám. Potěšil mne, protože se mi zdálo, že mu to připadá stejná škoda jako mně a že ho těší můj zájem, dokonce se tvářil, že mi tam klidně vleze, když budu potřebovat. S díky jsem odmítla. Byla jsem si jistá, že jsem počty dodržela. Jen pro jistotu jsem si všechno přepočítala. Chyběl mi jeden kovový kroužek a dva háčky. Kruci, musím tam ještě jednou. Ale teda hrozně rychle, jinak odsud nikdy neodejdu. Pro jistotu vezmu víc háčků a víc kovových kroužků, co kdyby něco. Jo a ještě jeden, poslední, skleněný kroužek. Nemůžu se tomu ubránit. Dvacet tři je prostě pěkné prvočíslo.
sobota 9. června 2012
Ahoj Ťapko!
Jedeme s Petrem tramvají, na Arbesáku nastoupí dva vysmátí mladíci s lahváčem v ruce a jmou se telefonovat třetímu. "Řekni mu ahoj Ťapko" navádí jeden druhého a je tou představou tak pobaven, že se skoro láme v pase. Po delší diskusi se dovolají Ťapkovi a ukáže se, že jedou na Žižkov na nějaký pivní festival a zjevně tam nechtěli přijet zbytečně střízliví. Cítím se doma. Jsem v Česku už čtrnáct dní. Mám napilno i když nejsem schopna říct, co vlastně celé dny dělám. Dopoledne většinou zaspím, pak jdu s někým na oběd, pak se potloukám po obchodech, stavím se doma na chvilku posedět u internetu a převléct se do něčeho chic a zhruba od sedmi piju. Piju prakticky každý den a už si říkám, že bych se klidně vrátila ke svému poklidnému způsobu života, kdy trávím celý den v ateliéru nebo v temné komoře a jediný koho kromě spolužáků vídám je Petr. Český způsob sociálního života mi připadá trochu devastující. I když to možná je ve mně, třeba to jen prostě beru moc vážně a místo abych si dala jedno pivo a šla domů, tak vysedávám v hospodě do dvou, do tří a doma se pak marně snažím doplnit tekutiny litry vody, kterou piju před spaním. Zkušenost ukazuje, že pokud si v hospodě k půl litru piva dám půl litru vody, tak odcházím domů vcelku v pohodě a s pocitem, že jsem střízlivá. Pokud tak nečiním, tak je to mnohem větší zábava a ráno je mi mnohem hůř. Těžko volit. Ale pořád mne to baví. Jsem z toho sice trochu utahaná, ale zase když s lidma z FI skončíme v jednu ráno v PUBu, hospodě kde si každý čepuje sám, užijeme si spoustu legrace. Třeba když si chci natočit další pivo a Nikola se mne zeptá, jestli jsem si na displeji naťukala, že to točím sobě nebo jestli to točím do společného účtu. Plácnu se do čela, že jsem udělala chybu, že jsem si nic nenaťukala a hodlám to napravit. Takže už natočené pivo vyleju (nebylo přece moje) a celý stůl lehne smíchy. Nebo když Nikola vypráví vtip piča s kytarou, tomu se směju ještě teď. Ale i jiné pijatiky bych si měla zaznamenat, třeba Jakub mi donesl do hospody květinu a snažil se mne jí rozptýlit, když jsem hrála fotbálek. Ale nepovedlo se mu to, náš tým prohrál naprosto bez jeho přičinění. Aby mi to nebylo líto, ozdobil mi kabelku uměleckými aplikacemi samolepek, které se povalovaly na stole. Od Štrůdla jsme se zase dozvěděli, jak se stavba dálnice protahuje kvůli ptačím hnízdům. Musí se počkat až ptáci vyvedou mladé z hnízd, která si udělali na stavbě během jara, a pak se teprve bude pokračovat. S Filipem jsem zjistila, že třešňový Bacchus je skoro stejně tak dobrý jako Kasteel Rouge. Z pivního lístku Pivovarského klubu jsem se dozvěděla, že Bacchus i Kasteel jsou piva typu 'ale', zatímco příliš sladké krieky jsou piva typu 'lambic'. Škoda, že jsem tam pak zapomněla zbytek svojí večeře. Máma mne čtvrtek vytáhla do Vystřelenýho voka na Třešňáka a jeho Totems, to jsem nemohla odmítnout. Předkapela Buzerant mne nijak extra neoslovila, provokativní texty mi byly málo, ale zase bylo zajímavé, že je to prý bubeníkova kapela a bubeníkem je Čtvrtníček. Vidět naživo člověka, kterého znám jen z televize z devadesátých let, je docela zajímavé. Byl podstatně starší, tlustší a opilejší než bych očekávala. Totems je skupina asi třinácti lidí, což je docela dost. Nejvíc mají vokálů. Děvčata zpívají velmi dobře a tak pěkně tančí. Moc se mi líbili. Díky několika pivům a známosti s Třešňákem ("Nevadí ti, že tě představuju jako dceru Jardy Kukala?"), jsem se po koncertě seznámila s kytaristou (nebo basákem?) Pavlem z Buzeranta, s basákem (nebo kytaristou?) Jaromírem z totems a s posluchačem Václavem. Možná jeden z nich někdy využije naši sanfrancisskou pohovku pro hosty. Kromě toho jsem ve Václavovi získala spojence při snaze o vyfocení zahrádkového zátiší a mám pocit, že společným úsilím se nám povedlo udělat docela dobrou fotku. I když ten pocit samozřejmě může být způsoben optikou opilce. Budu muset počkat pár let než to dokážu zhodnotit objektivněji. Kromě nočního pochlastávání potkávám děti. Spousta mých kamarádů si během posledních pěti let pořídila jedno až dvě děti. Většina dětí je snesitelných, některé jsou dokonce úžasné a roztomilé. Pomalu mám pocit, že ve společnosti dětí nejsem nervozní a už mne ani neobtěžuje, že se rodič věnuje dítěti víc než mně a že mi o něm neustále něco vykládá. Někdo má děti, někdo kočky. Skoro si říkám, že bych mohla děti pravidelně fotit při každoroční návštěvě a za pár let z toho bude pěkný časosběrný dokument. And for the record: Musím pokračovat v těhle každoročních návštěvách. Letos se mi zdálo, že už je skoro zbytečné jezdit do ČR. Že mi Česko nechybí, že mi nechybí ani lidé, ani jídlo, ani nic. Že jsem v San Francisku šťastná a spokojená. A jsem. Ale pak přijedu do Prahy a první tři dny chodím neúnavně po Starém Městě a obdivuju ty krásné staré domy, tu architektonickou pestrost, tu historii. Křivolaké uličky, ve kterých se pořád ještě dokážu ztratit, fascinující kubistická Černá Matka Boží, neogotický kostel svaté Ludmily, nesmyslný a zajímavý Tančící dům, to všechno se mi líbí a ráda se k tomu vracím. Znovu objevuji, že tohle je moje město, že přes všechny pitomý český zvyky, přes nerudnost, lakotu, zlodějinu a lhostejnost, mám Prahu a Česko hluboko pod kůží a jsem tu doma. Pak se oklepu, zvyknu si na ty krásné domy a můžu se začít soustředit na lidi, na vztahy, které ještě pořád, i když trochu slaběji, přetrvávají. Těší mne, že si na mne lidi dělají čas a zřejmě mne rádi vidí. Užívám si, když mi vykládají příběhy, které se mne vůbec netýkají. Nejsem součástí jejich života, ale na chvilku se potkáme, vyměníme si nepodstatné informace a vytvoříme podobný dojem, jako když jsme se vídali často a pravidelně. Hlavně se nesmím zapomenout vracet.
neděle 27. května 2012
Změny
Přicházejí plíživě a nepozorovaně. V lednu jsme jeli na týden na Havaj. Už si nepamatuju přesně proč, ale usoudila jsem, že bych měla na ostrově v barech dělat parádu a že v sandálech Keen to fakt nepůjde. Tak jsme první den zapadli do obuvnictví, zjistili jakou mám velikost boty (č.6,5W bez ponožek, w jako wide foot) a koupili cosi jako elegantní sandály. Bohužel neměli žádné placaté hezké sandály, ale ukázalo se, že pokud mají boty klínek, tak se i podpatek dá snést. Já jsem podpatky nikdy nijak aktivně nenosila, i z nízkých tanečních lodiček mne vždycky bolela chodidla jak blázen. Teď už vím, že to bylo kvůli tom, že byly příliš úzké, s širokými chodily se u podpatků nepočítá. Ale tyhlety klínkové boty mi byly překvapivě docela pohodlné. Pak jsem v lednu začala držet dietu. Jak loni letěla proteinová dieta, tak letos byla v kurzu Mačingová. Návod, jak shodit, aniž by člověk trpěl hlady. Prý. Mně osobně nejvíc vyhovalo, že knížka obsahovala jednoznačný jídelníček na čtyři týdny. Přesně dané, co se může jíst a co ne. Ne, že bych vyloženě věřila na detoxikační účinky diety, ale nemusela jsem se tím vůbec zabývat. Prostě jsem nakupovala a vařila podle toho, jak to knížka radila. Vzhledem k tomu, že první týden obsahoval samou zeleninu osmahnutou na oleji, jsem neměla moc práce. Což mi vyhovalo. Jak jsem ale mlsná, tak po týdnu se mi zdálo, je dieta nudná. Rozhodla jsem se tedy, že budu knížku brát jenom jako takové doporučení co jíst, beztak obsahuje spoustu nejasností. A váha šla pomalu dolů. Teda vlastně docela rychle. Protože nad sebou potřebuji bič, tak se vážím každé, úplně každé ráno. I po mejdanu, i po grilování, i po krátkém spánku. Už vím, že v souvislosti s menstruací jde váha dočasně nahoru zhruba o kilo, asi tak na dva dny. Taky vím, že čím víc spím, tím méně pak ráno vážím. Když mne omrzela Mačingová, tak se ukázalo, že hubnu díky škole. Buď jsem se zasekla v temné komoře a neměla jsem čas na pořádný oběd nebo jsem se snažila o svícení ve studiu a tam je třeba využít každé chvilky, protože čas je omezený. Na jídlo není čas, musím tvořit. Velmi mne to baví a jsem schopná strát ve škole celý den až dlouho do noci. Když mi začaly být volné kalhoty v pase, tak jsem si je založila. Když mi začaly plandat kolem stehen, tak jsem se rozhodla koupit nové. Byly o dvě čísla menší. Co bych mohla chtít víc? Postupně jsem si zvykla na to, že mám vlastně tak nějak pořád hlad. Nejím moc sladkého, když mám hlad, tak počkám až to přejde (protože ono to vždycky přejde), a pak jím jenom tolik, aby hlad přešel. Což je zajímavé, protože hlad ve skutečnosti přejde už po pár soustech. A to je okamžik, kdy mám přestat jíst. Nemusím sníst celou porci, kterou mi dali v resturaci. Dokonce nemusím sníst ani celou porci, kterou jsem si dala na talíř já sama. Prostě nemusím dojídat. No a tohle když držím, tak jde váha dolů. Teda ono to není jednoduché a nejde to úplně samo. Ale funguje mi to. A pak přijela Kristýna, kamarádka Petrova kolegy. Protáhla jsem ji městem a hodně jsme si povídali. Říkala, že klidně můžu nosit krátké sukně, že nemám ošklivé nohy. Mně nikdy nenapadlo nosit krátké sukně, vždyť mám ty tlustý stehna. Možná tak pod kolena. Ale Kristýna, že prý nad kolena, že to bude vypadat dobře. A já jsem taková akční, tak jsem hned druhý den šla a koupila jsem si krátkou žlutou sukni. Když jsem pak potkala Kristýnu znova, tak říkala "no, dobrý, a ještě triko, chce to nějakou barvu, co tě rozzáří, tahle světle modrá je taková vybledlá". Tak jsme šly do Goodwillu a vyhrabaly tam tyrkysově modré triko s velkým výstřihem. K tomu podpatky na klínku z Havaje a jsem krasavice. Ty strakaté punčocháče jsem si pak už koupila sama. Fotka není úplně nejlepší, ale ono fotit sama sebe je hrozně těžké.
Takže teď mám o 10kg méně než jsem měla loni v prosinci. Vážím méně než jsem vážila na svatbě. Vážím asi tolik jako jsem vážila někdy v době, kdy jsme spolu s Petrem začali chodit. Nosím krátké sukně, výstřihy, podpatky a výrazné barvy. Cítím se skvěle. Jo, a bloguje to koncem června balí, takže se budu přesouvat, ale ještě nejsem rozhodnutá kam.
Takže teď mám o 10kg méně než jsem měla loni v prosinci. Vážím méně než jsem vážila na svatbě. Vážím asi tolik jako jsem vážila někdy v době, kdy jsme spolu s Petrem začali chodit. Nosím krátké sukně, výstřihy, podpatky a výrazné barvy. Cítím se skvěle. Jo, a bloguje to koncem června balí, takže se budu přesouvat, ale ještě nejsem rozhodnutá kam.
neděle 1. dubna 2012
Ve studiu. S Danielem
Dnes mi končí jarní prázdniny. Měla jsem týden na to, abych dohnala všechny svoje resty do školy a vymyslela si závěrečný projekt do Černobílé fotografie. Termín už mi začíná šlapat na paty. Doufám, že nikdo nečekal, že skutečně budu dělat, co se ode mne očekává. Místo čtení, psaní, focení a přemýšlení jsem malovala, šila a tancovala. Tak teď se pokusím zahnat špatné svědomí vyřešením alespoň jednoho restu, tedy blogu. Musím si totiž někam zapsat, jak skvělé a úžasné mi připadá focení ve studiu pro hodinu Osvětlování. Osvětlování vyučují dva učitelé. Marshall učí dopoledne a na jeho hodinu chodí Nathaniel a Julia. Bob učí večer a na jeho hodinu chodíme já a Ana. Bobova hodina je jednoduchá, nenáročná a zábavná. Bobovy domácí úkoly jsou zadány velmi obecně a nechávají studentům naprostou svobodu ve volbě objektu, světla, pozadí, barev, hloubky ostrosti a všech dalších nastavení. Jaká je Marshallova hodina to nevím, ale vím, že jeho domácí úkoly jsou asi tak desetkrát náročnější než naše. Tam, kde my máme za domácí úkol přinést jednu libovolnou fotku s použitím jednoho světla, oni mají zadáno, co na fotce musí být (např. lidská noha, ruka a mléko v pohybu), jak musí být osvětlená (např. dvě světla na pozadí, jedno světlo na objekt) a kolik jich mají udělat (např. pět). Což vypadá poměrně snadně, ale v skutečnosti je to dost náročné. Člověk musí jednak vymyslet, co vlastně vyfotí, aby to splňovalo podmínky, a pak to musí skutečně vyfotit. Mám pocit, ze Julia i Nathaniel jsou z toho docela nešťastní. Já se nemůžu rozhodnout, jestli je lepší mít klid a pohodu nebo radši náročného učitele, který si vymýšlí spoustu věcí a nutí mě strašně moc vymýšlet a trávit ve studiu hodiny a hodiny. Zatím mám pocit, že jsem vyžrala z obou hodin to lepší, protože mám pohodu s Bobem a inspiraci od Marshalla. Studio je překvapivý žrout času. Školní studio je rozdělené na čtyři sekce, tedy tam můžou současně fotit až čtyři studenti. Když je o studio velký zájem, je uplatňován časový limit tři hodiny na jednu sekci. Když nám to na začátku semestru říkali, tak jsem si v duchu ťukala na čelo, co bych ve studiu asi dělala víc než tři hodiny? Tak teď už to vím. Měnila nastavení. Tuto sobotu jsem byla schopná strávit ve studiu čtyři a půl hodiny úplně sama. Člověk přesouvá světlo, mění clonu, mění expozici, upravuje světlo, mění kompozici... a to všechno pořád dokola. A jakmile si člověk přibere někoho na pomoc nebo na modeling, tak čas najednou letí jak splašený a tři hodiny jsou sakra málo. Pořád ještě jsem tím překvapená. Díky Julii a Nathanielovi jsem už šla do studia několikrát jenom tak, abych si něco vyzkoušela, protože svůj domácí úkol pro Boba jsem už měla hotový. Takhle jsem šla fotit pokusy s mlíkem, člověka na osvětleném pozadí nebo malování světlem, což nebylo úplně přesně takové malování, jak jsem ho dosud znala. Založila jsem si na Picase album Practice a hážu tam, co jsem si vyzkoušela.
Na focení osoby na osvětleném pozadí jsem si pozvala Daniela. Daniel byl můj spolužák v College Success, loni na jaře. Zaujal mne tenkrát svýma očima a širokým úsměvem. Potkala jsem ho před měsícem a půl v autobuse, měl sluchátka a tvářil se nepřístupně. Ani jsem si nebyla jistá, jestli je to on. Ale po několika zastávkách si mne všiml, široce se usmál a začal si se mnou povídat. Dodala jsem si odvahy a zeptala jsem se ho, jestli by mi nestál modelem. Byl nadšený, prý velmi rád, jen ať se mu ozvu. Nevěděla jsem, jestli se vůbec ozvu, ale za týden mne potkal ve škole a prý kdy bude focení. Tak jsem řekla, že v pátek. V pátek skutečně přišel a mohli jsme se pustit do focení. Bylo to teprve podruhé, co jsem fotila s externím bleskem, a byla jsem pekelně nervozní. Daniel tvrdil taky, že je nervozní, že nikdy nic takového nedělal, a evidentně se uklidňoval tím, že ukazoval svaly. Což mi připadalo dost zábavné. Docela mne mrzí, že z první části nemám žádné dobré fotky, protože se předváděl neskutečně. Mám pár ucházejících, které si schovávám spíš, pro to, jak se Daniel tváří, než že by to bylo dobře vyfocené. Když se dostatečně uklidnil ukazováním svalů, tak mne začal svádět. Říkal mi, že můj život je hrozně zajímavý, protože fotím a maluju a hraju na saxofon (taky jsem se trochu vytahovala, když už nemám ty svaly) a že je to hrozně sexy a okouzlující. Trvalo docela dlouho než mi došlo co dělá, protože jsem byla tak zaneprázdněná nastavováním foťáku a řešením toho, proč mám na fotkách černé okraje, že jsem v podstatě nevnímala co říká. Ostatně, mluvil anglicky, že. Po půl hodině se uvolnil a začal navrhovat, že bychom to zopakovali, ale že by to chtělo oživit, nějakou ženou, prý. Řekla jsem, ať si přivede přítelkyni, klidně je budu fotit spolu. Popravdě jsem přesvědčená, že černoši jsou krásní a fotogeničtí, jejich kůže je úžasná. A kdyby měl bílou přítelkyni, tak tím líp. Ten kontrast! Ptal se, jestli jsem open-minded a když jsem řekla, že si myslím, že jo, tak navrhl, že bychom mohli zkusit nějaké akty. Myslím, že testem na volnomyšlenkářství jsem prošla když jsem neprotestovala, ale odložila jsem to na další setkání, protože studio už se zavíralo. Od té doby jsem Daniela potkala jen jednou a na focení nemá čas. Ani nevím, jestli mi to má být líto. Asi ne. Mám strach, že by se mne pokoušel přemluvit, že ta žena na fotkách s ním mám být já a diskusi o tom, že ne a proč ne, bych nerada podstupovala. Ale ty oči jsou fakt krásný. Ty se mi naštěstí povedlo vyfotit obstojně.
![]() | ![]() |
| Z alba Daniel |
neděle 18. března 2012
Tam, kde mají dobré víno
Do San Franciska přiletěl Martin, což znamená, že jsme minulý víkend jeli na výlet. Na jih. Pravda, v San Francisku bylo poslední dobou krásné jarní, skoro až letní počasí, ale na jihu je vždycky ještě o něco tepleji. Petr nám to krásně naplánoval, v sobotu pěší výlet k vodopádům, v neděli projížďka vinicemi plus nějaké ochutnávky. Vyrazili jsme v sobotu brzy, už v osm, abychom nemuseli nikam spěchat. A nespěchali jsme. Odhlasovali jsme si (já a Martin), že pojedeme po jedničce, protože dálnice je ošklivá, ale možná to nebyl úplně dobrý nápad. Jet po jedničce s fotografem v autě znamená neustálé zastavování. Tu jsme zastavili kvůli výhledu, tu kvůli moři, tu kvůli artyčokovému poli (to jsem viděla poprvé v životě), tu kvůli medu (u nás doma je hrozná spotřeba medu) a takhle jsme cestu na hodinu nebo kolik jeli od somi ráno až do poledne. Kolem poledne jsme byli v Santa Cruz, no a když už jsme tam, tak se přece musíme povozit na Giant Dipperu, protože to je prostě skvělý i když to člověk už absolvoval několikrát. Ze Santa Cruz jsme zamířili do hor, na pěší túru. Navigace nám řekla, že na místě budeme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Nedali jsme se zastrašit a jeli jsme a jeli. Cesta se postupně změnila z asfaltové na polní a skončila na soukromém pozemku. Petr upozroňoval, že je to kvůli tomu, že jsme jeli po jedničce, ale nedalo se nic dělat, pěší túru jsme pro ten den museli zrušit. Vydali jsme se tedy do King City, kde jsme měli rezervovaný motel. King City je jen malinko větší než ostatní městečka v údolí Salinas, které je plné malých vinařství na úpatí hor. V jednom vinařství jsme se stavili, ale že bylo čtvrt na šest, tak už nám ochutnávku nedali. Z Yelpu jsme pak pochopili, že v King City jsou asi tři ucházející restaurace, tak jsme si v jedné z nich dali mexické jídlo a usnesli se, že v neděli ale opravdu půjdeme na výlet a pak zajedeme do nějakého toho vinařství.
Jenže Petr pro nás měl na dopoledne už program, šli jsme na blešák. Což je věc, které já prostě nemůžu odolat. Na tomhle blešáku jsme myslím byli jediní bílí, všichni ostatní byli Hispánci (kdo není politicky korektní, říká Mexičani). Zaplatili jsme dolar za vstup, dostali jsme razítko na ruku a mohli jsme se pustit do obdivování. Nic moc úžasného tam neměli, jen jedna ženská tam prodávala sadu nádobí s docela sympatickým vzorem. Talíře, talířky, servírovací talíř, salátová mísa… dobře přes třicet kusů, což sice zahrnovalo i jemňounké šálky na čaj, které bychom nevyužili, ale i přesto jsem prohlásila, že sadu chci. "Tak to zařiď," řekl Petr. Když mi paní řekla, že za to chce dvanáct dolarů, tak bylo jasno, tohle si beru domů. Petr sice chtěl vzít svoje slovo zpátky, ale stačilo ho chvíli vydírat a povolil. Doma jsem pak zjistila, že to byl docela výhodný nákup. Ne, že by to nějaké děsně vzácné nádobí, eBay jsou ho mraky, ale za takovou cenu bychom ho jistě nekoupili. Naše sada se vzorem RHE3, by nám jistě nějaké peníze přinesla. Ovšem prodávat ji nechci. Jediná nevýhoda je, že teď mám tendence dokupovat chybějící kusy. Kromě nádobí se mi na blešáku líbil stánek se sladkostmi. Zeptala jsem se kluka jestli mu nevadí, že si něco vyfotím. Zaváhal, ale nakonec řekl, že samozřejmě ne a prý jestli jsem od novin. Dal mi kousek manga nakládaného v jakési červené nepálivé omáčce a ptal se jestli mi to chutná. Nechutnalo, ale co má člověk na takovou otázku říct?
Po blešáku jsme se sbalili a vypravili jsme se do prvního vinařství. Výlet počká, nejdřív ověříme, jaká tu mají vína a pak to půjdeme do hor vypotit. Yelp doporučoval navšítvit vinařství Hahn, tak jsme tam zajeli. Petr a Martin ochutnávali, já jsem se tvářila, že jsem děsně zaměstnaná focením. Dobrovolně jsem se totiž nabídla, že budu řídit. Vím, že chlapi jsou přesvědčení, že jedna, dvě skleničky se na řízení neprojeví. Já jsem přesvědčená, že projeví a zároveň vím, že čím víc vína se vypije, tím víc se člověku zdá, že má všechno pod kontrolou. Nehodlala jsem nechat nic náhodě. Jen mám obavu, že s tímhle přístupem si ty ochutnávky vína nikdy neužiju. Každopádně podle referencí mužů je vinařství Hahn skvělé a víno výtečné. Nechali jsme si od kolemochutnávajícího Čecha doporučit vinařství Paraiso, kam jsme zamířili hned po ochutnávce sedmi vzorků od Hahnu. Každý hoch koupil lahev vína a shodli se, že nejlepší je Pinot Noir z roku 2009 z vinice Smith, ale ani jednomu se za něj nechtělo platit padesát dolarů.
Ochutnávková místnost vinařství Paraiso nás zaskočila. Byla plná kýčovitých dekorací, nabízela ochutnávku čokolády a byla úplně prázdná. Nikde nikdo. Po chvíli přišla dívka ve fialových šatech a postupně našim ochutnávačům nalévala vzorek za vzorkem. Všichni se statečně snažili zahnat divný pocit z toho, že jsme tam jediní zákazníci, ale moc to nešlo. I když Petr tvrdil, že jim to po té první ochutnávce už vůbec nevadí. Docela zajímavá byla výstavka skleniček s různými vůněmi, které může člověk hledat ve víně. Venku měli moc hezký stan pro svatby a bankety, s výhledem na vinice a celé to tam bylo takové malebné. Nebýt toho, že vína měli spíš průměrná, bylo by asi doporučení vhodné vinařství. Kdybychom si tedy ke konci ochutnávky jsme si nevšimli, že v ochutnávací místnosti není vystavená jediná lahev vína!
Nakonec jsme zajeli do vinařství Wrath; v oblasti kde vyrůstal Steinbeck jsme to prostě nemohli vynechat. Ve vinařství Wrath jsme byli taky sami, ale slečna nalévačka byla příjemně upovídaná a usměvavá, kluci už byli docela navátí, takže to příjemně ubíhalo všem. Objednali jsme si k vínu velmi dobrý lokální sýr, Petr se moc nasmál, když nás přesvědčoval, že je to Eidam, já s Martinem jsem se s ním zavile hádali, že to teda není, že je to mnooohem lepší než Eidam, a slečna mu pak dala za pravdu, že ano, skutečně se tento sýr jmenuje Edam. Poptali jsme se na opuštěný dům, který stojí u silnice vedoucí k vinařství a dozvěděli jsme se, že ho vinařství kdysi dávno koupilo a zachránilo před demolicí. Rádi by ho zrenovovali a použili jako součást vinařství, ale v mezičase se dům jaksi stal kulturní památkou a rekonstrukce není možná. Každopádně jeho siluetu začlenili do své viněty. Když jsme se po hodině a půl odhodlali odjet, bylo půl páté a bylo jasné, že pěší výlet se zase odkládá. V autě jsme se najedli a pak se kluci rozhodli, že se ještě musí vyfotit na traktoru. Zrovna jsem je fotila na traktoru, když z ochutnávkové místnosti vyšla ta příjemná slečna a místo, aby nás seřvala, že lezeme po cizích traktorech, tak nás pozvala do lahvovny, kde úřadoval tlustý přítulný černý kocour. Všechno nám ukázala, řekla nám kolik lidí pracuje v celém vinařství (jestli se dobře pamatuji tak asi čtyři stálí zaměstnanci plus tři pravidelní brigádníci v době sklizně) a nechala nás v lahvovně hrát si s kocourem. Fascinující! Cestou domů jsme ještě zastavili kvůli kaktusové farmě a kvůli chřestovému poli. Pěstují se tu úžasné plodiny, to se prostě musí vyfotit.
| Z alba Salinas Valley |
středa 7. března 2012
Úpadek v San Francisku
Seděli na chodníku a zády se opírali o modrou kachlíkovou zeď. On, běžný pouliční povaleč, relativně čistý, s fešným kloboučkem. Na klíně mu spal malý pes stočený do klubíčka. Ona, macatá, v batikovaném triku, hrála na banjo a zpívala. Nijak extra, ale taky nijak zle. Bylo čiré ráno, skoro příliš chladné, nebýt sluníčka, které se do nás do všech opíralo, do povalečů u zdi a do mne, která jsem opodál čekala na autobus. Tvořili krásný obraz, holka, chlap, benjo a pes na slunci. Přemýšlela jsem jestli je vyfotit, ale nenašla jsem odvahu, a tak jsem se nechala unášet teplem, hudbou a pohodovou náladou. A pak přijeli policajti a vyhodili je, že se na chodníku nesmí sedět.
neděle 4. března 2012
Cookie lover
Že jsem se rozhodla studovat fotografii, tak jsem měla na podzim zapsané základy designu a úvod do fotografie. Nevím přesně, jak to, ale v obou těhle hodinách se mi nějak povedlo najít si kamarády. Nebo aspoň ctitele. Narozdíl od angličtiny, matematiky nebo dějepisu, kde prostě celá třída sleduje učitele při výkladu, ve fotografických hodinách probíhá kritika našich děl, kde se lidé zapojují (protože se to po nich chce) a člověk tak získá představu o tom, jací lidé ve třídě jsou. Měla jsem štěstí, že oba předměty učil Bob, kterého jsem si oblíbila a když celá třída na otázku "Co si o tom myslíte?" mlčela, já jsem poměrně často něco řekla. V hodinách designu jsem se seznámila s Ruskou Julií, se Srbkou Anou a s Američanem Nathanielem. Nathaniel je milý, chytrý a bezprostřední a nemám vedle něj pocit, že jsem naprosté pako, což z nějakého důvodu mám prakticky s kterýmkoliv jiným Američanem. Nathaniel trochu pálí za vdanou Julií, což není divu, protože je to krasavice k pohledání, která je ještě ke všemu milá a skromná. Ovšem za nic na světě by to nepřiznal. Nathaniel ve mě vytváří dojem, že ta bariéra mezi mnou a zbytkem zdejšího světa ve skutečnosti není jazyková, ale kulturní. V úvodu do fotografie jsem se seznámila s Andym. Andy je Čínský Američan první generace, tj. jeho rodiče sem přišli z Číny, on se narodil tady a angličtinu v podstatě považuje za svůj rodný jazyk. Čínsky rozumí, ale nečte a moc nemluví. Což mi připadá hrozně zvláštní, ale mám dojem, že je to tu poměrně častý případ. V designu jsem měla dělat portrét kluka, který na tom byl naprosto stejně. Prostě se ten jazyk nějak vytratí a děti jsou Američani. Andyho jsem si na začátku semestru vybrala pro svůj dobrý skutek, prostě proto, že byl jeden z mála, kdo se se mnou bavil. Koupila jsem si v létě nový foťák a měla jsem tak navíc svůj starší Canon, kterému nefungovalo automatické ostření, ale jinak byl naprosto funkční. Vzhledem k tomu, že se našli lidé, kteří chtěli předmět absolvovat bez foťáku a byli překvapení, že si foťák musí koupit, rozhodla jsem se, že ho někomu půjčím. Nabídla jsem ho tedy Andymu, který to s radostí přijal. Jen mám trochu pocit, že si to vyložil nějak malinko jinak, protože od té doby na mne poměrně často po hodině oddaně čekal a doprovázel mne k autobusu (ne, že bych ho od toho odrazovala, počítám, že ctitelů budu mít už jenom méně a méně, tak proč si toho jednoho odhánět, že). Dále jsem se ve fotografii seznámila s Autumnem. Autumn mne nezaujal jménem, jak by se dalo čekat, ale svými fotkami. Kritika fotek totiž probíhala následovně: všechny odevzdané fotky měl pan učitel v jedné složce, kterou promítl na plátno jako slideshow. Hezky jednu po druhé, aniž bychom věděli, která fotka je čí. Pak se zeptal, která fotka nás zaujala, někdo řekl, která fotka ho zajuala, pak jsme o ní diskutovali, pak jsme zjistili čí fotka to byla a šlo se na další fotku. Trochu chaotické a trochu nespravedlivé, protože zpočátku ve skupině třiceti obrázků bylo tak pět až sedm dobrých fotek (neskromně musím říct, že moje fotka většinou byla jedna z nich). První tři týdny jsem měla vždycky naprosto jasno, která fotka se mi líbí nejvíc a vždycky se ukázalo, že to byla Autumnova fotka. V té době jsem ale ještě byla přesvědčená, že se jmenuje Adam. Pan učitel ho totiž oslovoval nějak jako Ódm, což prostě musel být Adam. Když jsem koncem semestru zjistila, že ho celou dobu oslovuju špatně, tak jsem za ním stydlivě šla a ptala jsem se, proč mne neopravil. "Tak tys to říkala v podstatě dobře a kdybych tě na to upozornil, tak by to bylo nezdvořilé," vysvětlil mi. A prý jak vyslovuju Adam, zkusila jsem to a on na to "close enough". On sám svoje jméno vyslovuje tak trochu jako Ódm. Autumn je můj oblíbenec, živí se tím, že učí tanec (!), je sympatický a vstřícný a když kritizuje fotku, tak v ní vždycky najde věci, které já vůbec nevidím. Ale často s ním souhlasím. Škola mi začala už před měsícem a půl. Vlastně hned po návratu z Mauí. Tento semestr mám zapsaný Úvod do osvětlování, Černobílou fotograii/temnou komoru, Historii fotografie a španělštinu. A dvakrát týdně aerobik, ať mám nějaký pohyb taky. Pondělky a středy mám nabité. Začínám v osm ráno španělštinou, následuje tříhodinová historie (pouze v pondělí), pokračuju tříhodinou černobílou fotografií od dvanácti hodin, pak mám dvě hodiny pauzu na jídlo a pokec s Anou, pak se jdu zapotit na aerobik, po něm rychlá sprcha a úprk na večerní tříhodinu osvětlování, kterou jsem si zapsala proč? Protože ji učí Bob. Takže začínám v osm ráno, končím v devět večer, mám dvě hodiny přestávku. Ve středu je to o fous lepší, to nemám dopolední historii fotografie, tudíž mám o tři hodiny volna víc. Zbytek týdne nemám prakticky žádné hodiny, kromě španělštiny, která je denně od osmi. To mne přivede každý den do kampusu na osmou ráno a po španělštině se můžu začít věnovat domácím úkolům z fotografie. Tento semesetr skutečně platí, že na jednu hodinu strávenou ve třídě s učitelem, musíme počítat dvě hodiny strávené na domácích úkolech. Domácí úkoly jsou vcelku pochopitelně fotky. Na kampusu je k dispozici velké studio a velká temná komora. Takže v úterý, ve čtvrtek a v pátek jdu po španělštině do studia nebo do temné komory a strávím tam pár hodin na fotkách. Začínám si trochu připadat jako skutečný fotograf. Kromě to si taky připadám jak soumar, protože s sebou neustále vláčím nějakou tašku s něčím. Pondělí, středa jsou to věci na cvičení, zbytek týdne jsou to věci na fotku ve studiu nebo chemikálie na vyvolávání nebo prostě něco. Furt mám v ruce nějakou tašku! Zdá se, že tím, že jsem si vybrala jeden konkrétní obor, jsem se konečně dostala do něčeho jako společenství. Je hodně rozlezlé, ale to nevadí. Na všechny fotografické hodiny se mnou chodí Ana, což je fajn. Nathaniela potkávám s Julií ve studiu (fotit ve víc lidech je výrazně praktičtější), Andyho mám v osvětlování (opět jsem mu půjčila foťák, tentokrát na jeho žádost) a Autumna potkávám v temné komoře, v černobílé fotografii. Kromě toho potkávám i další lidi z minulého semestru a cítím se skutečně docela dobře. Mnohem, mnohem lépe než minulý semestr po měsíci a půl. Protože teď už jsme plnohodnotní fotografičtí učni, tak jsme dostali možnost si pronajmout malou skříňku, kde můžeme uchovávat všechny propriety nutné k černobílé fotografii i osvětlování. Náhoda tomu chtěla, že má Autumn skříňku vedle mne. Stojíme u skříněk a vyměňujeme si telefonní čísla, "Jak se jmenuješ?" ptá se mne. Utahuju si z něj, že ani neví jak se jmenuju, ale ukáže se, že si chce do iPhonu zapsat moje příjmení. Vyhláskuju mu ho. Autumn se začne smát. "Co je na tom vtipného?" ptám se a napadá mne jenom, že možná ví, co znamená -ová a připadá mu vtipné, že jsou v Česku ženský přiřazený chlapům. Ale ne, je to něco vynalézavějšího. "To zní jako cookie lover," usměje se Autumn.
neděle 19. února 2012
Dluhy
Hromadí se mi. Vždycky si řeknu, že to počká, že to můžu napsat později, že se mi to teď nehodí, ale pak se k tomu nějak nedostanu. Tak aspoň něco dnes vyřídím. Procházka po San Francisku s Holčinou a Jakubem, Skleněná pláž, výlet do Monterey. Vycházka za uměním a vědou Koncem září se vrátili Holčina s Jakubem z výletu po Státech a čekal je poslední víkend před odletem do Česka. Když byli v San Francisku začátkem září, tak jsem neměla moc čas se jim věnovat, takže jsem se rozhodla, že teď jim ukážu, co zajímavého jsem nedávno objevila ve městě. Vzala jsem je na roh Šesté a Howard. Je tam dům, po kterém leze nábytek a mně se to moc líbí. Nábytek lezoucí po domě je dílem umělce jménem Brian Goggin a jmenuje se Defenestrace. Nábytek v pohybu je zjevně jeho specializace, ale nenechám si kazit radost tím, že San Francisko není jediné. Tentýž umělec má na svědomí slova vysypaná z knížek na křižovatce ulic Broadway, Grant a Columbus, na North Beach. Když jsme se dost vynadívali na umění, tak jsme zašli za Petrovým kolegou Tomášem, který v té době bydlel na Mission, využili jsme jeho koupelnu a vzali jsme ho s sebou na procházku po městě. Stavili jsme se na Lombard street, pak na Fisherman Wharf v In-n-out, kde mají podle Tomáše skvělé hamburgery, a po americkém obědě jsme si dali v Ghirardelli zmrzlinové poháry, které se nedaly sníst. Už si to musím zapamatovat, že se ten pohár z Ghirardelli prostě v jednom člověku nedá sníst. Pokračovali jsme parkem k Fort Mason, kde je venkovní expozice Exploratoria, která například ukazuje, že vítr fouká jiným směrem v různých výškách (cvičila jsem si na tom hloubku ostrosti). Kromě tohodle tam je mnoho dalších atrakcí, třeba domeček, který má na sobě kukátko a v sobě spoustu fotek stejného objektu v různých dnech a denních dobách. Bohužel je to kukáto jen pro jednoho člověka a i když se zrovna nikdo nekouká, tak stačí se naklonit ke kukátku a za člověkem se rázem udělá fronta čekačů. Kromě Exporatoria tam probíhala venkovní výstava uměleckých sedátek, takže jsme okoukli i to. Nakonec jsme zabloudili i do muzea The Long Now Foundation. Tahle nadace sbírá peníze na hrozně zajímavé divné projekty. Například shromažďují všechny jazyky světa a zapisují je na zvláštní disk, protože se předpokládá, že během příštího století zanikne víc než polovina současných jazyků co jich na světě je. To, co nás nalákalo dovnitř, byl prototyp desetitisíciletých hodin. Hodiny, které jdou samochodem deset tisíc let a jednou za čas zahrají nějakou melodii, která je pokaždé jiná a nikdy už se nebude opakovat. Ochotný mladík předváděl různé prototypy hodin a vysvětloval jak fungují, ale já jsem mu samozřejmě nerozuměla a všechno co vím, to jsem si přečetla teď na jejich webu. Myslím, že až se tam vyskytnu příště, tak jim dám nějaký drobný příspěvěk, protože mi to připadá hrozně zajímavé. Závěr dne jsme oslavili koktejlem ve střešním baru Intercontinental. Musela jsem být přísná na servírku a požádat, ať nás posadí k oknu. Asi jdeme do baru na střeše, abychom seděli uprostřed baru a neviděli žádný západ slunce z okna, co?
Skleněná pláž Skleněná pláž je asi tři hodiny jízdy severně od San Franciska. Což se dá dojet, ale na výlet na otočku to není. Když přijel z Prahy Petrův kolega Martin, tak jsme ho vzali na víkend na výlet na skleněnou pláž. Pláž vznikla tak, že v polovině dvacátého století vznikla na pobřeží skládka. Lidi tam vyhazovali bordel, rozbitá auta a podobně. V sedmdesátých letech se rozhodlo, že možná není dobrý nápad mít skládku u moře, oficiální skládka se vytvořila někde jinde a co šlo, to se tam převezlo. Ovšem rozbité sklo nikdo z písku nevybíral. Od té doby moře ty kousky skla omývá a omývá až jsou z nich krásné průhledné opískované oblázky. Zlí lidé tam chodí, barevné oblázky sbírají a vyrábějí z nich šperky. A to přesto, že sbírání skla je v současné době zakázané. Samotná pláž je poměrně nenápadná, skla je tam sice docela hodně, ale zdaleka ne tolik, jak jsem čekala. Myslím, že není divu, v podřepu se tam v různých koutcích nacházejí lidi s igelitkama, kteří vybírají ty nejlepší kousky. Počítám, že za pár let tam bude placený vstup a skla ještě méně. Nejúžasnější tak nakonec byl výlet k majáku Point Cabrillo, kde jsme chytili západ slunce. Přespali jsme v malém městečku poblíž. Zajeli jsme na večeři do Applebee, kde jsme konečne zjistili, že moje vzpomínka na tenhle řetězec nebyla zas tak moc zkreslená, protože tam skutečně dobře vaří a večer jsme se opili v motelu. Ráno nás Petr zatáhl na procházku po přehradě, kde jsme viděli volavku a hejno racků, a obědvali jsme v restauraci Comforts v San Anselmo. Malé městečko za Golden Gate mostem plynule navazující na Ross, pak na Larkspur. Konečně se začínám trochu orientovat v lokálním zeměpise, ale skutečně jen maličko. V restauraci Petr koupil naprosto úžasnou broskvovou marmeládu s levandulí, což zní jako hrozná blbost, ale je luxusní. Cestou do domů jsme se stavili na vyhlídce na most, aby si Martin mohl vyfotit most, a pak už jsme mu jen ukázali, kde mají nejlepší makronky na světě. Nebo aspoň, nejlepší makronky jaké jsme tu zatím ochutnali.
Výlet do Monterey "Pojeďme do San Luis Obispo", navrhuje mi takhle v pátek Petr po telefonu. Kde to je? "Na jih od San Franciska" A proč bychom tam jeli? "Je tam teplo" Ale proč vůbec jezdit takhle z ničeho nic na výlet? "Protože budeme mít nocování zadarmo", křenil se Petr a já jsem byla čím dál zvědavější. Ukázalo se, že kolega Ray dostal poukaz na noc v hotelu zdarma, který je třeba využít do neděle a zrovna nějak nemá kam jet. Navrhla jsem, abychom tedy jeli do Monterey, to je kousek a ještě to tam pořádně neznáme, vždycky tam jenom projíždíme na cestě víc na jih. Konečně jsme měli čas projít si malý park Point Lobos, kde jsem skoro před dvěma roky poprvé viděla mořské vydry. Prošli jsme si krátkou naučnou stezku, kde jsme se například seznámili s květinou wood mint, což je jakási hluchavkovitá kytka vonící trochu jako máta. Došli jsme k moři, pokochali jsme se vlnami, a pak jsme podél pobřeží šli další stezkou k Sea Lion Point. Nějací lachtani tam byli, vydry taky, konečně trochu vyfotitelné. Asi nejzajímavější byl krab, který se schovával mezi kameny u přílivového jezírka. Na závěr jsme si u rangerského stánku pohladili kůži tuleně, lachtana a vydry. Ó, vydra má krásnou huňatou a měkoučkou srst. Naprosto chápu, že je někdo lovil jenom kvůli jejich srsti. Lachtaní srst je měkčí než tulení, ale žádný velký terno to není. Od kůží jsme šli lesem zpět ke vchodu do parku, protože jsme museli zaparkovat mimo park. Parková parkoviště byla plná. Na druhou stranu jsme nemuseli platit deset dolarů za auto, jako pěší jsme měli vstup zadarmo (až na povinnou dolarovou dotaci na osobu). Přespávali jsme v Monterey v Best Western. Petr hlásil, že máme pokoj s krbem, což jsem mu jednak nevěřila a jednak mi to přišlo jako blbost. Ale byla to pravda a ukázalo se to jako skvělá věc. Pokoj byl rozlehlý, s ohromným vysokým stropem, a krb krásně hřál. Přitáhli jsme si křesla k plynovému ohni, otevřeli jsme lahev vína, které jsme dostali jako pozornost podniku a užívali jsme si luxusu. Dokonce i postel byla skvělá. V neděli přistál na našem balkóně racek a byl zvědavý, co mu dáme. Zjevně to nedělal poprvé. Protože jsme si ho chtěli vyfotit, tak jsme mu dali kousek mandarinky, který slupnul jak malinu. Pak jsme se odhlásili z hotelu a vyrazili jsme do města. Prošli jsme se po pěší zóně, sem a zase tam, a cestou k místímu Fisherman's Wharf jsme potkali skupinu tuleňů, kteří se maskovali za kameny. Ti, kteří se nemaskovali za kameny, naopak na nich leželi a vyhřívali se, na nás vyplazovali jazyk a vůbec byli zábavní. Na Fisherman's Wharf jsme hledali resturaci, kde mají nejlepší clam chowder (hustá smetanová polévka z mořských potvor) v širokém okolí. Restauraci jsme při prvním pokusu nenašli, ale zato jsme viděli co? Vydru! Pěkně zblízka, plavala si na zádech mezi loďkama a tvářila se, že ji diváci vůbec nezajímají. Nedokázala jsem vybrat jen jednu vydří fotku, musela jsem jich zveřejnit hned šest, takovou z ní mám radost. Restauraci jsme nakonec našli, clam chowder stál asi pět dolarů, ale nachytali jsme se, protože jsme u vchodu dostali kupónek, že když si dáme jedno hlavní jídlo, tak dostaneme předkrm zdarma. Tomu jsme nemohli odolat, takže jsme si dali polévku, předkrm (hnusný) a jedno jídlo na půl. Pomalu se učíme se dělit o jídla, protože většinou nám stejně stačí polovina jídla. Ale jde nám to pomalu, to učení. Cestou zpět jsme se ještě jednou podívali na legrační tuleně a tím náš výlet skončil. Moc příjemný nečekaný víkend.
![]() | |
| Z alba Monterey únor 2012 |
pondělí 26. prosince 2011
Zablešené Vánoce
Kočky mají blechy. Naše kočky. Nemáme tušení, kde je vzaly, ale mají je. Poprvé jsme si všimli takového malého broučka na Pascalově břiše asi před měsícem. Dopoledne, když není zataženo, svítí na naši postel sluníčko a Pascal se tam vyvaluje a nahřívá. Chodíme ho tam mazlit a on se milostivě nechá překulit na záda a drbat na břiše. Tak jsme ho takhle jednou drbali a já jsem si všimla broučka. Upozornila jsem Petra, že Pascal má broučka, ovšem brouček se pohyboval velmi rychle a schoval se někde v srsti. "On má blechy! Pascal má blechy!" byla jsem téměř hysterická. "Ale nemá," uklidňoval mě Petr "blech skáčou a tohle vůbec neskákalo". "Tak mi řekni, co to asi bylo, když ne blecha" dožadovala jsem se dalších důkazů. Petr nevěděl. Zkontroloval Pascala ještě jednou a broučka zase našel, ale nechytil. Průběžně Pascala kontroloval následující týden, ale broučka už nikdy nenašel. Usoudil proto, že brouček se odstěhoval a Pascal je v pořádku. Nechala jsem se ukolébat. "Hele von má blechy, podívej jak se prudce olizuje" upozorňovala jsem Petra na chování, které mi přišlo jednoznačné. Pascal se různě z ničeho nic zastavoval a freneticky si olizoval nohu, záda, břicho, případně vykusoval něco v srsti. MInulý víkend jsem zase šila do Petra, že má Pascal určitě blechy. Pascal se ke mně tulil a najednou na můj bleděmodrý župan skočila mrcha blecha. "Tady je, chyť ji! Já to věděla!" volala jsem na Petra a on ji skutečně chytil mezi dva prsty a přemýšlel co s ní, protože mrcha byla pěkně mrštná "Utopíme ji." navrhla jsem a donesla jsem půllitr s vodou. Petr tam skákavého broučka ponořil a mohli jsme si prohlédnout, že je to skutečně výstavní blecha. Zadeček, nožičky, blecha jak vyšitá. "Musíme něco udělat!" burcovala jsem Petra, ten ale jen krčil rameny, co asi tak můžeme dělat v neděli odpoledne s blechama. "Ty to nechápeš, blech se nezbavíme, jsou všude, v kočkách, v posteli, v pohovce, ve škrabadle, všude!" hysterčila jsem dál. Nakonec jsem se sebrala a šla jsem do nejbližšího supermarketu, že tam snad budou mít Frontline, přípravek proti blechám, který není na předpis. Protože Stronghold je na předpis a ten jsme zrovna neměli. Frontline neměli, ale měli něco podobného, co se také dává kočkám vzadu na krk, aby si to nemohly slízat. Na krabičce se píše "Breaks flea life cycle". Tak jsme tím napatlali obě kočky, na chvíli jsme je oddělili, aby jim to zaschlo, a pak jsme pozorovali, jak si můžou krky vykroutit, aby si to umyly. Zhruba dvě hodiny po aplikaci se Ganéša poblila pod pohovkou. Velmi důkladně. Vyzvracela dlouhý váleček granulí plus nemálo pěny. A byla malátná. A slintala. Slintala a bylo jí to úplně jedno. Nebo o tom nevěděla, těžko říct. Každopádně to vypadalo velmi děsivě. Petr se bil do hlavy, že jí to dal moc nízko na krk, ale já myslím, že to spíš slízala Pascalovi z krku. Pocit, že si člověk sám otrávil kočku, je k nezaplacení. Trvala jsem na tom, že jí musíme nastříkat vodu do tlamy, aby měla co zvracet. Nevím, jestli jí to skutečně pomohlo, ale když jsme se za pár hodin vrátili z cirkusového představení, tak Ganéša byla stále živá. Pořád je živá a už je úplně normální. Říkali jsme si, že když to přiotrávilo kočku, tak blechy musely pochcípat na místě. Omyl. Když se Pascal rozvalí na sluníčku a my mu prohrábneme srst, tak do dvou minut potkáme blechu. Kolikrát i s kamarádkou. Petr už vypracoval techniku, jak na ně. Rozhrnout srst, když člověk zahlídne blechu, tak je třeba se přestat hýbat. Blechy jsou blbé, neutečou moc daleko. A pak ji bleskurychle chytit mezi dva prsty a utopit. Různě po bytě máme rozmístěné skleničky z vodou a nikdo už nepije jinou vodu než čerstvou z kohoutku. Já jsem zatím chytla jednu blechu, Petr už asi osm. Další aplikace protiblešího prostředku proběhne za necelý měsíc. Doufám, že tentokrát zabere skutečně na blechy a ne na kočky.
Skončila mi škola. Dvacátého prosince. Mám podezření, že škola byl jeden z důvodů, proč jsem se nechala ukolébat ohledně blech. Ve škole jsem totiž pořád tak nějak pozadu. Stále jsem se nenaučila rozvrhnout a naplánovat si čas, takže celý víkend odkládám psaní esejí do angličtiny, pak se na to v sedm večer vrhnu. V lepším případě jdu spát v jednu, v horším ve tři ráno. Odhlédnu-li od prokrastinace, naučila jsem se spoustu věcí. Dějiny Ameriky od počátků světadílu po občanskou válku byly skutečně zajímavé. Poučila jsem se o Kalvínovi a puritánech; rázem mi dává smysl americké přesvědčení, že jejich cílem je vybudovat nový, krásný svět, vždyť s tím cílem sem přijeli. Poučila jsem se o Osvícenství; hned je mi lépe pochopitelný racionální přístup zavrhující cokoliv rozumem nepoznatelného. Poučila jsem se o otroctví a o tom, že nadřazenost bílé rasy nad jinými rasami je zakotvena v Bibli; nebo si to alespoň mysleli otrokáři dvatenáctého století. Zjistila jsem z čeho vychází název Republikán; šlo o lidi, kteří byli přesvědčeni, že centralizovaná, federální vláda není pro USA vhodná, že jednotlivé republiky mají mít hlavní slovo. Šlo převážně o Jižany, kteří tento názor zastávali. Během času se ale strany nějak prohodily a před občanskou válkou už byli Republikáni Seveřané. Prostě, dozvěděla jsem se toho spoustu, jen jsem zvědavá, kolik si toho budu pamatovat. Angličtina mne taky pěkně vyškolila. Museli jsme psát esej, která definuje co znamená komunita. Poté následovala esej na téma Kultura, s pomocí definice antropologa Clifforda Geetrze. Odkládání psaní textů pro angličtinu mi zabíralo asi nejvíc času. Zjistila jsem přitom o sobě nemilou věc, totiž, že nerada přemýšlím. Jako, ne že bych vůbec nepřemýšlela, ale nerada luštím záhady. Jak napsat dobrou esej, to je pro mne naprostá záhada. Snadno poznám, že můj text není dobrý, ale nejsem schopna ho vylepšit. Dám tomu deset, patnáct minut a vzdám to. Řešit problémy? Kdepak. Co nejde samo od sebe, to nejde. Zřejmě proto se poslední dobou opakovaně potkávám s texty, které vyzývají k sebezušlechťování. Z angličtiny a dějepisu jsme měli závěrečný test, takže teď čekám, jak jsem dopadla, ale nevím kdy přesně budou výsledky. Ve fotografii a základech designu jsme měli jenom závěrečný projekt. Ve fotografii sérii fotek, v designu jsme měli udělat portrét spolužáka, který nám byl přidělen. Design byl vůbec zajímavý předmět. Měli jsme tři výrazné umělecké projekty. Koláž, zpracovávaná samostatně, šest iterací, 3D projekt, který jsme zpracovávali ve skupině, 3 iterace, a závěrečný portrét, opět zpracovávaný samostatně, 3 iterace. 3D projekt byl asi nejzajímavější a nejnáročnější, protože se pracovalo se skupině. Vyfasovala jsem dva relativně rozumné kluky, jeden šestnáct let starý, druhý třicet. Úkolem bylo abstraktně ztvárnit nějakou emoci. Celý projekt trval asi měsíc, možná déle. Moji kluci si vybrali na ztvárnění Blaho. Osobně bych vybrala nějakou méně pozitivní emoci, ale přehlasovali mne. Co mne ale překvapilo bylo, že oni si navzájem nerozuměli. Myslela jsem, že bude problém v komunikaci kvůli mojí angličtině, ale problém byl tak nějak v tom, že se navzájem neposlouchali. Já jsem nakonec fungovala jako věčný nespokojenec, který organizoval komunikaci a schůzky týmu a neustále zpochybňoval volbu materiálu a tvaru. Popravdě řečeno jsem z toho byla docela frustrovaná, protože se zdálo, že kluci si notují v nápadech, zatímco já jsem jen protestovala a cítila se přehlasovaně. Nakonec ale musím říct, že mám pocit, že náš tým byl velmi úspěšný, protože jsme odevzdali dílo, které jsme společně navrhli a odhlasovali a všem se nám líbilo. Když jsem slyšela jak na tom byly ostatní týmy, kde se členové týmu prostě přestali objevovat na hodinách nebo jednoho člena prostě ignorovali, byla jsem vděčná, že jsem dostala tak zodpovědné a ohleduplné spolupracovníky. Náš finální produkt byl udělaný z průhledného plexiskla, které symbolizuje čistotu a průhlednost dané emoce. Jde o několik řad čtvercových tyček různých délek zasazených do průhledné základny ze stejného materiálu. Tyčky jsou seřazené do řad a sloupců, což odkazuje na promyšlenost a píli, která vede k dokonalosti a tedy k blahu. V našem pojetí je totiž blaho nekontrolovaný výsledek kontrolovaného procesu. Tedy, k tomu, aby člověk dosáhl blaha, musí vyvinout určité úsilí, není to emoce, kterou člověk zažije jen tak z ničeho nic. Vrcholky tyček pak (pseudo)vytváří přírodní, neorganizovaný tvar přirozeně se zdvihající k jediné vysoké tyčce, která reprezentuje vrchol, kterého lze dosáhnout a po překonání nižších tyček. Celek je zespodu osvětlen bílým světlem, které opět odkazuje na čistotu emoce. Celý objekt je poměrně malý, je možné jej uchopit a prohlédnout si ho zblízka. Velikost naznačuje, že blaho je spíš intimní emoce. Takhle nějak zněla moje racionalizce, kterou jsme museli odevzdat po prezentaci našeho projektu. Nepovedlo se to všechno tak jak bych si představovala, ale myslím, že výsledený produkt byl dobrý i tak. Objekt jsem si vzala, sice se o něj hlásil Bob, který ho na fotce ukazuje třídě, ale byla jsem rychlá a beztak nevěřím, že ho chtěl. Když jsem ho doma fotila, tak baterka už byla bohužel dost vybitá, takže jsem ho vyfotila bez světla.
![]() |
úterý 8. listopadu 2011
Máte pocit, že znáte tuhle osobu?
Zeptal se můj oblíbený učitel Bob třídy, když se na plátně objevila moje fotka.
Předmět Základy fotografie je pro mne nejzábavnější předmět tohoto semestru. Na vyfocení zadaného úkolu máme jeden až dva týdny, odevzdáváme pak jednu fotku na USB disku. Bob si je stáhne do počítače a pak je promítá ve třídě na pláno a my si je navzájem kritizujeme. Kritiky ovšem v tomto případě znamenají, že si navzájem říkáme, co se na fotce povedlo. Dobré světlo, příjemná kompozice, snadná čitelnost, zajímavý přesah, úspěšné předání nálady, dobrá volba barev, zajímavý kontrast. Bob to pak shrne a přihodí pár vět s odbornějším pohledem. Ze začátku mne deptalo, že Bob je schopen pochválit úplně každou fotku. Každou. Každá fotka má něco, co se povedlo. Ať už jsou to takové drobnosti jako, že na fotce nejsou žádné srostlice nebo že se postava na fotce dívá do obrazu. Rozčilovalo mne to. Jak pak poznám, že se MOJE fotka se povedla, když chválí každou blbost? Časem jsem se s tím smířila. Došla jsem k závěru, že vyzdvihováním pozitivních věcí se dá dosáhnout stejného účinku jako by se dosáhlo přísnou kritikou. Kromě toho jsem se sama pár věcí naučila díky tomu, že je lidi dělali a Bob vysvětloval několikrát dokola, proč fungují a proč nefungují. Například na svém autoportétu záměrně hledím z obrazu ven, protože celá fotka má vyvolat nepříjemný, nepohodlný pocit. Ať i divák pocítí jak nepohodlně se (občas) cítím já. Opakování prostě nese ovoce. Což je zřejmě věc, kterou se teprve teď učím. Ověřila jsem si to v Designu na kolážích, ověřila jsem si to i v Angličtině na esejích, které nám pan učitel vrací k přepracování a já zjednodušuju a extrahuju a mám pocit, že výsledek je silnější. Fakt, že opakování je matka moudrosti a dokonalosti jsem si samozřejme ověřila i na saxofonu, kde docházelo k výrazenému zlepšení, když jsem cvičila každý den. A stejně mám pocit, jako bych to nikdy nevěděla. Vždycky jsem si myslela, že lidi jsou šikovní, protože jsou talentovaní a když něco nejsem schopna zvládnout a dokázat na první, druhý, maximálně třetí pokus, tak je to proto, že na to prostě nemám talent. Ve skutečnosti na to prostě nemám trpělivost a odhodlání. Nicméně, na autoprotrét jsem neměla žádný pořádný nápad. Svěřila jsem se s tím v hodině Bobovi, mohla bych udělat tolik fotek, tolik aspektů mojí povahy, tolik různých nálad. "Zachyť to. Prostě vyfoť každý den jinou náladu" povzbudil mne. A tak jsem šla a vyfotila, jak jsem se zrovna ten den cítila mizerně (i když to popravdě řečeno nebyl zrovna jazykový problém). Do fotky jsem zakomponovala tolik prvků vyjadřující zkroušenost, neštěstí a izolovanost, kolik mne napadalo. Mám pocit, že víc už jich tam fakt dát nešlo. Možná je to přehnané. Ale myslím si spíš, že není. Že je to jen maximálně zesílené. Ono vůbec, když se podívám na své ostatní fotky do školy, tak zjišťuju, že mám tendence dělat jednoduché, přehledné, silné a výrazné fotky. Řekla bych až zjednodušující fotky. Přemýšlím nakolik to odráží moji osobnost. Taky přemýšlím, jak vlastně na lidi působím. Myslela jsem si, že jazyková bariéra mne utlumí. Vzpomínám na vyděšené, zoufalé začátky semestru, kdy jsem seděla v koutku a dumala jak si udělat kamarády. Byla jsem přesvědčená, že prostě budu outsider. Americké kamarády stále nemám. Ale začala jsem komunikovat s učitelem, protože nás k tomu vyzýval. Aspoň s někým si v hodině popovídám. Tím jsem zřejmě vytvořila dojem otevřené, komunikativní osoby. Od takové se neočekává, že bude zkroušená. A já vlastně ani ve skutečnosti zkroušená nejsem. Té fotce nevěřte. V průběhu semestru jsem v různých předmětech našla různé kamarády (až na Angličtinu tedy, tam je to pořád sólo) a všichni do jednoho jsou ESL, lidé jejichž rodný jazyk není angličtina. Nakonec to nevadí, už se necítím v hodinách tak ztracená, osamělá a nechtěná. Mám spojence. Srbku, Rusku, Mongolku. Poslední měsíce se cítím na škole vysoce pohodlně. Znám učitele, oni znají mne, znám nějaké spolužáky a v hodinách si vedu vcelku dobře. Nedávno bylo cosi jako pololetí. Kromě angličtiny, kde jsem dostala C z milosti a za liknavost, jsem měla samá Áčka. Což je příjemné. Všechno se zdá být na dobré cestě.
Předmět Základy fotografie je pro mne nejzábavnější předmět tohoto semestru. Na vyfocení zadaného úkolu máme jeden až dva týdny, odevzdáváme pak jednu fotku na USB disku. Bob si je stáhne do počítače a pak je promítá ve třídě na pláno a my si je navzájem kritizujeme. Kritiky ovšem v tomto případě znamenají, že si navzájem říkáme, co se na fotce povedlo. Dobré světlo, příjemná kompozice, snadná čitelnost, zajímavý přesah, úspěšné předání nálady, dobrá volba barev, zajímavý kontrast. Bob to pak shrne a přihodí pár vět s odbornějším pohledem. Ze začátku mne deptalo, že Bob je schopen pochválit úplně každou fotku. Každou. Každá fotka má něco, co se povedlo. Ať už jsou to takové drobnosti jako, že na fotce nejsou žádné srostlice nebo že se postava na fotce dívá do obrazu. Rozčilovalo mne to. Jak pak poznám, že se MOJE fotka se povedla, když chválí každou blbost? Časem jsem se s tím smířila. Došla jsem k závěru, že vyzdvihováním pozitivních věcí se dá dosáhnout stejného účinku jako by se dosáhlo přísnou kritikou. Kromě toho jsem se sama pár věcí naučila díky tomu, že je lidi dělali a Bob vysvětloval několikrát dokola, proč fungují a proč nefungují. Například na svém autoportétu záměrně hledím z obrazu ven, protože celá fotka má vyvolat nepříjemný, nepohodlný pocit. Ať i divák pocítí jak nepohodlně se (občas) cítím já. Opakování prostě nese ovoce. Což je zřejmě věc, kterou se teprve teď učím. Ověřila jsem si to v Designu na kolážích, ověřila jsem si to i v Angličtině na esejích, které nám pan učitel vrací k přepracování a já zjednodušuju a extrahuju a mám pocit, že výsledek je silnější. Fakt, že opakování je matka moudrosti a dokonalosti jsem si samozřejme ověřila i na saxofonu, kde docházelo k výrazenému zlepšení, když jsem cvičila každý den. A stejně mám pocit, jako bych to nikdy nevěděla. Vždycky jsem si myslela, že lidi jsou šikovní, protože jsou talentovaní a když něco nejsem schopna zvládnout a dokázat na první, druhý, maximálně třetí pokus, tak je to proto, že na to prostě nemám talent. Ve skutečnosti na to prostě nemám trpělivost a odhodlání. Nicméně, na autoprotrét jsem neměla žádný pořádný nápad. Svěřila jsem se s tím v hodině Bobovi, mohla bych udělat tolik fotek, tolik aspektů mojí povahy, tolik různých nálad. "Zachyť to. Prostě vyfoť každý den jinou náladu" povzbudil mne. A tak jsem šla a vyfotila, jak jsem se zrovna ten den cítila mizerně (i když to popravdě řečeno nebyl zrovna jazykový problém). Do fotky jsem zakomponovala tolik prvků vyjadřující zkroušenost, neštěstí a izolovanost, kolik mne napadalo. Mám pocit, že víc už jich tam fakt dát nešlo. Možná je to přehnané. Ale myslím si spíš, že není. Že je to jen maximálně zesílené. Ono vůbec, když se podívám na své ostatní fotky do školy, tak zjišťuju, že mám tendence dělat jednoduché, přehledné, silné a výrazné fotky. Řekla bych až zjednodušující fotky. Přemýšlím nakolik to odráží moji osobnost. Taky přemýšlím, jak vlastně na lidi působím. Myslela jsem si, že jazyková bariéra mne utlumí. Vzpomínám na vyděšené, zoufalé začátky semestru, kdy jsem seděla v koutku a dumala jak si udělat kamarády. Byla jsem přesvědčená, že prostě budu outsider. Americké kamarády stále nemám. Ale začala jsem komunikovat s učitelem, protože nás k tomu vyzýval. Aspoň s někým si v hodině popovídám. Tím jsem zřejmě vytvořila dojem otevřené, komunikativní osoby. Od takové se neočekává, že bude zkroušená. A já vlastně ani ve skutečnosti zkroušená nejsem. Té fotce nevěřte. V průběhu semestru jsem v různých předmětech našla různé kamarády (až na Angličtinu tedy, tam je to pořád sólo) a všichni do jednoho jsou ESL, lidé jejichž rodný jazyk není angličtina. Nakonec to nevadí, už se necítím v hodinách tak ztracená, osamělá a nechtěná. Mám spojence. Srbku, Rusku, Mongolku. Poslední měsíce se cítím na škole vysoce pohodlně. Znám učitele, oni znají mne, znám nějaké spolužáky a v hodinách si vedu vcelku dobře. Nedávno bylo cosi jako pololetí. Kromě angličtiny, kde jsem dostala C z milosti a za liknavost, jsem měla samá Áčka. Což je příjemné. Všechno se zdá být na dobré cestě.
pondělí 7. listopadu 2011
V cuku letu
Že prý nepíšu. Tak to je bohužel pravda. Říkala jsem si "aspoň jeden krátký příspěvek týdně". Ale moje organizace času je stejně špatná jako kdykoli jindy, takže najednou je týden pryč a napsáno není nic. A přitom by bylo o čem, samozřejmě. Přišla zima. Teda ještě předtím přišlo léto, někdy v září, v říjnu. To se to tak střídalo, obyčejné dny byly proložené horkými dny, kdy jsem si i do školy brala sukni a slamák. To bylo fajn. Musím si to zapamatovat, až zas budu plakat, že v San Francisku není léto. Je, ale tak nějak na příděly, nárazově a hlavně v naprosto jinou dobu než ho čekám. A super bylo, že ty krásné teplé dny docela často vycházely na víkend. Ne, že bychom někam jeli, to ne, na to není čas, ale občas jsme si dopřáli procházku po městě a nahřívali jsme se. Minulý týden tedy nejspíš začala skutečná zima, protože venku už není mezi šestnácti a dvacetipěti stupni, je tam mezi osmi a čtrnácti. Takže jsme vytáhli podzimní bundy, šály a teplejší boty. Zatím je chladno a slunečno, což je vlastně docela milé. Jen doma to nějak není milé, protože zima je nějaká hrozně lezavá i přesto, že už jsme pustili topení. Už jsem začala nosit vrstvené oblečení, u počítače sedíme zachumlaní v teplém županu a nejspíš kočkám koupíme spacák, protože je nám jich líto, že tady musejí být celý den v té zimě. Normálně bych jim poskytla svůj spacák, ale Ganeška nějak neví, že to je určené k tomu, aby se v tom kočka uvelebila a spala v teple, což Pascal i Damien chápali. Ganéša si myslí, že spacák je na to, aby si do něj Pascal zalezl a Ganéša se ho snažila vyhrabat. A ona má sakra ostré drápky a ten spacák nebyl úplně zadarmo, takže ten jí na rozcupování neposkytnu. Ale třeba v nějakém Goodwillu narazím na nějaký levný relativně teplý spacák pro kočky.
Poslední pátek v říjnu jsme pořádali párty. Asi vůbec první párty, kterou jsme tu pořádali. Cílem bylo blýsknout se mým kuchařským uměním a petrovým barmanským uměním. Já jsem se na to psychicky připravovala asi dva týdny dopředu, vymýšlela jsem, jaké všechny dobroty udělám a jak všechny oslním. Nakonec jsem se v pátek ráno pohádala s Petrem, kterému už moje plánování lezlo na nervy, a večer jsem skončila s česnekovou a tuňákovou pomazánkou. To jsem se blýskla. Ale nakonec to bylo jedno, Petrova kolegyně donesla skvělý chleba, měli jsme růžové koktejly, spoustu vína a slivovici, takže večírek se povedl. Lidi, teda vlastně kolegy z Petrova týmu, jsme svolali za účelem vyřezávání dýní, když se blíží ten Halloween. Ovšem jediní, kdo vyřezávali byli Petr, já a Koles, který to ještě nikdy nedělal a chtěl si to vyzkoušet. Sešlo se nám šest dýní, což bylo trochu překvapivé, vzhledem k tomu, že dýni si přinesli i lidé, kteří vůbec vyřezávat nechtěli. Nicméně nakonec jsme úspěšně zpracovali všechny. Dvě si odnesli kolesovci, tři jsme si vyřezali a jednu zkusil Petr jenom vyškrabat zvenku, což nebylo nejúspěšnější, takže jsem to ani nedokumentovala. Ostatně nejdrsnější dýni, firemní vyřezávání, jsem taky nějak nezdokumentovala, to ani nevím proč. Naštěstí, Petr si svůj výtvor vyfotil, takže jsem mu ho ukradala z webu a můžu ho tu ukázat. Ostatně, komu chybí Petrovo blogování, tak může sledovat alespoň jeho obrázkový deníček Sup slut?, kam, lenoch jeden líná nepsavá, háže různé obrázky ze svého života. Tyhlety iPady a jejich aplikace. Kdo již sleduje, tak si jistě všiml, že si Petr zhruba před měsícem pořídil akordeon. Zpět k dýním. Z vnitřku dýně jsem udělala dýňovou polévku, dýňové pyré (do mrazáku) a dva dýňové chlebíčky. Ještě tam na mě čeká poslední zbytek naškrabané dužiny, ze kterého mám v plánu udělat dýňové placičky. "Magda peče" je teď můj oblíbený blog, o víkendu jsem udělala skořicové pusinky, které by byly úžasné, nebýt faktu, že si pořád pletu lžíci a lžičku. Ale tak jíst se to dá.
středa 26. října 2011
Rizika soutěží ve škole
Četla jsem teď v Učitelských novinách zajímavý článek o dopadu soutěží na děti, autorka Jana Nováčková. První odkaz vede pouze na začátek článku, celý článek je k dispozici v pdf. Hledejte Jana Nováčková: Rizika soutěží ve škole. Jak to tak čtu, tak si říkám, že celé mé dětství zřejmě bylo takovou speciální soutěží, nejen ve škole. Možná se to dokonce školy netýkalo vůbec. Kopíruju sem základní rizika, z šesti bodů jsem si vědoma čtyř, které ve svém životě běžně používám (pátý a šestý si nijak neuvědomuji, i když ten šestý nemůžu úplně vyloučit). Konkrétně bod dva mi dělá těžkou hlavu. Tohle je můj základní stavební kámen pro sebehodonocení. Jakkoli už racionálně vím, že pro život je to nevhodný a nepraktický postoj, tak ho používám zas a znova. Z bodu tři bych zase byla schopna vypozorovat proč mám problém navázat přátelství, i když tam by se jistě dalo najít spoustu jiných skrytých zádrhelů. Jen by mne zajímalo, jestli tohle mám z domova nebo to do mne natloukli až ve škole. Základní rizika soutěží Rizika soutěží spočívají především v jejich dlouhodobých důsledcích. 1. Vytvářejí návyk na vnější motivaci k výkonu. Odnaučují děti dělat věci kvůli nim samotným, ale učí je, že jediné důležité je zvítězit, nikoliv dělat věci jak můžeme nejlépe. 2. Učí děti odvozovat pocit vlastní hodnoty hlavně od výkonu, od toho, zda podá lepší či horší výkon než druzí. 3. Budují specifické postoje k druhým lidem, učí je vidět jako soupeře a překážky svého úspěchu, nikoliv jako možné spolupracovníky při vytváření něčeho pozitivního a smysluplného. 4. Jsou velkou překážkou pro osvojení dovedností potřebných ke spolupráci. 5. Tím, že jsou příležitostí k podvodům a podrazům, ohrožují morální vývoj dětí. 6. Ze své podstaty zvyšují agresivitu, a tím zasahují do vztahů, do klimatu třídy. V článku jsou všechny body rozepsané, zkopíruju sem, z osobních důvodů, rozepsaný bod dva. Citace: Ad 2. Odvozování vlastní hodnoty hlavně od výkonu To, jak vidíme sebe sami, jak o sobě smýšlíme, významně ovlivňuje naše chování. Vnímat sebe sama jako hodnotného a kompetentního člověka, vážit si sám sebe – tedy mít vysokou míru sebeúcty – představuje v životě člověka významný pozitivní faktor pro zvládání životních zátěží, je to předpokladem pro spokojený život i ochranou před nemorálním chováním. Abychom porozuměli, co s tím mají společného soutěže, je třeba si odlišit pojem sebevědomí a sebeúcta. Sebevědomí má svůj zdroj především ve srovnávání se s druhými (např. ve výkonech, vzhledu, inteligenci, úspěšnosti, oblibě apod.). Sebeúcta se vztahuje spíše k tomu, kdo jsme, jakou máme hodnotu jako lidé. Souvisí také s morálními hodnotami dané kultury, s tím, jak se člověk cítí užitečný, potřebný pro ostatní. Člověk s vysokou mírou sebeúcty si je vědom svých předností, ale i svých rezerv. Neobává se přiznat své chyby a snaží se o nápravu. Uznává a dovede ocenit sebe i druhé. Soutěže mohou významně ovlivňovat sebevědomí – zvyšovat ho při vítězstvích, snižovat při porážkách. Mít dobré sebevědomí není nic špatného, jsme ale přesvědčeni, že pro úspěch i štěstí člověka, pro jeho vztahy a překonávání obtížných situací je mnohem důležitější dobrá sebeúcta. Sebeúcta není závislá na mínění druhých. Odvozovat svou hodnotu od toho, zda jsem v něčem lepší než druzí, nebo dokonce jen od faktu, že je v něčem porazím, je zničující pro vytváření dobré sebeúcty. Lidé s dobrou sebeúctou se nepotřebují povyšovat nad druhé, nepotřebují jim dokazovat, že jsou horší než oni. Dělají to, co považují za správné, bez ohledu na to, zda za to dostanou nějakou odměnu. Dítě se potřebuje naučit vidět samo sebe jako někoho, kdo je pro druhé důležitý, a to bez ohledu na své výkony. Pro vytváření sebeúcty jsou rizikové situace, kde dítě může získat pocit, že druzí lidé ho budou přijímat a milovat jenom tehdy, když bude splňovat jejich nároky, nebo jen tehdy, když dokáže, že je lepší než druzí. Soutěže mezi tyto situace bezesporu patří. Konec citace.
pondělí 17. října 2011
Trolley Dance 2011
O Trolley Dance jsme slyšeli loni od Lešků, že je to hrozně zajímavé a určitě to nemáme letos prošvihnout. Takže když se v tramvajích objevily plakátky, tak jsme si řekli, že na to určitě musíme jít. Asi po čtrnácti dnech jsem na to v tramvaji opět narazila a že jsem měla foťák, tak jsem to rovnou vyfotila. A zase jsem na to zapomněla. Pak jsem si vzpomněla, když jsem fotky stahovala do počítače, ovšem tím to zas haslo. V plánování jsme skutečně slabí. Naštěstí jsem z nějakého důvodu procházela fotky v pátek a zase jsem na to narazila. Takže naplánovat si na sobotu program nebyl problém. Čekali jsme, že tanečníci budou tančit nějak podél tramvaje, ale probíhalo to jinak. V sobotu bylo krásné počasí. Dorazili jsme k městské knihovně San Franciska a dostali jsme papírové náramky opravňující nás k účasti na exkurzi, která začínala ve čtvrt na dvě. Náramky byly rozdávané zdarma, ale na exkurzi ve 12.30 byly už rozdané. Tak jsme si zašli na oběd, koupili jsme si markonky a dorazili jsme akorát na konec jednoho krátkého tance v enviromentální budově. Skupina diváků měla asi osmdesát členů, každou třičtvrtě hodinu vyrážela na exkurzi nová skupina. Vedoucí nás odvedl před knihovnu, kde nám skupina ODC/Dance zatančila na téma Tranzit. Popravdě řečeno, já moderní tance nemám nijak v lásce, protože mu nerozumím, většinou mi to připadá celý divný. Ale tyhle tři pětiminutové kousky byly skvělé. Ne, že bych v nich viděla nějakou výraznou zprávu, ale bylo to prostě pěkné.
Dále nás odvedli do knihovny, do místnosti pro děti. Tady nám cirkus Sweet can, předvedl krátké představení na téma Magie, což spočívalo v roztomilém tanci s koštětem, v akrobacii s kruhy a v žonglování s talíři. To vše za doprovodu harmoniky. Krátké, milé, vcelku to, co jsme očekávali.
Pak jsme pokračovali do nejvyššího patra knihovny, kde na terase proběhlo asi patnáctiminutové představení salsy, ve třech krátkých sekcích. Bylo to pěkné, více profesionální než amatérské, hezké kostýmy, rychlé pohyby, mrskání zadečkem, úsměvy. Mně osobně se naprosto nejvíc líbila černoška ve světlých šatech. Široký úsměv, výrazný barevný kontrast. Nicméně žádné choreografické překvapení.
Následně nastala tramvajová část, protože jsme se přesunuli do podzemí na tramvaj. Tam se všech osmdesát lidí narvalo do dvouvagonového vláčku a odjeli jsme asi pět stanic do stanice West Portal. Tam jsme vystoupili a shromáždili jsme se u zdi. Tanec se konal na druhé straně kolejiště. Dvě červeno-žluto-tyrkysové tanečnice tančily na nástupišti bez hudby a pomalu se přesunovaly na naši stranu. Nakonec seděly obě strakatice na lavičce kousek od nás a chichotaly se. Celá legrace trvala asi deset minut a mohli jsme se přesunout k místní pobočce knihovny.
U knihovny nás čekal zvláštní akrobatický tanec, tanečnice Jodi Lomask. Tohle je ten tanec, který mi nic neříká. Jistě je to strašná dřina a já obdivuju, že je někdo schopen takových výkonů, ale že by mi to připadalo pěkné na pohled, to teda ne. Takže jsem ani nefotila, ale Petr se ujal foťáku, takže máme záznam i tohoto.
Pokračovali jsme dál, cestou jsme potkali zase strakatice, tančily ve výloze jednoho knihkupectví, ale my jsme museli pokračovat dál až na jakési malé náměstíčko. Tam jsme se usadili na zem a jedna černoška nám začala vykládat historii čtvrti West Portal. Mluvila a vzdalovala se od nás a za ní tančily dvě ženy a postupně mluvit přestala a tančící ženy se přesunuly na náměstíčko a tančily. Osm žen tančilo sbor, jedna pak poletovala kolem. Já jsem věnovala pozornost zejména sboru. Tohle představení se mi moc líbilo, aniž bych byla schopna říct proč. Prostě to dávalo smysl.
Po historii se už divácká skupina blížila ke konci exkurze. Než jsme ale došli do cílové stanice, tak jsme zase potkali strakatice, jak tančí na balkóně domu přes ulici. Je to zajímavé, protože tančí bez hudby, alespoň my žádnou hudbu neslyšíme, takže to vypadá, jakože holky na balkóně jenom tak blbou. I přesto je to zábavné. Korunu tomu nasadí bezdomovec, který se šourá kolem a vykřikuje "Tanec na ulici! To je znamení konce Ameriky, tanec patří do tanečního sálu!".
Poslední zastávka je v Kung-fu studiu. Představení je zahájeno čínským lvím tancem, který mám hrozně ráda, připadá mi prostě roztomilý. Dosud jsem si myslela, že je to drak, nicméně teď už vím, že jde o lva, kterého tvoří dva lidé, předek a zadek. A když jsou dobře sehraní, a zatím jsem viděla jenom dobře sehrané dvojice, tak člověk snadno a rád uvěří, že se jedná o jedno veliké roztomilé zvíře. Protože jsem si to chtěla užít, tak jsem nefotila, tudíž nemám žádné fotku na ukázku, ale povedlo se mi najít skvělé video na Youtube. Musím tedy říct, že na daném videu je velmi kvalitně vycvičený a zahraný lev. Já jsem dosud neviděla žádného lva lézt po vyvýšených podstavcích a celou dobu trvání videa jsem měla strach, že si lev nabije. Myslím, že tady jde o soutěžního lva. Náš sobotní lev byl spíš začátečnický, takže trochu běhal, trochu hopsal a rozhazoval bonbóny. Následné představení ukazující různé sestavy kung-fu bylo amatérské a nudné. Byl to dost slabý závěr, ani jsem nefotila. Když to ale celé shrnu, tak první tanec před knihovnou, Transit, byl skvělý, historický tanec West Portal na náměstíčku byl výborný, a doprovázející strakatice mne taky moc bavily. Takže u mne dobrý, zejména vemu-li v potaz, že to celé stálo jednu MHD jízdenku.
| Fotky z alba Trolley Dance 2011 |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)



