Zobrazují se příspěvky se štítkemcoronavirus. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcoronavirus. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 31. května 2022

Pět v jednom. Měsíců v příspěvku.

A želvičky vžum, vžum a byly pryč.

Je konec května, já jsem se právě probrala a jsem celá překvapená. Kam ten půlrok utekl? 

V lednu se v SF panikařilo, protože přišel Covid Omicron a my jsme neposlali děti do školy. První týden školy byl zajímavý. Dvojčecí škola měla začít v úterý, 4. ledna, jenže čísla nakažených rostla, takže škola vymyslela, že se celá škola musí nechat otestovat CPR na náklady školy. V pondělí a v úterý se stála na dvoře dloooouhatánská fronta, pak dětem strčili tyčku do nosu a šlo se domů čekat. Předpoklad byl, že výsledky přijdou do středy večer a ve čtvrtek skutečně začne škola. Spoustě lidí ovšem výsledky do středečního večera nepřišly. Zoufalá škola řekla, že teda kdo nemá CPR test, ať si udělá domácí test, který děti dostaly zdarma při odchodu domů před Vánoci, a pokud je negativní, ať přijde ve čtvrtek do školy. Někteří rodiče totiž prostě potřebují mít děti ve škole, aby mohli chodit do práce. Kdo se obává covidu, může ve čtvrtek a v pátek nechat děti doma a jejich absence bude omluvená. Naše výsledky přišly myslím v neděli a byly negativní.

Nicméně, i tak jsme se rozhodli nechat děti ještě týden doma, dokud se čísla nějak neusadí nebo nebude jasné, co a jak. Charlie mezitím začal chodit do školky, ale tam jsme obavu z nakažení neměli, protože Charlieho školka se stále ještě konala jen venku a všichni dospělí nosili masku. Ve dvojčecí škole nosili masku všichni, včetně dětí, pořád, ale většinu času trávili v místnosti, takže míra nakažlivosti byla podstatně vyšší. Škola byla velmi zodpovědná a rodičům psala, kolik nakažených máme v kterém ročníku a kolik mezi zaměstnanci (třetí ročník do konce roku neměl ani jeden případ). V podstatě myslím, že čísla nebyla zas tak špatná. Nechali jsme dvojčata doma ještě jeden týden (a zřejmě jsme nebyli jediní), ale když škola upozornila, že od 10. ledna mají nepřítomné děti neomluvené hodiny, tak jsme je šupem poslali do školy.

Na podzim nosily děti do školy látkové masky. Nakoupila jsem velkou zásobu roztomilých zvířátkových masek s nastavitelnými oušky, aby jim to dobře sedělo. Ovšem s hrozně nakažlivým Omicronem řekla škola, že děti musí mít kvalitnější masky a to buď modré lékařské nebo KN95. Objednala jsem 200 masek černých a bílých, načež mi Alice a Bob řekli, že jsou jim velké. Tak jsem se vnořila do Amazonu, kde jsem se snažila najít co nejlevnější dětské masky, které přijdou za dva dny, kdy je potřebujeme do školy, a ne za měsíc. Za dostupnost se platí, takže jsme v půlce ledna dostali 30 masek za $70 (1 kus za $2.33). S tím, že je potřeba mít každý den novou masku (respirátor je prý neúčinný po 4-6 hodinách používání) nám těch třicet masek moc dlouho nevydrželo. Znova jsem se musela ponořit do Amazonu, protože ty původní už neprodávali. Děti měly velmi specifické nároky na tvar masky a na ouška, takže si nemohly vybírat vzor. V půlce února jsem našla masky se vzorem zmrzliny, 30 masek za $30 (1 kus za $1). To už mi přijde relativně přiměřené. Děti jsme proti Covidu nechali naočkovat už v prosinci a my dva jsme v prosinci dostali booster. Čísla se snižovala a covidová opatření se rušila. Nejdřív přestalo být povinné nosit masku venku. Pak přestaly obchody hlídat, kolik lidí je uvnitř. Pak se přestalo hlídat, jak daleko jsou lidi od sebe. Pak se přestalo hlídat, jako moc nosí lidi masku, když jsou v restauraci. Začala jsem mít pocit, že se možná i dožijeme toho, že se bude žít jako předtím. Ale i přesto, když jsem koncem února zjistila, že Amazon snížil cenu dětských masek, které nám vyhovují, na 30 masek za $10 (1 kus za $0.33), tak jsem koupila 10 krabic. (Dobře jsem udělala, teď už je zas nemaj.) "A víš, že se v půlce března ruší masky ve školách? Co budeme dělat se 300 maskama?" vysmíval se mi trochu Petr. Jenže naše škola povinnost masky nezrušila. I teď, v květnu, nosí děti celý den masku. Jen když jsou děti venku, tak je nosit nemusí.

První víkend v únoru jsme vyjeli do zasněžených Yosemite. Dětem už aspon tři roky slibujeme, že je v zimě vezmeme na sníh. Jenže to vždycky nějak nevyjde. A letos nás jedna rodina pozvala, že oni jezdí do zimních Yosemit každý rok a je to skvělé a čím víc dětí, tím to bude lepší. Což byla naprostá pravda. Sníh byl pravda už poněkud zastaralý. Ztvrdlý a sněhové koule se z něj dělaly špatně, ale děti byly spokojené. Rodiče si povídali v jídelně, zatímco děti venku řádily a kutaly bunkr mezi zasněženými lavičkami. Samozřejmě se pobyt neobešel bez pláče, že sníh je moc mokrý, vzduch je moc studený a boby jedou moc rychle (po tom zledovatělém sněhu to fakt svištělo). Ale byl to dobrý víkend. Vzpomínáme na něj s láskou.

24. února napadlo Rusko Ukrajinu. Bylo mi jasné, jako to dopadne. Viděli jsme, co se dělo na Krymu a v Gruzii. Víme, co se dělo v Československu v roce 1968. Víme, jak dopadl Mnichov. Bylo mi jasné, že Ukrajina nemá podporu a nemá šanci.

Myslím, že jsem si do té doby neuvědomila, jak zásadně rozdílnou životní zkušenost máme. My, občané post-komunistických zemí. Jak traumatizovaní jsme. Jak ani sympatizující Američani nemají tušení. Měla jsem nutkání poučovat a vysvětlovat. Ne, Češko nebylo součástí Sovetského svazu. Ukrajina byla. Ale nechtěla být. Co je to ukrajinský hladomor a rusifikace. Jestli lidi vnímali ukrajinské vojáky v 68 jako spřátelené nebo ne. Jak moc rozumíme ukrajinsky. Ale neudělala jsem nic.

Chtěla (a měla) jsem to zpracovat, napsat, popsat. Ale byla jsem paralyzovaná a děsně jsem se snažila nebrečet bezmocí, kdykoli na Ukrajinu přišla řeč. V potlačování pocitů jsme dobří. Každopádně se vyhrnulo spousta podpůrných akcí. Dobročinné sbírky, prodeje jídla na podporu Ukrajiny, malování vajíček - pysánek a jejich následný prodej (konečně jsem se naučila malovat vajíčka!), žlutomodré náramky, vlajky, obrázky. Když Petr letěl s Charliem na dva týdny do Česka, tak převezl uprchlé ukrajinské rodině kufr oblečení. Snad je to všechno dobré i k něčemu jinému než k lepšímu pocitu. Kéž Putin chcípne.

Support Ukraina

Na přelomu března a dubna byly jarní prázdniny, které jsme si o týden prodlužili a vyrazili jsme do Utahu. Strávili jsme dva týdny cestováním a navštěvováním nádherných národním parků. To je na samostatný příspěvěk. 

Když se ohlédnu, tak mám pocit, že jeden z hlavních důvodů, proč jsem nepsala, je moje škola. Začala jsem znova studovat. Zjistila jsem, že mne malé děti vlastně docela baví. Naše školka bude časem potřebovat novou učitelku na odpoledne. A mě se zdá, že bych to mohla dělat. Takže jsem se v lednu přihlásila zase na CCSF, tentokrát na obor Early Childhood Eduaction. Zapsala jsem si 4 předměty, protože to chci mít hotové co nejdřív. No, trochu jsem se přecenila. Dva nebo tři by byly víc v pohodě. Škola probíhala online, asynchronně. Tj. paní učitelka nahraje přednášku na video, já se na ni podívám, kdy se mi to hodí a do nějaké doby musím odevzdat úkol. Což může být taková drobnost jako napsat příspěvek do diskuze a okomentovat dva příspěvky spolužákům, nebo takový projekt jako udělat rozhovor s pěti lidmi ze svého okolí do doby než mi bylo 18 a z toho následně udělat prezentaci. První měsíc jsem se snažila zorientovat ve svých čtyřech předmětech. Když už jsem to skoro měla, tak jsme jeli na dva týdney pryč, čímž jsem náhle byla ve všech předmetech asi týden pozadu, což jsem v podstatě nedohnala až do konce školního roku. Ale nakonec jsem všechny úkoly, diskuze a projekty úspěšně odevzdala, i když řadu z nich se zpožděním. A v největší pravdepodobností budu mít čtyři Áčka. A na podzim znova, ovšem tentokrát už některé předměty osobně. Vlastně se dost těším.

čtvrtek 1. dubna 2021

Ohlédnutí 1

 16. březen přišel a odešel. Nic se nestalo. Ale ohlédnutí za uplynulým rokem jsem se neubránila.

IMG_9794

Koncem února a začátkem března se mluvilo o tom novém viru, který se nějak rychle šíří. Ve školce někdo zmínil, že se možná budou zavírat školy, ale malá skupinka se dohodla, že se můžeme stále potkávat na školkovém hřišti. Jedna matka běžně organizuje městské tábory, tak bude naše vedoucí, pořídíme si toitoiku a bude.

6. a 7. března jsem se účastnila Konference coop školek (jediná konference, na které jsem kdy byla). Bylo to krásné, zaplatila jsem si hotel na dva dny a měla jsem volno. Krása. Teda, umím si představit mít volno v lepším prostředí než v hotelu u letiště, ale i tak to bylo dobrý. Na konferenci bylo doporučeno nepodávat si ruce, ale ťuknout si loktama. Bylo to směšné, ale někteří to přesto dělali, tak člověk pokrčil rameny a taky to udělal.
V úterý 10. března jsme na školkovém týdenním setkání řešili, jestli budeme mít další týden školku a co budeme dělat, když někteří rodiče nebudou chtít odpracovat svůj týdenní podíl. Jedna rodina totiž rovnou řekla, že jsou z toho vystíhovaní a že budou doma, dokud se to nepřežene.
Ve středu 11. března přišel Petr domů z práce s tím, že bude na home office. Škola Alice a Boba řekla, že situace je nejistá a že pokud rodiče chtějí, tak můžou nechat děti doma do konce týdne.
V pátek 13. března šli Alice a Bob do školy. Mluvilo se tam o viru a o tom, jak se chránit (Mýt si ruce!). Když jsem šla děti vyzvednout, tak mi zazvonil telefon a automat mi přehrál namluvenou zprávu od školního obvodu. Všechny školy v San Francisku se na dva týdny zavírají (a pak jsou týden jarní prázdniny).

V pondělí 16. března 2020 začal v San Francisku oficiálně SIP (Shelter in Place).

Nikam nechoďte, s nikým se nevídejte, nic nedělejte, pokud nejste esenciální pracovník, tak pracujte z domova, můžete jít ven kvůli zdraví (běhat, cvičit, chodit), ale jen s členy vaší domácnosti, do obchodů jen s maskou, od cizích lidí udržujte odstup 6 stop (cca 2 metry). 

Zpětně je zajímavé, jak bylo všechno hrozně intenzivní. Hřiště nám zavřeli až asi o týden později, ale my jsme na ně stejně už nechodili, protože jsme nechtěli nic chytit o jiných dětí.

_MG_7962

Začali jsme skoro denně chodit na kopec Buena Vista (omrzelo nás to už po dvou měsících). Na svatého Patrika jsme hledali v oknech čtyřlístky, které tam lidé vylepili, aby je mohli rodiny s dětmi hledat. My jsme jim házeli do schránek vystřižené čtyřlístky. 

IMG_9827

IMG_9817

Před obchody s jídlem se začaly tvořit fronty. Fronty na to, aby člověk mohl jít dovnitř do obchodu. Venku stál člověk, počítal, kolik lidí je uvnitř a když někdo vyšel, tak pustil dovnitř dalšího.

Na FB se vytvořila skupina, která pomáhala zajistit jídlo seniorům. Dobrovolníci dostali seznam a zašli či zajeli do obchodu, kde vystáli frontu venku, nakoupili pro pět lidí a jídlo pak rozvezli.

Vyhrabala jsem masky, které jsem nám nakoupila v roce 2018, když byly požáry a vzduch byl plný popílku. Když říkám masky, tak myslím roušky. A když říkám roušky, tak myslím ústenky. Omlouvám se, ale používat slovo masky je pro mne nejpohodlnější. Naše masky nebyly ideální, protože měly filtry, kterými člověk mohl vydechovat vir. Ale pro začátek lepší než nic.

Petr se nedávno na FB zamýšlel, co si vlastně před rokem myslel. Já jsem si ze začátku myslela, že je to přehnané. Chřipečka. Zprávy jsem, jako obvykle, nesledovala, FB je poměrně slušný zdroj informací. Ale Petr sleduje a čte. A informuje mne. Takže z chřipečky jsem přehodnotila na průser. Prý může trvat klidně dva roky než se situace ustálí, urovná. Začala jsem si představovat, co se asi tak může stát. Jestli pomřou ti lidé, kteří pracují v těch nezbytných profesích jako jsou zdravotníci, zaměstnanci supermarketu a další. Bude občanská válka? Revoluce? Musíme být připraveni se zabarikádovat? Začala jsem syslit peníze v hotovosti a jídlo. Zejména když začal být nedostatek některých věcí. Toaletní papír, desinfekce na ruce, mouka, droždí, vajíčka, křída na chodník, koncentrát kafe.

IMG_9873


IMG_9872

“Teď si konečně vyzkoušíš, jaké by bylo domácí vzdělávání.” říkal mi Petr. Nojo, jenže já se vždycky těšila, že budeme moct chodit do Akademie a do Zoo a do Exploratoria, když tam nejsou davy lidí, a to všechno bylo zavřené. Ale i tak se Alice ohromně zlepšila ve čtení. Vůbec bylo zajímavé děti sledovat. Co chvíli se do něčeho vrhly a věnovaly se tomu tři, čtyři dny. Alice a Bob o tom stále mluvili a všechno tomu bylo podřízené. Takhle měli fázi kreslení s Mo Wilemsem (vyrojily se online kurzy zdarma), fázi špionů (koupila jsem jim špionskou hračku), fáze vedení si přírodního zápisníčku (z časopisu). Když nad tím teď přemýšlím, tak to nebylo zas tak špatné.

_MG_8064

_MG_8128

V dubnu jsem Petra přesvědčila, že nemůže pracovat na pohovce a že potřebuje stůl. Taky, že by bylo fajn, kdyby byl třeba v ložnici, protože když v obýváku telefonuje a my musíme být potichu, tak je to takové na nic. A protože jsem děsně vynalézavá, tak jsem předělala Charlieho postýlku na Petrův stůl.
V dubnu jsem hodně spala. Přes den. Ráno jsem vstala, postarala se o děti, udělala oběd, naobědvali jsme se a pak jsem si lehla na pohovku a spala jsem zhruba hodinu. Nebo jak dlouho mne nechali.
V dubnu jsme barvili vajíčka a pletli pomlázku. Na ulici jsem našla vyšeptalou dětskou trampolínu, do které se Alice okamžitě zamilovala. Na chodnících se začaly objevovat krásné geometrické obrázky. Zjistila jsem, že se nedá sehnat křída na chodník. Nakonec jsem koupila balení pro školky. A jeden ten obrázek jsem si udělali.
18. dubna si Petr pořídil živý chlebový kvásek. Trvalo mu asi měsíc než zjistil, že nemůže chleba nechat kynout přes noc. Jakmile začal dodržovat dobu kynutí, tak začal dělat skvělé nadýchané bochníky. Mňam. Říkáme jim Tátův chleba.

IMG_0004

IMG_0103

Stala jsem se téměř výhradním zásobitelem domácnosti. Začala jsem plánovat obědy na týden dopředu a dvakrát týdně jsem s vozíkem zašla do Lucky pro jídlo. Poprvé v životě jsem kupovala věci ve dvojím až trojím provedení, abychom měli zásoby.

_MG_8865


V květnu jsme jeli na týden na výlet. Paráda.
Po městě se začaly objevovat medvídci Fnnch a jiné umění na zdech a zabedněných podnicích. Přes ulici se na chodníku začalo vytvářet stanové městečko bezdomovců. Koupila jsem ukrutně drahou trampolínu do obýváku. Ta s náma bude ještě několik let, je skvělá. Dostali jsme housenku. Naučila jsem děti jezdit na kole. A, důležitá věc pro moje duševní zdraví, začali jsme se na školkovém hřišti scházet s Javem. Naše paní ředitelka nějakým zázrakem vyjednala, že na hřišti můžou být dvě rodiny.
V květnu klekl policajt na krk Georgeovi Floydovi a zabil ho.

_MG_8876

_MG_8900

V červnu jsme oslavili dětské narozeniny. Charlie na školkovém hřišti s rodinou, Javem, paní ředitelkou a Jeffem na telefonu. Bob se svojí třídou přes Zoom, hráli jejich narozeninovou hru, kdy se oslavenec schová a hádá, kdo něco řekl. Pak jen rodina doma u stolu, s Jeffem na telefonu.

Město vyklidilo stanové městečko přes ulici a zřídilo oficiální stanové městečko na parkovišti bývalého McDonald’s u GG parku. Na Alamo Square se objevily na trávě bílé kruhy. Předpokládám, že i jinde se objevily. Pochoduje se za Black Lives Matter. Účastníme se BLM pochodu organizovaného pro rodiny s dětmi. Je to skutečně silný zážitek. Taky je to asi poprvé, kdy děti někam jdou v maskách.

Z housenky se vylíhnul motýl, tak jsme ho vypustili. Koupila jsem si kolo. Hurá!!!

Pořídili jsme si patro. Zatímco se stavělo, tak jsem s dětmi obcházela sochy lachtanů. Charlie dostal zpět svoji postýlku, ale stejně stále spí v naší.

_MG_9016

_MG_9052

_MG_9141

_MG_9225

V červenci jsme poprvé v roce vyrazili na pláž. Nechápu, proč tam nejezdíme častěji, je to tam super. Taky nás pozvala Javova máma na návštěvu do domu jejích rodičů, kteří byli pryč. Mají skvělý bazén. Čumím jak blázen, když vidím bazén vydlážděný kamením se soukromým, umělým vodopádem.

Taky začala letní školka. Naše ředitelka nějak zvládla otevřít školku i když jen pro malou skupinu a jen venku. Je léto, tak to nevadí. Když pracuju, tak tam Alice a Bob můžou být se mnou. Rychle se začlení do kolektivu i když nejstarší děti jsou skoro o dva roky mladší na oni. Nevadí to, potřebují společnost.

_MG_9580

IMG_0653

V srpnu Petr s Bobem napečou bochánky a dezinfikovaně je uloží do krabiček. Alice s Bobem mi pomůžou udělat burákové Zebra řezy. Alice trvá na tom, že budem prodávat i Americkou limonádu (pomerančový džus s grenadinou). A pak se to snažíme prodat na ulici. No, prodali jsme tak polovinu. 

S Javem jsme zašli do Zoo, protože Zoo otevřela. Omezený počet návštěvníků a žádní návštěvníci ve vnitřních prostorách.

Často jsem si v té době telefonovala s mámou a moc jsem záviděla, že v Česku je všechno otevřené. Zahrádky, hospody, divadla. Moc se mi stýskalo. V San Francisku nic.

Oslavili jsme Petrovy narozeniny a Alice mu udělala dárek. Taky přišly požáry. To znamená zůstat v horku zavření doma. Požáry v kombinaci coronavirem, lahůdka. Nemůžeme ven, protože je tam vzduch plný popela. Nemůžeme do vnitřních prostor (muzeum, školka, herna, nic), protože je coronavirus. A nevíme, kdy to skončí.
Ve školce začal školní rok.
Jo a začala škola. Online. Děti jsou nenadšené. To jim už zůstane.

_MG_9986

_MG_9993

_MG_0012

_MG_0057

_MG_0212

_MG_0284

A tím dnes končím. Ten rok je moc dlouhej. Těch nezaznamenanejch zážitků je víc, než jsem čekala. Ale dopíšu to!