A želvičky vžum, vžum a byly pryč.
Je konec května, já jsem se právě probrala a jsem celá překvapená. Kam ten půlrok utekl?
V lednu se v SF panikařilo, protože přišel Covid Omicron a my jsme neposlali děti do školy. První týden školy byl zajímavý. Dvojčecí škola měla začít v úterý, 4. ledna, jenže čísla nakažených rostla, takže škola vymyslela, že se celá škola musí nechat otestovat CPR na náklady školy. V pondělí a v úterý se stála na dvoře dloooouhatánská fronta, pak dětem strčili tyčku do nosu a šlo se domů čekat. Předpoklad byl, že výsledky přijdou do středy večer a ve čtvrtek skutečně začne škola. Spoustě lidí ovšem výsledky do středečního večera nepřišly. Zoufalá škola řekla, že teda kdo nemá CPR test, ať si udělá domácí test, který děti dostaly zdarma při odchodu domů před Vánoci, a pokud je negativní, ať přijde ve čtvrtek do školy. Někteří rodiče totiž prostě potřebují mít děti ve škole, aby mohli chodit do práce. Kdo se obává covidu, může ve čtvrtek a v pátek nechat děti doma a jejich absence bude omluvená. Naše výsledky přišly myslím v neděli a byly negativní.
Nicméně, i tak jsme se rozhodli nechat děti ještě týden doma, dokud se čísla nějak neusadí nebo nebude jasné, co a jak. Charlie mezitím začal chodit do školky, ale tam jsme obavu z nakažení neměli, protože Charlieho školka se stále ještě konala jen venku a všichni dospělí nosili masku. Ve dvojčecí škole nosili masku všichni, včetně dětí, pořád, ale většinu času trávili v místnosti, takže míra nakažlivosti byla podstatně vyšší. Škola byla velmi zodpovědná a rodičům psala, kolik nakažených máme v kterém ročníku a kolik mezi zaměstnanci (třetí ročník do konce roku neměl ani jeden případ). V podstatě myslím, že čísla nebyla zas tak špatná. Nechali jsme dvojčata doma ještě jeden týden (a zřejmě jsme nebyli jediní), ale když škola upozornila, že od 10. ledna mají nepřítomné děti neomluvené hodiny, tak jsme je šupem poslali do školy.
Na podzim nosily děti do školy látkové masky. Nakoupila jsem velkou zásobu roztomilých zvířátkových masek s nastavitelnými oušky, aby jim to dobře sedělo. Ovšem s hrozně nakažlivým Omicronem řekla škola, že děti musí mít kvalitnější masky a to buď modré lékařské nebo KN95. Objednala jsem 200 masek černých a bílých, načež mi Alice a Bob řekli, že jsou jim velké. Tak jsem se vnořila do Amazonu, kde jsem se snažila najít co nejlevnější dětské masky, které přijdou za dva dny, kdy je potřebujeme do školy, a ne za měsíc. Za dostupnost se platí, takže jsme v půlce ledna dostali 30 masek za $70 (1 kus za $2.33). S tím, že je potřeba mít každý den novou masku (respirátor je prý neúčinný po 4-6 hodinách používání) nám těch třicet masek moc dlouho nevydrželo. Znova jsem se musela ponořit do Amazonu, protože ty původní už neprodávali. Děti měly velmi specifické nároky na tvar masky a na ouška, takže si nemohly vybírat vzor. V půlce února jsem našla masky se vzorem zmrzliny, 30 masek za $30 (1 kus za $1). To už mi přijde relativně přiměřené. Děti jsme proti Covidu nechali naočkovat už v prosinci a my dva jsme v prosinci dostali booster. Čísla se snižovala a covidová opatření se rušila. Nejdřív přestalo být povinné nosit masku venku. Pak přestaly obchody hlídat, kolik lidí je uvnitř. Pak se přestalo hlídat, jak daleko jsou lidi od sebe. Pak se přestalo hlídat, jako moc nosí lidi masku, když jsou v restauraci. Začala jsem mít pocit, že se možná i dožijeme toho, že se bude žít jako předtím. Ale i přesto, když jsem koncem února zjistila, že Amazon snížil cenu dětských masek, které nám vyhovují, na 30 masek za $10 (1 kus za $0.33), tak jsem koupila 10 krabic. (Dobře jsem udělala, teď už je zas nemaj.) "A víš, že se v půlce března ruší masky ve školách? Co budeme dělat se 300 maskama?" vysmíval se mi trochu Petr. Jenže naše škola povinnost masky nezrušila. I teď, v květnu, nosí děti celý den masku. Jen když jsou děti venku, tak je nosit nemusí.
První víkend v únoru jsme vyjeli do zasněžených Yosemite. Dětem už aspon tři roky slibujeme, že je v zimě vezmeme na sníh. Jenže to vždycky nějak nevyjde. A letos nás jedna rodina pozvala, že oni jezdí do zimních Yosemit každý rok a je to skvělé a čím víc dětí, tím to bude lepší. Což byla naprostá pravda. Sníh byl pravda už poněkud zastaralý. Ztvrdlý a sněhové koule se z něj dělaly špatně, ale děti byly spokojené. Rodiče si povídali v jídelně, zatímco děti venku řádily a kutaly bunkr mezi zasněženými lavičkami. Samozřejmě se pobyt neobešel bez pláče, že sníh je moc mokrý, vzduch je moc studený a boby jedou moc rychle (po tom zledovatělém sněhu to fakt svištělo). Ale byl to dobrý víkend. Vzpomínáme na něj s láskou.
24. února napadlo Rusko Ukrajinu. Bylo mi jasné, jako to dopadne. Viděli jsme, co se dělo na Krymu a v Gruzii. Víme, co se dělo v Československu v roce 1968. Víme, jak dopadl Mnichov. Bylo mi jasné, že Ukrajina nemá podporu a nemá šanci.
Myslím, že jsem si do té doby neuvědomila, jak zásadně rozdílnou životní zkušenost máme. My, občané post-komunistických zemí. Jak traumatizovaní jsme. Jak ani sympatizující Američani nemají tušení. Měla jsem nutkání poučovat a vysvětlovat. Ne, Češko nebylo součástí Sovetského svazu. Ukrajina byla. Ale nechtěla být. Co je to ukrajinský hladomor a rusifikace. Jestli lidi vnímali ukrajinské vojáky v 68 jako spřátelené nebo ne. Jak moc rozumíme ukrajinsky. Ale neudělala jsem nic.
Chtěla (a měla) jsem to zpracovat, napsat, popsat. Ale byla jsem paralyzovaná a děsně jsem se snažila nebrečet bezmocí, kdykoli na Ukrajinu přišla řeč. V potlačování pocitů jsme dobří. Každopádně se vyhrnulo spousta podpůrných akcí. Dobročinné sbírky, prodeje jídla na podporu Ukrajiny, malování vajíček - pysánek a jejich následný prodej (konečně jsem se naučila malovat vajíčka!), žlutomodré náramky, vlajky, obrázky. Když Petr letěl s Charliem na dva týdny do Česka, tak převezl uprchlé ukrajinské rodině kufr oblečení. Snad je to všechno dobré i k něčemu jinému než k lepšímu pocitu. Kéž Putin chcípne.
Na přelomu března a dubna byly jarní prázdniny, které jsme si o týden prodlužili a vyrazili jsme do Utahu. Strávili jsme dva týdny cestováním a navštěvováním nádherných národním parků. To je na samostatný příspěvěk.
Když se ohlédnu, tak mám pocit, že jeden z hlavních důvodů, proč jsem nepsala, je moje škola. Začala jsem znova studovat. Zjistila jsem, že mne malé děti vlastně docela baví. Naše školka bude časem potřebovat novou učitelku na odpoledne. A mě se zdá, že bych to mohla dělat. Takže jsem se v lednu přihlásila zase na CCSF, tentokrát na obor Early Childhood Eduaction. Zapsala jsem si 4 předměty, protože to chci mít hotové co nejdřív. No, trochu jsem se přecenila. Dva nebo tři by byly víc v pohodě. Škola probíhala online, asynchronně. Tj. paní učitelka nahraje přednášku na video, já se na ni podívám, kdy se mi to hodí a do nějaké doby musím odevzdat úkol. Což může být taková drobnost jako napsat příspěvek do diskuze a okomentovat dva příspěvky spolužákům, nebo takový projekt jako udělat rozhovor s pěti lidmi ze svého okolí do doby než mi bylo 18 a z toho následně udělat prezentaci. První měsíc jsem se snažila zorientovat ve svých čtyřech předmětech. Když už jsem to skoro měla, tak jsme jeli na dva týdney pryč, čímž jsem náhle byla ve všech předmetech asi týden pozadu, což jsem v podstatě nedohnala až do konce školního roku. Ale nakonec jsem všechny úkoly, diskuze a projekty úspěšně odevzdala, i když řadu z nich se zpožděním. A v největší pravdepodobností budu mít čtyři Áčka. A na podzim znova, ovšem tentokrát už některé předměty osobně. Vlastně se dost těším.

























