Zobrazují se příspěvky se štítkemdeprese. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdeprese. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 21. srpna 2023

To křídlo, který se otevírá, je na špatný straně

Před dvěma týdny jsem byla ohledně našeho bytu lehce rozmrzelá, ale nadějeplná. Měla jsem oťukané věci, které mi nevyhovovaly na první pohled. Před dvěma týdny byl byt plný krabic z Chomutova.

V Chomutově, u Petrova táty, jsme Petr a já měli uložený veškerý svůj český movitý majetek. Knihy, CD, nádobí, suvenýry z dětství i z cest, 2 lustry, nějaký nábytek, knihy, šicí stroj po babičce, knihy, CD, knihy. 

Stěhování věcí do Prahy byla velká sranda. V sobotu 29. července čekal Petr stěhováky v Chomutově v devět ráno, já s dětmi jsme je měli čekat v Praze kolem poledne. V půl desáté mi Petr zavolal, že místo tří stěhováků přijeli jen dva a že počítali s asi tak desetinovým nákladem. To Petra trochu zaskočilo, protože posílal fotky veškerých věcí na odvoz a dostalo se mu emailem odhadu, že nakládání bude trvat hodinu a půl. Teď stěhováci říkali, že tři hodiny minimálně. A děsně zuřili. Prý jim to dispečink neřekl, prý dostali jednu fotku (z 15 námi poslaných). Stěhováci nasraní, Petr nasranej, jen dispečink Tavočeru byl v sobotu dopoledne v pohodě. Prý, jestli se nám to nelíbí, tak můžou ti stěhováci s autem zase odjet. No, to bychom si moc nepomohli. V zásadě myslím, že byli ti dva nešťastníci velmi vstřícní. Naložili, co se vešlo (asi 95 procent všech věcí) a zbytek v neděli dovezl nápomocný příbuzný dodávkou. V Praze stěhováci poctivě vyvozili výtahem všechny krabice i nábytek a umístili je do bytu podle mých instrukcí (nábytek do rodičovského pokoje, krabice do klučičího pokoje, kredenc a krabice s nádobím do kuchyně, do holčičího pokoje nic, tam seděly děti s iPadem a nepřekážely). Zatímco milý pan stěhovák vozil nové a nové krabice a nábytek, já jsem se snažila z nábytku setřít 14 let prachu. Měla jsem energii a nadšení. Nakonec vytáhli do 4. patra moji velkou dubovou skříň, naúčtovali si doplatek 16 000 a odjeli.

A my jsme začali vybalovat. Vybalování věcí, které jsme si uložili před 14 lety, je hrozně zvláštní. Za tu dobu jsme se změnili. Změnily se naše zvyky, naše očekávání, náš vkus. Když člověk takhle vybaluje, tak prožívá spoustu emocí. 

Údiv třeba. Co to proboha bylo za lidi, kteří měli potřebu koupit si skříňku, ve které jsou POUZE skleničky na alkohol? Proč jsme měli víc než 6 různých sad skleniček?

Nebo nostalgie. Jé, tohle je talíř od mámy. Jé, tohle je hrneček z Bechyně! Jé, to jsem ani nevěděla, že tyhle hrnce máme. Jé, to je ten svatební dar, který jsme nechtěli. Jé, náušnice z Indie! Jé, hrneček od mámy!

A smutek. Tyhle ručníky jsou od mámy. Tihle sloni jsou po tátovi. Tahle deka je od mámy. Tenhle foťák je po tátovi. Tuhle hračku mi koupil táta ve Francii, odkud se nevrátil živý.

Nebo prostě pocit, jak se člověk cítil v nějakém období. Když jsem zvědavě otevřela svoji šperkovnici, našla jsem náušnice a přívěšky, které pro mne jednu dobu něco znamenaly. Teď z nich na mne zavanula nálada nebo dojem. Slunce, léto. Neurčitý, nepopsatelný pocit, který je spojený s konkrétní ozdobou. Snažím se ho zachytit a popsat, ale je uniká mi.

Taky ochranitelský pocit. Zatímco my se s Petrem noříme do nostalgie a údivu, naše děti jsou zvědavé. Co to máte? Můžu si s tím hrát? A s tímhle? Já bych moc chtěl toho plyšáka! Nic! To jsou moje věci! Kšá!

Přišlo i uvědomění, že jsme před odchodem do USA žili v neuvěřitelném blahobytu. Zatímco v San Francisku jsme měli každý jeden velký ručník a dva malé (což při pěti lidech dělá 15 ručníků), teď jsem z krabic vytahovala jeden ručník za druhým. 6 velkých a 20 malých. Na co jsme to potřebovali?! Z krabic jsem vytáhla neuvěřitelné množství ubrusů, utěrek, prostěradel a povlečení. Hromady misek, hrnků a talířů. Dvě sady příborů. Hromady a hromady věcí, ke kterým skoro nemám vztah.

Krabice se San Franciska 

V pátek 11. srpna přišly věci ze San Franciska. To bylo radosti! Nábytek veškerý žádný, jen asi 70 krabic věcí. Když to nanosili, tak Petr požádal stěhováky, aby věci vybalili. Přislo mi to jako blbý nápad, měla jsem pocit, že nám pak budou všude ležet věci, na které nemáme úložný prostor. Ukázalo se ale, že ochranný papír zabírá ve stěhováckých krabicích neuvěřitelné množství místa. A že stěhováci si krabice i papír odvezou! Takže se nebudeme muset v noci plížit ke kontejneru s papírem. A nebudou se nám v bytě válet rozřezané prázdné krabice. Takže to byl dobrý nápad. Mimo jiné i proto, že děti dostaly svoje věci hned. Ta radost z plyšáků byla úžasná. Skoro jako shledání s kamarády. I já jsem měla radost, když jsem viděla svoje věci, svoje nádobí, konečně jsem se cítila doma. Věci ze San Franciska a věci z Chomutova. Chvíli to vypadalo, že všechno bude v pořádku, stačí jen trpělivost. Je to jen takové období.  

Charlie odpočívá na všudypřítomných krabicích

Byt se nějak zmenšuje. Všude jsou vybalené věci a krabice knih. Alice je nervózní, že nedostává do svého pokoje nábytek. Bob a Charlie žádný pokoj nemají, protože v jejich pokoji jsou naše krabice. Petr tráví čas procházením webů s nábytkem. Hledá nábytek, který nám přivezou dřív než za 5 týdnů. Je to záhada. V čem bydlí lidé, kteří můžou dostat koupený nábytek až za 5 týdnů?

Petr vehementně vybaluje. Petr zařizuje dětské rodné listy a zdravotní pojištění. Petr přihlašuje Charlieho na dinosauří tábor. Petr zařizuje internet. Petr montuje Alici postel. Petr vehementně vybaluje. Montuje Alici šuplíky a truhlu. Montuje klukům lustr. Montuje Alici lustr. Montuje Charliemu postel s klouzačkou. Klouzačka je o hubu. Montuje Bobovi knihovnu. Vybaluje. Montuje Bobovi postel. Montuje Alici knihovnu, poličky. Montuje. Vybaluje. Petr je neuvěřitelně výkonnej. Petr je neuvěřitelnej.

Myslela jsem si, že aspoň pověsím závěsy, ať jsem taky trochu užitečná. Vrtačku jsem si koupila snad kvalitní, i s příklepem. “No, on je ten příklep spíš takový symbolický, to byste si musela koupit pneumatický kladivo, ale na vrtání do zdi by to mělo stačit” řekl mi milý pán v OBI. Stačilo. Vyvrtala jsem krásnou, centimetr hlubokou díru a dál už ani ťuk. Hmoždinky na granýže jsou ale delší. “Nooo, tam je asi překlad nad tim oknem. Na tu železobetonovou kostru baráku asi budete potřebovat zedníky. Já vám je pošlu.” řekne správce domu. A skutečně pošle. Za dva dny přijdou dva milí a šikovní. Navrtají, přidělají, dokonce závěsy pověsí a ještě po sobě zametou. Tolik k mému přispění do domácnosti.

Je to zvláštní, kolik je při takovém stěhování, vybalování a zařizování potřeba udělat rozhodnutí. Mám pocit, že už několik měsíců žijeme s Petrem v trvalém konfliktu. Začalo to zhruba dva měsíce před odletem ze SF. Nejdřív to byly dohady o tom, co všechno budeme brát a co necháme. Neustálé dohady ohledně dětí, které nás ani jednoho nebaví. Dohady o tom, kde kdo bude mít jaký nábytek. 

Petr najde nějaký software na plánování bytů. Taky bych ho chtěla mít, líbilo by se mi plánovat rozmístění nábytku do pokojů. Ale asi nemá smysl, abychom oba dva dělali to samé. Ještě bychom mohli mít rozdílné názory. Klučičí pokoj, tj. pokoj kde budou bydlet Bob a Charlie má dvou křídle dveře. Snažíme se virtuálně pokoj rozdělit na spravedlivé poloviny. Do pokoje vedou dvoukřídlé dveře. Pokud jedno křídlo zavřeme a zablokujeme, tak můžeme ten prostor využít, dumáme nad plánkem bytu. Jenže pak do bytu zajdeme a já si všimnu, že kdybychom zablokovali to křídlo, které podle plánku chceme, tak se do pokoje nedá dostat. Je na na něm klika. Snažím se to vysvětlit Petrovi, ale jsem netrpelivá a jenom z toho vznikne konflikt. Nakonec to nakreslím. “Tak máš říct rovnou, že to křídlo, který se otevírá, je na špatný straně.” 

Dohady, co odvezeme z Chomutova. “Proč s sebou musíme brát ten šlapací šicí stroj? Budeš na něm někdy šít?” ptá se Petr v děsném vedru na půdě poté, co už několik hodin procházíme krabice a nábytek, a diskutujeme, co vyhodíme a co si vezmeme. Není to naše první diskuze ten den. “Protože je po mojí mámě? A ta ho měla po svojí mámě?” Připadá mi to jako no-brainer, zatímco Petrovi to připadá jako nesmysl, krám, který bude zabírat cenné místo v naší obýváko-ložnici. Má pravdu, pravděpodobně na něm nikdy šít nebudu. Když si popláču v koupelně, tak navrhnu, že na místě necháme nějaké moje nehezké poličky, u kterých předtím Petr ustoupil.

Dohady, dohady, dohady. Oba dva máme pocit, že pořád jen ustupujeme. Že ten druhý si vždycky prosadí svou. Bylo to tak vždycky? Je to teď extrémně nahuštěné? Jen jsme si toho nevšimli, protože se to nedělo každý den, ale jen jednou za měsíc a to se rozloží? A co to o našem vztahu říká?

A do toho vedro. Po týdnu deště (my se tu prostě ven nedostaneme) se vrátily třicítky a já zjišťuju, že náš byt není chladný. Nedrží chlad jako držel byt, kde jsem vyrůstala. Nevím proč, ale nedrží.

Zabíjí mně to. V devět večer zaženeme děti do postelí a v deset za námi stále chodí, že nemůžou spát. Nedivím se jim. V pokoji je 26 stupňů, v tom se spát nedá. V pátek večer ležím v posteli, poslouchám hulákání opilců na ulici, které se nese dovnitř otevřeným oknem, co přináší jen minimální teplotní úlevu, a přemýšlím, co se stane s tělem, které letí čtyři patra. Přežije to člověk nebo je to na jistotu? 

Ráno se s Petrem hádáme, jestli se mají okna zavřít a závěsy zatáhnout, aby se udrželo co nejvíc chladu, nebo je nechat ještě chvíli otevřená, aby dovnitř mohl chladný ranní vzduch. Každé ráno brečím, protože jsem zoufale nevyspalá a je mi jasné, že dokud bude horko, tak se prostě nevyspím. Nevyspíme. Ráno si uvařím damiánu, protože si vzpomenu na radu Střelkyně. Pomůže to. Asi na hodinu.

A tak sedím v bytě, který se mi před šesti týdny tak moc líbil a strašně toužím být někde úplně jinde. Někde, kde se dá žít.

neděle 6. ledna 2019

Zlehka

Když člověk začne brát antidepresiva, tak nefungují. Ze začátku nefungují. Paní doktorka říkala, že tělo si na ně musí nejdřív zvyknout, že to trvá většinou tak dva týdny (normální vytváření tolerance). První týden jsem začala jsem s poloviční dávkou, druhý týden pak už plná dávka. Byla jsem děsně zvědavá. Byla jsem si jistá, že to na mě nebude fungovat. Byla jsem si jistá, že to na mě bude fungovat, protože jsem na substance hrozně citlivá.
Paní doktorka mi říkala, jaké jsou vedlejší účinky a na mou žádost mi dala i čísla, jak velká je pravděpodobnost, že ten který vedlejší účinek bude člověk mít. Naprosto nejvíc jsem se bála, že budu mít problémy spát. Z toho jsem měla skutečně hrůzu. Trochu mne uklidnilo, že pravděpodobnost vedlejšího účinku nespavosti byla pod 20%. To mi přišlo přijatelné. A díky bohu se to u mně vůbec neprojevilo.
První, co se projevilo, byl neskutečný průjem. To mne nemile překvapilo. Druhý den večer jsem přišla o chuť k jídlu. To mne taky překvapilo. Nechuť k jídlu jsem nikdy neměla (tedy až na případy, kdy jsem hodně nemocná). Nejdřív jsem se zaradovala, že aspoň zhubnu, ale pak na mne padaly chmury. Mám depresi a ještě přijdu o své poslední potěšení ze života? Naštěstí to bylo pouze přechodné a po dvou dnech to zmizelo. To se mi ulevilo.
Další projev byl, že jsem byla příšerně unavená. Děsně. Chvíli jsem si i říkala, jestli snad náhodou nejsem těhotná i když je to nemožné, protože takhle unavená jsem byla jen v těhotenství. Chodila jsem spát po osmé večer a nedělala jsem vůbec nic. Nakonec i to přešlo.
Kromě všech těchle věcí, jsem si uvědomovala, že mám pořád zaťaté zuby, jako když je člověk sjetý nebo na dojezdu. Nebyla jsem nešťastná, ale ani nijak euforicky veselá. Jen taková věčně unavená. Rozhlížela jsem se po světě a zkoumala jsem svoje pocity. Vím, že se říkává, že antidepresiva tak jako ořežou extrémy, že člověk není ani příšerně nešťastný, ani extrémě šťastný. Já jsem měla pocit, jako bych před tím měla hlubokou odkrytou ránu. Jako bych měla odkryté maso, kde každý závan vzduchu, každý dotek hrozně bolí. A nehojilo se to a nehojilo. Protože to nešlo. Zažívala jsem hluboké, syrové emoce. Když prášky zabraly, tak jsem měla pocit, jako bych tu ránu přikryla, takže vítr ani doteky už nejsou tak bolavé. Rána je chráněná. Jako by ta rána konečně měla čas se hojit, protože není vystavená živlům. Tak se hojím.

A ačkoli jsem byla přesvědčená, že jsem nebývala žádná veselá kopa, že neexistuje žádné mé staré já, ke kterému bych se mohla vrátit, tak se mé staré já vrátilo. Moje staré já se, překvapivě, projevuje lhostejností, citovou obrněností. Když se narodily děti, tak jsem získala nový druh lásky a nikdy předtím nezažitou empatii. Tak ta silná empatie a snadné dojetí jsou pryč. Když dnes čtu medvídka Manšestra, tak se na poslední stránce nezalykám. Je to svým způsobem úleva.

Jedna kamarádka se mne ptala, jak se cítím. Cítím se normálně. Nemám pocit, že se děje něco zvláštního. Vrátil se mi smysl pro humor, což je naprosto skvělý. Mnohem víc se směju. Mám mnohem větší trpělivost. Mnohem. Když mne Bob vytočí, tak už nemám chuť mu rozrazit lebku motykou.
Myslela jsem si, že až začnou prášky působit, tak bude všechno dokonalé. Děti mne přestanou štvát a budu jen šťastná. No, já mám vždycky takový nereálný očekávání. Děti mne štvou stále. Ale už to není tak, že naštvaná vstanu z postele. Není to tak, že při sebemenší provokaci vyletím z nuly na sto. Už nevidím rudě, jen co Bob vztekle hekne. Prostě nekřičím hned a nekřičím tolik. Dokonce mám občas pocit, že mám víc trpělivosti než Petr, což nebývalo. Myslím si, že Petr to tak dlouho musel táhnout sám, že si teď potřebuje taky trochu odpočinout.
Mrzí mne, že jsem nepsala na blog, minula jsem několik zajímavých momentů, ale bylo to se mnou zlé. Pak jsem se léčila a sbírala sílu. Teď jsem ve stabilizační fázi. Čekám, až se zvetím a budu zase normálně fungovat. Je to na dobré cestě. Mám pocit, že jsem už úplně v pořádku, cítím se dobře a jako že žádné prášky nepotřebuju, ale nedělám žádné skopičiny. Cítím se, jako že je nepotřebuju, ale zároveň mám strach, že když je vysadím, tak se bleskurychle propadnu puklinou v zemi do pekla. Vím, že hormony nejsou sranda a taky vím, že antidepresiva jsou minimálně, minimálně na půl roku. Takže tomu dám půl roku a pak uvidím. Půjdu na to zlehka.

_MG_1182

pondělí 31. prosince 2018

Dar

Šla jsem začátkem prosince s Petrem na firemní vánoční večírek. Bývaly doby, kdy jsem u Petra ve firmě všechny znala a večírek býval pěkná příležitost se s nimi vidět. Posledních pět, šest let je to spíš příležitost se zadarmo najíst a možná si zadarmo dát i nějaký koktejl. Naštěstí ve firmě stále ještě pracuje kromě Petra pár Čechů, takže se většinou družím s nimi.
Po zajímavé diskuzi s českým majitelem firmy o tom, jestli se má rodina vracet do Česka nebo ne, mi jedna Petrova kolegyně povídá:"Ty máš ten dar, že si dokážeš povídat s každým."
Úplně mi vyrazila dech. Já, která večírcích mluvím jen tím jedním člověkem, kterého tam znám? Já, která se stydím oslovit cizího člověka? Já, která radši zabloudí, než aby se zeptala na cestu?  Já a povídat si s každým? To rozhodně není věc, kterou bych si o sobě myslela. Zejména ten večer, kdy jsem se zbaběle držela Čechů a dokud jsem v sobě neměla první drink, tak jsem anglicky snad ani nepromluvila.
Říkala jsem to cestou domů jako zábavnou poznámku Petrovi. "To je pravda." reagoval k mému překvapení. "Opravdu se dokážeš bavit s každým. Lidi se ve tvé společnosti cítí uvolněně. Jsi přirozená a družná, na nic si nehraješ. Upřímně se zajímáš. Pamatují si tě jako příjemnou osobu."
To mne zaskočilo. Zejména proto, že já si pamatuju málokoho. Typicky si s někým povídám a pak ho za pár dní nepoznám. Běžně mne na hřišti zdraví maminky, u nichž buď nevím, odkud je znám (hodiny hudby? hodiny gymnastiky? hřiště? autobus? rodiče dvojčat? rodiče dětí ze školy?) nebo neznám jejich jméno nebo ani nemám vůbec tušení, že se známe. Petrovy kolegyně mne zdraví na ulici a já nevím, kdo a proč mne zdraví, tak se mi připomenou, řeknou jméno a já stále nevím, ale tvářím se, že už vím. "No, to je pravda, to lidi poněkud mate. Že si s tebou tak pěkně popovídali a ty si je pak nepamatuješ." potvrzuje Petr.

Leží mi to v hlavě. Mám takový dar a vůbec si toho nejsem vědoma. "Typicky člověk, který má nějaký dar, o tom daru neví" poučuje mne Petr. Měla bych toho nějak využít, asi. Ale nenapadá mne jak. Jediné, co mne napadá, je, že bych dělala terapeutku. To se mi nezdá, že by byla ta správná kariéra pro mne.
Snad, abych nepochybovala, jdu pár dní poté k zubaři. Mám tři kazy. Po ošetření a zaplacení odcházím a na chodbě potkávám ještě jednou paní recepční. Ze zvědavosti se zeptám, od kolika pracují, protože já tam byla v devět ráno a zdálo se, že ordinace už je v plném proudu. Prý od osmi. A najednou mi vykládá, jak se k té práci dostala, jak vyrůstala, že do USA přišla jako dítě, kolik má sourozenců, že má tři dcery, že její otec byl zubař, že nedokázala vystudovat medicínu, tak dělá jen recepční, ale všechno to zná a je fakt dobrá recepční a ty nové holky toho moc neumí, ale musí je to naučit.
Tak asi fakt jo. Asi si se mnou lidi rádi povídají.

Vlastně o tom vím. Občas se někdo rozhodne, že jsem jeho kamarádka, aniž bych se o to nějak zásadně snažila. Nepřestává mne překvapovat, že si mne lidi pamatují, když já často nemám tušení, o koho se jedná. Říkám si, že někdy není těžké si mne zapamatovat, když mám číro a dvojčata. Nějak mne nikdy pořádně nenapadlo, že lidi si mne pamatují pro mne samotnou. Je to nezvyklá myšlenka.
Nějak jsem se naučila na sobě vidět jen ty špatné vlastnosti. Že si pořád stěžuju (stále si pamatuju, že jeden náš kamarád před lety řekl, že už mne s sebou nechce na hory, protože si pořád stěžuju). Že jsem vzteklá (s dětma se to nějak víc projevuje).  Že jsem nepořádná. Že jsem nudná. Že jsem mělká (jinak bych si přece ty lidi pamatovala). Že jsem panovačná. Že jsem tlustá. Že jsem nikdy nic nedokázala. Že jsem nesamostatná, neschopná, protivná, netrpělivá... že jsem v depresi.

_MG_1210

Mám depresi. Už dlouho. Dlouho jsem si to nechtěla připustit. Je to jen vyčerpání, říkala jsem si. Když se vyspím, tak to bude dobrý. Nejsem přece pořád nešťastná. Mám skvělé dny, kdy jsou děti úžasné a já jsem ráda na světě. Každý měsíc je mám a všechno fugnuje a to, co nefunguje, to se zdá, že se spraví. A když mám skvělé dny, tak přece nemůžu mít depresi, protože to bych byla nešťastná furt.
Jenže pak jsem měla pocit, že asi přece jen jsem nešťastná tak nějak furt. Nebo možná ani ne nešťastná, ale naštvaná. Naštvaná a nenaladěná a prostě vyřízená. Málokdy jsem se usmívala a málokdy jsem měla z něčeho radost. A jsem byla pořád unavená.
Jednou si Petr četl s Bobem časopis Raketa na téma Rodina. Mluví se tam o rozvodu rodičů a o tom, jak se děti možná cítí. Když se mluvilo o tom, jak by se asi děti cítily, kdyby jeden z nás odešel, tak se Bob rozplakal a řekl, že by se mu ulevilo, kdybych odešla. Den předtím jsem na něj byla skutečně zlá, protože se pral s Alicí a byl protivný. Petr mi to večer vyprávěl. Asi by mne to mělo vyděsit, ale mně to bylo úplně jedno. Byla jsem zrovna ve stavu, kdy mne zajímalo vůbec nic, jenom abych byla sama. Ale byla sem ochotná připustit, že to asi není moc pozitivní.
Možná to byla poslední věc, která mne postrčila k žádosti o pomoc. Napsala jsem paní doktorce obvoďačce, že asi potřebuji prášky. Prášky jsem nikdy nechtěla, věřila jsem, že se deprese dají vyřešit terapií. A možná ano, ale kde mám na terapii vzít čas? Vždyť mám tři děti, kam je dám po dobu terapie? A kde najdu terapeuta? Mluvili bychom spolu anglicky? U prášků jsem měla pocit, že nějak není v pořádku je brát. Trvá dlouho než zaberou, člověk s nimi nemůže jenom tak přestat, člověk je na nich závislý, mají vedlejší účinky a samozřejmě, silný člověk přece zvládne věci bez prášků, nejsem slaboch (předsudky, předsudky, předsudky). Ptala jsem se na radu jedné okouňačky. Říkala, že je rozhodně pro, že jí prášky moc pomohly. Psala "od určité doby jsem to zase já, vrátila se mi osobnost a hrozně mě to těší". Hmmm hmmm, říkala jsem si, ale já jsem žádnou lepší osobnost než tuhle protivnou ani nikdy neměla. Nebyla jsem dřív usměvavější nebo veselejší. Jen méně často nasraná.
Taky jsem měla strach, že to nebude fungovat nebo budu mít nějaky blbý vedlejší účinky. Ale já jsem se nakonec cítila tak mizerně, že kdyby ty prášky nezabraly nebo něco zhoršily, tak by to stejně bylo jedno. A tak jsem začala brát antidepresiva.

Od teď už budou dny jenom jasnější. Zejména proto, že už je po slunovratu.

_MG_1231

pátek 16. března 2018

Potřebuju novýýý!


Děti přicházejí s novými a novými větami, které mne vytáčejí. Pamatuji si, jak mne deptalo, když zahajovaly každou větu slovem "ale". Pak jim to Petr vysvětlil a postupně s tím přestaly. Pak měli období "potřebuju!", pak "musíš!", pak "já CHCI!". Teď má Bob období "Potřebuju nový!". To když něco dělá a nedaří se mu to, jak by chtěl. Třeba někam nalepí nálepky, ale chtěl by je vlastně nalepit jinak. Nebo něco ustřihnul jinak než chtěl. Jenže často nový nemáme.

Nemám dobrý období. Poslední tři, čtyři týdny. Jsem unavená, vyčerpaná, vyšťavená, vzteklá, vznětlivá, netrpělivá, sebenenávistná, depresivní, vyhořelá a propadám beznaději.
Věděla jsem, že lidé mají problémy s matkama. Jak známo, matky můžou za všechno, všechno pokazily a my, děti, neseme následky. Věděla jsem, že je obtížné být dítětem a taky chápu, proč si děti přejí být dospělé. Aby se s nimi nezacházelo jako s dětmi.
Netušila jsem ovšem, že lidé mají problémy s dětma. Netušila jsem, že ty problémy s matkama můžou plynout z toho, že se s dětma prostě nedá normálně mluvit. Že děti řvou a křičí a vztekají se a mlátí věcma a dělají naschvály a nespolupracují a vůbec nevidí, jak hrozně a úplně zbytečně se člověk snaží. Ale hlavně děsně řvou. Jejich řev mne dostane vždycky a okamžitě.

Já vím, nejsou ještě dost vyvinuté, jsou malé, nerozumí tomu, neumí to. Jenže já tomu taky nerozumím a neumím to a nemám na ně sílu.
Nemám sílu na těch pět, deset, dvacet, padesát nebo kolik malých konfliktů denně. Sotva ráno vstaneme, tak se něco stane a Bob se zhroutí s křikem na zem. A můžu říkat třikrát "Ty se hrozně zlobíš." a snažit se vyjádřit jeho pocity, on stejně řve. Pak se konečně obleče, všechno vypadá nadějně a máme diskuzi s Alicí, že je čas se oblíkat a ne zalézat pod peřinu. Pak máme konflikt u snídaně, pak o tom, jestli se půjdou děti před odchodem vyčůrat, do toho Charlie pláče, protože ho nenechám hrát si v koupelně s vodou (to se opakuje za den ještě tak čtyřikrát). Když přebaluju před odchodem Charlieho, tak slyším, jak Alice z pokoje křičí "Bobe, přestaň. Bobe, přestaň! PŘESTAŇ! Aáááááuu!". Pokusím se vyřešit konflikt a pak řešíme, jestli si může Alice vzít slušivé boty s páskem, když je venku jen deset stupňů, a jestli si Bob musí brát mikinu. Jsme vzhůru hodinu a půl a já už jsem úplně vyřízená. Vyjdeme ven a Charlie se rozběhne po chodníku, ale na druhou stranu než jdeme a já už jsem vzteklá, tak ho plačícího narvu do nosítka a jdeme do školky.
Někdy vypěním už při prvním ranním dětském záchvatu, protože všechnu svou trpělivost i energii jsem už vypotřebovala den před tím a před tím a ještě před tím. A pak nastávají situace, kdy na mne Bob zase řve, že NE!, on nechce jíst tohle a vysype talíř na stůl a já se rozpláču, ale děti to vůbec nedojme, a já se uklidním a jsem vevnitř úplně mrtvá a je mi to všechno jedno. Je to jedno, můžu se snažit, jak chci, stejně ničeho nedosáhnu, stejně na mně bude nějaké dítě křičet, ať už zaslouženě nebo z nepochopitelného důvodu. Je to jedno, jestli bude Charlie mokrý z koupelny nebo jestli Bob praští Alici. Mně došly síly. Jediné, co chci, je být pryč. Nechci být s dětma. Chci pryč.  Vysávají mne a já nemám, co bych jim dala. A zvenku vidím, co se děje. Matka, která nedokáže svým dětem být oporou, utěšitelkou, pomocnicí, ničím. Mentální odříznutí. Nemilované děti. Tady už jsem byla. Ale je mi to jedno.

neděle 8. října 2017

A to zabijou i Ctirada?

Některý okamžiky jsou výborný. Některý dny jsou skvělý. Některý týdny jsou strašný.
Pohybuju se v kruhu. Jsem ve vleku hormonů tak moc, že mi z toho jde hlava kolem. Týden před menstruací je nesnesitelnej. Pro všechny. Jsem příšerně vzteklá. Na děti řvu jak nasranej drak. Jsem depresivní. Protože na ně řvu, ničím jim život a vůbec to nezvládám a jsem špatná matka. V době mensturace jsem utahaná a protivná, ale aspoň ne tak vznětlivá. Pak nastává několik dnů pohody. Jsem plná energie, odhodlání a dobré nálady. Vrhám se do úklidu, do projektů, do čtení dětem, do psaní blogu a dělání fotoknížek. Všechno zvládám a to, co ne, to zvládnu časem. Pohoda. Jsem pozitivní a cítím se dobře. Tahle fáze kulminuje v době ovulace a pak se to zas sere. A jedeme od začátku.
Mám pocit, že mám tak 4 dny v pohodě a zbytek měsíce se plácám v nějakých blbých náladách.  K tomu si ani nemůžu pořádně zakňourat na blogu, protože v hlavě slyším komentáře "Musíš nést následky svých činů" a podobně.
Přežívám a čekám, až to bude zase dobrý. Začínám si říkat, že je možná čas na nějakou medikaci když to není ani půl na půl.

Nicméně děti jsou skvělý. Nejvíc si to uvědomím, když se o ně stará někdo jiný a já je mám všechny jen na večer, takže mi nedošla trpělivost už během dne.

Charlie je značnou část dne čiré potěšení. Stále je velmi usměvavý. Taky se na mne děsně lepí. Nemůžu odejít z místnosti, aniž by začal plakat. Dokonce ani on nemůže odejít z místnosti beze mne. Když jde pryč a já ho nenásleduju, tak zakňourá, vrátí se ke mne, chytne mne za ruku a vede si mě.
Odmítá znakovat i když mám pocit, že princip chápe. Jediné, co znakuje konzistentně je "koupat". To mu jde. Já mu přád nutím "ještě" a "hotovo", ale kašle mi na to. Když něco chce, tak ukáže prstem a hekne. V porovnání s Alicí ve stejném věku mám pocit, že je trochu pozadu, ale to spíš tím, že na něj nemám tolik času.
Spí jednou až dvakrát denně. Přes noc spí nádherně. Kolem půl sedmé ho dám do postýlky, podám dudlík a spí. Lahvičku s mlíkem začal minulý týden odmítat. Občas se v noci vzbudí a pak ho lahvička s mlíkem utěší a spí až do rána. Dudlík bych ráda měla jen do postýlky, jako u dvojčat, ale vzhledem k tomu, že ho často musím budit přes den, abychom vyzvedli dvojčata ze školky, tak mu  dudlík často nechávám jako útěchu, když už jsem ho nenechala vyspat.
Charlie tráví spoustu času v nostíku. V jeho věku dvojčata byla v nosítku jen když jsme šli oba rodiče.
Charlie je docela odolný co se týče tělesné bolesti. Dnes tady chodil a kňoural. Podívala jsem, co se děje a měl na prstu přicvaknutý kolíček, se kterým si hrál. Docela bych řekla, že ho tam měl přidělaný bolestivě. Ale neplakal, jen si tak trochu stěžoval. Zato když mu něco nedovolím, tak se zvrátí dozadu, flákne hlavou o podlahu a řve jak tur. To má, zdá se mi, společené s Alicí.

IMG_0993

Alice je taky docela odolná proti tělesné bolesti. Je celá omlácená a modřinovatá. Když se praští, tak pláče, občas děsně řve, ale stačí pofoukat, pohladit, utěšit a než se naděju, tak se mi vytrhne z náruče a běží pokračovat v tom, při čem se zrovna zranila. Stejně jako Charlie mnohem víc pláče, když se jí děje nějaká nespravedlnost, ať už skutečná nebo domělá.
Alice je si hodně stěžuje na Boba. Že ji Bob praštil, že si na ni lehnul, že jí sebral hračku, že ji kopnul, že jí bere knížku. Což je přesně to, co Bob dělá. Bob ji docela trápí. Alice nám to svědomitě hlásí. Často to vypadá, že hlavním viníkem je Bob, ale protože u konfliktů často nejsem, tak vlastně nevím.
Alice si dokáže hrát hodiny a hodiny, no dobře, tak dlouhé minuty a minuty sama. Povídá si u toho a vytváří fascinující příběhy. Často bere motivaci z toho, co jsme zrovna zažili nebo četli. Modifikuje a permutuje situace a postavy. Bob v podobných situacích přichází s novými nápady.
Když Alice chce něco, o čem jsme jí už jednou řekli, že to nemůže dostat, tak prohlásí, že si dělala legraci nebo že se spletla nebo, že si jenom tak zpívala či vyprávěla pohádku. To mne nepřestane překvapovat.
Alice se ke mě lísá a říká mi, že mne má ráda. Je to moc příjemné. Všimla jsem si, že to dělá mnohem intenzivněji, když se zlobím na Boba a řvu na něj. Popravdě to občas pomáhá, protože se trochu zklidním nebo aspoň nekřičím tolik. A vždycky jí poděkuju, že mi to řekla.

IMG_1021

Dnes Petr dětem pouštěl Vltavu. Rozhodně ne poprvé. Je to skvělý, protože já bych něco takového nedělala, ale myslím si, že pěstovat lásku k vážné hudbě je super. Taky myslím, že přesně takhle se jim to zažere do kostí a až budou velký, tak je bude Vltava dojímat. Hned po Vltavě začíná Šárka. Šárku má Petr někde i komentovanou a už ji dětem pouštěl, takže příběh děti znají. Přivázaná Šárka, Ctirad s družinou, osvobození Šárky, pijatika, zatroubení na roh a lítost Šárky, když si uvědomí, že Vlasta s družinou pobije všechny.
Děti mají zrovna období "proč". Myslím, že si daly pauzu, když jsme odjeli do Česka a pak když jsme se vrátili a zvykali si na školku. Ale teď se do toho zase opřely. A ptají se proč Šárka byla přivázaná (je to past), proč ji Ctirad odvázal (protože se zamiloval), proč zatroubila na roh (protože tak byla domluvená) a proč pláče (protože si uvědomí, že Vlasta s družinou všechny zabije). V tu chvíli to Alici došlo.
"A to zabijou i Ctirada?" vzhlíží nešťastně k Petrovi. Nojo, přikyvuje Petr nezúčastněně a já běžím pro foťák, zatímco Bob se málem rozpláče. Zdá se, že podceňuju citovou anagažovanost našich miláčků.

IMG_1041

neděle 16. dubna 2017

Plíživě

Je to trochu záhada. Pořád je to dobrý, pořád je to dobrý a pak najednou to neni dobrý. Poslední týden jsem byla podrážděná a vnímala jsem, že na děti vybíhám víc a rychleji než je opodstatněné. Jakmile byl problém, tak jsem měla tendenci zesilovat hlas, vyhrožovat trestem, křikem nebo výpraskem, všechno na sílu, trpělivost nula, neustále nějaké hádky ať už děti mezi sebou nebo se mnou. Myslela jsem si, že se jen potřebuju vyspat. Možná jo.

Včera Petr nezvládl ráno vyskočit během asi tří minut, které jsem mu v duchu dala. Nikdy to nezvládne. Petr nevstává rychle, potřebuje se probrat, poležet, rozležet. Taky bych si ráda poležela, ale mám pocit, že musím vyskočit z postele hned, jak se probudím. Většinou proto, že Alice s Bobem se hádají v pokoji, nebo Charlie pláče v postýlce. Málokdy mám pocit, že si můžu ještě poležet. Ve všední dny vstávám většinou k dětem já, Petr vstane, jak potřebuje a chystá se do práce. Pravda je, že občas s Chrliem spím v posteli, Petr vstane dřív, chystá se do práce a dvojčata jsou spokojeně v obýváku. Samozřejmě pouze do té doby, než se pohádají, zatmco se Petr sprchuje. Pak musím vyskočit. Prostě já z postele vyskakuju moment po probuzení. Kromě těch vzácných dní, kdy Petr vstane k dětem a stará se o ně (obleče, přebalí, připraví snídani). Já předpokládám, že takový den je víkend, protože to nemusí jít do práce. Občas mu dokonce zvládnu večer říct, že bych chtěla, aby ráno vstal, místo abych to jen tiše předpokládala a pak byla naštvaná, že to neudělal. Zrovna tento pátek jsem to zvládla, ale jemu se nepodařilo vyskočit z postele dost brzo na to, abych měla pocit, že ten den ráno nemám službu. To pak naštavně vstanu a zavřu ho v ložnici, protože nemá význam, aby vstával a čelil mojí protivnosti. Ať se aspoň jednou za týden vyspí a čelí mé nenáladě odpočatý.
Mám pocit, že od sobotního rána se táhne moje blbá nálada, ale mám podezření, že ve skutečnosti se jen nastřádaly dlouhé večery a dlouhé dny s dětmi, dny bez pořádného odpočinku a bez dospělé konverzace. Dny, kdy bych nesděla u počítače, dny bez nějaké smysluplné aktivity.

Prostě jsem dnes před koupáním seřvala Charlieho, že se zase kroutí na přebalovacím pultu a pořvává. Petr mne napomenul a já jsem najednou viděla, že jsem zase tam. Zase jsem úplně vyšťavená. Bobovo fňukání mne nadzvedne, ještě než se pořádně nadechne k pláči. Alice mne rozčiluje svými požadavky, které nedokážu a nechci plnit (Dělej, že mne chytáš, ale nechyť mne. Né, takhle ne. Musíš mne chytit, ale pak pustit! Neeee! Tys mne chytila, nesmíš mne chytit.) Jenom Charlie, věčně usměvavý Charlie mi zlepšuje náladu a dokud se směje, koulí se po posteli a je nejroztomilejší tvor na zemi, tak mám pocit, že se to dá vydržet.

Ale pak už to nestačí, protože i Charlie se kvůli něčemu rozeřve a já nevím, jak to řešit, a přede mnou se najednou rozevře černá propast. Najednou jsem úplně prázdná. Můj život je prázdný, bezpředmětný a bezvýchodný. Najednou přede mnou není nic pozitivního, jen dětské fňukání, věčné prohrané bitvy o cokoli, protože buď svého dosáhnu výhrůžkami nebo vůbec a je obojí špatně. Najednou není východisko, protože ať dělám, co dělám, tak to dělám špatně.

Chci utéct. Dřív se jsem v takové situaci chtěla zabít. Protože jsem neviděla žádnou jinou cestu. Protože moje vidění světa je černobílé a v černobílém světě svůj život buď zvládám nebo ne a pak je sebevražda jediné řešení. Z toho hlediska tedy vnímám posun. Dnes jsem se sebrala a uprostřed všeho jsem odešla. Je to ode mne sprosté. Petr to zvládne. Šla jsem pryč, protože jsem se nedokázala a nechtěla chovat k dětem slušně. Sedím v resturaci, mám druhé pivo, jsem příjemně otupělá a nechci se vracet domů. Nechci se vracet k dětem, se kterými nejsem schopna se dohodnout i když se, kurva, TAK snažím.

Snažím se jim vyjít vstříc, snažím se jim dávat na výběr, dvě možnosti nebo víc, snažím se obrátit konflikt v žert, snažím se jim vysvětlit, jak se cítím, snažím se je pochopit, snažím se je rozptýlit. Někdy to funguje a já si říkám, že to půjde. Ale pak je několik dní v řadě, kdy jsou děti prostě protivné už od rána a mě dojdou síly a ještě není ani osm hodin ráno a já bych jenom brečela, protože mám pocit, že všechna moje snaha je k ničemu. Zlobím se na ně, jsem vysílená a nešťastná a není úniku.

Ono se to zase zlepší. Časem. Snad. Budu doufat. Zatím se to vždycky zlepšilo. (Taky se to vždycky zase posralo, ale co nadělám).
Asi už chápu, jak se z matek stávají alkoholičky.

sobota 28. ledna 2017

KBT na depresi

Když jsem si v roce 2015 začátkem roku přiznala, že mám depresi, začala jsem zjišťovat, jaké mám možnosti v rámci zdravotního pojištění. Popravdě to nebylo nic moc. Jednou měsíčně psycholožka. Ale tak nakonec lepší než nic, zkusila jsem to. Jak říkám, lepší než nic, ale že bych byla schopna s ní navázat dobrý vztah, to jsem nebyla. A poslala mne na kognitivně behaviorální skupinu zaměřenou na depresi. Naprostá blbost, to je přece jasný. Jak mi může kognitivně behaviorální terapie pomoct s depresí?

Vypovídá to samozřejmě o mé představě o účinnosti kognitivně behaviorální terapie (KBT). Žiju (stále ještě) v představě, že v takové terapii se člověk trénuje, jak reagovat v určitých situacích. Takový jako Pavlovův reflex (moje interpretace). A já přece nepořebuju rozpoznat zvonek a začít slinat, já potřebuju probrat své problémy v individuální terapii, potřebuju politovat, poslechnout, poradit, najít kořeny všecho zla a vyrvat je a pak už budu nadosmrti v pořádku. Teď už vím, že ve skutečnosti se potřebuju pořádně vyspat. Ne jednou za měsíc, ale každý den. To na mou depresi zabírá zatím nejlíp.
Nicméně jsem pár sezení (jednou týdně) navštívila, aby se nemohlo říct, že se nasnažím. Nebýt toho, že skupina začala pár týdnů před letním odletem do ČR, chodila bych tam déle. Dostali jsme k ruce materiály z nichž nyní budu čerpat. Tedy, citovat. Protože, jak mi to přišlo celé nesmyslné, tak jsem si tam poslechla pár zajímavých teorií, o které se chci podělit. A když nejsem zasekaná v beznaději, tak dokonce i věřím, že taková terapie může mít efekt. Rozhodně se tady tvářej, že to funguje. Jen se člověk musí dobře naučit slyšet varovné zvonění a začít slintat.

Tak jdem na to (volně překládám z materiálů):

První princip KBT je, že naše myšlenky ovlivňují naši náladu. Když si myslíme něco negativního o sobě, o svém světě nebo o ostatních, cítíme se špatně nebo jsme v depresi. Naopak, pokud přemýšlíme pozitivně, tak se cítíme lépe. Naneštěstí, když jsme v depresi, býváme zcela zaujati negativními myšlenkami. Negativní myšlenky se často stanou pokřivenými nebo zveličenými a cele nás pohltí.

Jedním z prvních úkolů KBT je rozeznat svoje negativní myšlenky, zejména ty, které jsou zveličné nebo pokřivené. Takové pokřivené myšlenky nazýváme "nevhodné negativní myšlenky".

Tyto myšlenky mohou být velmi depresivní a zmrzačující. KBT nám pomáhá nahradit nevhodné negativní myšlenky myšlenkami, které jsou rozumnější a zdravější.

Někdy je těžké rozeznat, co si vlastně myslíme, když se cítíme špatně. V hlavě nám víří mnoho myšlenek. Těmto myšlenkám říkáme "automatické" myšlenky. Jedna technika pro rozpoznání myšlenek je prostě si je zapsat. To nám umožní zachytit naše pocity. Když si myšlenky zapíšeme, tak si je můžeme roztřídit na nepodstatné myšlenky a na "automatické" myšlenky, zvané také "žhavé myšlenky". "Žhavé myšlenky" jsou takové, které v nás vyvolávají silné emoce. Pokud takovou "žhavou myšlenku" někomu svěříme, tak může vyvolat silné emoce i u něj.

"Nevhodné negativní myšlenky" mohou:
  • se často objevovat, když má člověk depresi
  • být obtížně idenfitikovatelné
  • být iracionální a automatické
  • se mohou objevovat aniž by si jich byl člověk vědom

Tady mám poznámku, kterou bych si měla někam zapsat a možná i vytisknout: To, že si něco myslím, neznamená, že je to pravda.

Když se nám podaří identifikovat nevhodnou negativní myšlenku tak s ní můžeme zažít zacházet. Můžeme zhodnotit, jestli je naše myšlenka negativní nebo realistická. Realistické, racionální myšlenky pomohou vyjasnit situaci, což nám může zlepšit náladu.

***********************
Tenhle příspěvěk mám rozepsaný už skoro rok. Čekám, až si najdu čas ho dopsat. Teď jsem se rozhodla ho zveřejnit nedopsaný a postupně ho rozšiřovat a dopisovat, jak se k tomu dostanu.

pátek 23. září 2016

Narušený rytmus

Dvojčata skáčou s jásotem po pohovce, miminko v postýlce zírá na pohybující se strom za oknem, o děti se nikdo nestará. Já jsem v jiné místnosti a dělám, že neexistuju, že nejsem. Jenže jsem.
Jsem utahaná, jsem vzteklá, jsem netrpělivá, jsem nespokojená, jsem demotivovaná, jsem utahaná (nepsala jsem to už?). Věčně unavená.

Bob se hodně zlepšil. Mám pocit, že pláče mnohem méně než před měsícem. Buď si zvyknul na miminko nebo trochu dospěl, ale je mnohem snesitelnější. Taky hádek s Alicí je méně. Víc času tráví děti tím, že si spolu hrajou a mně nechávají být. Ještě aby mne nechal být Charlie.

Já prostě nezvládám miminkovský pláč. Když Charlie pláče, tak je v naší domácnosti rázem dusno. Dětem odsekávám, že nemůžu, že musím utěšovat/kojit/přebalovat, na Charlieho se utrhuju, proč se nechce kojit, když řval, na Petra koukám zle a Ganešu vyháním z míst, kde chci sedět. S chutí bych někoho nakopla.

Moc mne mrzí, že kvůli miminku nemám čas na dvojčata. Miminko nám naprosto narušilo jednak denní režim a druhak komunikaci. Myslela jsem si, že žádný denní režim nemáme, ale ukázalo se, že jsme přece jen měli. Taky jsem si myslela, že miminko prostě bude ve vleku starších dětí, jak jsem slyšela, že to dělají jiné matky. A připadalo mi to v pořádku, jen ať si zvyká. Ale nejde mi to.
Poslední dobou se skoro nedostaneme ven. Neustále sleduju, jestli Charlie spí a podřizuju se tomu. Když spí nebo se tváří, že brzy usne, tak nejdeme ven. Já ho prostě nechci budit, protože se bojím, že pak bude řvát. Když je přetažený, tak řve příšerně. A já strašně nechci, aby řval. Nešli jsme kvůli němu dnes na hudebku. Charlie usnul půl hodiny před odchodem z domu a vzbudil se dvacet minut po začátku hodiny. Tak jsme nikam nešli. Těžko se mi odhaduje, kdy přesně bude spát, protože mi často připadá, že už má na čase, že už se chystá. Tak ho frknu do postýlky. V jednom případě z pěti usne během deseti minut. V ostatních případech se v postýlce kroutí a heká, pak začne řvát a trvá půl hodiny až hodinu než to skutečně zabalí. Během té hodiny mu chodím podávat dudlík, zvedat ho, aby si krknul, přebalovat ho a vůbec ho utěšovat. Někdy dokonce i pije z prsu. Kdybych věděla, že to bude trvat hodinu, tak jdu prostě ven, ať tohle dělá v kočárku. Teda, ne že by to v kočárku bylo o tolik lepší, tam bych ho asi nechala řvát ještě víc a byla bych víc nervní, ale aspoň bychom byli na čerstvém vzduchu.
Naprosto si nevybavuji, jak jsem chodila na hudbu s dvojčaty. Budila jsem je? Chodila jsem pozdě? Nebo prostě v tu dobu nespali? Nevím. Nepamatuji si.

Kromě spánku mám s Charliem problém s kojením. Panicky jsem se bála čtvrtého měsíce, protože ve čtvrtém měsíci dvojčata svorně odmítla prso. Charlie nezklamal. Prvního září ráno jsem si ho vzala, že ho nakojím. Svíjel se, řval jak tur, kopal nohama, obracel hlavu pryč a kdyby to uměl, tak mne odstrčí. Vyděsila jsem se. Poctivě jsem to zkoušela znovu a znovu. Znovu a znovu odmítal a řval čím dál víc. Jenže nic jiného než prso nedostal, takže nakonec se přisál. Během následujících týdnů jsem zjistila, že se rozhodně, ani náhodou, nepřisaje, když je unavený. To jenom řve. Naopak kojit hned po probuzení je nejúspěšnější. To se přisaje bez keců a krásně pije. Pak dává smysl, že kojení v noci bylo a je vždy bez problémů, zatímco přes den se často dostávám do situce, kdy sedím s vyndaným prsem a Charlie mi řve na klíně. Vytahovat a schovávat prso je mnohem větší otrava než vzít a položit lahvičku s mlíkem a i to mne deptalo. Vytočí mne to naprosto spolehlivě, ale přesto to stále zkouším. Představa, že pláče hlady je mi nepříjemná. Jako by to poznal, tak posledních pár dní Charlie v postýlce pořvává, prso odmítá a vezme si ho až když už je úplne vyřízený, ale ještě před spaním. Pak se mám na něco spolehnout.

Co se týče vývoje, tak se mi zdá, že dvojčata v tomhle věku už měla zmáknutý překulování z břicha na záda. Charlie se už dvakrát, třikrát překulil, ale dávám ho na břicho tak málo, že nemá kdy trénovat. Ostatní věci jako strkání si věcí do pusy, modlení, chytání za prsty, házení si deky na hlavu, usmívání se, pozorování rodičů... to všechno umí a dělá. A podle toho, jak se na kroutí zádech kroutí na bok, soudím, že překulování ze zad na břicho se už taky chystá.

IMG_3072

úterý 13. září 2016

Nepochopená

Nejsme s Petrem na stejné lodi.

Chci-li mít dostatek spánku, musím jít do postele hned, HNED, jakmile Charlie večer usne (tj. ne třeba až napíšu blog). Tím získám dvě, tři hodiny spánku, které když nemám, tak mi zoufale chybí. Znamená to jít do postele před devátou. Z hlediska spánku je to skvělý. Z hlediska života je na prd. Když je doma Petr, tak Alici s Bobem ukládá on, já jsem v obýváku s Charliem a konejším ho. Když Charlie usne, tak uklidím kuchyň a jdu spát.
Ráno vstanu, obleču děti, dám snídani, nakojím, osprchuju se, utěšuju Charlieho, připravím svačinu, jdeme ven nebo se plácáme doma, nakojím, utěšuju Boba, připravím oběd, zkusím nakojit, ale Charlie se cuká, utěšuju Alici, podávám oběd, který nikdo kromě mně nejí, utěšuju Charlieho, připravuju svačinu, chovám Boba, konečně nakojím, čtu dětem knížku, druhou, třetí, utěšuju Boba, chovám Alici, připravuju večeři, utěšuju Charlieho, chovám Boba, podávám večeři. Pak přijde Petr a já se starám jenom Charlieho. Mám pauzu. Děti jsou s Petrem v koupelně  a pak jim Petr čte a ukládá je do postele. Dobrá hodina, během které můžu poklidit obývák nebo i brouzdat po netu, ovšem za přepokladu, že Charlie nepláče. A pak jdu spát.
Nepiju alkohol, kafe, ani čaj, nekouřím a nemám čas sama pro sebe. Měla bych asi sportovat, ale kdy? Můj jediný únik je čokoláda. Tabulku slupnu na posezení. S pomerančovou příchutí.

Stěžuju si Petrovi, že když chodím spát takhle brzo, tak se sice vyspím, ale nemám žádný čas osobní život, žádný čas sama pro sebe. Celý den jsem někomu k dispozici a když bych si konečně mohla odpočinout, tak je potřeba jít spát. "A co si myslíš, že já nějaký život mám? Já přes den v práci taky mysím být lidem k dispozici." dostane se mi odpovědi.
Chtěla bych dovolenou.

"Já mám pocit, že to je motto tvého mateřství. Nikdo tě nechápe." říká mi Petr a já přemýšlím jestli to je výsměch nebo politování.

neděle 7. srpna 2016

Na stupnici od 0 do 10...

...jak velkou depresi dnes máš?

"Když tady budeš někoho mít, tak ti může pomáhat a uleví ti!" snaží se argumentovat Petr.
"Ale když se s tím člověkem necítím dobře a jsem zrovna na dně, tak mi to vůbec nepomůže, jenom to zesílí moje mizerné pocity!" zuřím já. Proč to proboha nechápe?

Mám pocit, že človek má jistou spánkovou rezervu. Takže když se jeden den pořádně nevyspí, tak je sice druhý den unavený, ale může pak v noci dospat. Když se nesvyspí několik dní v řadě, tak se ta spánková rezerva stále snižuje. Když pak člověk zase pár dní spí víc, tak se rezerva zase pomalu doplňuje. A když rezerva dojde, když človek nemá dostatek spánku delší dobu, tak pak jede na doraz. Přichází spánková deprivace.
Díky Petrově a mámině pomoci jsem první měsíc byla schopná rezervu doplňovat. Mohla jsem spát (a využívala jsem toho) přes den. Sice jsem se kvůli nemožnosti spát osm hodin v kuse nemohla doplnit rezervu do plného stavu, ale nebyla jsem na dně. Díky tomu jsem neměla pocit, že jen přežívám a že procházím peklem. Dokonce se mi zdálo, že se mám v rámci možností velmi dobře. Jenže pak mám odjela, Petr začal chodit do práce a spánek přes den se nevydaří pokaždé. Jednou mne nenechá spát Charlie, podruhé dvojčata, potřetí to prostě nestihnu. Moje spánková rezerva ubývala a ubývala a já jsem začala vstávat naštvaná. A jedno pondělí jsem zjistila, že jsem v pasti. Že jsem úplně vyřízená a nečeká mne už nikdy nic pěkného. Zachumlaná pod dekou jsem vysíleně plakala a pak jsem letargicky seděla na pohovce a kojila Charlieho. Vrátila se. Deprese z únavy se vrátila a teď s ní budeme muset všichni žít dokud Charlie nezačne spolehlivě spát přes noc. Což v případě Alice a Boba nastalo někdy kolem dvou let.
Ten večer mne Petr odeslal do postele dřív, že pokud už nehodlám kojit, tak Charlieho uspí. Charlie tu noc poprvé spal pět hodin v kuse a já jsem ráno byla v trošku růžovější náladě. Ze dna jsem se vyšplhala o kousíček výš.

"Když ti je zle, tak přece potřebuješ pomoc," zkouší to Petr zase.
"Když tady sedím a přemýšlím, jak se nejlíp zabít, tak mi fakt nepomůže tady mít někoho s kým se cítím špatně! Představ si to tahkle, na stupnici od 0 do 10 je nula když jsem v pohode, a když jsem úplně na dně, když se mi zdá, že jediné řešení je sebevražda, tak je to desítka. A při desítce potřebuju podporu, ne odsuzování." pořád ještě zuřím.
"A jaké číslo jsi měla včera?"
"Včera to byla devítka. Protože desítka je ve skutečnosti, že už jsem mrtvá." vysvětluju a Petr to najednou pochopí. Konečně se mi podařilo mu to vysvětlit. Vůbec jsem nevěděla, že to na mně není vidět. Byla jsem přesvědčená, že mu je naprosto jasné, jak špatně na tom jsem.

Většinu času jsem v pohodě. Petr se mne po příchodu z práce ptá, jak se mám, a já jsem sice unavená, ale docela to jde. Na stupnici od nuly do deseti bych řekla dva, tři. Dokonce bych to ani nenazvala depresí, jen únavou. Ale když dojde spánková rezerva, tak to okamžitě skočí někam k osmičce. Žádný postupný propad. Prostě furt dobrý, furt dobrý a najednou prásk! Jsem v háji.
Kromě nedostatku spánku přispívá k mé psychické nepohodě zejména Bob (i když Alice se taky zpátky nedrží). Bobovo neutuchající řvaní, které vede k mému hysterickému křiku, což vede k mému studu a pocitu selhání. Stačí spát méně než dostatečně, jeden Bobův nevysvětlený řev a už se vezeme. Souboj vůlí. Jsem v pasti, protože mám pocit, že buď můžu dětskému vyděračskému pláči ustoupit a nebo dítě seřvu. Ani jedno mi nevyhovuje, ale nevidím žádnou jinou cestu. Přitom takhle to ale vůbec nechci.
Tento týden jsem měla dva dny osmičky a jeden den devítku. Za sebou. Jednu hádku s Petrem, že se prý pořád tvářím, že jsem v pohodě a pak v pohodě nejsem a ať teda nepředstírám, že se nic neděje.
Děje. Potřebuju spát.