"Ale mě JE dobře!" pláče Alice.
Všichni odborníci (naše babysitterka, Petr, Jeff) tvrdí, že Bob se svým řevem snaží získat pozornost. Alice příchod miminka zřejmě zvládla mnohem lépe. Zatímco Bob se nad miminkem rozněžňuje a po dvou měsícech přišel s tím, že on je velkej Charlie a že je miminko a že chce chovat, tak Alice si Charlieho prakticky nevšímala. Má ale spoustu miminek, medvídci a jiná zvířátka se měnila na miminka, která musí Alice chovat, zavinovat, přebalovat a nově i kojit. Když už jsme nemohli Bobovo chování vystát, tak jsem minulý víkend vymyslela, že ho Petr vezme na jeden den ven. Jen sami dva. Zdálo se, že to docela pomohlo, Bob byl v mnohem příjemnější náladě.
Ale Alice se začala v noci budit a požadovat různé věci. Napít, přikrýt, pochovat, najít zajíčka, najít miminko, vlézt si k nám do postele, zpátky do postýlky, znovu přikrýt. Kromě toho dostala v neděli večer teplotu. Četla jsem kdysi teorii, že děti jsou schopné si způsobit horečku, aby získaly pozornost. Teorie mi připadala poněkud přitažená za vlasy, ale Aličina teplota neustupovala. Vždycky dostala sirup proti horečce, byla pár hodin v pohodě a pak se teplota vrátila. Místní doktoři už mne vycvičili. Pokud má dítě teplotu, ale nesmrká, nedusí se, ani jinak neumírá, tak je to virová infekce a ta se nijak neléčí, takže nemá smysl chodit k lékaři.
Když ale měla Alice teplotu už čtyři dny v kuse, tak jsem se vycukala a šly jsme v pátek k doktorce. Alice, která byla, kromě teploty, celé čytři dny v podstatě v pohodě, měla v pátek napuchlé oči, naběhlé mízní uzliny na krku a malinko ucpaný nos. Paní doktorka si ji prohlédla, řekla, že plíce dobrý, oči a uši taky, zeptala se jestli je ještě někdo z rodiny nemocný a jestli měla Alice vyrážku, pak jí prohmatala břicho a nakonec se obrátila na mne. "Ještě nechám udělat krevní testy, ale myslím si, že je to mononukleóza."
Vyděsila jsem se. Mám mononukléozu zapsanou jako dost vážnou a problematickou nemoc. Paní doktorka se ale tvářila, že o nic nejde. "Ona teď nějak řádí. Tento týden jsem měla už tři případy." Prý jsou z toho děti hodně unavené, mám očekávat, že ještě dva, tři týdny s Alicí nic nebude. O tom, že by nemoc měla vliv na játra paní doktorka nic neví, ale prý slezina je v ohrožení. Žádné cvičení ani tahání těžkých věcí, mohla by prasknout. Je to virové onemocnění, takže se to ani nijak neléčí. Jen ověříme z krve, jestli je to opravdu mononukleóza.
Představa, že budou mojí tříleté holčičce brát krev mne moc nepotěšila. Ale vím, že s Alicí se dá mluvit. "Musíš být hrozně statečná." říkám jí, když jí vysvětlím, kam jí píchnou a že se nemůže hýbat. "Ale já nebudu statečná, já budu plakat..." kroutí se holčičce koutky úst dolů a mně je jí hrozně líto.
Nakonec byla velmi statečná. Já jsem měla na břiše Charlieho (Bob byl s Petrem v leteckém muzeu), takže Alici si na klín posadila sestřička a už to jelo. "Bolí to! Bolíííí to! Buhůůů..." píchli Alici do ruky. Chudinka moje seděla, slzy jí tekly, ale necukala se. Já jsem, podle rady z letáčku o odběru krve u dětí, pomalu nahlas počítala. Napočítala jsem do dvaceti, sestřička odebrala čtyři zkumavky a bylo. Mohly jsme jít koupit zmrzlinu, kterou jsem Alici za odběr krve slíbila. Vím, že se nemá jídlo dávat za odměnu, ale myslím si, že odběr krve je tak stresující, že si myška odměnu zasloužila. (Radši si ani nepředstavuju, jak by stejná situace vypadala s Bobem.)
Cestou domů jsem nám také koupila desinfekci na ruce. Vždy mi přišlo, že jsou Američané paranoidní, když mají tyhlety desinfekce všude, ale to neměl nikdo z nás mononukleózu. Teď se bojím, že to od Alice všichni chytneme.
Původně jsem si myslela, že jde možná o podobné nedorozumění jako onehdá se zášrtem. Že existuje víc překladů do češtiny a existuje něco jako méně závažná mononukleóza. Ale zdá se, že ne. Podle českých i anglických zdrojů má protilátky na virus Epstein-Barrové (EBV) většina lidí. Nejčastěji ho člověk chytne jako malé dítě a vytvoří si protilátky, aniž by si toho někdo všiml, protože nemoc se maskuje jako nachlazení. Čím starší člověk je, tím horší průvodní znaky. Virové onemocnění se neléčí, ale léčí se někdy angína, která virové onemocnění často provází.
Alice to docela schytala. Krevní testy potvrdily protilátky na EBV. Dnes, druhý den po diagnóze, strávila skoro celý den v posteli s teplotách. Petr vzal Boba zase ven a já jsem zůstala doma s Charliem a Alicí. Alice celé dopoledne jen spala a plakala. Chtěla se chovat a nosit. Odmítala jíst, pít, nechat si číst pohádku. Odmítala dívat se na video a nechtěla ani tátovo cucání (bylinkové pastilky Ricola od švagra) a to už je co říct. Přemlouvala jsem ji, ať si vezme sirup proti teplotě, který až do dnešního rána cucala ze stříkačky poměrně ochotně.
"Tobě je, miláčku, hrozně zle. Dej si sirup, pak ti bude líp." přemlouvám ji.
"Ale mě JE dobře!" pláče Alice.
Nakonec jsme ho do ní narvali násilím, takže se pak i navečeřela a na několik hodin je jí dobře.