Když člověk hodně čte Charliemu rýmované knížky, tak mu pak rýmy naskakují na kde co. Třeba na to, že už měsíc nic nenapsal. Koukám, že spíš odzvonilo září srpnu, ale to se tak pěkně nerýmuje.
Nezaznamenány dějou se velký věci.
Alice a Bob
Alice a Bob začali 20. srpna chodit do školy.
V USA se totiž začíná do školy chodit v pěti letech. Nikoli do první třídy. Do předškoly (jmenuje se to velmi přehledně Kindergarten, zatímco školce se říká Preschool). Děti, kterým není šest let před koncem školního roku, můžou zůstat ve školce o rok déle a nastoupit až v šesti. To se typicky týká letních dětí a naše do toho spadají. Protože se celkově kloním k unschoolingu (už na to existuje české slovo?) a k samostatnému učení hrou, tak jsem byla přesvědčená, že dvojčata zůstanou ve školce až do svých šesti let. Hodně jsem si to přála, protože naši školku miluju. Jenže.
V San Francisku člověk nepřijde a nepřihlásí svoje dítě jen tak do nejbližší školy (ve skutečnosti bych je do nejbližší školy dát nechtěla, ale pokud bych chtěla, tak nemůžu). V San Francisku je snaha být fér vůči všem. Zejména vůči dětem znevýhodněným barvou kůže, oblastí, kde žijou, nebo příjmem rodičů. Prostě, aby děti z chudých (typicky hispánských a černých) oblastí měly šanci chodit do veřejných škol v bohatších (typicky bílých) oblastí, tak se zavedla loterie. Člověk napíše na přihlášku seznam škol, do kterých by chtěl dítě přihlásit, počítač provede losování a když má člověk štěstí, tak na něj jedna z těch škol vyjde. Když ne, tak mu loterie může přisoudit školu na druhém konci města a nazdar bazar. Zajímavé je, že to není tak úplně stoprocentní loterie, zřejmě při vymýšlení přece jen někdo bral ohledy na rodiče. Takže dítě se dostane do požadované školy vždy pokud už na škole má staršího sourozence. Taky pokud pohází ze znevýhodněné oblasti. Taky když už na dané škole chodí do školky (některé veřejné školy mají školku). A pokud se hlásí na svou školu v sousedství, tak se mu šance taky zvyšují. Tyhle čtyři kategorie se uplatňují nejdřív a pokud zůstanou ještě nějaká místa volná, tak se zbytek doplňuje právě loterií. Je to... zvláštní systém (a to jsem to ještě zjednodušila). Rodiče jsou z něj úplně na nervy, protože nemají sebemenší šanci ovlivnit, kam se jejich dítě dostane (samozřejmě až na vykuky, kteří si ve znevýhodněných oblastech pronajímají dočasně druhý byt, aby měli na přihlášce "správnou" adresu).
Já jsem chtěla zejména školu v dochozí vzdálenosti. Nemáme auto a dojíždět někam MHD přes půl města by bylo vražedné. Tím se nám výběr zúžil na čtyři školy. Pak se ukázalo, že některé školy začínají v 7.50 a že bychom tedy museli vstávat v šest nebo i dřív. Tím se nám výběr zúžil na dvě. Taky jsem nechtěla školu, kde se klade velký důraz na akademický růst, nechci, aby naše miláčky už od prvních let někdo testoval, nutil do domácích úkolů a stresoval tím, že nečtou dost rychle. Naopak líbí se mi školy, které mají emocionálně-sociální programy, kde se děti učí empatii, řešení problémů, asertivitě a dalším společenským dovednostem, jež Petr i já zhusta postrádáme. Tím se nám zúžil výběr na jednu. A je to neuvěřitelné, ale obě dvojčata (podávali jsem jim přihlášky nezávisle, protože je jednodušší získat jedno místo a pak tam dostat sourozence) se na ni dostala. Měla jsem radost! Jen teda začíná v 9.30, což je zase poněkud pozdě, to už je půl dopoledne pryč.

Nicméne kromě veřejných škol, kde probíhá jedna loterie pro všechny, přihlásil Petr děti i na dvě čartrové školy. Já vlastně pořád pořádně nevím, co taková čartrová škola je. Je to něco mezi veřejnou a soukromou školou. Může být méně rigidní než veřejná, často má volnější program. Dostává dotace od státu, ale nemusí ve své výuce splňovat stejně přísné podmínky jako veřejné školy. Funguje nezávisle na veřejno-školním systému, v podstatě je soukromá, její zaměstnanci nejsou zaměstnanci státu. Je otevřená všem studentům a od studentů nevybírá školné, jako to mají soukromé školy. Zároveň ale musí splňovat svou chartu, svoje poslání, se kterým byla založená. Taky musí jednou za pět let obnovit svou licenci, což by mělo zaručovat, že se nezvrhne.
A dvojčata se do jedné takové školy dostala. Zajímavé je, že tu školu prý založili před 25 lety rodiče dětí z naší školky, z Rocky Mountain. Když jsem o tom mluvila s ostatními rodiči, tak mi bylo řečeno, že tohle je asi tak nejblíž unschoolingu, jak se můžu ve škole dostat. Že jestli se mi líbí v Rocky Mountain, tak tahle škola je nejlepším pokračováním. Dvojčata se tam dostala přes loterii. Je to skoro zarážející, protože mají dvě třídy po 22 studentech a dětí se hlásí víc než tisíc. Přesto se do těch 44 dětí dostaly 4 děti z naší školky, i když je pravda, že dvě z nich se tam dostaly z čekací listiny (to když někdo svoje místo odmítne).

Děti jsou každý v jiné třídě. Bylo to jejich vlastní přání. Zejména Alice si přála být bez Boba. Asi se dost navzájem užijou doma. Škola na nás dělá dobrý dojem. Pravda je, že jsem ani nic jiného neočekávala, ale jsem vděčná. Bobův učitel týden před začátkem školy nabídl, že své studenty navštíví doma, stačí říct. Luxus. Přišel, chvíli si povídal, přečetl knížku o tom, jak jde králíčel do školy, konstatoval, že naše děti mají rády knížky, a rozloučil se. Aličina učitelka taky přišla.
Teď je to měsíc a děti jsou plně aklimatizované. Zdá se, že jsou spokojené a netrpí příliš tím, že by byly tlačeny do učení. Je pravda, že Bob si po prvním týdnu stěžoval, že nemůže dělat věci, které chce. Myslím, že ho baví to, co tam dělají, ale chtěl by to dělat svým tempem. Déle nebo jindy. Alice byla ze začátku nespokojená, že Bob má ve třídě jiné věci než ona. Že Bob má lego a kostky a kuchyňku a patro, na kterém si může číst a hrát. Říkala "Já bych chtěla bejt Bob. Občas se mi v hlavě zdá, že jsem někdo jinej. Třeba Elza z Frozen nebo Nella nebo nějaká jiná postava z knihy nebo filmu. To když bych chtěla mít jiný věci." Ale zdá, že už se to srovnalo. Zejména když se ukázalo, že i ona má ve třídě lego a kuchyňku a kostky a může chodit na patro.
V současný době je největší problém ranní vstávání, myslím, že se jim prostě nechce vstávat, když je budík. Že to bylo přesně to, proč já jsem nechtěla do školy, když jsem byla malá. Že se kvůli tomu musí budit. A to škola začíná v 8.45. Ale chodíme pěšky a trvá to 30 minut. Petr se zapojil a většinu týdne vodí děti do školy on. Už to nese plody. Během třiceti minut stihnou probrat spoustu věcí a jeho předposlední blog trochu ožil.
Nejsem si úplně jistá, co se tam učí mimoděk. Poslouchání autority, to, že někdo jiný má vždycky pravdu, jak říká Jana Nováčková v tomhle rozhovoru? Mám pocit, že by to v téhle škole nemuselo být tak silné, zdá se mi, že se naopak snaží budovat komunitu, a podporují samostatnost a kreativitu. Mají to ostatně v názvu, Creativity Arts Charter School. A doufám, že se naučí přesně těm emocio-sociálním věcem, které já nemám.
Petr se k tomu taky vyjádřil.
Charlie
Chudák Charlie se porovnávání nevyhne. To, že má narozeniny jen o den dřív než dvojčata, mu taky nepomáhá. Pamatuji si, že s dvojčatama jsem začala zkoušet nočník v létě, po návratu v Česka. A bylo to docela v pohodě. Byli jsme hodně doma, takže mohli běhat nahatí a nějak se to prostě naučili. Jenže s Charliem tohle nešlo. Buď jsme šli všichni čtyři do školky, nebo jsme byli ve školce, nebo musel jít spát a prostě nebyla doba, kdy bych ho mohla nechat v klidu doma běhat s holým zadkem. Nakonec jsem s tím začala začátkem srpna z nouze, protože byl hrozně opruzený a měli jsme jet za dva dny stanovat. V přírodě by se mu vyrážka na zadečku nezahojila, tam bude pořád v plence. Nechala jsem ho běhat polonahého. Samozřejmě, že se vyčůral na zem. "Do nočníku, Charlie, tady." Měla jsem po bytě strategicky rozmístěné tři nočníky, ale Charlie byl ochotný sedět jen na tom v koupelně. Sedět jo, ale čůrat ne. V obýváku jsem sklidila koberec a ložnici jsem zavřela. Vše ostatní se dá vytřít. Asi týden jsem ho nechávala doma bez kalhot a ven dostával plenku. Pak jsem to zkusila ven bez plenky, načež se venku dvakrát pokakal. Poctivě mi předem hlásil E-e. "Chceš čůrat?" ptám se. Prý ne.
Byla jsem přesvědčená, že se nikdy nenaučí chodit na nočník a byla jsem úplně zoufalá. Nemůžu ho nechat doma běhat bez plenky, když musím každý den vyzvednout děti ze školy, a víkend na to stačit nebude. Bude mi pořád jen počůrávat a pokakávat oblečení a já vyměknu a budu mu dávat plenku a on prostě nebude mít možnost se to naučit. Už takhle doma protestoval, že chce plenku, že nechce být bez ní.
A pak se jednou sám vyčůral do nočníku. Jásala jsem a tleskala. Pak víckrát. Ale ven to stále bez plenky nešlo. Pak se jednou do nočníku vykakal, to byla radost! Tak jsem mu začala doma dávat kalhoty bez spodního prádla. Prý dětem spodní prádlo připadá jako plenka, tak do něj čůrají. Jen v kalhotech, bez spodního prádla, to šlo i venku. Nosím s sebou skládací nočník a když Charlie řekne "A-a" tak ho hbitě vytáhnu a jedem. Tento týden jsem mu dala poprvé slipy. První den je dvakrát počůral, ale od té doby ne. Ještě to budu dělat týden, dva a pak mu začnu dávat na noc natahovací plenku, aby se mohl dojít sám večer vyčůrat, jak nás každý večer prosí.

Asi dva dny před Charlieho první návštěvou zubaře mu Petr vzal večer dudlík. Prý kvůli zubům. Přesto, že dvojčatům jsme ho vzali až ve dvou a půl letech. Charlie asi dva dny dudlík vyžadoval a pak se s tím smířil. Aspoň to tak vypadalo. Dudlík nemá. Ale začal cucat všechno ostatní. Hračky, prsty, oblečení. Jsem tím velmi rozladěná. Úplně nejradši bych mu ho vrátila zpátky, protože před tím nic necucal, zřejmě mu dudlík při spaní stačil. Taky mám pocit, že líp spal. Ale je mi jasné, že následné odebírání by bylo o to horší. Tak mu do postýlky aspoň nechávám mlíko. Kdybych si měla vybrat já, tak mu na noc raději nechám dudlík než mlíko, ale tahle volba proběhla beze mne. Teď má přes den každou chvíli něco v puse a já nevím, co s tím. V době, kdy se zdálo, že se nenaučí na nočník, mi bylo jasné, že z něj bude nešťastné dítě, které chodí v plenkách a věčně něco oslintává. No, uvidíme, ten nočník se zlepšil.

Charlie stále nemluví. Deptá mne to. Jednak mám pocit, že jsou dvojčata asi geniální, když čtu, jak v jeho věku mluvila. A jednak je to děsně frustrující! Vyjadřovat se totiž chce, ale většina jeho slov je "Aua". Aua aua auuua aaaaua. A přitom když mu říkám jednotlivé slabiky, tak je dokáže zopakovat. Petr se rozhodl, že ho naučí slovo voda. "Řekni vo" "Vo" "Řekni da" "Da" "Řekni voda" "Aua". Přistoupila jsem tedy k tomu, že se snažím říkat věcem jen dvouslabičně. Dino místo dinosaurus. "Düna" říká Charlie. Čača místo Charlie. "Čča" říká Charlie a ukazuje na sebe. "Mýmu dítěti nebude nikdo říkat Čača!" rozčiluje se Petr, ale jakkoli souhlasím, že Čača je děs, tak Aua je horší.

Já
Stále se potácím mezi stavy, kdy jsem v pohodě a kdy jsem v háji. Když se plácám v depresi, tak jsem přesvědčená, že jsem v depresi POŘÁD a že jsem hrozný člověk, z tolika důvodů, že je ani nedokážu vypsat. Když jsem v pohodě, tak jsem v pohodě a není třeba něco řešit.
Letos na jaře jsem měla hrozně hluboký propad, který poměrně rychle odezněl, když jsem začala opožděně menstruovat.
Nechala jsem si před dvěma lety zavést nehormonální nitroděložní tělísko. Hormony mi nedělají dobře. Loni v létě mi kamarádka vyprávěla, jak její kamarádka otěhoněla s nitroděložním tělískem a musela počkat až samovolně potratí. Brrr. Tělísko zabraňuje embriu se uhnízdit v děloze, ale nijak nebrání vzniku embria. Spermie může klidně k vajíčku doplavat, embrio může klidně doputovat do dělohy, ale kvůli tělísku má problémy se tam uchytit. Jak se zdá, tak se může někdy i uchytit, ale žena ho nedonosí. Nemám s tímhle celým žádný morální problém. Ale popadla mne představa, že se mi to stane. Že se embrio na čas uchytí, ale v nepřátelském prostředí se nakonec pustí. A tu dobu než se pustí, tu je moje tělo těhotné. Já to vědomě nevím, ale tělo ví a chová se podle toho (nálady, citlivost) a pak se embrio pustí a mne zasáhne strašná vlna deprese a pak přijde menstruace. Dává to jistý smysl, ne? Proč bych jinak měla tak příšerný depresivní stav před mensturací, která se ještě ke všemu o několik dní opozdila?
Takže jediné, jak tomuhle zabránit, je zabránit setkání vajíčka a spermie. Jistě, abstinence je nejlepší prevence, ale asi to nelze dělat do konce života. Hormony nechci, hormonání jsem dost. Kondom... to by šlo, ale je to nepohodlný, a gynekoložka se zhrozila, že je to děsně nespolehlivé. Nitroděložní tělísko jsem vyzkoušela a zdá se mi, že ho nechci. Žádné další bariérové metody neznám.

A pak je tady sterilizace. Kdyby to vyžadovalo operaci, tak bych zřejmě zůstala s tělískem. Ale v dnešní moderní době existuje možnost neoprativní sterilizace. Procedura se jmenuje Essure. Vagínou do dělohy a dělohou do vejcovodů se zasunou malinkaté pružinky a nechají se tam. Počká se tři měsíce, pružinky zarostou a vejcovody se uzavřou. A je to. Nevratný zásah.
Když jsem šla na informativní pohovor a podepsat, že souhlasím s plným vědomím se sterilizací, tak mi paní doktorka vyjmenovala seznam vedlejších účinků a velmi mne tím vystrašila. Ale souhlas jsem podepsala a měsíc později jsem proceduru úspěšně podstoupila. Nadopovali mne práškama, aby to nebolelo, a v přímém přenosu jsem sledovala na monitoru, kudy jde kamerka. Bylo to extrémě zajímavé. Následně mi píchli hormonání antikoncepci, která vyprchá po třech měsících, kdy už by měly být pružinky zarostlé. Pružinky mne neobtěžují. Ale ty hormony mi myslím dost zavařily. Když jsme letěli do Prahy, tak jsem začala menstruovat a menstruace trvala ve slabších a silnějších vlnách 5 týdnů. To už mi přijde docela dost. Mám pocit, že jsme na nějaké nepravidelnosti v menstruaci byla upozorněná, ale tohle mne přece jen trochu překvapilo. Hlavní pro mě ale je, že nevím, jestli mé dojetí Českem, v jehož duchu se táhl celý můj pobyt, bylo způsobeno tím, že se mi po Česku upřímně stýská nebo jestli jsem jenom prostě měla strašně rozhozené hormony.
V koncem srpna jsem šla na kontrolu. Zatímco samotná procedura stála $40 (oproti běžným $20), protože to dělala spcializovaná doktorka, tak kontrola stála $292, protože nejsme pojištění na neplodnost a toto bylo vyšetření na neplodnost. Do dělohy se stříkne RTG kontrastní látka a zkoumá se na monitoru, jestli projde vejcovody až k vaječníku nebo ne. Neprošla. A je to.

