Pátý týden v práci. A tak jo.
Když jsme s Petrem začátkem roku definitivně rozhodli, že se budeme stěhovat, tak jsem věděla, že si v Praze budu muset najít práci. Můj poslední projekt, který směřoval k nějakému zaměstnání, bylo studium vzdělávání malých dětí. Věděla jsem, že v červnu už budu mít školu hotovou a začínala jsem si sumírovat, jak a kde asi budu hledat práci. Doufala jsem, že si nechám uznat americký diplom a že třeba najdu nějakou školku, kde nebudu mít pocit, že se děti mají špatně. Bylo mi ale jasné, že to bude běh na dlouhou trať. V březnu jsem na Facebooku zahlédla, že nově založená anglicky mluvící školka hledá chůvy, tak jsem se ozvala. Domluvili jsme si informativní videohovor, který byl z mého pohledu velmi vtipný, protože jsem mluvila s člověkem, který má na starosti školkovou administrativu. Takže já jsem se ptala, jak to mají u dětí s disciplínou, kolik času na volnou hru děti mají, jestli musí děti povinně spát a tak podobně, na což pán nedokázal úplně odpovědět, zatímco on chtěl vědět o jak velký úvazek mám zájem, kdy můžu nastoupit a jakou mám kvalifikaci. Přesto jsme z toho měli oba dva dobrý pocit, protože mi na závěr řekl, že o mne mají zájem. To mne náramně potěšilo, protože já jsem taky měla zájem. Jen jsem se trochu bála, jestli jim ten zájem vydrží až do září. Když jsem v květnu přijela do Prahy na mámin pohřeb, tak jsem ve školce stavila, abych se seznámila s paní ředitelkou. Odpověděla mi na všechny nezodpovězené otázky, řekla mi, co asi tak očekává ode mne, a nechala mne nahlédnout do plánovaných témat na učení. Každý týden jiné téma! O mě, emoce, pozdravy, podzim, les, zvířata, svátky… Šla mi hlava kolem, tohle všechno musíme ty malinké děti učit? Vždyť děti v tomhle věku nepotřebují formálně vzdělávat! Potřebují se naučit pořádně ovládat svoje tělo, pojmenovávat své pocity a hlavně pohybovat se ve skupině lidí/dětí. S čímž jim mají učitelky pomáhat. Trošku mne to zviklalo, ale říkala jsem si, že zkušební doba je na to, aby člověk vyzkoušel, jestli se na danou práci hodí. Zájem školky k mému potěšení vydržel až do našeho přestěhování a já jsem poslední týden v srpnu šla na dva demo dny.
V září jsem nastoupila. Mám částečný úvazek.
První týden jsem zjišťovala, co všechno bych si ve školce představovala jinak. Něco jsem naznačila Petrovi, který mi navrhl “Tak počkej dva týdny, sepiš si to a pak to s nimi prober”. Dobrá připomínka. Tyhle civilizační návyky mi chybí.
Je toho hodně, co bych si představovala jinak.
V první řadě, abychom měli víc hraček. Děti měly k dispozici málo hraček. První pondělí vytahovaly děti na hraní vlastně jen tři věci: Duplo, modelínu a pastelky. Kostky, plastová zvířátka ani magnetická písmenka naše dvouleťáky nezajímaly. Všehovšudy měly k dispozici osm neoznačených neprůhledných krabic s různými hračkami (lekce ze školy: nádoby na hračky musí být průhledné a označené obrázkem, aby děti věděly, co kam patří). Přišlo mi hrozně smutné, jak málo věcí mají děti k dispozici.
V Rocky Mountain bylo hraček plno. Hračky vnitřní: vláčky, kostky, Duplo, velká auta, magnatiles, panenky, domeček, kuchyňka, autíčka, kostýmy, puzzle na zem, kostýmy, dvě veliké knihovny. Aktivity na stůl: razítka, modelína, vodovky, lepidlo, nůžky, pastelky, gumičky na geometrické obrazce, Taptap, malá zvířátka, větší zvířátka, navlékání korálků, různý zastrkovací věci, věci, které se dají stavět na sebe a mnoho dalšího. A všechno v mnoha vydáních, aby se děti nemusely o hračky tahat.
V druhé řadě, abychom měli starší děti. Ve třídě máme dvouleté děti. Pouze dvouleté. Některým dokonce ještě ani dva roky nebyly, ale mají to za pár. Je to dost náročné a velmi limitující. Moc nespolupracují a spoustu věcí je ještě vůbec nezajímá a nebaví.
V Rocky Mountain byly nejmladší děti dva a půl. Od dvou a půl do šesti let. Docela velký rozptyl, který zajišťoval, že těch úplně malých tam nebude moc. Kromě toho děti úžasně těží z toho, když jsou ve skupině s dětmi různého věku. Mladší vzhlížejí a učí se dovednosti od starších, starší se učí empatii a trpělivosti s mladšími, starší mají dobrý pocit, že k nim někdo vzhlíží.
V další řadě, bych si přála, abychom děti nenutily do různých věcí. Připadalo mi, že neustále děti nutíme dělat něco, co dělat nechtějí. Uklízet hračky, mýt si ruce, sedět u stolu, když už nic nejedí, uklízet hračky, držet se provázku na vycházce, mýt si ruce, uklízet hračky, sedět v kruhu, uklízet hračky. Ze začátku jsem měla pocit, že neděláme nic jiného než uklízíme hračky.
V Rocky Mountain měly děti v podstatě naprostou svobodu ve svém konání. Uklízelo se jednou denně, před tím než se odcházelo domů. Když dojedly svačinku, tak si šly hrát. Mohly si hrát s čím chtěly, s kým chtěly, více méně jak chtěly. Jejich úkolem bylo zabrat se do hry a rozvíjet ji, jak dlouho potřebují. Úkolem bylo mít se dobře. Samozřejmě, že se děti taky hádaly, plakaly, tahaly o hračky, padaly a byly smutné. To bylo v pořádku. Měly pro to prostor.
Což je další věc, kterou nemáme. Prostor. Naše třída má dvě malé místnosti, kde se snažíme děti uspořádat tak, aby se při hraní navzájem nezabily. Děti musí zůstávat ve třídě, přestože jídelna a šatna jsou hned vedle. Ani na záchod nemůžou jít ty dvouleté samy. Každý den chodíme na hodinu ven. V dochozí vzdálenosti jsou dvě hřiště, ale chodí se tam jen ve skupině. Naprostou svobodou pohybu mají vlastně jen na hřišti, kde je dost místa, aby si děti nepřekážely.
V Rocky Mountain si děti samy vybíraly, jestli budou venku nebo vevnitř. Školka stála na hřišti a dveře byly celý den otevřené. V každém okamžiku byli dva dospělí vevnitř a dva venku. Když chtěly děti ven, tak si jen musely vzít boty, a to ještě jen pokud to rodiče vyžadovali. Mohly si hrát kde chtěly, s čím chtěly, jak chtěly.
Bylo mi jasné, že první týden v práci budu unavená. Ještě si pamatuji, jak mne před lety v mé první ráci unavilo sedět náhle osm hodin u počítače. Takže hýbat se s dětmi celé dopoledne bude asi únavné. A taky že jo. Po práci jsem přišla domů úplně vyřízená, lehla jsem si na postel a spala jsem dvě hodiny. Koncem týden byl pokrok, když jsem po příchodu domů neusnula. Druhý týden jsem po práci dokonce občas i zvládla zajít domů a vzít děti na vycházku do Grébovky, ale jen na chvíli. Třetí týden jsem už začala věnovat pozornost tomu, jak doma postupujeme se zabydlováním, ale stále jsem byla unavená a podrážděná. Čtvrtý týden odvezl Petr děti do Brna na Šmouly a já jsem poprvé od začátku září měla pocit, že možná, možná to v té školce půjde.
Že budu unavená fyzicky, to jsem čekala. Že jsem se sesypala psychicky, to mne zaskočilo.
První, co na mne dolehlo, bylo “Tohle není Rocky Mountain”. Zní to triviálně, ale mne to vlastně hrozně vystrašilo. Není tam k dispozici pět dospělých na dohled nad dětmi, není tam k dispozici skoro neomezený počet hraček, není tam k dispozici hromada volného prostoru, není tam k dispozici mateřská postava ředitelky, která ví, co děti potřebují a jak jim to zajistit. Jsem tam jen já, moje mladá kolegyně a skupina mrňavejch, děsně malejch dětí. A já nemám tušení, jak zařídit, aby všechny děti byly spokojené, v bezpečí, čisté, najedené, a dělaly to, co od nich s kolegyní máme požadovat. To poslední je asi největší oříšek.
Jeden z našich prvních úkolů byl dopravit děti v bezpečí na hřiště. Dostat na hřiště šest až devět malých dětí, které tak úplně nechápou koncept držení se za ruku, není triviální. Zejména, když přecházíme ulici a každá máme prostě jen dvě ruce. Vzaly jsme si na pomoc provázek s očkama a celou cestu jsme doufaly, že se děti budou držet až na hřiště. Jenže děti se nedrží, takže různě zastavujeme, dobíháme děti, mluvíme sladkým hlasem, neutrálně, klidně vysvětlujeme, že se musí držet, a já mám pocit, že mi praskne hlava.
Celý den je vlastně tak nějak na boj o to, aby všechny děti dělaly tu jednu věc, kterou teď zrovna mají dělat. Držet se a jít. Sedět a jíst. Sedět a poslouchat. Sedět a dělat školní aktivitu (já nevim, že ty chudáci děti musej pořát sedět). Se čtyřma to jakž takž jde. S šesti trochu hůř. Posadíš jedno a druhý sleze. Posadíš druhý a třetí ho práskne přes hlavu.
Vlastně jsem vděčná za to, že existuje zkušební doba. První týden jsem o výpovědi přemýšlela dvakrát. Pak se ukázalo, že jedno našich dětí kouše ostatní děti. Pak se ukázalo, že jiné z našich dětí získává pozornost tím, že ostatní děti bije a že rozhazuje hračky. Druhý týden jsem o výpovědi přemýšlela dvakrát denně. Co jsem si proboha myslela, že budu v pražské školce dělat, když jediné co umím, je dělat dětem společnost v pohodové Rocky Mountain? Pak se ukázalo, že jedno z našich dětí potřebuje hodně pohybu, ale my nemám dost prostoru. Pak se ukázalo, že jedno z našich dětí potřebuje hodně nosit, ale já ho nemůžu nosit, protože hlídám, aby nikdo nikoho nekousl, aby nikdo nikoho nestrčil, aby nikdo nikoho nepraštil kusem dřevěných kolejí, aby nikdo moc neběhal po místnosti, aby nikdo nemetal kostky. Mám pocit, že všech šest až devět dětí potřebuje moji stoprocentní pozornost. Jak jsem nedokázala dát sto procent pozornosti ve stejnou dobu třem vlastním dětem, tak s devíti cizími dětmi to není o nic lehčí. Třetí týden, když už jsem začínala mít pocit, že by to možná šlo, jsem se dozvěděla, že přijdou ještě tři děti. Bude jich celkem dvanáct. Propadla malomyslnosti, protože mi bylo jasné, že se ty děti ve třídě umlátí. Protože prostě svoji práci nezvládám.
Chodila jsem v té době do práce s úzkostí. Moje paní terapeutka mne týdně uklidňovala, že je to opravdu velká změna. Že se všichni (včetně mě, kolegyně, dětí a vůbec školky) adaptujeme a adaptace zabere čas. Měla pravdu. Čtvrtý a pátý týden už jsem odpoledne nepadala únavou. Zvykla jsem si, že součástí mojí práce je děti do jisté míry omezovat. Naučila jsem se být ve střehu a cvakající zuby zdárně odrazit. Počet hraček ve školce se podstatně zvětšil. Většina dětí se naučila držet se při chůzi provázku. Přestala jsem mít pocit, že se o děti musím starat jako o svoje a dost se mi ulevilo. Začala jsem si užívat, že se nosicí dítě se spokojí s mazlením, takže po obědě mám tulící chvilku. Začínám s dětmi budovat vztah.
Myslím, že to půjde.