Zobrazují se příspěvky se štítkemshelter-in-place. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemshelter-in-place. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 8. května 2020

Chceš závodit?

V jednou takhle večer v lednu si Petr prohlížel domy ke krátkodobému pronájmu. Našel jeden moc pěkný. Dlouhodobě se snažíme najít dům se zahradou, kam bychom mohli odjet aspoň na týden. Představa je, že rodiče se budou poflakovat v domě a děti budou řádit na zahradě.
Zatím jsme neměli moc úspěch. Pronajímání domů přes web má svá úskalí, třeba člověk moc dobře nevidí, co pronajímá. Takže jednou měl sice dům zahradu, ale nebyla hostům přístupná. Podruhé byla zahrada ve skutečnosti bývalý výběh pro koně (měli tam i překážky). V dalším domě byl pěkný dvorek, s plotem a stromem, ale pokakaný od psa. Tentokrát měl mít dům podle fotek krásnou zahrádku s bílým plotem a kytičkama.
A skutečně! Krásný zelený trávník s malebným bílým plotem, růžemi a jedním stromem. Moc pěkné. Pravidelně zalévané ostřikovačem, takže trávník je věčně mokrý. Člověk si nevybere. Taky tam mohla být suchá žlutá tráva. Děti zahrádka stejně nezajímala.
Zajímal je bazén. Zatímco vpředu byla malá zahrádka, na které se nemůže kopat míčem, protože lítá do záhonků, tak vzadu bylo patio a velký bazén.
Přivezli jsme dětem plavací vestičku s křidélky, takže hned druhý den ráno jsme hupli do vody. Přestože byl bazén vyhřívaný, tak nám voda připadala chladná. Petra to odradilo, ale děti ne.

S dětmi jsme zatím nijak moc neplavali. Alice plavala s křidýlkama loni u Vary na zahradě a ohromně se jí to líbilo. Takže se vrhla do vody hbitě se mnou a po chviličce plavala sama. Charlie se mnou loni na jaře byl několikrát ve vyhřívaném krytém bazénu, kde se cachtal v brouzdališti a o křidýlka a hloubku moc zájem neměl. Když viděl Alici, tak se do bazénu vrhl s křidýlky stejně nadšeně, ale držel se mě jako klíště a odmítal plavat sám. Takže seděl na schůdcích, pak jsem ho povozila ve vodě a přivezla zpět ke břehu. Bob nejdřív řekl, že plavat vůbec nechce a nebude. Když viděl ostatní, tak změnil názor, oblékl se a nechal se s křidýlky povozit ve vodě. Ale o tom, že bych ho pustila nechtěl ani slyšet. Takže první den jsem měla jedno volně plavající dítě a dvě, která byla ochotna se mě křečovitě držet. Nakonec Bob vyhodnotil, že pro něj bude nejlepší, když se bude držet břehu a bude se pohybovat podél zdi sem a tam.

Druhý den jsem měla s Bobem vádu, takže jsem do bazénu šla po obědě jen s Alicí a Charliem. Bob s pláčem usnul v ložnici. Situace stejná, Alice plave sama, Charlie se mnou buď v náruči nebo na kolečku (nafukovací plovoucí křesílko). Po bazénu jsem si zalezla do postele a jen v polospánku jsem slyšela, jak Petr se všemi dětmi řádí u bazénu.

Náhodná paní z webu na nafukovacím kolečku-křesílku
multi-color-swim-ways-pool-floats-13055-e1_1000

Třetí den po obědě jsem užasla, protože Charlie se vrhl do vody a suveréně si samostatně plaval s křidýlky sem a a tam jako by se nechumelilo. Nutila jsem Petra, ať to natočí, protože jsem z toho byla úplně paf. Bob pokročil k tomu, že se u zdi obracel tak a onak a vylézal z bazénu jinde než po schodech, ale jinak nic. Petr ho chválil, já neříkala nic. Byla jsem přesvědčená, že prostě zůstane celý týden u zdi a nic z toho nebude.

Čtvrtý den jsem si užívala, že Charlie a Alice plují volně po bazénu a sama jsem taky plula. Pak jsem si vzala do parády Boba. Podala jsem mu ruku a přitáhla jsem ho k sobě do vody kus ode zdi. Pak jsem ho držela pod břichem a instruovala jsem ho, ať kope. Dokopal se ke schůdkům a měl z toho velkou radost. Tak jsme to několikrát opakovali a já jsem se snažila si od něj stoupnout dál, aby ke mě musel doskočit, aby se musel ode zdi odrazit a chvíli plout sám. Vzpouzel se, ale nakonec to dal.

Džusový nanuk po bazénu
_MG_8463

Pátý den se Bob těšil, jak budeme zase plavat spolu. Jenže já bych ráda, kdyby děti plavaly samy. Snažila jsem se přijít na to, proč nám to nejde, proč Bobovi pořád padá zadek ke dnu, proč ho musím držet. Pozorovala jsem Charlieho, který si bezstarostně kopal nožkama a tvářil se, že to nic není. Nejdřív jsem Boba upozornila, že je potřeba mít natažené špičky. Pak jsem usoudila, že klíčem není mít zadek těsně pod hladinou, že může být klidně níž. A nakonec jsem zjistila, že to Bobovi půjde pokud pokrčí nohy v kolenech. A ono jo! To bylo radosti. Když zjistil, že skutečně může plavat sám, že nepotřebuje, abych ho držela, tak se mu otevřely možnosti. Přeplaval bazén s nudlí, s destičkou, jenom s křidýlkama. Začal závodit s každým, kdo byl ochoten.
Zajímavé je, že má stále problém s vodou v puse a v obličeji. Ale plave! Plave s křidélky, ale sám. A hrozně ho to baví. Konečně si to může užít a užívá si to, co to jde.

Poslední den bylo krásné teplo, takže jsme do bazénu šli ráno v deset, po obědě ve tři a ještě jednou v šest večer. Krásný týden, kdy jsme praktikovali shelter-in-place, tj. zůstaňte doma a nechoďte mezi lidi. Doufám, že se tam budeme moct vrátit.

Petr řádí s dětmi
_MG_8502

čtvrtek 30. dubna 2020

Můžete si, prosím, hrát česky?

Dynamika mezi dětmi je zajímavá. Typicky si hraje Alice s Bobem a Charlie si hraje svoji nezávislou hru. Obecně se jim Charlie nesnaží do hry zapojit, ale občas jim záměrně překáží. Někdy si Bob čte. Teda… často si Bob čte. Pokud Alice nemá rozdělaný nějaký projekt, tak si v takovém případě hraje s Charliem. V podstatě se zdá, že jsou všichni spokojeni. Až na různé konflikty, přirozeně.
Ale nejčastěji si hraje Alice s Bobem. Na pokémony, na tajné agenty, na holubí poštu, na draky z Wings of fire. Podle toho, co zrovna čtou, sledují a podnikají. Naprosto automaticky mluví anglicky. Když si hrají, tak jejich výchozí jazyk je angličtina. Rozumím tomu, zejména pokud se jedná o hru, se kterou se seznámili anglicky. Když prostě veškeré názvosloví znají anglicky, tak je to nejjednodušší a přijde to na mysl první. Takže když je poprosím, aby mluvili česky, tak Alice obvykle přepne do češtiny. Bob také, ale hned další věta je anglicky. Tak je poprosím znovu. Když jsem tvrdohlavá a připomínám jim to často, třeba pětkrát za sedm minut, tak se Bob začne rozčilovat a odmítat.
Měli jsme kvůli tomu diskuzi o rodném jazyce. Bob začal (perfektní češtinou) tvrdit, že jeho rodný jazyk je angličtina, že je Američan a že čeština je hloupá. Tak jsem trochu přibrzdila s frekvencí, ale stále připomínám. Stále platí, že anglicky si hrají a když si potřebují něco vyjasnit nebo vysvětlit, tak jako by vystoupí z role a mluví spolu česky.

_MG_8396

Charlie to má s angličtinou trochu jinak. Začal anglicky mluvit vlastně nedávno, tak jsem neměla tendence ho tak moc buzerovat. Ale teď už začal mluvit anglicky jakoby mimoděk a začínám ho upozorňovat, aby si uvědomil, že mluví jiným jazykem.

Charlie má plačící období. Poslední dva, tři týdny je hrozně nešťastný. Stále se mu dějí příkoří. Nechci mu dát žvýkačku, skočila jsem mu do řeči, musí se vykoupat, nemůže cákat vodu z vany ven, musí jít na záchod. Ústrky, nic než ústrky. Hrozně pláče, až občas křičí. Nebo se naopak zaboří do polštáře a vyje. Snažit se utěšit nebo vysvětlovat nemá význam. Potřebuje se vyplakat. Občas ho beru do náruče a mazlím ho, občas ho nechám vyplakat, zejména, když mne něčím rozčílil a pláče, protože jsem na něj vyjela. Když se vypláče, tak je připravený udělat, co se po něm chtělo, nebo bez protestů vzít na vědomí to, co ho rozplakalo.

_MG_8417-2

Charlie je, zdá se mi, typický nejmladší sourozenec. Roztomilý. Rodinný klaun. Manipulátor. Charlie se nerozpakuje upravit si skutečnost podle toho, jak potřebuje. Když jsem ho jednou poslala za Petrem, který měl vstávat a připravit snídani, tak se Charlie vrátil s tím, že mu bylo Petrem řečeno, že mu dám snídani já. Naštvaně jsem tak udělala a když Petr vstal, tak nechápal, co se stalo. Ukázalo se, že Petr řekl, že vstane za chvilku. Jen Charlie tu zprávu nějak… pozměnil. Když jsme ho pak konfrontovali, tak na okamžik bylo vidět, jak hledá únikovou cestu, která nakonec byla “Nevím.”
Ale Charlie všechno ví. Když mu řekneme, že pojedeme na výlet, tak to věděl. Když mu řeknu, že k obědu je rizoto, tak to věděl. Když je venku vítr, tak to věděl. Když Petr musí pracovat, tak to Charlie ví. Taky ví, co se bude dít. Ví, že mu brokolice začne chutnat ve středu. Ví, že jsem šla spát pozdě, i když on už dávno spal. Ví, že Petr šel běhat, i když si ani všiml, že Petr je pryč. Ví, že má vybitej iPad, přestože ten držím v ruce já.
Je to poněkud otravné. Už teď, když jsou mu skoro čtyři. Úplně vidím, jak z něj vyroste nikdy nezpochybnitelný a nechybující chlap. Když něco není jak má být, tak Charlie z toho udělá záměr. Schválně jsem zakopnul (neupadl jsem). Já jsem si to jenom vymyslel (nespletl jsem se). Já jsem chtěl nakreslit trávu červeně (i když jsem se možná jen přehmátl). Brrr. Myslela jsem si, že to je naučené chování. Že to do nás vlastně namlátili ve škole, nepřipouštět chyby. Ale zdá se, že je to vrozená vlastnost. Alice a Bob to nedělají. Alice a Bob mluví pravdu, na to se můžu spolehnout. U Charlieho mám někdy pochybnosti i mimo případy, kdy je zjevné, že kecá.
Charlie si je vědom toho, že je roztomilý. Rád se předvádí a je vidět, že se mu líbí získávat smích. Trochu si říkám, jestli ten zoufalý pláč není taky občas trochu přibarvený.

_MG_8355

Je zajímavé, jak se mi s dětmi vybavují vzpomínky z dětství. Alice mi připomíná neustálé hopsání, lehání si hlavou dolu a zvedání nohou nahoru. To jsem dělala ráda. Charlie mi připoměl, že když jsem byla malá, tak jsem se předváděla. Člověk vnímá, že ho dospělí vidí jako roztomilého. Bohužel si nepamatuji, co se stane v okamžiku, kdy člověk přestane být roztomilý. Asi nastane ošklivé probuzení. Ale je možné, že jakási roztomilost člověku zůstane.

Školu přes internet neprovozujeme. Alici se po škole nestýská. Stýská se jí po kamarádech. Sama bych se už ráda s někým potkala naživo. Bobovi se po škole stýská, ale škola přes Zoom ho nebaví. Ale těší se, až bude škola naživo. Škola je oficiálně do konce tohoto školního roku zavřená. Jsem zvědavá, co bude Bob říkat na začátku druhé třídy. Jiná místnost, jiný učitel, promíchaní spolužáci. Uvidíme.

_MG_8313

Tento týden se mám dobře. Spím přiměřeně, děti mne (moc) netrápí, venku je hezky, doma je přiměřený (ne)pořádek. Kdyby to šlo, tak vezmu tenhle mix hormonů a nechám si to takhle pořád. Říkám si, jestli člověk musel těch prvních pár týdnů odtrpět, aby to pak bylo fajn. Teď je to fajn. Děti si hrají, já vařím, obědváme celá rodina, pak jdu s dětma na procházku, vrátíme se, čtu knížky, celá rodina večeří, Charlie jde spát, Alice s Bobem mají čtení na dobrou noc.

Petr získal někde chlebový kvásek, takže teď náš byt krásně voní chlebem. Chlebová mouka se sice nedá sehnat, ale zatím to zvládá z běžné hladké. Už upekl tři chleby a všechny se snědly, takže to považu za úspěch.

_MG_8011

_MG_8122

_MG_8158

_MG_8261

_MG_8244

_MG_8217

neděle 29. března 2020

Já furt čekám, až všechno bude správně!

V Česku zavřely školy 11. března, v San Francisku se 12. března vyhásilo, že od 16. března budou všechny veřejné školy zavřené na dva týdny, plus pak následuje týden jarních prázdnin. Takže tři týdny celkem. Od té doby se to samozřejmě změnilo a teď budou školy zavřené minimálně do konce dubna. Někteří doufají, že alespoň v květnu budou školy otevřené, jiní prohlašují, že na ty tři týdny do oficiálního konce školy rozhodně nebudou riskovat a posílat svoje děti mezi lidi, kde se můžou nakazit COVID-19.
Co se mě týče, tak rozhodně nechci děti posílat mezi lidi, aby se nakazily, ale teda kdyby mohly pár dní strávit někde mimo byt, tak by to bylo skvělé. První týden se na Facebooku vyrojila spousta návrhů na denní rozvrh pro rodiče a děti. Prý: Hlavně dodržet dětem denní režim!
Nechápala jsem, co všichni mají. Tak jsou to prostě dlouhé jarní prázdniny, no. Vlastně jsem se na to těšila. Konečně se ukáže, jestli by to domácí neškolení šlo. Nebudu muset neustále někam chodit a někoho odvádět do školky, vyzvedávat ze školky a ze školy. Budu mít celý den na to, co chci doma udělat. Můžu dětem předložit různé projekty, budeme si číst a malovat a sázet kytičky. Chacha.

_MG_7842

Je to zvláštní, ale den jako by byl kratší. Dopoledne máme čas na technologie. Buď mají děti iPad nebo někomu telefonujeme nebo se děti dívají na to, jak pan Mo Willems kreslí postavičky, nebo pouštíme dokumentární seriál o dinosaurech nebo se díváme na Krtka. Pak je oběd, kdy zuřím, protože děti odmítají jíst, co uvařím, a pak se chystáme ven, což zabere vždycky děsně času. Když se konečně vykopeme ven, tak je to fajn. Chodíme na vrcholek Buena Vista Parku, co máme kousek od domu. Mě už to tam moc nebaví, ale děti jsou spokojené, takže dobrý. Domů se vrátíme kolem čtvrté, akorát včas na přípravu rychlé večeře. Po večeři začínají tanečky s přípravou do postele. Pak pyžamo, zuby, pohádka, postýlka. A den je fuč.

_MG_7963

Druhý týden doma mne už zastihl v depresi. V pasti. S dětmi doma, Petr pracuje, já se starám o domácnost a chodím s dětmi ven. Večer se poveselím s počítačem a brzo do postele, abych byla ráno čilá. Jak křeček v kolečku. Měla jsem pocit, že je to těma dětma. Nějak nemám čas dohánět domácí resty, jak lidi píšou na FB. Jenom jedu a jedu. Mám ale pocit, že to vlastně není dětma, i když to na ně ráda svaluju. Asi mám k depresi a sebelitování sklony. Kdybychom děti neměli, tak by mne jistě trápilo něco jiného, třeba, že nepracuju, nebo že nemůžu cestovat.

Uvidíme, jak to půjde dál. Petr pracuje z domova, což má své výhody i nevýhody. Výhoda je, že se může dětem věnovat i přes den, to pomáhá. Nevýhoda je, že svými telefonáty zabere jednu celou místnost. Což ve 2+1 není pro pětičlennou rodinu ideální. Ale aspoň už se přesunul z obýváku, kde jsou všechny hračky a prostor na hraní, do ložnice, kde je zejména prostor na zápasy na posteli.

Děti, zejména tedy starší, propadají různým hrám. První týden jeli hru na tajné agenty, protože dostali kódy na luštění. Pak si asi tři dny jenom kreslili. Druhý týden se vrhli na hru na Harryho Pottera a potom na skauty. Teď neustále získávají nějaké odznaky. Pozoruju je a jsem nadšená. Mám pocit, že ve škole by na tohle neměli čas. A přitom je to tak důležité. Ne ty odznaky. Ta volná hra.
Když jsme šli poslední dva dny na procházku, tak se Alice s Bobem ponořili do hry, kde šplhali a běhali a lezli po stromech a bylo to úplně skvělé. Chtěla bych, aby tohle mohli dělat kdykoli, nejen když svět zasáhne smrtelná choroba.

_MG_7997

Zatímco venku, na procházce, protože hřiště jsou zavřená, bývá všechno v pohodě, doma se hromadí stres. Zejména z toho, že děti po nás něco chtějí a my bychom nejradši, kdyby nikdo po nikom nic nechtěl. Když se dvě děti pustí do mluvení, do toho třetí zpívá "máma de na procházkuuuu" a ještě hraje nějaká hudba, tak bych si zoufalstvím vyrvala vlasy.
Dnes ráno se nám zhroutila Alice, která chtěla s Petrem pořádat skautský míting, ale jednou jí do toho začal mluvit Charlie, pak Petr pustil písničku a pak přišla Ganeša a lehla si Alici na papíry. Alice se rozplakala zoufalým pláčem, protože mítink se pořád nekonal!
"Já jsem tady připravnej, až začne mítink" prohlásil zmatený Petr.
"Ale já furt čekám, až všechno bude správně!" plakala Alice.

_MG_7990