pondělí 24. května 2010

Duje vítr, duje

V sobotu jsme vyrazili do blízkého státního parku Mt. Diablo, který Petr našel z letadla. Je to úžasná geografická vzácnost, protože na poměrně malé ploše jsou k dispozici horniny z různých geologickýh období. Alespoň pokud jsem to dobře pochopila. A taky převýšení je zajímavé, od 300 - 3849 stop, čímž pádem je v parku široká škála fauny a flóry. Každopádně je to tam moc pěkné. Zpočátku to vypadá dost savanovitě. Lány žluté trávy a takové přičaplé zelené stromy. Když člověk vyjede výš, tak se krajina mění, stromy jsou ještě nižší a takový jako sveřepější, tráva se krčí při zemi a hrozně tam fouká. Ovšem nejdůležitější je výhled, je odtamtud výhled do největší dálky v Kalifornii vůbec. Dokonce je vidět až Golden Gate Bridge. My jsme si dali dvě procházky kolem vršku. Jednu krátkou poznávací, na hodinu, před kterou jsem zjistila, že jsem si zapomněla nabít baterii do foťáku. Byla to procházka se značenými zastávkami a návodem. Ke každé zastávce byl popisek, co vidíme, na co nemáme sahat a co nás ještě čeká. Další procházka byla naplánovaná na 3 hodiny, ale protože jsme děsně výkonní, tak jsme ji stihli už za 2,5 hodiny. Následkem téhle výkonnosti jsme se pak v neděli mohli skoro pohnout. Druhá procházka byla jednoznačně lepší, protože nás protáhla různými druhy porostu. Chvíli jsme sledovali jak vítr ve stráni dělá vlny ve vysoké trávě, chvíli jsme byli schovaní mezi keři jak v bludišti, chvíli jsme stáli na holé skále a bojovali s větrem, chvíli jsme šli lesem. Bylo to výborné, jen ten vítr byl mnohem dotěrnější než jsme očekávali. Zároveň s tím vydatně svítilo sluníčko, takže jsme se domů vrátili utahaní, vymrzlí, vyfoukaní a spálení. V neděli jsme tedy vyrazili do civilizace. Jeli jsme do Santa Cruz. Podívat se na pláž. Cesta proběhla bez problémů, já jsem řídila a Petr mne navigoval. Na parkovišti jsme získali jednodolarové mince, naházeli jsme je do parkovacích hodin a mohli jsme vyrazit na pláž. Courali jsme se nahřátým pískem a snažili se udržet si čepice, které se nám vítr snažil strhnout. Já to nechápu, všude tady fouká! Pořád. Na pláži jsme dokonce viděli holčičku, která si s větrem hrála tak, že na zem položila plyšáka a když se plyšák začal kutálet pryč, tak se za ním rozběhla a chytala ho. My jsme se prošli a pak jsme vyrazili na místní pouť. Moc atrakcí jsme neprošli, ale ono jich taky úplně moc nebylo. Pro nás byl největší úspěch Giant Dipper, horská dráha z roku 1924, která je dlouhá, má super hupy a nemá žádné smyčky, při kterých bych se bála, že vypadnu. Nakonec nás čekala cesta zpět do SF. Zatímco do Santa Cruz jsme jeli po dálnici, zpět jsme se vydali podél pobřeží, po silnici číslo 1. Jednička vede podél pobřeží od severu Kalifornie až do Los Angeles. A je fakt hezká. Narozdíl od dálnice má každým směrem pouze jeden pruh a vede přírodou. Lesy, kopce, moře, skály. Nádhera. Pravda, z pozice řidiče jsem si to nemohla tak úplně vychutnat, ale když jsme zjistili, jak funguje tempomat, tak se to dost zlepšilo. S tempomatem se jízda pomalu stává počítačovou hrou, je to úžasně pohodlné. A večer jsem si zajela vyfotit SF z vršku Twin Peaks. Když už máme půjčené to auto. Ale tak tam foukalo, že se mi i stativ klepal a radši jsem to moc neprodlužovala.